Jsem přísná maminka

Napsal Děti a my - 2/2008.


Někdy možná až moc.

autor: Scarlett Wilková, Děti a my, 2/2008

Má dvě dcerky, starší Andrejku a mladší Janičku. Až budou o něco větší, plánují s manželem třetí dítě. „Zatím jsme to odsunuli, protože nám došly energetické zásoby,“ říká. Zvládá toho hodně. Kromě hraní v Dejvickém divadle a natáčení seriálu Velmi křehké vztahy si přibrala ještě další práci. Založila nadační fond a pomáhá dětským oddělením v nemocnicích.

  •   Máte nějakou nepříjemnou zkušenost z nemocnice, která vás k založení nadačního fondu přivedla

 Nemám špatnou zkušenost s péčí, ale s prostředím, ve kterém děti v nemocnici byly. Proto jsme začali na stěny malovat pohádkové příběhy. Za relativně málo peněz se tak dá zpříjemnit pobyt mnoha dětem. Vymalovali jsme už dětská oddělení v Chrudimi a v Pardubicích, nyní probíhá malování kojeneckého ústavu ve Veské u Pardubic. Chystáme se na mateřskou školu a máme i další projekty.

  • To prostě zavoláte do nějaké nemocnice, jestli nechtějí vymalovat stěny?

Nás nemocnice oslovují samy. Máme webové stránky, hodně se o fondu píše. V současné době existuje celý seznam projektů. Ale do každého dalšího se pouštím, až když na něj mám sehnáno dost peněz.

  • A daří se?

Už máme stálé sponzory. Z toho, že se našli lidé, kteří jsou ochotni dávat peníze v této době zaměřené především na zisk, mám velkou radost. Jsou mezi nimi například třicetiletí kluci, kteří vlastní internetové fi rmy. Sami děti nemají, mohli by si užívat a investovat do sebe, ale oni nám přispívají. To je pro mě velká frajeřina. Mám kolem sebe tým velmi šikovných lidí, hodně mi pomáhá také manžel.

  • Neříká, že je to jen zbytečná práce navíc?

Naopak. Je fantastický. Pochopil, že to celé má smysl a má stejnou radost jako já.

  • Byly pro vás děti vždycky důležité? Měla jste už jako holka jasno, že chcete rodinu?

Kdybych nepotkala svého muže, tak možná ještě žádné děti nemám. Soustředila bych se na práci a teď, ve třiatřiceti bych začínala mít pocit, že by se mohlo nějaké to mrně rýsovat. Jenže ono by se třeba nerýsovalo. Ale to je rovina kdyby, a ne zrovna moc veselá. Můj manžel děti chtěl už v pětadvaceti. Když jsme spolu mluvili poprvé, hned spustil o dětech, o výchově, až mi v hlavě začala blikat kontrolka: pozor, to vypadá na mateřskou lustraci.

  • To by mě zajímalo, jak takový rozhovor vypadal...

Zkrátka rozhovor lidí, kteří se sobě začínají líbit a tak monitorují, jak ten druhý na co reaguje. Zkoumal si území. Kdybych to měla říct jeho jazykem ekonoma: zjišťoval, jaká je znalost trhu a prostředí. Ale protože byl zábavný a milý, neposlala jsem ho do háje.

  • Je pravda, že jste se seznámili díky tomu, že jste si přivydělávala výukou angličtiny?

Ano. Nastoupila jsem učit do kanceláře fi nančního ředitele a velmi jsem se divila, že mu není nad padesát a nemá šedivé vlasy. Do té doby jsem učila jen holky.

  • Jak to?

Ty se zpravidla učí poctivě a mají motivaci. Pánové se nepřipravují a nepíší úkoly. Jednou jsem udělala výjimku a takhle to dopadlo. Od té doby už mám výuku jiných žáků od manžela něžně zakázanou. Výsledkem našeho vztahu učitel – žák jsou naše Andrejka a Janička. Teď počkáme, až mladší Janička půjde do školy. Až budou kočky trochu více soběstačné, dopřejeme nám všem to třetí štěstí. Ono by to bylo štěstí i teď, ale bylo by to opravdu hodně náročné.

