Vytisknout

Milovala jsem kluka ze cvičáku

Napsal MF Dnes - Reginální mutace Hradec Králové.

S herečkou Zdeňkou Žádníkovou Volencovou o královéhradeckých kořenech, Rodinných poutech, natáčení amerických filmů i o poezii a Gentlemen Singers

HRADEC KRÁLOVÉ  - Popularita z nekonečného seriálu bývá ošidná, třeba okresní deklamátor díky němu uvěří, že je skutečný herec. To však není případ Zdeňky Žádníkové Volencové, herečky s hradeckými kořeny. Na oblibě Rodinných pout postavila svou nadaci, která zlidšťuje bílé chodby nemocnic, hraje v Dejvickém divadle a ještě píše verše.

Proto ji hradecký vokální soubor Gentlemen Singers, který také pomáhá její nadaci, pozval na zítřejší komorní večer do Filharmonie v Hradci Králové. Program, který začíná v 19.30 hodin, se jmenuje Hra na anděla.

„Hra na anděla je název mé básnické sbírky, ze které jsme vycházeli při tvorbě scénáře pro toto představení. Hlavním smyslem večera je pobavit a potěšit sebe i diváky. Říká se, že poezie nebo hudba jsou nejkratší cestou k lidskému srdci. Přidejte si k tomu trochu láskyplné ironie a za rovná se můžeme připsat: zábavně poeticko zpěvný večer,“ říká herečka.

  • Je repertoár Gentlemen Singers hudbou vašeho gusta? Co máte ještě společného?

Jestli je podle mého gusta? Já se jim obdivuji. Nejen pro ten talent, který mají, ale hlavně pro tu důslednost, práci a nasazení, které zpívání věnují. Proto jsou mimo jiné tak výborní. Talent má hodně lidí, ale to nestačí. Pokud si můžu troufnout odhadnout, co bychom měli společné, tak po zkouškách snad mohu říci, že určitý druh empatie. Podívejte, měla jsem před prvním čtením docela trému, přeci jenom hromada chlapů a já jim začala říkat své verše. Dočetla jsem, chvíli bylo ticho a pak někdo řekl: „Jé, to je krásný, na to vezmu přítelkyni.“ A ze mě ta prvotní obava sjela jak namydlenej blesk a mohla jsem začít svobodně zkoušet. Důvěra je důležitá. Ve všem lidském konání. A ne vždy si ji můžete dovolit. Umění ji dovoluje nejsnáze.

  • Poezii jste psala vždycky, nebo to sílí s léty? Dá se říct, kde se to v člověku bere?

Pamatuji se, že jsem v 7. třídě na základní škole na Novém Hradci Králové dostala čestné uznání za báseň „Milovala jsem kluka ze cvičáku“ a doteď se musím smát při představě, jak nějaká komise hodnotí výlev předpubertální holčiny - no tak, pane předsedo, co s tou básničkou, no, paní místopředsedkyně, je to takové upřímné, že, no styl to má kostrbatý, ale zase ta odvaha vyjádřit se, dáme jí čestné uznání. Byl to banální srdceryvný blábol, který se občas rýmoval, ale neskutečně jsem to tehdy prožívala. Takže od té doby nic a psát poezii jsem zkusila až v pětatřiceti. Nedokážu vám přesně říci, kde se to v člověku bere, inspirují vás spousty věcí - hádka u sousedního stolu, líbající se studenti na zastávce, děti, které se vedou za ruce, smutný pohled servírky v nonstopu ve tři ráno. Citlivost na situace, které se vám z nějakého důvodu chce zaznamenat. Moje básně jsou v podstatě mikropříběhy, metaforu abyste pohledal.

  • Vaší asi zatím největší rolí byla Ivana Rubešová v nekonečném seriálu Rodinná pouta - Velmi křehké vztahy. Jak na to vzpomínáte?

Bylo to fajn šest let a jsem za tu příležitost moc ráda. Myslím, alespoň podle reakcí, které stále přicházejí, že se mi ta postava povedla, nebyla zaměnitelná, měla svůj charakter, řeč a vystupování. Katka a Jitka Bártů mi ji psaly na tělo a bylo to úplně poprvé a zatím naposled v mém životě, kdy autor nějakým způsobem spolupracoval při tvorbě scénáře s hercem, dával mu prostor a nebránil se nápadům. Osvícený přístup. Ne vždy možný.

  • Není seriálová popularita trochu prokletá, třeba že zastíní významnější role?

Tím se netrápím. Já jsem ji v dobrém slova smyslu „zneužila“. Založila jsem Nadační fond Zdeňky Žádníkové a už pět let měníme prostory nemocnic a zdravotnických zařízení k nepoznání. A protože jsem duší Východočech, začali jsme v roce 2007 v pardubické nemocnici, dále Chrudim, dětské centrum Veská, porodnice v Hradci Králové, Čáslav. Letos dokončíme druhou etapu na nově otevřené poliklinice pro děti v Motole a v nemocnici v Jilemnici.

