Až moc hezká pro film

Napsal Instinkt 15/ IV 14.4.2005.

Až moc hezká pro film


Image Bývala pohádkovou princeznou a teď zas nešťastnou Ivankou ze seriálu Rodinná pouta. Mimo film a divadlo má ovšem temperament malé dračice. I to jí málem dopřálo stát se hvězdou televizního soupeření Týtý. Málem.

Řekla jste si loni při třicátých narozeninách: Tak a stárnu?
Ne! Je mi nejlíp, jak mně kdy bylo. Je mi dobře fyzicky i psychicky a mám všechno, jak má být: hodného muže, hodné dítě a dobrou práci.

Proč máte v seriálu i v životě dvě příjmení?
To je shoda náhod. Chtěla jsem navždycky zůstat Volencová, ale pak jsem poznala Radka Žádníka a on řekl: Co řekneme našemu dítěti, až se bude ptát, proč se maminka jmenuje jinak? Udělal dobře, že nebouchl do stolu a neřekl: Jsem Žádník a ty budeš Žádníková! A já jsem zvolila kompromis.
Image
Byl s vámi manžel na Týtý?
To je jasný, ale do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli to stihneme. Byl to dobrý adrenalin. Ještě dopoledne na pohotovosti v Motole píchali ucho naší malé Andrejce a my jsme si vzali šaty do kufru auta, že to možná stihneme. Byl tam skvělý doktor...

...hned vás poznal a...
...ten tedy nevypadal, že se dívá na seriály. No - dal nám léky, Andrejku jsme odvezli k babičce a v osm jsme seděli v hotelu, který uvnitř vypadá jako hotel v Dubaji a říkali si: Až to skončí, dáme si někde něco dobrýho a půjdeme si zatancovat - byli jsme po dlouhé době večer spolu a sami. A najednou naskočily výsledky hlasování diváků a vypadalo to, že mám šanci. Manžel mě vzal za ruku a říkal: Zdendo, když nevyhraješ, nebuď smutná! Bude to Kotek, má děsně fanynek. A pak najednou: Ty, Zdendo, možná jsem se spletl - máš děkovnou řeč? Sumírovala jsem si ji v tom šíleným stresu, srdce mi bušilo, no a najednou... NIC. Radek mě držel za ruku a hladil mě po ukazováčku a říkal: Hlavně neplakej!

Chtělo se vám?
Jenom chviličku. Ale zažila jsem to, co vídám u mého muže, když se dodívá v televizi na fotbal a ti jeho prohrajou. Ten můj noblesní manžel se schoulí do klubíčka a začne nadávat. Pak se zvedne, je celej hotovej, z mrazáku vytáhne becherovku a dá si dva panáky. A já mu říkám: Radulko, to je jenom sport, jsou důležitější věci... Při Týtý jsem pochopila to jeho schoulení. Stalo se mi to samý.

I s tím panákem?
To by mě zabilo - v tom jsem opatrná, v životě jsem se neopila. Holky jsou dámy, princezny... Opilá holka je hnusná. Já jsem asi velký slušňák, ani sprostě moc nemluvím. Když jsme jako děti doma řekly sprostý slovo, dostaly jsme facku. Pak jsem přišla na DAMU a tam to jelo! Něco jsem se tedy naučila, ale pořád to moc nejde. Ale snažím se a dokonce to někdy jako dočasná úleva zafunguje. A na jevišti mi to už jde docela dobře.
Čím si zvedáte náladu, když ne alkoholem?
Sportem.

Tak to bylo vždycky?
Ani ne, do osmnácti devatenácti jsem byla pěkný macek, nosila jsem brýle, četla knížky a hrála divadlo. 75 kilo! Takhle jsem šla na DAMU.

S tím zadkem a brýlemi...
Přesně, ale šlo to rychle dolů.

Samo?
Samo ne, musela jsem cvičit...