  • Máte chůvu?

Máme babičku Alenku a chůvu Mílu. Míla bere holky jako svoje dcery a ony ji milují. Když je odvážím, tak na otázku – pojedeme domů – svorně odpovídají – ještě ne, ještě chvíli.


 


 

OČIMA MANŽELA RADKA ŽÁDNÍKA

Za šest let manželství se toho v našich životech hodně událo. Tou  největší událostí je příchod dětí na svět. Byl jsem u obou porodů našich  holčiček a musím říct, že na ty dny do smrti nezapomenu. Mám na ně  jen ty nejlepší vzpomínky a vděčím za ně samozřejmě Zdeňce. Musím jí složit velký kompliment za to, jak vše zvládla. Před mateřstvím mám  velkou úctu.
Oba pracujeme, takže naše manželství je hodně o toleranci a snaze  vzájemně si vyhovět. A to považuji za strašně důležité. Zdeňka je velmi  akční, a proto ji někdy musím trochu brzdit. Na druhou stranu mi to  vůbec nevadí, ba naopak. Velmi důležité je, aby si manželé našli čas  sami dva pro sebe. My se o to snažíme, a když se nám to vydaří, tak to  stojí za to.
Zdeňka je velmi pracovitá a dokáže udělat hodně pro rodinu i pro svou  práci. Nejlépe vše najednou a hned. Prostě jsem moc rád, že ji mám  takovou, jaká je.
 

O maminku jsem přišla brzy


  • Souvisí nějak s tím, že si vážíte velké rodiny, fakt, že jste jako děvče ztratila maminku? Kolik vám tehdy bylo?

Sedmnáct. Se sestrou jsme se staly rychle, soběstačné a dospělé. Ze dne na den jsme se,  o sebe musely naučit postarat.

  • Jak jste to zvládaly?

Chcete příklad? Když jsem poprvé dělala čaj, dala jsem pytlíky rovnou vařit do vody. Pravda, je, že když maminka odešla, najednou mě přestaly zajímat hlouposti. Dokud žila, vyváděla jsem doma v Hradci Králové šílené věci. Když, jsem ji ztratila, začala jsem se chovat jinak.

  • Jak? 

Studovala jsem v Praze na DAMU. Všichni pařili a mě to najednou nebavilo. Ráno jsem  učila angličtinu, pak chodila do školy, odpoLedne na flétnu. Všechny peníze jsem šetřila na bydlení. Potřebovala jsem si zaměstnat  hlavu. Místo toho, abych si užívala volnost v Praze, ztráta maminky mě uzemnila. Na  víkend jsem jezdila domů, se sestrou jsme vařily, praly a žehlily tátovi košile. Měly jsme starosti manželek, ne studentek. Nakonec jsme si to rozdělily. Sestra uklízela, já vařila.

  • Nemáte teď tendence rozmazlovat své dcerky, aby si užily bezstarostnější život?

Ne. Já jsem velmi přísná maminka. Občas  zažívám plody liberální výchovy v přímém  přenosu, takže s ní moc nesouhlasím.

  • V čem jste konkrétně přísná?

Děti mají mít volnost, ale i u nich platí, že  svoboda končí tam, kde začíná nesvoboda  druhého. Je to těžké, když chlapeček na pískovišti mlátí holčičku kyblíčkem a jeho maminka říká: nechte je, oni si to vyřeší sami. S tím  nesouhlasím. Co by si měly děti ve dvou a půl  letech řešit? Od toho jsme tady my, rodiče.

  • Nějaké další příklady vaší přísnosti?

