Vytisknout

Jsem přísná maminka

Napsal Děti a my - 2/2008.


Někdy možná až moc.

autor: Scarlett Wilková, Děti a my, 2/2008

Má dvě dcerky, starší Andrejku a mladší Janičku. Až budou o něco větší, plánují s manželem třetí dítě. „Zatím jsme to odsunuli, protože nám došly energetické zásoby,“ říká. Zvládá toho hodně. Kromě hraní v Dejvickém divadle a natáčení seriálu Velmi křehké vztahy si přibrala ještě další práci. Založila nadační fond a pomáhá dětským oddělením v nemocnicích.

  •   Máte nějakou nepříjemnou zkušenost z nemocnice, která vás k založení nadačního fondu přivedla

 Nemám špatnou zkušenost s péčí, ale s prostředím, ve kterém děti v nemocnici byly. Proto jsme začali na stěny malovat pohádkové příběhy. Za relativně málo peněz se tak dá zpříjemnit pobyt mnoha dětem. Vymalovali jsme už dětská oddělení v Chrudimi a v Pardubicích, nyní probíhá malování kojeneckého ústavu ve Veské u Pardubic. Chystáme se na mateřskou školu a máme i další projekty.

  • To prostě zavoláte do nějaké nemocnice, jestli nechtějí vymalovat stěny?

Nás nemocnice oslovují samy. Máme webové stránky, hodně se o fondu píše. V současné době existuje celý seznam projektů. Ale do každého dalšího se pouštím, až když na něj mám sehnáno dost peněz.

  • A daří se?

Už máme stálé sponzory. Z toho, že se našli lidé, kteří jsou ochotni dávat peníze v této době zaměřené především na zisk, mám velkou radost. Jsou mezi nimi například třicetiletí kluci, kteří vlastní internetové fi rmy. Sami děti nemají, mohli by si užívat a investovat do sebe, ale oni nám přispívají. To je pro mě velká frajeřina. Mám kolem sebe tým velmi šikovných lidí, hodně mi pomáhá také manžel.

  • Neříká, že je to jen zbytečná práce navíc?

Naopak. Je fantastický. Pochopil, že to celé má smysl a má stejnou radost jako já.

  • Byly pro vás děti vždycky důležité? Měla jste už jako holka jasno, že chcete rodinu?

Kdybych nepotkala svého muže, tak možná ještě žádné děti nemám. Soustředila bych se na práci a teď, ve třiatřiceti bych začínala mít pocit, že by se mohlo nějaké to mrně rýsovat. Jenže ono by se třeba nerýsovalo. Ale to je rovina kdyby, a ne zrovna moc veselá. Můj manžel děti chtěl už v pětadvaceti. Když jsme spolu mluvili poprvé, hned spustil o dětech, o výchově, až mi v hlavě začala blikat kontrolka: pozor, to vypadá na mateřskou lustraci.

  • To by mě zajímalo, jak takový rozhovor vypadal...

Zkrátka rozhovor lidí, kteří se sobě začínají líbit a tak monitorují, jak ten druhý na co reaguje. Zkoumal si území. Kdybych to měla říct jeho jazykem ekonoma: zjišťoval, jaká je znalost trhu a prostředí. Ale protože byl zábavný a milý, neposlala jsem ho do háje.

  • Je pravda, že jste se seznámili díky tomu, že jste si přivydělávala výukou angličtiny?

Ano. Nastoupila jsem učit do kanceláře fi nančního ředitele a velmi jsem se divila, že mu není nad padesát a nemá šedivé vlasy. Do té doby jsem učila jen holky.

  • Jak to?

Ty se zpravidla učí poctivě a mají motivaci. Pánové se nepřipravují a nepíší úkoly. Jednou jsem udělala výjimku a takhle to dopadlo. Od té doby už mám výuku jiných žáků od manžela něžně zakázanou. Výsledkem našeho vztahu učitel – žák jsou naše Andrejka a Janička. Teď počkáme, až mladší Janička půjde do školy. Až budou kočky trochu více soběstačné, dopřejeme nám všem to třetí štěstí. Ono by to bylo štěstí i teď, ale bylo by to opravdu hodně náročné.

  • Máte chůvu?

Máme babičku Alenku a chůvu Mílu. Míla bere holky jako svoje dcery a ony ji milují. Když je odvážím, tak na otázku – pojedeme domů – svorně odpovídají – ještě ne, ještě chvíli.