Vytisknout

Betynka 9/2010 - Takzvaně klidná - budu jenom chvíli

Napsal Zdeňka.

Nedávno jsem narazila na výborný článek o teď už téměř šedesátiletém rockerovi, který na "stará kolena" přesídlil ze světa do Prahy. Četlo se to jedním dechem. Skvělý sloh, dramatická linka, život nabitý v podstatě vším, co si jen dovedete představit pod slovy žít na plný pecky. Muzika, pařby, drogy, holky, mejdany... 910

Pan XY si chtěl původně užívat života již v šestnácti letech, to mu ale ještě rodiče nedovolili. V osmnácti se jich už neptal a rozjel si "osud" podle svého. Deset let na heroinu hledal ten správný hudební styl...

Pár kamarádů umřelo, někdo zešílel, melodie se tříbily. Pan XY má zřejmě festovní genetický základ - přežil. Zkrátím to. X-krát se léčil a nakonec ho, světe div se, v žižkovské hospůdce zaujala sošná blonďatá servírka natolik, že se s ní oženil. Ze svatební fotky se na mě dívá zjihlý hubený pan XY s obarvenými vlasy a vedle něj stojí v bílém blondýnka s obětavým výrazem ve tváři. Asi anděl. Určitě udělala pana XY moc šťastným a možná mu dala konečně ten "správný" smysl života a klid. A klid nutně neznamená nudu. Jen nevím, co na její volbu řekli její rodiče, tedy pokud znali všechny anamnézy a peripetie životního příběhu pana XY. Dobře se o tom čte, fajn článek do vlaku, protože ta holka na fotce NENÍ MOJE DCERA.

Tiše doufám, že stěny našeho dětského pokojíčku nezačnou zdobit plakáty potetovaných, anorektických šílenců, i když... Je Hannah Montana menší zlo? Zatím jsem takzvaně dočasně klidná. Zažívám zřejmě přechodné rajské rodičovské období s Hello Kitty a učíme se psát tečku nad i v sousloví "Miluji tě". A opravdu vroucně si přeji, aby moje blondýny svá vyznání směřovaly ke skutečným chlapům, kteří svůj životní i hudební styl nebudou za dramatických okolností hledat do padesáti. A mým dalším úkolem rodiče je inhibovat gen přílišné obětavosti.