... držet diety - to je jak podle mustru na herečky?
Ne, já jsem žádnej drobeček nikdy nebyla. To vůbec. Jednou jsem ale točila pohádku s Ondrou Vetchým a okamžitě jsem se do něj zamilovala. Jeho milujou všichni - chlapi, ženy a on taky miluje všechny. Jeho přítelkyně Irenka byla tehdy pátá ve fitness a byla nááádherná. To ona mi řekla: Hele, zkus to! A já jsem se do toho cvičení dala. Já, která se dušovala, že mě v podobném zařízení nikdy nikdo neuvidí. A váha šla dolů, jenomže se mi to zalíbilo. Od té doby rozumím energii, která žene holky do iluzí, že když změní tělo, změní život.

Cvičila jste denně?
Dvakrát. Ráno a odpoledne. Teď už chodím jen nárazově, ale stejně mi všichni říkají, že ve fitku musím být furt.

Že máte ty svaly?
No.

A vánočku na břiše?
To taky. Je to sice milý, teď mám šedesát, ale pro mě je to sekundární. Nejdůležitější je zdraví!
Takhle nemluví holky - ęhlavně to zdravíčkoę si přejí staří lidé.
Já to tak mám. Mám strach.
Image
Malá Zděnka s maminkou a pradědou

Čeho se bojíte?
Nemoci se bojím. Mám úplně stejnou fyziognomii jako měla moje maminka a ta umřela na rakovinu, když mně bylo sedmnáct. Jsem tím poznamenaná, to je jasný. Když jsme se rozhodli mít miminko, šla jsem na všechny testy včetně mamografu. Možná jsem paranoidní, ale nechci ve čtyřiceti zjistit, že mě čeká chemoterapie jen proto, že jsem něco zanedbala.

Viděla vás maminka hrát?
Nikdy. Ta její nemoc trvala dlouho - čtyři roky. Dodneška si pomatuju, jak... no, mamka učila matiku, fyziku a to byly předměty, na které jsem byla úplně blbá... a když jí vyměnili krev, udělalo se jí dobře, hned řekla: Tak máme novou krev, přines tu matiku a jdeme na to! Ona věděla, že musíme hned, že za týden už jí bude hrozně. My jsme se sestrou nevěděly, že je to s ní tak špatný, jen táta znal její prognózu od začátku. Odešel z lékařské fakulty k zahraniční farmaceutické firmě, aby vydělával hodně peněz, mohl mamce kupovat léky a zajistil jí tu nejlepší léčbu. Chtěl jí poskytnout všechno nejlepší.
Image
Pionýrka s příčnou flétnou

Jak jste to zvládala vy?
Nezvládla. Byla jsem sobec, mlátila se mnou puberta a odmítala jsem přijmout fakt, že je maminka nevyléčitelně nemocná. Dodnes nepochopím, jak jsem se tak mohla chovat - dneska bych si za to nafackovala a je mi hrozně líto, že to nemůžu vzít zpátky. Moje ségra v tom zafungovala o hodně líp.

Kdy vám to došlo?
Brzy. Když jsme o mámu přišli, byla to taková bolest... A čím jsem starší, tím víc mi mamka chybí, na chvíli to přejde, ale znovu se to vrací. Tak ráda bych ji vzala na dovolenou, pečovala o ni, lítala kolem ní a ona by se tomu bránila... Tyhle hry maminkám a dcerám hrozně závidím.
Image
Manžel Radek s dcerou Andreou před televizí


Můžete si povídat s otcem o jeho profesi, když je vědec a známý výrobce zdravotnické techniky?
Moc tomu, co dělá, nerozumím, ale hodně si ho vážím. Táta vyvíjí a taky vyrábí implantabilní stenty a porty a termočlánkové snímače. Je to čistě česká firma a já si pamatuju, jak za tátou chodili lidi ze zahraničních firem, kterým začal konkurovat, a chtěli jeho podnik koupit za tolik peněz, že bychom nemuseli do konce života nic dělat.

A on to neudělal.
Ne, a já jsem na to pyšná. On propadl své práci a já respektuju, že je to důležité. Vím, že zachraňuje lidem životy, dělá to jak nejlevněji to jde, aby to mohly mít české nemocnice - na výzkum si vydělává exportem.

