Porod doma je návrat do roku 1918

Napsal Magazín OnaDnes č.2/2014 .

12. ledna 2014 

Lidé jsou překvapení, proč máme tolik dětí.

Na začátku léta se herečce Zdeňce Žádníkové Volencové narodilo čtvrté dítě. Porod syna Jiřího se ale v závěru zvrtl, a kdyby nebylo rychlého zásahu lékařů, možná by měl tragický konec. Díky této zkušenosti se ještě více prohloubilo její nepochopení pro ženy, které chtějí rodit doma.

 onadnes

  •  Dočetla jsem se, že jste se málem stala kulturistkou. Jak jste se k tomu dostala?

Bylo mi osmnáct a z vytáhlého nic se ze mě stala festovní holka. Až později mi kamarád endokrinolog vysvětlil, že je to normální, protože příroda chystá tělo na těhotenství a věk okolo dvacítky je pro mateřství ideální. Jenže dvacetileté holky nejásají, že mají pořádné ženské tvary, chtějí vypadat jako Victoria Beckhamová, která žije nejspíš na fotosyntéze. Tak si naordinují diety. Stejně jsem to udělala já - jedla jsem jogurt, grep a cvičila dvakrát denně. Za měsíc jsem zhubla třináct kilo.

  •  Tehdy jste začala zvedat činky?

Chodila jsem do jedné z prvních pražských posiloven, která byla na Palmovce, v bývalém protiatomovém krytu, stěny byly vymalované červeno-černě. Když jsem tam přišla poprvé a uslyšela hlasité trhané funění a výkřiky uáááááá, na chvíli jsem se vyděsila, než jsem pochopila, že chlapi zvýšili zátěž. Vrhla jsem se na posilování, a jak jsem zarputilá, výsledky byly brzy vidět. Tamější trenéři si mě všimli a vyptávali se, kdo mi píše tréninkový plán. A já, že sama. Začali mě přemlouvat, že by bylo fajn, kdybych se posilování věnovala ještě víc, že mám jemný obličej a ten by dělal žádaný kontrast k svalnatému tělu.

  • Vás lákalo proměnit se v horu svalů?

Zpočátku ano. Cvičení mě bavilo, chlapi, se kterými pokecáte, zasmějete se, to bylo taky fajn. Začala jsem dřít ještě víc. Za pár týdnu jsem měla vyrýsované ruce s ukázkovým tricákem a bicákem, na břiše pekáč buchet. Ale pánové do mě dál hučeli, že by to šlo ještě víc, že mám posilovat do objemu. Prostě chtěli, abych si po těle nasekala boule svalů. Dali mi nějaké doplňky stravy s tím, že jsou v pohodě. Jenže můj tatínek je vystudovaný farmaceut a naučil nás se sestrou studovat veškeré příbalové letáky, takže jsem si zjistila jejich složení a vedlejší účinky a řekla: „Kluci, já fakt nechci mluvit a vypadat jako chlap."

  • Takže vás nakonec odradilo, že nebudete vypadat žensky?

Neodradilo. Vyděsilo. A taky jsem nechtěla trávit každý den několik hodin v tělocvičně. Navíc diety na vyrýsováni svalů nejsou nic zdravého. Rozbouráte si jimi imunitu, zeslábly mi kosti, takže jsem si šestkrát vymknula kotník, až jsem skončila s nohou v sádře, přestala jsem menstruovat. Tři měsíce trvalo, než se moje tělo dalo zase dohromady. Cvičit by měl člověk pro radost a zdraví, aby dobře vypadal a ne aby se zhuntoval.

  •  Jaký máte ted vztah ke sportu?

Kvůli dětem je odsunutý' na druhou kolej, neměla jsem na něj skoro dva roky čas. Ale v dospívání jsem sport nenáviděla. Do osmnácti se mi představa propoceného trička hnusila, to jsem radši hrála na flétnu nebo si četla. Do sportování mé nutili rodiče - musela jsem chodit na volejbal, badmin­ton, vybíjenou, než maminka pochopila, že skutečné nejsem kolektivní sportovec. Tak mě vyslala na orientační běh, to byl další průšvih, opakovaně jsem se ztrácela. Když jsem se později seznámila s mým budoucím manželem, vybídl mě, ať si vyberu sport, kterému se budeme věnovat: bud tenis, nebo fotbal.

  •  On po vás chtěl, abyste hrála fotbal?

