Vytisknout

Betynka 2/2009 - Máma nesmí mít dovolenou

Napsal Zdeňka Žádníková.

Dovolené se mi nedaří. Buď  na ni vůbec neodjedeme - z mnoha důvodů, které rodiče s malými dětmi zpravidla mívají.  A když už se vypravíme, tak v průběhu několika málo dní, někdy i hodin  onemocním bud já, nebo děti. Nebo  zčistajasna přestane fungovat auto, to  v případě zimních pobytů na horách... Všechny ty malé nebo větší karamboly čekají, až vyjedu  JÁ.

Můj muž i moje holčičky milují  moře, písek, bábovičky, minidisco...  já tiše čekám, až mi dorostou do výletů po Provence, Louvru nebo Říma. Rovnice to je  celkem jasná: Dvakrát za rok jedou  sami - bez problémů, jednou za dva roky se mnou - a je zle. To jen na úvod.

1. leden

Odjela jsem s oběma holčičkama fotit pro připravovanou dětskou knížku  na Liptovský Hrádok. Všechno jsem  měla přesně naplánované, časově teoreticky zvládnuté a stihla jsem  i 15 palačinek na cestu. Vyjížděly jsme vlakem, v Olomouci jsme přebíraly auto,  protože to naše nám někdo před měsícem ukradl  - mimochodem, nikomu  nepřeju ten pocit, stát na parkovišti  s dvěma dětmi, bez bund a čepic, jen  s klíči od auta, které není na svém místě a už asi nikdy nebude...

A pak to začalo. Neodhadla jsem  stav nádrže, benzinka nikde a navigace nás zavedla na kamenitou cestu pod  most do polí. Osud byl v tomto případě  milosrdný a na pumpu jsme dojely. Pro  naftu, která ale nebyla až tak kvalitní,  což jsme zjistily den poté. S úlevou jsem zaplatila, sedla do auta a zabrala  páčkou od stěračů. Zůstala mi v ruce.  Fajn. Nevadí. Mrzne, podle zákonů logiky tedy sněžit NEBUDE, na Hrádok  dojedeme a začneme věci řešit později.  Dorazily jsme do cíle pozdě večer.

Liptovský Hrádok je - úžasný - hrad  zrekonstruovaný na hotel se zámeckými pokoji, kde si skutečně připadáte  jako princezna, s galerií, knihovnou,  wellnesem, saunou. Holčičky i já jsme zůstaly (ony jen  chvíli) v němém vytržení. Pokoj s dobovým nábytkem a broušeným sklem  - to se dvouapůlleté Janě velmi zalíbilo.  Po zbytek večera jsem přesouvala rozbitné starožitnosti do patřičných výšek  a designová dokonalost interiérů dostala trochu zabrat.


Malé dámy si okamžitě vlezly do stylové vany umístěné uprostřed koupelny.  Byla nádherná. Se sprchovou pozlacenou hlavicí umístěnou na tyči MIMO  vanu. S páčkou na přepínání dotyčné  hlavice u kohoutků. Holčičky páčka zaujala. Vytírání koupelny nutně muselo  následně zajímat mě.

2. leden

Je třeba opravit pro změnu tentokrát onu  páčku od stěračů. Jedeme do Liptovského Mikuláše. Po pár kilometrech auto  přestává jet, nenabírá rychlost a dělá si,  co chce. Zvládneme dojet na kraj města, před Tesco. Venku je minus dvacet,  holky nesmí nastydnout, auto se bude  řešit v teple obchodního centra. Jáňa si  vlezla do nákupního autíčka a vyrazily  jsme najít kavárnu.  Jen jsme vjely mezi  takové ty vstupní mantinely, všechno  se rozpípalo.  Aha, to bude bezpečnostní  kód na bundě, co mi zapomněli sundat.  Nic se neděje, nevšímám si pohledů  ochranky, couvám s autíčkem, sundávám bundu a snažím se řvoucí Jáně vysvětlit, že autíčko opravdu opustíme  jen na chviličku a hned se zase vrátíme.  „Ale co když ho mezitím Janince někdo vezme?" otočí se na mě bezelstně  Andrejčiny modré oči. „Ájo," vydechnu do obnoveného řevu, „pomáhej!!!"  Nakonec  slovo sestry mělo větší váhu  než slovo matky.

Bundu s pípajícím cvokem jsem dala  do auta, stále bylo minus dvacet, přeběhly jsme CELÉ dlouhé parkoviště, autíčko  na nás naštěstí čekalo, Jáňa nastoupila,  vjely jsme mezi mantinely a... všechno  se znovu rozpípalo. „To je tím autíčkem,  mladá pani, to ony robia," pravil muž  od ochranky.

A já dlouze mlčela. Pak přijela odtahovka. V servisu nám řekli, že máme  asi špatnou naftu, které se ten mráz moc nelíbí nebo něco vlítlo do palivového  filtru, zaplatily jsme 1500Sk a odjely.  V podstatě se dá říci, že jsme strávily den  snahou opravit auto, kterému nic nebylo.  Na páčku od stěračů nedošlo. Koupelnu  jsem ale večer zachránit stihla.

3. leden

Napadl sníh, venku je minus dvacet  šest, je nádherně... Tvrzení, že prostředí kultivuje dětskou  duši, má rezervy.  Na Hrádku je několik nádherných jídelen s dlouhými stoly  a krásnými, stejně dlouhými ubrusy,  na kterých je spousta příborů na předkrmy, hlavní chody a zákusky, sklenice  na aperitivy... Podruhé nás už raději posadili, na naši prosbu, k neprostřenému  stolu bez skleniček.

4. leden

Odjíždíme, musím se neplánovaně vrátit  o den dřív, tato změna mne už překvapit  nedokáže. Sbalila jsem. Kdo kdy balil s malými dětmi, dokáže si pod touto  jednoduchou větou představit mnohé.  Oblékla jsem všechny bundy, čepičky,  rukavičky... se všemi jsme se rozloučily... a pak - jsme neodjely. Zapomněla  jsem vypnout světla a totálně se vybila  baterka. Navíc zamrzla nafta. Odtahovku  jsme už nevolali.  Přijel hodný pán z pneuservisu, auto na provaze odvezl, nabil  a rozmrazil. Holky den strávily v sauně  s vířivkou, já večer s portským. Potřebovala jsem to. Přes všechny události výše  napsané jsme stihly to, kvůli čemu jsme  do Hrádku jely - fotit.

 

Tímto bych chtěla poděkovat našemu  příteli, fotografovi, který zůstal v každé  situaci klidný a zařizoval vše od odtahovky přes záchranu padajícího skla.  Když jsme se loučili, jeho poslední věta  zněla: „Myslel jsem si, že to pro vás bude  spíš taková dovolená, nicméně rozhodně  jsem se nenudil."

Řekl  DOVOLENÁ - aha, v tom to  bude. Co jiného bych od své DOVOLENÉ mohla čekat.

P.S.  Doufám, že v mém případě  nebude platit - Jak na Nový rok, tak  po celý rok.

 Foto: Marie Votavová a rodinný archiv