Vytisknout

Betynka 10/2010

Napsal Zdeňka.

Čas od času se s nimi potkávám. Děti z první třídy mé dcery jim říkají "bezďáci". Trpělivě stojí u východu z metra a stále stejnými větami nabízejí ke koupi časopis "Nový Prostor". Z každého prodaného čísla mají část peněz. Na tváři snaživý úsměv, co se jim honí hlavou a jaké jsou jejich osudy bezdomovců, se můžete koneckonců dočíst v jednom z těch výtisků na recyklovaném papíře. Pokud vás to ovšem vůbec zajímá. 1010V Bratislavě vychází obdobné periodikum s názvem "Nota Bene" a životní příběhy zhruba desítky "bezďáků" mapují velkoformátové fotografie podél stezky pro pěší nejznámějšího bratislavského mostu. Velké detaily obličeje a pod tím pro každého z nich série stejných otázek. Jaká jsou jejich přání, co se jim v životě nejvíc povedlo, o čem sní, čeho by chtěli v životě dosáhnout, co změnit... Odpovědi jsou si vesměs podobné, často z nich čiší beznaděj, naivita se střídá s jednoduchostí a pasivitou, tu tam se mihne i humor. Až dojde na otázku poslední: "Najváčšia láska vášho života?" - "Nemám takú lásku..." čtu poprvé a podruhé a pak poněkolikáté stejnou odpověď a mrazí mě v zádech. To přece není možné, aby nikdy v životě nepotkali žádnou lásku, jakkoli všivě se jim mohlo dařit... měli přece své rodiče, své maminky, a ty je musely milovat. Proč si na ně nevzpomněli? Nebo si nemohli či nechtěli vzpomenout? Bylo mi jich líto. Poprvé v životě. Došla jsem na konec mostu k výtahu vyhlídkové restaurace, kde u vstupu stojí chlapík v obleku. Tím výtahem se dostanete do nebe na kafe za šedesát korun a jsem si stoprocentně jistá, že nikdo z fotografovaných tím výtahem nikdy nejel - od toho tam koneckonců je ten chlapík v obleku. Nahoru jsem nevyjela, přestože mne kravaťák pohledem vyselektoval jako přijatelného hosta. Sedla jsem si k řece, dívala se na běžící vodu a těšila se ze samozřejmosti hlasu svých dcer v telefonu: "Maminko, ty si naše největší láska na světě, už to tam dohraj a pojeď domů... tatínek nás strašně zlobí."


Něco
Přetrhlo se
Nevím

Který tón
V tvém hlase

Falešně šláp
Vedle
Ale od té doby
Na rtech duše
Zámek

Smutek vede moje oči
Mimo zorný úhel
Jménem
Přátelství
Něco
Přetrhlo se
Možná
Věta
Možná jedno
Slovo a to
Hluboko
Jen zarylo se
Do paměti
Která mrcha trvá
A za všechno může malý rez
tvé rzí povahy
.