Takže na Rodinná pouta čas nemá?
Myslím, že se dívá. Někdy mu zavolám zrovna ve chvíli, kdy to jde v televizi a já ho slyším, jak něco baští a říká: Dobrý, no dobrý ňucho! Ta blonďatá paruka je dobrá. Ale hlavně nezpychni! Hlavně nezpychni!

Byli jste jako rodina bohatí?
Nestrádali jsme, ale naši nám nikdy nedali pocítit, že máme víc peněz než ostatní. Tatínek hodně jezdil do zahraničí, umí výborně anglicky. Chtěl, aby s ním jezdila mamka, a mě se sestrou museli nechávat doma jako garanci, že se vrátí a neutečou. Dívám se někdy na jejich fotky a vidím, jak na těch cestách byli šťastni. Je jen málo fotek, kde by mamka byla takhle rozesmátá a uvolněná.

Jezdíte domů, do Hradce Králové?
Moc ne. Tatínek je pořád v práci a moje mladší sestra žije dlouhodobě v Japonsku se svým manželem a dvěma dětmi. Taky její muž Honza je vědec a hodný člověk. Seznámily jsme se s ním v osmnácti na horách. Sestra tehdy nechtěla jet a říkala: Ne, já se zase zamiluju a skončí to blbě jako vždycky - říkám, že nejedu. Nakonec jsme jely, já hned na začátku zhlídla nabídku mužských protějšků a zjistila jsem, že je dobrý jen jeden - to byl Honza a sbalila ho moje sestra. Ona je skvělá a taková nepolapitelná. Třeba odletí do Japonska a po třech měsících zavolá, že dobře dorazila. A pak mám ještě nejmladší sestru Karolínu, ta má ale svoji maminku.

Tatínek se znovu oženil?
Ne, on nám slíbil, že se už nikdy neožení, i když jsme takový slib po něm nechtěly. Ale zamiloval se do své kolegyně - to bude vypadat jako červená knihovna - do své blonďaté sekretářky a myslím, že spolu měli pěkný vztah. Jenže tam byl ten věkový rozdíl a nefungovalo to. Ta paní už má jiného muže, a mají další holčičku Terezku, kterou náš táta bere společně s Karolínou a jejich kamarádama třeba k babičce.

To by se podle vaší rodiny mohl psát seriál.
Moje vlastní rodinná pouta jsou někdy mnohem akčnější než jakýkoliv scénář. Ale víte co? U nás jsou všichni spokojeni, všechno je v pořádku. Není tam nic, že by někdo někoho nenáviděl nebo neměl rád.


Chápete, když se někdo rozvede?
Jo, ale jako nejpohodlnější řešení, tedy pokud se nejedná o alkoholika, násilníka nebo závislého na drogách.
Image
Jaký je váš neseriálový manžel?
Normální chlap, který hraje fotbal a pije pivo. Vystudoval ekonomii se specializací na finance a právo, a je dobrý, možná lepší, než ví. Nedávno mi říkal, že by chtěl někdy, až bude starší, učit. Hned jsem si představila davy těch nádherných, odpočatých, nabiflovaných holek a říkala jsem mu: Aha, tak já budu mít ty tři děti, budu přinejlepším lehce unavená pětačtyřicítka, ty budeš krásný, prošedivělý chlap a kolem tebe budou kroužit dvacetiletý aspirantky na inženýrky. ANI NÁHODOU nebudeš učit! Hrozně se smál a řekl: Proberem to až potom, jo?

Chcete mít tři děti?
Chci, ale ne hned. Musíme teď nutně vyřešit bydlení, tenhle týden dáme dohromady, kolik máme peněz, což řeší můj muž ekonom. I když já to taky zvládám, protože jsem se o sebe musela starat sama, táta mě hezky držel zkrátka, a já nebudu jiná.

Nefungovalo, když jste řekla: Tati, kup mi džíny?
To by bylo zbytečný. A první džíny jsem si koupila až na vysoký škole a za svoje. Vůbec si nestěžuju - jsou věci důležitý a nedůležitý.