  • Na které role jste nejpyšnější?

V divadle mne těší Kateřina Ivanovna v Bratrech Karamazových v Dejvickém divadle. Hrajeme toto představení dvanáct let, a nikdy mne nepřestalo bavit. Krásný text. Krásná role. A ve Studiu Dva hraji úplný protiklad - Marii v Goldflamově Dámské šatně, čistě komediální roli.

  • Jakou zkušenost vám dalo natáčení amerických filmů Melting Glass a Anna Frank?

V angličtině jinak hrajete, daleko líp se mi soustředí. Američani jsou perfekcionisti, někdy až zbytečně, měli jsme s Klárkou Issovou svého runnera, který měl na starost nás informovat, co bude k obědu, což jsme stejně nakonec pokaždé viděly samy, že ano. Na druhou stranu, tak naprosto perfektně připravený štáb je radost. Cokoli potřebujete pro svou roli, dostanete k dispozici. Ale musíte být stoprocentně připraven, mít svou představu, a zvládnout angličtinu. Dostanete kouče, který vás hned na začátku vyvede z omylu, že vaše výslovnost je slušná, ale o to víc si pak ceníte potlesku na place. To je zvyk, když se povede záběr, zatleská se jako na divadle. Pro někoho to možná vypadá legračně, ale když vedle vás stojí Ben Kingsley a řekne „well done“ - dobrá práce - je to fajn pocit.

  • Nakolik jsou silné vaše hradecké kořeny?

Hradec je krásné město, vzdušné, široké třídy, Gočár byl hvězda: nikdy nezapomenu, jak jsem jezdila na kole na gympl. To je hradecké specifikum - kola, nikde jinde jsem podobnou svobodu a pocit z velkorysého prostoru neměla.

  • Základ vám dalo hradecké divadlo Jesličky?

Jesličky - to byla životní etapa. Byla jsem u jejich založení, nejdřív se hrálo jen jednou týdně - vždy ve čtvrtek, pak i v pátek. Večery pod lampou, takové trenažéry na soutěže a přijímačky na DAMU, kabarety, poté celé inscenace. Pokaždé narváno. Fenomén. Vlastně jsem žila dva životy. Ten školní a domácí a potom ten divadelní. Život začínal ve čtvrtek odpoledne.

  • Tam se spustila touha být herečkou, nebo jsme ji cítila už dříve? Kdy to vlastně začalo?

Ve čtrnácti letech jsem se rozhodla, že chci hrát v hradeckém Divadle Drak. Jejich představení mne fascinovala. A tak jsem šla a přihlásila se do dramatického kroužku v ZUŠ na Střezině k Pepovi Tejklovi. Za půl roku vzniklo divadlo Jesličky. Na DAMU jsem šla na loutkařinu, ale nakonec celý soubor ještě na škole přešel do Dejvického divadla. Loutkové divadlo teď hrajou moje dcery mně.


Když vedle vás stojí Ben Kingsley a řekne well done - dobrá práce -, je to fajn pocit »


DATA

Zdeňka Žádníková Volencová

  • Narodila se v roce 1974 v Ústí nad Orlicí, ve čtrnácti letech chodila do dramatického kroužku hradecké ZUŠ Na Střezině a stala se členkou divadla Jesličky.
  • Po maturitě na hradeckém Gymnáziu Boženy Němcové se přihlásila na DAMU, obor loutkové a alternativní herectví. Celý ročník přešel do pražského Dejvického divadla, kde působí dodnes.
  • V televizi hrála v pohádkách O dobré a zlé vodě, Kašpárkovy rolničky, Zkřížené meče, O pyšném panovníkovi a Tajemství mořské panny.
  • Její první televizní vystoupení bylo v seriálu Lékárníkovic holka, objevila se i v sérii Ať žijí rytíři.
  • V Dejvickém divadle hraje v Bratrech Karamazových či v Mužích bez minulosti.
  • Účinkovala také ve dvou amerických filmech Melting Glass a Anna Frank.
  • Patrně největší rolí byla Ivana Rubešová v seriálu Rodinná pouta, za niž získala v anketě TýTý nominaci na Objev roku 2004.
  • Žije s rodinou v Dobříši, píše básně a fejetony a založila Nadační fond Zdeňky Žádníkové na podporu projektů zpříjemňování prostředí dětských zdravotnických zařízení. Více na www.nfzz.cz nebo www.zadnikova.cz.


Hra na anděla (ukázka)

Vzpomínáš

jak noc uběhla

rychleji než bys

dvakrát upil šampaňské?


Vzpomínáš

na rozpaky před rozedněním?

Ten malý společný strach

zda světlo příštího dne

nesetře blízkost a vůni noci?


Vzpomínášna ty dva ohně…

Jeden dohořel k ránu

a ten druhý

Bůh jen suď

mě spálil na padrť...

Petr Mareček

Foto: archiv ZŽV

Regionální mutace- Mladá fronta DNES - Hradecký kraj