Vadí mi například, když si děti získávají  dominanci v kolektivu způsobem, který není fér. Andrejka třeba říká: maminko, já chci  bonbony pro děti ve školce. Ne. At' ji děti mají rády proto, že se k nim hezky chová, ale ne  proto, že rozdává bonbony.

Televize je malý zločin


  • Dochází i ve vaší rodině k situacím, kdy děti  vřískají v supermarketu, že chtějí to či ono?

To mám jednoduché. Andrea ví, že neuspěje, takže to nezkouší. Když nakupuje  s chůvou Mílou, nanosí jí vždycky do košíku spoustu věcí. Já pak Míle říkám: Ustoupíš? Ona: No, nakonec jo. A já: Nesmíš!  Žádné "kindervajíčko" nekupuj, dej jí místo něho jablíčko. A když se bude kroutit,  vysvětli jí, že to jablíčko je stejně z lásky  jako to vajíčko.

  • A výsledek je jaký?

Andrea dál něžně terorizuje Mílu a zkouší  to i na tátu. Já zůstávám tvrdá. Jednou si se  mnou zkusila v obchodě i lehnout na zem.

  • Co se dělo?

Zafungovala odborná literatura. Řekla  jsem jí: Řvi ještě víc. Ještě ta paní u jogurtů tě neslyší. Až skončíš, najdeš mě támhle u pokladny. Byla tak zaskočená, až se  uklidnila. A bylo to. Ví, že když něco slíbím, dodržím slovo. A stejně tak, že když  řeknu ne, znamená to ne. Jsem cíleně přísná.  Někdy možná až moc. Pak si v duchu říkám,  jaký přitom na mě musí být pohled.

  • Jak řešíte zálibu dětí v televizi a počítačích? 

Počítače a televizory v dětských pokojích  považuji za malý zločin. Nejen kvůli tomu,  že mohou mít vliv na ztrátu komunikace mezi  rodiči a dětmi, ale také kvůli vlivu elektromagnetického záření. To tam prokazatelně je  a oslabuje organismus. Já holkám vypínám na  noc i lampičky ze sítě. Když jsme navrhovali náš dům, architekti se ptali, proč nemám rozvody proudu na určitých stěnách. Já záměrně  chtěla, aby v pokojích, kde budeme spát, ve  zdech, u kterých budeme mít hlavy, nebyla  elektřina. Nastudovala jsem si o takových  věcech spoustu věcí a snažím se jimi řídit.

  • No jo, ale co když dcera žadoní, že nutně  musí vidět tu pohádku, o které všechny  ostatní děti mluví?

Andrejku samozřejmě svět televize a počítačů fascinuje. Ví ale, že má nárok na jednu  pohádku denně. Třeba když uspávám Janičku. Tím to končí. Pak si spolu zalezeme do  houpací sítě a povídáme si. Já jí říkám: Tak  ty se chceš raději dívat na televizi, než si se  mnou povídat? Zaváhá. A za to zaváhání  jsem šťastná. Až nezaváhá, bude to špatný.

  • Fakt máte sílu si každý večer s dcerou povídat, když možnost zabavit ji něčím v televizi či počítači je tak snadná?

Ovšem, že pokaždé nemám sílu. To je jasné.  Ale to posazení před televizi se nesmí stát pravidlem. Pořád si říkám, že dítěti musíme nabízet  hry a řádění, tedy lepší program než televizi.

  • Je něco, co považujete za důležité, aby se  dcery naučily?

Chtěla bych, aby poznaly, jaké to je mít  úspěch či pocit zadostiučinění. Ať už ve  sportu, v kolektivu nebo třeba v hudbě. Je to krása, když si třeba zazpíváte ve sboru, krásně se to podaří a vy víte, že ten čas a úsilí při zkoušení se vyplatilo. Takže bych byla ráda, kdyby obě hrály na nějaký hudební nástroj.  Přála bych si, aby uměly obhájit svůj názor  na veřejnosti, aniž by musely mít ostré lokty.  A hlavně, aby věděly, že se nemá lhát.