Měla jsem s ním chodit fandit. Asi chápete, proč jsem zvolila tenis. Ale dala jsem fotbalu šanci a jednou jsem s ním na zápas šla. Hrál Liberec proti Spanělům, Španélé byli rychlejší, lepší, zábavnější, naši se po hřišti vlekli, a přesto vyhráli. Už to mě naštvalo. Pak byla přestávka a na tráv­ník nastoupilo osm úžasných ženských se skvělou taneční sestavou a jediný, kdo se na ně díval, jsem byla já. Všichni chlapi stáli frontu na pivo a klobásu! Vůbec je to neza­jímalo. Tak jsem holkám zatleskala a ozná­mila manželovi, že na fotbal od příště bude chodit s kluky.

MANŽEL BYL V ŠOKU, ŽE JSEM HEREČKA

  • Spousta lidi vás zná jako herečku z nekonečného seriálu Velmi křehké vztahy, ale málokdo ví, že hrajete patnáct let v Dejvickém divadle. Nemrzí vás to?

Ne, je to logické. Na úspěšný seriál se dívá až milion a půl lidí, v Dejvickém di­vadle je sto dvacet míst. A to, že stále potká­vám lidi, kteří si mě jako Ivanu Rubešovou pamatují, je pro mne zpětnou vazbou, že jsem tu roli zahrála dobře. Navíc mi to velmi pomohlo v rozjezdu nadačního fondu, který pomocí barevných maleb na zdech zvelebu­je prostředí nemocnic, dětských domovů, seniorských zařízení. Bez seriálové popula­rity bych se k jeho založení asi neodvážila.

  • Kolik let jste v něm hrála?

Šest

  •  Nebyl to pak už stereotyp?

Postavy nám psaly scenáristky Ka­teřina a Jitka Bártů na tělo, nechávaly nám prostor. Ptaly se nás, co by nás zajímalo, ba­vilo, a naše nápady využívaly. To jsem u ji­ného natáčení nezažila. Ony těmi figurami žily, proto byly tak dobře napsané. Na kaž­dou epizodní roli se dělal casting. Seriál byl jejich dítě a bylo to znát.

  • Bylo pro vás těžké po tolika letech skončit?

První rok se mi po kolezích a natáče­ní stýskalo hodně. Aleje to stejné, jako když dáte výpověď v práci. Musíte si na tu změnu zvyknout, navíc jsme v kontaktu díky další práci. Kamarádi vám zůstanou nezávisle na tom, zda spolu točíte či ne.

  • Televize teď šetří a utlumily výrobu seriálů. Je to pro vás jako herečku špatná zpráva?

To je pro každého herce špatná zpráva. Já jsem v posledních třech letech netočila, přeci jen dvě těhotenství za sebou vás pracovně utlumí, ale nejsem si jistá, zda bych v některých projektech vůbec chtěla hrát. Aby byl seriál dobrý, musí být splněny tři věci - kvalitní námět, dobrá dramaturgie a dostatek financí. A to něco stojí a televize odmítají investovat víc. Tak se točí levná kuchyňská dramata, kterých jsou lidé pře­hlcení. Když se stejný příběh xkrát zopakuje na čtyřech stanicích, už vás to nebaví. Na­víc se kvůli šetření obsazují neherci na půl dne a ono je to na výsledku setsakra znát. Ale teď mi udělalo radost, že reality show VyVolení propadla, diváci ukázali, že ne­mají zájem koukat na partu exhibicionistů zavřených ve vile. A naopak mě těšil úspěch Star Dance, protože to je kultivovaná zábava. I když jsem díky ní musela nejstarší dceři Andrejce vysvětlovat, proč prohrává ten, kdo tancuje lip. Naše holky chodí do kurzu společenského tance, takže vědí, co se hod­notí. Ve StarDance hraje roli osobnost a charizma a to ona nedokázala pochopit, přišlo jí to nespravedlivé. Tak aspoň poznává, že svět není vždy černobíle spravedlivý.


 

  • Pracuje váš manžel stále jako manažer programů v České televizi?Thumbnail image

Odešel, když nastoupil nový ředitel Petr Dvořák. Rozcházeli se v názoru, jak po několikaleté ekonomické recesi smě­řovat další vývoj veřejnoprávní televize. Radek třeba považoval za chybu spuštění dalšího kanálu. Ale byly to zajímavé dva roky, kdy se naše obory protnuly. Manžel tehdy přišel do České televize dělat audit jako konzultant nadnárodní firmy a teh­dejší ředitel Jiří Janeček si ho vybral, aby si vzal na starost restrukturalizaci televi­ze v oblasti výroby pořadů a programu. Já jsem nechtěla, aby tam nastoupil, varova­la jsem ho, že mu budou házet klacky pod nohy bez ohledu na jeho odbornost. To se ukázalo za pár měsíců, protože můj muž se s dalšími kolegy pustil do práce a dělali ji tak důkladně, že se to přestalo některým lidem a nakonec i panu Janečkovi líbit. Ten nakonec restrukturalizační záměry vzdal a rezignoval.

