Zdendo, běž si zacvičit

Napsal Xantypa 5/2005.

Seznam článků

Image

Zdendo, běž si zacvičit.


Všiml jsem si ji už před časem v Dejvickém divadle. Sportovní typ, jemný obličej, postava jak proutek, vyrýsované svaly na zádech i na rukou. V televizním seriálu RODINNÁ POUTA Zdeňka Žádníková-Volencová (1974) bývalou baletku Ivanu Kučerovou-Hruškovou sice jen hraje, ale vystřihne v něm "provaz" se samozřejmostí rodilé baletky či gymnastky.

"Když mě zvali na casting, říkala jsem si, že nejsem žádnej rachitickej typ, to přece nemůžu hrát! Pak upřesnili, že jde o baletku se dvěma dětmi, což mě uklidnilo. Přidala jsem si trochu strečinku, a tak si můžu dovolit do role pár "baletních" věcí dát. Snad to vypadá věrohodně!" Výše zmíněný provaz ještě donedávna nezvládla, a momentálně už se učí salto! "Konzultovat chodím ke kamarádce Kláře, která balet vystudovala. V květnu se začne točit druhá řada RODINNÝCH POUT a já bych do ní chtěla opravdové baletní číslo zasunout. Chci docílit, aby si i ten, kdo baletu rozumí, řekl: "Jo, těch deset vteřin bylo docela dobrý baletní číslo." Ale je to strašná dřina."

Ovládat svoje tělo

V dětství ji rodiče do sportu hodně tlačili. "Sestra Andrea hrála výborně volejbal, já nanejvýš tak vybíjenou," směje se Zdeňka při vzpomínce na averzi ke kolektivním sportům. "Bylo to strašný, naši, kteří moc nesportovali, mě pořád někam přihlašovali, a mě to vůbec nebavilo. Radši jsem někde zalezla se šesti chleby a s knížkou a třeba osm hodin v kuse jsem četla. Přelouskala jsem ledacos, ve dvanácti kupříkladu Hemingwaye, což dodnes nechápu."
Když to nešlo v kolektivu, zkusila individuální sporty. Třeba orientační běh. "Běžela jsem čtyřikrát a čtyřikrát jsem totálně zabloudila. Cílem jsem proběhla pouze jednou, ale jen díky tomu, že jsem si trať zkrátila zhruba o dvanáct kilometrů. Pořadatelé teprve stavěli bránu s cílovou páskou, a já už probíhala." Chvíli hrála badminton – čtyřhru, a pak přece jen – po příkladu sestry – zkusila volejbal. "Ale nebavil mě, a když jsem nebyla nejlepší, skončila jsem. Tohle všechno se odehrálo v mých deseti až patnácti letech. Pak jsem začala růst do holky, soustředila se na duchovno a na divadlo, a sport šel stranou."
Během studia na DAMU točila pohádku s Ondřejem Vetchým a platonicky se do něj zamilovala. "Protože do něj se nelze nezamilovat. Měl tehdy přítelkyni Irenu, která skončila pátá v Miss fitness. Skamarádili jsme se a Ondra do mě hučel, ať to zkusím. Do posilovny mě do té doby nikdo nedostal! Nakonec jsem to zkusila a dodnes si pamatuju na první návštěvu fitness na Palmovce. Bunkr, normální protiletecký kryt! Vešla jsem tam, sklepení v červenočerných barvách, odkud se ozývaly všelijaké zvuky, steny a výkřiky: ‚Makej! Makej! Musíš!‘ Vyděsila jsem se, ale ‚vysvalenej‘ chlapík na recepci už o mně věděl. Prošla jsem kolem posilovny, nakoukla dovnitř a ten pán mi říkal: ‚Ne slečno, sem nepatříte, vy půjdete do jiného sálu.‘"