  • Tak mě napadá, co váš tatínek, vědec, říkal  na rozhodnutí dcery stát se herečkou?

Nesouhlasil s tím. Dostala jsem se zároveň  na angličtinu, ale vybrala jsem si DAMU.

  • Přemlouval vás?

Táta má svou formulku: hluboce ti to nedoporučuji. Nikdy nepoužíval zákaz. Takže  jsem se neměla vůči čemu vymezit. Nebyl  důvod si dupnout a udělat naschvál. Respektoval můj výběr, podporoval mě finančně, jen  jsem mu pořád musela nosit různé certifikáty z jazykových škol. Chtěl mít jistotu, že  když herectví nevyjde, uživím se jinak. Možná, že kdyby tehdy máma ještě žila, šla bych  na peďák nebo tu angličtinu. Ona by mi asi  herectví spíše rozmluvila.


  • Kromě seriálu Velmi křehké vztahy stále  hrajete i v Dejvickém divadle?

Ano. Šestou sezonu v Bratrech Karamazových a v Příbězích obyčejného šílenství.  Na podzim bych měla začít zkoušet novou  inscenaci. Skloubit zkoušení s hlídáním dcer  bude zajímavá logisticko-manažerská show.

  • Máte ještě vůbec čas na nějaké záliby? 

Samozřejmě. Na ty si čas vždy udělám. Hraju v Syrinxu, to je komorní flétnový soubor.  Dělám si i další radost, trénuju s Eduardem  Zubákem, mistrem republiky v latinsko-amerických tancích. Eda se líbí i mému muži, což  je důležité. Teď trénujeme na jeho narozeniny, předvedeme mu speciální taneční blok. Scházíme se jednou či dvakrát v týdnu, Eda mě mučí  a je to fajn. Teď pracujeme na flamengu. Když  moderuji nějaký ples či společenskou událost  zároveň můžeme nabídnout taneční vystoupení, což je pro pořadatele zajímavé.

  • Jak to s prací a dětmi ještě stíháte?

Mám čas zorganizovaný. Dva dny v týdnu  od rána do večera pracuji v Praze a přitom  stíhám i tuto radost. Další tři dny jsem s dětmi doma v Dobříši. Tři dny jsme spolu, dva  dny má maminka jen pro sebe.

  • Jak dlouho jste byla s dcerkami na mateřské? Myslím klasické mateřské, kdy jste  nepracovala a celé dny trávila doma.

Já na to nerada vzpomínám.

  • Ale? Povídejte.

Když jsem byla s Andrejkou rok doma,  měla jsem ke konci pocit, že největší událostí dne je stihnout přečíst si noviny. Je dobré si  to zažít, ale mě stereotyp ničí. Jsem zvyklá na  milou, dynamickou práci a najednou jsem jen  seděla doma. Když se narodila Janička, bylo  to snazší. S druhým dítětem se už nehroutíte  z toho, že je špatně přebalené. Ale i tak to bylo  náročné.

  • Nezkomplikovala jste si život ještě tím, že  jste se přestěhovali do Dobříše?

Jsem autem v Praze téměř za stejnou dobu,  jako bych jela metrem z Jižního města. Když  přijedu domů a nadechnu se čistého vzduchu,  dojíždění mi stojí za to. Dobříš je krásné jméno pro město a dobré místo pro život.

  • Ale budete muset rozvážet dcerky do škol... 

Ale nebudu. Všechno jsem si předem promyslela. Je lepší, když holky budou chodit na základní školu, kde je výborná paní  učitelka a bude tam jen dvacet dětí ve třídě,  než na obrovskou školu v Praze, kde nikdo  nikoho nezná. Když malá Žádníková něco  provede v Dobříši, mám jistotu, že to hned  budu vědět. V Dobříši je také gymnázium.  A má výbornou úspěšnost v přijímání studentů na vysoké školy. Pokud budou holky  studovat na vysoké, ošéfujou si už dojíždění samy.