Vytisknout

Jeden rok ve středověku

Napsal ČT+ 2/2010.

titulka

ZDEŇKA A ANDREA ZADNÍKOVY JEDEN ROK VE STŘEDOVĚKU

KOSTÝMNI SERIÁL AŤ ŽIJÍ RYTÍŘI JE PLNÝ NAPÍNAVÝCH A ČASTO PĚKNĚ DIVOKÝCH DOBRODRUŽSTVÍ PĚTICE SOUROZENCŮ. STATEČNĚ BOJUJÍ PROTI ZLÉMU SOUSEDOVI, TOUŽÍCÍMU ZMOCNIT SE TVRZE JEJICH OTCE. DOKONCE I PĚTILETÁ KATEŘINA SI TROUFÁ NA STEJNĚ KRKOLOMNÉ PODNIKY JAKO STARŠÍ BRATŘI A SESTRA. JEJÍ PŘEDSTAVITELCE ANDREE ŽÁDNÍKOVÉ JEŠTĚ TEĎ SVÍTÍ OČI NADŠENÍM, KDYŽ SI VZPOMENE, JAKÉ TO BYLO NA NATÁČENÍ. MAMINKA ANDREI, HEREČKA ZDEŇKA ŽÁDNÍKOVÁ-VOLENCOVÁ, SI OVŠEM KROMĚ KRÁSNÝCH OKAMŽIKŮ VYBAVUJE TAKÉ PÁR TAKOVÝCH, ZE KTERÝCH JDE MRÁZ PO ZÁDECH.

V seriálu je třeba dramatická scéna, kdy se vůz tažený splašenými koňmi řítí cestou necestou podél srázu a na korbě se choulí samotná Kateřina - An­drea. "Ta scéna se točila asi dvacetkrát," líčí herečka. "Všichni střídavě litovali a obdivovali Andrejku a já seděla uvnitř vozu a držela ji přivázanou na karabině, aby se nic nestalo. Koně se vzpínají, vůz se třese a ve mně je malá dušička - to všechno mnohokrát dokola. Při posled­ní ostré klapce už opravdu nezbylo, než pustit vůz ze srázu, stejně by se byl rozpadl," vzpomíná na chvilky, kdy jí moc do smíchu nebylo.obr1

A vzápětí přidává historku zábavnou: "Na začátku natáčení jsem pro celý štáb byla pouze jen rodič, který si při natáčení hlídá dceru. To někdy nejsou zrovna nejoblíbenější ženy na place, stane se, že zdržují, musí se na ně brát ohled, mnoha věcem nerozumějí a ani nechtějí rozumět. Téměř nikdo mě nepoznal, zejména z produkce, bylo léto, chodila jsem v černých brýlích, a tak teprve asi po čtrnácti dnech přišli na to, že i já jsem herečka a navíc mám v příbě­hu vlastní roli. Moc mě ta situace bavila a překvapení některých členů štábu bylo skutečně nesmírné. Nikdy dřív jsem si neuvědomila, jak velký je rozdíl mezi tím, když jste nebo nejste "od filmu". Najed­nou bylo mnohem pochopitelnější, proč jsem zvládla s Andreou tu scénu na voze, noční natáčení a mnohé další. Vzpomí­nám si, že ve mně byl velký rozpor - šlo mi o to, aby akce byla dobrá, ale zároveň jsem se někdy bála jako každá jiná máma. Slézání hradeb naštěstí absolvoval můj muž, takže Andrejku na laně si užil i on."

Princ na bílém koni

obr2Asi každá žena sní o tom být princeznou a sklízet obdiv krásného prince. "Mně se to v Ať žijí rytíři splnilo. Jedu krajinou, proti mně muž mého srdce, pomáhá mi sestou­pit s koně, chce mě políbit..." Atmosféru si herečka v sobě nosila ještě po návratu domů. "Měla jsem nádherný kostým, načesané dlouhé vlasy, líčení a po návratu z exteriérů při míchání polévky k večeři mi zůstal zasněný pohled do dáli. Manžel si bral dcery na klín a říkal jim: "Vidíte, maminka v duchu ještě pracuje... ještě je princezna na hradě. Budeme muset chvíli počkat, než se k nám zase vrátí."obr3