Stala se z ní vášnivá cvičenka. Zhubla třináct kilo, najednou jí byl kus festovní holky. "Bylo to lákavé. Úplně jsem se proměnila, začala jsem ovládat svoje tělo, a to je hrozně příjemný pocit." Posilování ji chytlo natolik, že ji začali lanařit, aby se kulturistice věnovala profesionálně. Úspěch by byl nejspíš zaručen, její obličej s jemnými ženskými rysy byl mezi kulturistkami spíš výjimkou… "Asi čtyři měsíce jsem makala hodně intenzivně. Rychle jsem nabrala svalovou hmotu, a když jsem začala vypadat jako chlap, skončila jsem. Přesně ve chvíli, kdy jsem měla naordinovanou rýsovací dietu, jsem pochopila, že tohle už je bláznovství. Že to, co se svým tělem podnikám, je příliš. Dneska už mám ruce poloviční, ale stejně jsou na mně dominantní. A to nechci! Člověk udělá ledacos, aby vypadal dobře, ale já se nechci celý život zabývat tréninkem, jídlem a kaloriemi. Sklouzla jsem do toho natolik, že klidně můžu sloužit jako poradenská služba, když někdo potřebuje pomoc. I když – co si budeme povídat! Pro ženské platí při hubnutí jednoznačné pravidlo: cvičit a moc nebaštit!"
Ale cvičení a posilování jí hodně pomohlo. Když se jí narodila dcera Andrejka, zádové svaly a další partie, s nimiž mívají maminky po porodu problémy, byly v pohodě. "S dítětem začíná život od nuly. Postupně posouváte hranici toho, co si můžete s jeho narůstajícím věkem dovolit. Nejdřív nic, kojila jsem, pak jsem si šla zacvičit, zaběhat, manžela jsem přitáhla ke kolu. S Andrejkou vstávám brzy, a i když třeba dopoledne něco točím, jdu si od sedmi na hodinu zaběhat na pás. Dřív mi to připadalo stupidní, smála jsem se, ale dneska vím, že to je špičkový pás, odpružený, že si nezničím kotníky a kolena, nenastydnu, nedostanu rýmu. Když se po ránu proběhnu nebo si zacvičím, přijdu do studia či na zkoušku s čistou hlavou a funguju úplně jinak."
Stejně jako v případě mnoha jejích sportovně založených kolegů a kolegyň, i Zdeňka žehrá na čas. "Škrábu ho, kde se dá, někdy se dostanu do posilovny třikrát týdně, jindy mám třeba čtrnáctidenní pauzu. A když nějakou chvilku vyšetřím, jsem radši doma. Na prvním místě je Andrejka. Rozhodně si nemůžu naplánovat tréninky a všechno ostatní tomu přizpůsobit. To šlo dřív, teď už ne."


