Vytisknout

Porod doma je návrat do roku 1918

Napsal Magazín OnaDnes č.2/2014 .

12. ledna 2014 

Lidé jsou překvapení, proč máme tolik dětí.

Na začátku léta se herečce Zdeňce Žádníkové Volencové narodilo čtvrté dítě. Porod syna Jiřího se ale v závěru zvrtl, a kdyby nebylo rychlého zásahu lékařů, možná by měl tragický konec. Díky této zkušenosti se ještě více prohloubilo její nepochopení pro ženy, které chtějí rodit doma.

 onadnes

  •  Dočetla jsem se, že jste se málem stala kulturistkou. Jak jste se k tomu dostala?

Bylo mi osmnáct a z vytáhlého nic se ze mě stala festovní holka. Až později mi kamarád endokrinolog vysvětlil, že je to normální, protože příroda chystá tělo na těhotenství a věk okolo dvacítky je pro mateřství ideální. Jenže dvacetileté holky nejásají, že mají pořádné ženské tvary, chtějí vypadat jako Victoria Beckhamová, která žije nejspíš na fotosyntéze. Tak si naordinují diety. Stejně jsem to udělala já - jedla jsem jogurt, grep a cvičila dvakrát denně. Za měsíc jsem zhubla třináct kilo.

  •  Tehdy jste začala zvedat činky?

Chodila jsem do jedné z prvních pražských posiloven, která byla na Palmovce, v bývalém protiatomovém krytu, stěny byly vymalované červeno-černě. Když jsem tam přišla poprvé a uslyšela hlasité trhané funění a výkřiky uáááááá, na chvíli jsem se vyděsila, než jsem pochopila, že chlapi zvýšili zátěž. Vrhla jsem se na posilování, a jak jsem zarputilá, výsledky byly brzy vidět. Tamější trenéři si mě všimli a vyptávali se, kdo mi píše tréninkový plán. A já, že sama. Začali mě přemlouvat, že by bylo fajn, kdybych se posilování věnovala ještě víc, že mám jemný obličej a ten by dělal žádaný kontrast k svalnatému tělu.

  • Vás lákalo proměnit se v horu svalů?

Zpočátku ano. Cvičení mě bavilo, chlapi, se kterými pokecáte, zasmějete se, to bylo taky fajn. Začala jsem dřít ještě víc. Za pár týdnu jsem měla vyrýsované ruce s ukázkovým tricákem a bicákem, na břiše pekáč buchet. Ale pánové do mě dál hučeli, že by to šlo ještě víc, že mám posilovat do objemu. Prostě chtěli, abych si po těle nasekala boule svalů. Dali mi nějaké doplňky stravy s tím, že jsou v pohodě. Jenže můj tatínek je vystudovaný farmaceut a naučil nás se sestrou studovat veškeré příbalové letáky, takže jsem si zjistila jejich složení a vedlejší účinky a řekla: „Kluci, já fakt nechci mluvit a vypadat jako chlap."

  • Takže vás nakonec odradilo, že nebudete vypadat žensky?

Neodradilo. Vyděsilo. A taky jsem nechtěla trávit každý den několik hodin v tělocvičně. Navíc diety na vyrýsováni svalů nejsou nic zdravého. Rozbouráte si jimi imunitu, zeslábly mi kosti, takže jsem si šestkrát vymknula kotník, až jsem skončila s nohou v sádře, přestala jsem menstruovat. Tři měsíce trvalo, než se moje tělo dalo zase dohromady. Cvičit by měl člověk pro radost a zdraví, aby dobře vypadal a ne aby se zhuntoval.

  •  Jaký máte ted vztah ke sportu?

Kvůli dětem je odsunutý' na druhou kolej, neměla jsem na něj skoro dva roky čas. Ale v dospívání jsem sport nenáviděla. Do osmnácti se mi představa propoceného trička hnusila, to jsem radši hrála na flétnu nebo si četla. Do sportování mé nutili rodiče - musela jsem chodit na volejbal, badmin­ton, vybíjenou, než maminka pochopila, že skutečné nejsem kolektivní sportovec. Tak mě vyslala na orientační běh, to byl další průšvih, opakovaně jsem se ztrácela. Když jsem se později seznámila s mým budoucím manželem, vybídl mě, ať si vyberu sport, kterému se budeme věnovat: bud tenis, nebo fotbal.