Třičtvrtě roku natáčení seriálu jsme měli v rodině hodně nabitý program, dny byly rozpočítané na hodiny. Jezdily jsme s Andreou na exteriéry, muselo být postaráno o Janičku, o domácnost, k tomu jsem měla předsta­vení v divadle, točila a manžel samozřejmě pracoval. Výhodou bylo, že jsme byly v té době tolik venku jako snad nikdy před tím. V podstatě jsme se permanentně otužovaly a imunita nám pak vydržela celý další rok. A já jsem se naučila venku i spát. Když bylo se silami - tedy mými, protože Andrejka je absolutně nezdolný jedinec, nejhůř, vzala jsem si deku na louku a dala si dvacet. Občas se vytvořil i klub spáčů, hlavně po obědové pauze... Každá příležitost pro odpočinek se musela využít," mísí se vzpo­mínky romantické i praktické.

Jedním dechem ovšem herečka dodává, že ona svého prince našla. "Nebo to spíš bylo tak, že si Radek Žádník našel mně," směje se. "Jsem šťastná maminka dvou báječných holčiček. Mateřství ženě úplně změní život, nastavíte si hodnoty docela jinak. Kdybych nepotkala Radka, možná bych se neuměla zastavit a šla dál jen cestou pracovní kariéry. Díky manželství a dcerám se mi ale otevřely nové světy, jiné obzory, které bych byla nepoznala."

Jedna dlouhá pracovní etapa teď pro Zdeňku Žádníkovou skončila. "To víte, že se mi s Velmi křehkými vztahy neloučilo snad­no, za těch pět let jsme si vytvořili hezké vztahy s kolegy i s autorkami. Ale vídáme se dál, protože ono není důležité, jestli s někým zrovna pracujete, ale jakou cestu jste si k sobě našli."

K angažmá v Dejvickém divadle a rolím v televizních seriálech přidali s manže­lem už před časem Nadační fond Zdeňky Žádníkové, pomáhající především dětským oddělením nemocnic. A v poslední době se z herečky stala i spisovatelka pro děti.

"To souvisí s prací fondu, protože výtěžek z prodeje knížky Ve znamení motýla věnuji na financování jeho projektů. Knížka je plná dětských dobrodružství v tajuplném pohád­kovém světě, ale patří i všem rodičům. Sama dobře vím, jak je důležité, aby když dětem čteme, také nás knížka bavila." Hrdinkami jsou dvě holčičky - Andrejka a Janinka. Jistě, jsou to autorčiny dcery a obě se také na vzniku knížky podílely. "Děti mají rády v knížkách obrázky, takže tady je najdou na každé stránce. A jsou opravdu živé, moje holčičky totiž pózovaly pro fotografie, které pak výtvarník Ivo Chvátil dotvořil malbami a retušemi. Knížka je psána česko-anglicky. Je to tedy i taková zábavná učebnice pro malé i velké. obr4Na jaro chystám druhou knížku, tentokrát pro dospělé. Psaní a tvorba je pro mne nesmírná radost. "

Rytíři a královny meče

Nabídku zahrát si v seriálu Ať žijí rytíři dostaly maminka i dcera od producen­tů bratrů Krištofových. "Znám se s nimi dlouho, několikrát jsem hrála v jejich historických dokumentech. Vzpomínám si, jak jsem jako císařovna Zita utíkala s malým chlapečkem v námořnickém oblečku v náručí ze zámku na Dobříši. Byl to syn Igora Krištofa. Dnes je z něj šikovný mladík, který výborně tančí step a nedáv­no vystupoval v benefičním programu našeho nadačního fondu. Roky utíkají, ale já jsem ráda obklopena lidmi, ke kterým jsem našla nejen důvěru, ale také přátel­ský vztah. Bratři Krištofovi jsou skuteční rytíři, takových mužů si vážím a jsem ráda v jejich společnosti." Při castingu se herečky zeptali, jestli neví o tří až pětileté upovídané temperamentní holčičce, která by v seriálu mohla hrát. Protože mohla doporučit jen svou Andreu, trochu s váháním dovolila, aby šla na zkoušku. "Andrejka se představila, a když od­cházela, se všemi už si potřásala rukou a mně bylo jasné, že to "bohužel" vypadá nadějně. Nakonec měla padesát natáčecích dnů a já tři," směje se maminka nad úspěchem své malé domácí konkurentky. "Je nepopiratelným faktem, že práce a to­čení s dětmi je mnohem komplikovanější a i časově náročnější než s námi dospělý­mi. Myslím, že i režisér Karel Janák ocenil, když se točily "dospělé" scény a my jsme dělaly, co řekl. Nemusel nás nikdo hledat ani u cateringu, ani u koní, uměly jsme text, nezlobily jsme, zkrátka jsme hrály. Protože děti nehrají role, ty si prostě hrají."obr5