Neloajální manželka


Hraje baletku, opravdový balet viděla  snad jednou v životě, naproti tomu  strašně ráda tancuje. "V tanečních se  mnou všichni kluci chtěli tancovat, pro-tože jsem je vedla. Méně se pletli a vy-padalo to dobře. Dokonce jsem tři měsí-ce tancovala závodně. Ale dostala jsem  se do fáze, kdy byl trénink čtyřikrát týd-ně, takže bych neměla čas na divadlo...  Ale tanec mě moc baví. Dokonce jsem  se při něm seznámila s mým mužem.  Učila jsem ho angličtinu. Že by jednou  mohl být mým manželem, mě vůbec ne-napadlo. Až když jsme byli spolu popr-vé tančit. Žasla jsem, jak se proměnil.  A bylo to!"
Radek pochází z Chebu, miluje fotbal,  hrál ho od čtyř let. Dokonce to dotáhl do  dorostenecké ligy. O rok před ním ji  v Chebu kopal Pavel Nedvěd. "Pravidelně  chodí hrát s kluky od nás z divadla, vždyc-ky v neděli dopoledne, a dost si to užívá."
Když se poznali, vybídl Radek Zdeňku,  aby se společně věnovali nějakému spor-tu. "Bud' fotbal nebo tenis! To mi přišlo  dost komický. Fotbal mě nebaví a nezají-má, tenis jsem nikdy nehrála. A tak jsem  ho zkusila. Forehand slušný, backhand  smutek, i když myslím, že jsem se zlepši-la. Ale Radka obdivuju. Měl se mnou vel-kou trpělivost, ze začátku mi to nešlo.  Třískala jsem raketou, a on mě docela po-držel. Takže děti to budou mít dobrý, tatí-nek je všechno naučí."
K pohybu a ke sportu svoje děti určitě  povede, ale rozhodně ne ke špičkovému.  "Držím se zásady ,vrcholovým sportem  k trvalé invaliditě`. Kupříkladu atletika.  Má něco do sebe, ale dřít jako blázen,  abych skočila přes nějakou tyč, je pro  mne bohapustá ztráta času. Asi je hroz-ný, co říkám, ale přijde mně, že všichni  špičkoví atleti musí být invalidi, každý  si stěžuje, že ho něco bolí. Na druhou  stranu chápu, že vrcholový volejbal,  basket nebo fotbal, to je parta, kamará-di, kolektiv.
Pokud jde o fotbal, jsem neloajální  manželka, nebere mě. Nejvíc mě dokáže na-štvat, když jsme chvíli spolu doma  a Radek je v absolutním zajetí obrazov-ky, nevnímá. Jen tak z hecu jednou po-vídám: ,Radku, začali se mi líbit sedm-náctiletý kluci! ‘  Nic! ,Takový ty, co  mají vysoustruhovaný bříška, nosej dží-ny pod bokama, jsou jim vidět slipy,  mají nagelovaný vlasy, jsou bezstarost-ný... ‘ Zase nic! Pochopila jsem až ve  chvíli, kdy jsem se zeptala Kláry  Melíškové (kolegyně z Dejvického di-vadla, manžel herec a režisér Lukáš  Hlavica, pozn. aut.), jestli to je normál-ní, a ona povídá: ,Jo! ‘ A ještě jedna věc - sport na teletextu. Průběžně tam na-růstá skore utkání. Manžel sedí večer  u televize a kouká, jak ta čísílka naska-kujou. Ptám se Kláry, jestli to Lukáš dě-lá taky, a ona na to, že ano! To už je na-prosto mimo moje chápání."

Životní nutnost


V Dejvickém divadle ji můžete vidět  v představeních TŘI SESTRY (Nataša), BRATŘI  KARAMAZOVI (Kateřina Ivanovna), PŘÍBĚHY  OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ (Alice), KOUZELNÁ  FLÉTNA (třetí dáma) a v nejnovějším Love  Story (Tamara). Momentálně zkouší s re-žisérem Petrem Zelenkou hru, která bude  mít premiéru v květnu. V televizi bude to-čit druhou řadu RODINNÝCH POUT a Chystá se na natáčení filmu s americkou produk-cí. "Český film za sebou zatím nemám."  V televizi ji diváci vidí dvakrát týdně jako Ivanku. Figura je to dobrá (Zdeňka  za ni byla nominována v anketě Tý Tý  v kategorii Objev roku za TV Prima  a skončila druhá, pozn. aut.), lidé si mě  s ní logicky spojují. Na jednu stranu je to  dobře, protože kdyby tomu tak nebylo, jsem snadno přehlédnutelná. Ale pak mě  potěší, když mi po představení někdo  řekne: ,No, ty jsi byla úplně jiná než  v televizi! ‘ "
RODINNÁ POUTA točí sedm osm dní  v měsíci, zkouší v divadle, hraje téměř  každý den, občas moderuje. Koncem  března například charitativní koncert  v kostele Šimona a Judy pro hospic,  v červnu se chystá na firemní akci, kterou  bude muset zvládnout trojjazyčně.  "Uvědomuje si, že seriál RODINNÁ POUTA  není NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA - ta pů-vodní," zdůrazňuje, "takové ambice ne-má. Je to něco jiného, ale takhle mám  rozdělenou práci. Na divadlo, umění, kte-ré mě baví, ale v žádném případě by mě  neuživilo, a pak na věci, které mě kromě  toho, že mně baví, i živí. A když už něco  dělám, tak se to v rámci prostoru a mož-ností, které mám, snažím dělat co nejlíp."
Co nejlíp se snaží dělat i sport, který se  pro ni stal životní nutností. "Když si týden  nejdu zasportovat, zaběhat, tak se ze mě  stává člověk nevrlý. A pak mi můj muž do  telefonu říká: ,Zdendo, běž si zacvičit! "‘

Xantypa 5/2005 - Petr Kolář

Downloadhttp://bigtheme.net/joomla Joomla Templates