  • Jak jste se vy dva vlastně seznámili?

Chodila jsem do jedné banky dou­čovat obchodní angličtinu. Raději jsem si většinou brala holky, jsou zodpovědnější, s manažery to bylo problematické, nepsa­li úkoly a já jsem radši, když jsou studen­ti připravení, jen tak má hodina smysl. A Radek byl jediný ze skupiny, který psal domácí úkoly a eseje.

  • Nejspíš proto, že se mu líbila paní učitelka.

No, jasně. Jen neměl tušení, že učení je jen brigáda a ve skutečnosti jsem herečka.

  • Byl překvapený?

Spíš šokovaný. Pozvala jsem ho na představení, ve kterém jsem, v blonďaté paruce a korzetu, hrála masovou vražed­kyni. Nevěřil, že ona slečna na jevišti je ta submisivní, empatická učitelka angličtiny, co po něm v úterý ráno chce modální slo­vesa. Měla jsem za to, že ho to odradí, bude se soustředit zase jen na angličtinu a bude klid. A ono ne.

  • Dneska spolu máte čtyři děti. Zvládáte se vůbec na divadelní prkna vracet?

Já jsem tak disciplinovaná, že všechny moje děti jsou narozené během letních divadelních prázdnin. V září jsem se tak vždy mohla vrátit do divadla. Jiříko­vi je teď sedm měsíců a měsíčně hraju pět až osm představení. Buď ho beru s chů­vou s sebou, nebo hlídá manžel a v zálo­ze máme i kamarády v Dejvicích. Když se chce, všechno jde zorganizovat. Ale to pochopíte až s více dětmi. Když jsem měla jenom Andrejku, ve čtyři odpoledne jsem v noční košili běhala po bytě a řešila, že s ní nestíhám jít na procházku, vykoupat ji a ještě včas uspat. Musíte ustát tu in­formační masírku zvenku, co všechno se má a nemá, a najít si vlastní způsob, jak to dělat.

  • Neškodí nám snadno dostupné informace? Sednete si k internetu, kde je jich přehršel, často z pofidérních zdrojů, radí tam amatéři...

Přesně tak a všimněte si, že u řady témat najdete pouze selektivní informace, tedy jen takové, které se hodí propagáto­rům do krámu. To je třeba případ domácích porodů, s kterými nesouhlasím. Viděla jste na internetu někdy video, kde jde rodičce či dítěti o život? Najdete tam jen videa, kde je to pohoda, všechno jde hladce. Já jsem měla přirozené porody bez jakéhokoliv lékařské­ho zásahu ve fakultní nemocnici, ale věděla jsem, že vedle je lékař a operační sál, kdyby se něco stalo.

  • Nemělo by to být ale nastaveno tak, že žena si má sama rozhodnout, kde chce rodit?

Já vnímám porod doma jako ob­rovské zbytečné riziko a nezodpovědnost. Jestli se chceme vrátit do roku 1918, kdy se oslavovala „pouhá" třináctiprocentní úmrtnost matek a dětí při porodu, tak mů­žeme rezignovat na fungující zdravotnic­kou péči. Když se miminko dostane doma do problémů, máte přibližně jedenáct mi­nut na to, abyste ho zvládli resuscitovat. Ale jak se za tak krátký čas chcete dostat k odborné pomoci? Statisticky každý pade­sátý porod potřebuje zásah lékaře. U mého čtvrtého porodu došlo k takovým kompli­kacím, že kdyby u nás hned nebyl doktor, nebyl by tu ani Jiřík, ani já. Deset hodin to byl normální porod, který se zvrtnul v po­slední půlhodině. Domácí vlídné prostředí, relaxační hudba, vonné oleje, masáže, tyhle příjemné atributy, kterými zastánkyně do­mácích porodů argumentují, by mi byly v tu chvíli víte k čemu...

  • Když vypustíme tuhle krušnou část, jak to vypadá, když žena rodí počtvrté?

Mezi kontrakcemi jsem si čet­la Netopýra od Jo Nesboa a povídala si o knížkách s porodní asistentkou Lenkou. Víte přesně, že teď to bolí, za chvíli to bude bolet ještě víc, a tak je potřeba bolest při­vítat, protože vás přibližuje k miminku. Ta bolest má důvod a vyji můžete zvládat. Porod pro mě nebyl nikdy nic hrůzostraš­ného, horší je šestinedělí.

  • Proč?