Koní je v seriálu opravdu hodně, vždyť se odehrává ve středověku. "Mám před nimi respekt," přiznává herečka. "Tak jsem i Andrejku držela od velkých zvířat raději dál, a když byla v sedle, vždy koně někdo vedl. Sama dokážu na trénovaném koni

dojet z bodu A do bodu B, ale jezdkyně rozhodně nejsem. Po půlroce jízd bych mluvila jinak, ale nejsme v Americe, kde má herec na přípravu role třeba i půlrok, rok. Za šest měsíců se dokážete naučit neuvěřitelné množství nových věcí, jen se podívejte na model StarDance. Momen­tálně se u nás doma intenzivně šermuje. Holky si oblíbily seriál Královna meče, jsou z nich bojovnice a hájí práva plyšového medvěda, krtečka a televizního Františka. Takže trénujeme všechny tři doma s dřevě­nými meči."

Malá princezna

Andrea se na fotografování pro časopis těšila snad víc než maminka. Vizážistce ochotně držela na česání dlouhých blond vlasů, pózovala sama i ve dvojici. "Ona se i na natáčení vždycky se mnou pečlivě připravovala. Připadalo mi až neuvěřitel­né, že dokáže jednu věc zopakovat na kameru třeba šestkrát stejně, zkrátka se chovala jako zkušená herečka," vzpomíná Zdeňka Žádníková, jak ji dcera překva­povala. "Mně se to moc líbilo," přidává se i Andrea. Co třeba? "Natáčení venku, když byla zima a my jsme plavali v řece. Maminka mě pak balila do deky, dokud jsem se úplně nezahřála."

A na co malá herečka ještě ráda vzpomíná? "Na rajskou omáčku s knedlíkem od Emilky z cate­ringu, ta mi moc chutnala," přiznává, že natáčení mělo i jiná kouzla než kamery. "Dítě musí být pro tak dlouhou práci mo­tivované, za každý natáčecí den jsem pro ni měla nachystanou odměnu," dodává realisticky maminka. "Při jedné náročné noční scéně byla Andrea unavená a ne a ne říct energicky repliku, kterou měla předepsanou. Když jsem jí pošeptala, že ji v autě čeká poník s duhovými střapci, najednou sedmkrát zopakovala takový výkon, že si vysloužila potlesk."

obr7Teď už je Andrea školačka a první třídu zvládá stejně dobře jako natáčení filmu. Také hraju na příčnou flétnu, na klavír, tancuju a zpívám," vypočítává ještě. "Jinak by to nešlo," komentuje to zase maminka. "Je velice temperamentní, musí být pořád něčím zaměstnaná." A další role? "Lucie Bělohradská si ji vybrala do filmu Archiv, který se nedávno vysílal. Sice chtěla tmavovlasou holčičku, ale Andrea zvládla casting natolik, že jí nakonec zhotovili smývatelný přeliv." Jaké bylo tohle natáčení pro malou školačku? "Tam bylo jedno hodně těžké místo," líčí jako zkušená herečka: "Měla jsem jíst vločko­vou kaši a tvářit se, že mi to nechutná. Jenže já ji mám ráda, tak jsem se vždycky začala smát."

Maminka k dalším angažmá přistupuje opatrně. "Nechci, aby hrála nějakou drama­tickou roli, kde by se jí dělo něco nedob­rého. Andrejka je sluníčko a každou roli prožívá jako kus svého života. Kdyby to byla smutná úloha, byla by nešťastná doopravdy a to bych nechtěla." Malou blonďatou prin­ceznu si tedy teď užijete v seriálu o rytířích. A určitě jí popřejete, aby jí i její mamince dál svítilo každý den na cestu do školy i do divadla sluníčko.

Text: Gabriela Koulová, foto: Michaela Feureislová, Patrik Stanko, archiv Dejvického divadla, TV Prima