Jsem přísná maminka

Napsal Děti a my - 2/2008.

Seznam článků

 


 

OČIMA MANŽELA RADKA ŽÁDNÍKA

Za šest let manželství se toho v našich životech hodně událo. Tou  největší událostí je příchod dětí na svět. Byl jsem u obou porodů našich  holčiček a musím říct, že na ty dny do smrti nezapomenu. Mám na ně  jen ty nejlepší vzpomínky a vděčím za ně samozřejmě Zdeňce. Musím jí složit velký kompliment za to, jak vše zvládla. Před mateřstvím mám  velkou úctu.
Oba pracujeme, takže naše manželství je hodně o toleranci a snaze  vzájemně si vyhovět. A to považuji za strašně důležité. Zdeňka je velmi  akční, a proto ji někdy musím trochu brzdit. Na druhou stranu mi to  vůbec nevadí, ba naopak. Velmi důležité je, aby si manželé našli čas  sami dva pro sebe. My se o to snažíme, a když se nám to vydaří, tak to  stojí za to.
Zdeňka je velmi pracovitá a dokáže udělat hodně pro rodinu i pro svou  práci. Nejlépe vše najednou a hned. Prostě jsem moc rád, že ji mám  takovou, jaká je.
 

O maminku jsem přišla brzy


  • Souvisí nějak s tím, že si vážíte velké rodiny, fakt, že jste jako děvče ztratila maminku? Kolik vám tehdy bylo?

Sedmnáct. Se sestrou jsme se staly rychle, soběstačné a dospělé. Ze dne na den jsme se,  o sebe musely naučit postarat.

  • Jak jste to zvládaly?

Chcete příklad? Když jsem poprvé dělala čaj, dala jsem pytlíky rovnou vařit do vody. Pravda, je, že když maminka odešla, najednou mě přestaly zajímat hlouposti. Dokud žila, vyváděla jsem doma v Hradci Králové šílené věci. Když, jsem ji ztratila, začala jsem se chovat jinak.

  • Jak? 

Studovala jsem v Praze na DAMU. Všichni pařili a mě to najednou nebavilo. Ráno jsem  učila angličtinu, pak chodila do školy, odpoLedne na flétnu. Všechny peníze jsem šetřila na bydlení. Potřebovala jsem si zaměstnat  hlavu. Místo toho, abych si užívala volnost v Praze, ztráta maminky mě uzemnila. Na  víkend jsem jezdila domů, se sestrou jsme vařily, praly a žehlily tátovi košile. Měly jsme starosti manželek, ne studentek. Nakonec jsme si to rozdělily. Sestra uklízela, já vařila.

  • Nemáte teď tendence rozmazlovat své dcerky, aby si užily bezstarostnější život?

Ne. Já jsem velmi přísná maminka. Občas  zažívám plody liberální výchovy v přímém  přenosu, takže s ní moc nesouhlasím.

  • V čem jste konkrétně přísná?

Děti mají mít volnost, ale i u nich platí, že  svoboda končí tam, kde začíná nesvoboda  druhého. Je to těžké, když chlapeček na pískovišti mlátí holčičku kyblíčkem a jeho maminka říká: nechte je, oni si to vyřeší sami. S tím  nesouhlasím. Co by si měly děti ve dvou a půl  letech řešit? Od toho jsme tady my, rodiče.

  • Nějaké další příklady vaší přísnosti?

Vadí mi například, když si děti získávají  dominanci v kolektivu způsobem, který není fér. Andrejka třeba říká: maminko, já chci  bonbony pro děti ve školce. Ne. At' ji děti mají rády proto, že se k nim hezky chová, ale ne  proto, že rozdává bonbony.

Televize je malý zločin


  • Dochází i ve vaší rodině k situacím, kdy děti  vřískají v supermarketu, že chtějí to či ono?

To mám jednoduché. Andrea ví, že neuspěje, takže to nezkouší. Když nakupuje  s chůvou Mílou, nanosí jí vždycky do košíku spoustu věcí. Já pak Míle říkám: Ustoupíš? Ona: No, nakonec jo. A já: Nesmíš!  Žádné "kindervajíčko" nekupuj, dej jí místo něho jablíčko. A když se bude kroutit,  vysvětli jí, že to jablíčko je stejně z lásky  jako to vajíčko.