  •  On po vás chtěl, abyste hrála fotbal?

Měla jsem s ním chodit fandit. Asi chápete, proč jsem zvolila tenis. Ale dala jsem fotbalu šanci a jednou jsem s ním na zápas šla. Hrál Liberec proti Spanělům, Španélé byli rychlejší, lepší, zábavnější, naši se po hřišti vlekli, a přesto vyhráli. Už to mě naštvalo. Pak byla přestávka a na tráv­ník nastoupilo osm úžasných ženských se skvělou taneční sestavou a jediný, kdo se na ně díval, jsem byla já. Všichni chlapi stáli frontu na pivo a klobásu! Vůbec je to neza­jímalo. Tak jsem holkám zatleskala a ozná­mila manželovi, že na fotbal od příště bude chodit s kluky.

MANŽEL BYL V ŠOKU, ŽE JSEM HEREČKA

  • Spousta lidi vás zná jako herečku z nekonečného seriálu Velmi křehké vztahy, ale málokdo ví, že hrajete patnáct let v Dejvickém divadle. Nemrzí vás to?

Ne, je to logické. Na úspěšný seriál se dívá až milion a půl lidí, v Dejvickém di­vadle je sto dvacet míst. A to, že stále potká­vám lidi, kteří si mě jako Ivanu Rubešovou pamatují, je pro mne zpětnou vazbou, že jsem tu roli zahrála dobře. Navíc mi to velmi pomohlo v rozjezdu nadačního fondu, který pomocí barevných maleb na zdech zvelebu­je prostředí nemocnic, dětských domovů, seniorských zařízení. Bez seriálové popula­rity bych se k jeho založení asi neodvážila.

  • Kolik let jste v něm hrála?

Šest

  •  Nebyl to pak už stereotyp?

Postavy nám psaly scenáristky Ka­teřina a Jitka Bártů na tělo, nechávaly nám prostor. Ptaly se nás, co by nás zajímalo, ba­vilo, a naše nápady využívaly. To jsem u ji­ného natáčení nezažila. Ony těmi figurami žily, proto byly tak dobře napsané. Na kaž­dou epizodní roli se dělal casting. Seriál byl jejich dítě a bylo to znát.

  • Bylo pro vás těžké po tolika letech skončit?

První rok se mi po kolezích a natáče­ní stýskalo hodně. Aleje to stejné, jako když dáte výpověď v práci. Musíte si na tu změnu zvyknout, navíc jsme v kontaktu díky další práci. Kamarádi vám zůstanou nezávisle na tom, zda spolu točíte či ne.

  • Televize teď šetří a utlumily výrobu seriálů. Je to pro vás jako herečku špatná zpráva?

To je pro každého herce špatná zpráva. Já jsem v posledních třech letech netočila, přeci jen dvě těhotenství za sebou vás pracovně utlumí, ale nejsem si jistá, zda bych v některých projektech vůbec chtěla hrát. Aby byl seriál dobrý, musí být splněny tři věci - kvalitní námět, dobrá dramaturgie a dostatek financí. A to něco stojí a televize odmítají investovat víc. Tak se točí levná kuchyňská dramata, kterých jsou lidé pře­hlcení. Když se stejný příběh xkrát zopakuje na čtyřech stanicích, už vás to nebaví. Na­víc se kvůli šetření obsazují neherci na půl dne a ono je to na výsledku setsakra znát. Ale teď mi udělalo radost, že reality show VyVolení propadla, diváci ukázali, že ne­mají zájem koukat na partu exhibicionistů zavřených ve vile. A naopak mě těšil úspěch Star Dance, protože to je kultivovaná zábava. I když jsem díky ní musela nejstarší dceři Andrejce vysvětlovat, proč prohrává ten, kdo tancuje lip. Naše holky chodí do kurzu společenského tance, takže vědí, co se hod­notí. Ve StarDance hraje roli osobnost a charizma a to ona nedokázala pochopit, přišlo jí to nespravedlivé. Tak aspoň poznává, že svět není vždy černobíle spravedlivý.