Vytisknout

Betynka 2/2010 - Kdo pije nezlobí

Napsal Zdeňka.

Znáte ten pocit, kdy vám na zádech vyrazí studený pot a třesavka je za rohem, mozek se chaoticky zmítá v kruhu katastrofických myšlenek a tep stoupá k nedozírným výšinám... říká se tomu strach. Strach může být ledasjaký. Panický, uměle vyvolaný, paralyzující nebo zbytečný. Strach z něčeho je brnkačka v porovnáním se strachem o někoho.
210

Jednoho krásného zimního večera, s až kýčovitě něžně padajícím sněhem za oknem, pípl naší babičce mobil. Na displeji stručná zpráva: "Mami, jakou mám krevní skupinu?" Vyděšená babička odepsala, že A a marně se snažila mému muži dovolat. Telefon byl nedostupný. Ani kamarád, se kterým vyrazil na pivo, hovor opakovaně nepřijímal. Manželka dotyčného kamaráda je nedočkavě očekávala, protože měli dorazit v sedm večer. Bylo půl desáté...

Hodila jsem si přes pyžamo svetr a džíny a vyrazila ku Praze. Z hospody u Karlova náměstí prý odcházeli už v pět odpoledne - dostávala jsem první informace... Kamarádi mezitím zjišťovali, zda policie neměla výjezd k bouračce, obtelefonovávali se nemocnice a záchranka. Venku se spustila vánice. Telefon stále nedostupný, druhý jen vyzvání. Končíme s vlastním pátráním a volám na policii. Nejbližší služebna je v Krakovské ulici. Od nábřeží je to sice kousek, ale strach způsobí, že projedu křižovatku na červenou a do Krakovské vjedu jednosměrkou s policejní houkačkou v zádech. Zastavím přímo u vchodu do služebny a neskutečně rozčilenému policistovi se snažím sdělit, že všechno přiznávám, všechno zaplatím, ale až poté, co nahlásím zmizení manžela. Mezitím se dovídám, že mám propadlý řidičák...

Čekám na chodbě společně s úplně sjetou holkou... Konečně jsem na řadě. Snažím se, aby mi panika nezlomila hlas a vysvětluju, že opravdu není standardní, aby můj muž posílal takovou zprávu své mamince jinak než v nouzi... Navíc už měl být u kamaráda doma na večeři. To, že ani jeho společník nezvedá telefon už pátou hodinu se zatím nikdy nestalo... Policista mě trpělivě poslouchal a všechno si zapisoval. Pod očima měl černé podkovy od nevyspání a bylo vidět, jak strašně je unavenej... Mezitím vyřizuje spolu s jiným kolegou - o poznání čerstvějším a radikálnějším - případ nešťastnice z chodby... propouštějí jejího přítele.


Hodnoty si nejlépe uvědomíme, až když je ztrácíme


Bylo mi všelijak. Ještě chvilku jsme se dohadovali... V okamžiku, kdy na "můj" případ měli nasadit pátračku, se nám manželé ozvali. Seděli u Pinkasů, pili druhé pivo a byli tak zabráni do své pánské konverzace, že nevnímali svět. Mimo jiné se bavili o krevních skupinách a hned poté se mému muži vybil mobil. Kamarád měl telefon celou dobu v autě. Policistům jsem se několikrát omluvila, ale ještě dlouho budu mít před očima ty kruhy od únavy pod očima a trpělivost, s jakou mi naslouchali. Na svého muže jsem poté do telefonu řvala v úměře k tomu, jak moc ho mám ráda.

Opravdu platí, že hodnoty si nejlépe uvědomíme, až když je ztrácíme. Nejsem panikář, jen zrovna kolem nás prošel smutný příběh: jeden známý našich přátel odjel s kamarádem na koncert do Franfurktu a ztratil se. Začali ho hledat po dvou dnech (co kdyby někde vyspával kocovinu) a našli po třech týdnech utopeného v řece... Bylo mu 21 let, minulý týden měl pohřeb.

Můj muž druhý den babičce donesl kytici a mně keramický minihrneček s nápisem "Kdo pije - nezlobí". Dcery ode mě vyfasovaly vařečky a tatínek dostal nařezáno. Přeji vám klidný únor.

Foto: Michaela Feuereislová