Co je v sedmnácti důležitějšího než džíny?
U nás to tak nebylo. Naši nás vedli k jiným věcem. Rok po revoluci - to mi bylo patnáct - mi zaplatili drahý kurz angličtiny v Belgii. Na tom nešetřili. Nebo mi koupili z diet, když byli venku, příčnou flétnu. Tohle já oceňuju! Co džíny? V těch patnácti jsem si zažila šok ze západní civilizace. Vstoupila jsem v Bruselu do supermarketu a normálně jsem se rozbrečela. U nás byly dva druhy jogurtů a banány jen na Vánoce. Zpátky domů jsem jela vlakem, ve Frankfurtu mě vyzvedávali naši. Táta se na mě kouknul a řekl: Dobrý, co? A já říkám: Jo! A on: A začneš se učit anglicky? V té chvíli jsem pochopila, co udělal. On mě prostě chtěl namotivovat na angličtinu. A povedlo se mu to. Okamžitě jsem si našla učitelku a za rok a půl jsem se naučila anglicky. A furt se učím, i když teď jen poslouchám BBC v autě.

Vy jste dost systematická, jak to jde s herectvím?
Docela jo. Ale to DAMU jsem si musela malinko vydupat a slíbit tátovi, že vedle herectví bude nosit domů certifikáty z jazykovek, abych NĚCO UMĚLA a nebyla na herectví závislá.

Jste dobrá herečka?
Už poznám, kdy nejsem. Dřív mi hodně záleželo na tom, jak při hraní vypadám a teď je pro mě důležité, jak hraju. V Dejvickém divadle jsem skoro deset let a musím říct, že umělecký šéf Mirek Krobot má takovou nenápadnou hereckou výchovu - jen zvedne obočí a já už vím, že je tu mrckování.

Čemu říkáte mrckování?
Taková hloupá roztomilost. A falešná intonace, kdy herec neví, co říká, ale líbí se mu, co říká.

Ve hře Příběhy obyčejného šílenství hrajete eroticky ulítlou ženskou a tuhle roli dostala ve filmové podobě Zuzana Bydžovská. Nenaštvala jste se, že režisér a autor hry Petr Zelenka nevybral vás?
Ne, nenaštvala, protože je to rozhodnutí Petra Zelenky a já respektuju tohle jeho právo... A myslím, že ve filmu bych věkově nesedla. Divadlo snese nadsázku a můžu být partnerkou Jiřího Bartošky, film už tolik ne. A pak ten obličej, takovej jako hezounkej...

Myslíte svůj obličej?
Jo, on je mi někdy na překážku. Minulý týden jsem dělala dva castingy na americké filmy a jeden vyšel, druhý ne, protože jsem prý moc hezká. Mrs. Zadnikova herecky výborný, ale... řekli. Takže příště jdu nenamalovaná a neučesaná!

Stojíte o to hodně - hrát v amerických filmech?
Baví mě angličtina a beru to jako trénink. Dobře placený trénink. Jinak spíš stojím o to, abych nehrála pořád to samý. Potěšilo mě, že lidi psali, jak mě viděli v divadle v Love story a že jsem úplně jiná, než ta milá Ivanka z Pout.

Dožijí se seriáloví diváci happy endu - svatby Ivanky s doktorem Sýkorou?
Ale to vám nemůžu říct! S Tomášem Matonohou se mi hraje dobře. Je to dobrý partner...

Image

Mezi čtyřma očima

Těším se, až se stane zázrak a bude to takto: zavolám herečce, že bych s ní moc ráda udělala rozhovor. A ona odpoví: S radostí. A já se váhavě zeptám: Třeba zítra? A ona řekne: Mám sice chřipku, ale nějak to zvládnem. Zázrak pokračuje tím, že přijde včas, nebude se bránit focení, nebude zvedat jeden telefon za druhým, nebude prudit s autorizací, půjčí mi své rodinné fotky... Tak tohle mi předvedla Zdeňka Žádníková. A ještě za mě suverénně zařídila v kavárně Marco Polo, aby ztlumili hudbu, protože nahráváme na diktafon. Dala si caffé latté s horkým mlékem, upozornila mě, že je upovídaná a pak mi to předvedla. S úsměvem. Prostě zázrak. Nebo velká profesionalita? Nevím.

Marcela Pecháčková