  • A výsledek je jaký?

Andrea dál něžně terorizuje Mílu a zkouší  to i na tátu. Já zůstávám tvrdá. Jednou si se  mnou zkusila v obchodě i lehnout na zem.

  • Co se dělo?

Zafungovala odborná literatura. Řekla  jsem jí: Řvi ještě víc. Ještě ta paní u jogurtů tě neslyší. Až skončíš, najdeš mě támhle u pokladny. Byla tak zaskočená, až se  uklidnila. A bylo to. Ví, že když něco slíbím, dodržím slovo. A stejně tak, že když  řeknu ne, znamená to ne. Jsem cíleně přísná.  Někdy možná až moc. Pak si v duchu říkám,  jaký přitom na mě musí být pohled.

  • Jak řešíte zálibu dětí v televizi a počítačích? 

Počítače a televizory v dětských pokojích  považuji za malý zločin. Nejen kvůli tomu,  že mohou mít vliv na ztrátu komunikace mezi  rodiči a dětmi, ale také kvůli vlivu elektromagnetického záření. To tam prokazatelně je  a oslabuje organismus. Já holkám vypínám na  noc i lampičky ze sítě. Když jsme navrhovali náš dům, architekti se ptali, proč nemám rozvody proudu na určitých stěnách. Já záměrně  chtěla, aby v pokojích, kde budeme spát, ve  zdech, u kterých budeme mít hlavy, nebyla  elektřina. Nastudovala jsem si o takových  věcech spoustu věcí a snažím se jimi řídit.

  • No jo, ale co když dcera žadoní, že nutně  musí vidět tu pohádku, o které všechny  ostatní děti mluví?

Andrejku samozřejmě svět televize a počítačů fascinuje. Ví ale, že má nárok na jednu  pohádku denně. Třeba když uspávám Janičku. Tím to končí. Pak si spolu zalezeme do  houpací sítě a povídáme si. Já jí říkám: Tak  ty se chceš raději dívat na televizi, než si se  mnou povídat? Zaváhá. A za to zaváhání  jsem šťastná. Až nezaváhá, bude to špatný.

  • Fakt máte sílu si každý večer s dcerou povídat, když možnost zabavit ji něčím v televizi či počítači je tak snadná?

Ovšem, že pokaždé nemám sílu. To je jasné.  Ale to posazení před televizi se nesmí stát pravidlem. Pořád si říkám, že dítěti musíme nabízet  hry a řádění, tedy lepší program než televizi.

  • Je něco, co považujete za důležité, aby se  dcery naučily?

Chtěla bych, aby poznaly, jaké to je mít  úspěch či pocit zadostiučinění. Ať už ve  sportu, v kolektivu nebo třeba v hudbě. Je to krása, když si třeba zazpíváte ve sboru, krásně se to podaří a vy víte, že ten čas a úsilí při zkoušení se vyplatilo. Takže bych byla ráda, kdyby obě hrály na nějaký hudební nástroj.  Přála bych si, aby uměly obhájit svůj názor  na veřejnosti, aniž by musely mít ostré lokty.  A hlavně, aby věděly, že se nemá lhát.

  • Tak mě napadá, co váš tatínek, vědec, říkal  na rozhodnutí dcery stát se herečkou?

Nesouhlasil s tím. Dostala jsem se zároveň  na angličtinu, ale vybrala jsem si DAMU.

  • Přemlouval vás?

Táta má svou formulku: hluboce ti to nedoporučuji. Nikdy nepoužíval zákaz. Takže  jsem se neměla vůči čemu vymezit. Nebyl  důvod si dupnout a udělat naschvál. Respektoval můj výběr, podporoval mě finančně, jen  jsem mu pořád musela nosit různé certifikáty z jazykových škol. Chtěl mít jistotu, že  když herectví nevyjde, uživím se jinak. Možná, že kdyby tehdy máma ještě žila, šla bych  na peďák nebo tu angličtinu. Ona by mi asi  herectví spíše rozmluvila.

Downloadhttp://bigtheme.net/joomla Joomla Templates