Hlava vám funguje jinak, než byste chtěla. Zažila jsem to už čtyřikrát a stejně mě to vždycky překvapilo, jak je to nepří­jemné. A nedá se na to připravit. Můj po­rodník mi říkal, že nejhorší šestinedělí mí­vají ženy, které mají víc dětí a stále pracují. Takže můj případ.

  • Vaše čtvrté dítě byl čtvrtý pokus o kluka?

Vůbec. Jiřík je nečekaný bonus. Ale je to nádhera, když si holky s malým hrajou, koukáme na ně s manželem, pijeme červené a říkáme si: „Hele, to je všechno naše."

  • Zažitý model jsou dvě děti, a když jich má někdo víc, budí pozornost. Poznala jste to na vlastní kůži?

Lidé se mě ptají, proč máme tolik dětí a jestli jsme věřící. Můj muž ano, já to mám s Pánem Bohem komplikované, ale věřím, že je nad námi vyšší síla. Jen jsem zvyklá se spoléhat ne na ni, ale sama na sebe, jenom přání a myšlenky nestačí. Když něco chcete, musíte pro to sami hod­ně udělat. Nejvíc mě ale udivuje, když lidé říkají, že mít víc dětí je ekonomicky nároč­né. To si nemyslím. Děti po sobě věci často dědí, máme státní školy. Do čeho jsme zainvestovat museli, bylo větší auto.

  • Možná nás do budoucna čeká fenomén jedináčků, vzhledem k tomu, že řada žen mateřství odkládá na co nejpozdější věk.

A vy se jim divíte? Svět nabízí spoustu možností, zážitků, tak proč být doma s dí­tětem? Jen pak může nastat problém, když v pětatřiceti začnou dítě chtít. Zejména po­kud užívají dlouhodobě hormonální anti­koncepci, která je pro mě zločinecká.

  • Takže za pár let svým dcerám nedovolíte, aby si ji nechaly předepsat?

Dám jim veškeré informace, a ať se samy rozhodnou. Jen jim to asi bude mu­set podsunout někdo jiný než já, počítám, že v pubertě nás s mužem mít jako auto­ritu asi nebudou. Ale snad jim dokážeme vysvětlit, že sex nemá být zpestření sobot­ní diskotéky, ale vyvrcholením vztahu. V těchhle věcech jsme konzervativní.

  • A co když budou chtít vaše dcery dělat kariéru, cestovat a neriskovat, že budou mámy v pětadvaceti?

Když budou brát antikoncepci rok dva, tak to není takový problém, ale ne dlouhé roky.

  • Zatím jsou ale vaše děti ještě malé. Všímáte si rozdílů mezi jejich a vaším dětstvím? Hlídáte je víc, než hlídali vás rodiče?

Právě proto jsme se odstěhovali k Dobříši, aby měly dětství podobně svo­bodné jako já. Do školy jezdí samy auto­busem, kamkoliv potřebují, tam dojdou, v létě jezdí na kole, takže nehrozí, že se stanu jejich taxikářkou. Odpoledne běha­jí venku s kamarády. V Praze bych jim to nedovolila. Je tady vynikající gymnázium, takže ani v budoucnu snad nebudeme mu­set řešit dojíždění. Dobříš má dobré kul­turní a sportovní zázemí, je tu všechno, co potřebujete k dobrému životu.

  • Ještě nějaké rozdíly byste našla?

Moje děti mají obrovskou výho­du v mém muži, který je miluje, chtěl je už v pětadvaceti. Byl to první chlap, který se se mnou bavil o dětech. Je jim oddaný, je jejich největší podporovatel a tráví s nimi I svůj veškerý volný čas.

  • To jste vy nezažila?

Můj tatínek je vědec, biofyzik, autor několika světových patentů, má spoustu akademických titulů, takže veškerý čas trávil bádáním. Chodil do práce i na Štěd­rý den dopoledne. Zato teď je z něj napro­sto dokonalý dědeček. S mým manželem a dětmi jezdí na dovolené, užívají si to a mě tam ani nepotřebují. Pro moje dcery je to děda Vševěda, mají ho strašně rády a já jim ten čas s ním mohu jen závidět. Nedávno za mnou táta přišel, ať se na něj nezlobím, že nám se sestrou se tak nevě­noval.

  • A zlobíte se?

Ne, jsem na něj pyšná. Jeho práce zachraňuje lidem život. Teď si udělal ra­dost, absolvoval kurz na bagristu, koupil si bagr a bagruje na statku na Šumavě. Má letadlo, létá. On si v životě plní všechny sny, co měl. Snad tuhle touhu jsem zdědila po něm.

Text: Kristina Komůrková

Foto: Lucie Robinson