Vytisknout

Betynka 3/2009 - O maminkách a jiné zvířeně

Napsal Zdeňka Žádníková.


Je jí 48 let a říkejme jí třeba Táňa.  Ještě před tímto křestním jmé­nem má, tuším, titul PhDr., vede svou jazykovou školu, mluví dokonale  rusky, německy a anglicky. Celoživot­ně se zajímá o psychosomatiku, ovládá  reflexní terapii, grafologii, speciální  masážní techniky a umí přinutit metrákového chlapa, aby shodil za tři měsíce  dvacet kilo. Umí toho ještě mnohem  víc, ale nemluví o tom. Doma má tři  chlapy, kteří by jí měli podle mě snášet  modré z nebe.

Přechod jí nehrozí a při slově sex se  rozesměje - ano, a nejlépe často. Má  pořád teplé ruce, hřejivou náruč a pro  její slova "Holka moje, pojd ke mně"  bych udělala cokoli. Je to vzácný exem­plář ženy, kterou domácnost nesemlela a četba zůstává upřednostněna před  mytím oken. Neví nic o existenci Spye,  Rytmu života nebo Šťastného Jima,  za to se s ní perfektně povídá o snech,  o biofeedbacku a meditačních techni­kách pro hyperaktivní přepracované  ultraužitečné matky, které nevědí, kde  sakra tu energii brát.

Chtěla bych být jako ona. Bude mi sice na podzim pětatřicet, ale uvědomuji si, že funguju jako moje děti - pokud  jde příkladem dostatečně silná a zajímavá osobnost, výchova probíhá samovolně tím správným směrem. Možná je to  z mé strany něco na způsob pozdní znásobené lásky dcer ke svým maminkám,  když se vám narodí děti a vy zjistíte, co  VŠECHNO pro vás ta vaše maminka  dělala. A to prosím nebyly papírové pleny a masozeleninové konzervičky.

Malý příběh na doplnění

Sedím si tak v malé kavárně u stanice  Husinecká a jsem nucena vyslechnout  rozhovor tří mohutně kouřících slečen  kolem patnácti let a dvou adolescentních chlapců. Nevím, kdo koho měl  v úmyslu ohromit více, nicméně téma  rozhovoru bylo velmi nosné - rodiče.  Slečny měly v hovoru navrch, jak už to  v životě, po té verbální stránce, bývá. "Ty vole, ta už mě tak sere, vona je  snad v přechodu, jinak vážně nevím,  co ji bere.."
"Matky jsou vopruz, s tím nic nenaděláš, prostě večer pod a neřeš ji, to  rozdejchá.. ."
"Nebudu riskovat hysťák, zatrhne  mi kapesný a už z ní nic nedostanu,  vole, budu muset na brigádu, a to mě  ani nehne..."
Nevím, jak rozhovor dopadl, jak se  dotyčná rozhodla... Vstala jsem, zaplatila a šla jsem pryč. V tu chvíli mi  přišla ta cigaretová clona, coly a pressa na jejich stolku jako hluboce nepodstatná, z těch řečí mě mrazilo.

Já osobně jsem v šestnácti nesměla  od osmi do kina, na diskotéce jsem byla  poprvé asi v sedmnácti, ale do půlnoci  jsem musela být bezpodmínečně doma  a kapesné jsme se sestrou nikdy nedostávaly. Samozřejmě, že se nám nastavená pravidla nelíbila a překračovaly jsme  je, jak se jen dalo, ale NIKDY, NIKDY,  ani v největším vzteku, bych o své mamince nebo tatínkovi nemluvila tak, jako ty - jak je jen nazvat, protože mladé  DÁMY to rozhodně nebyly... Nechám  to pojmenování na vás...

Mým velkým přáním je, aby moje  holky nikdy nic podobného nevyslovily, protože by jim to jednoduše nešlo  přes pusu. Tak jako mně.
 
Foto Marie Votavová a rodinný archív