Vytisknout

Jak na parketě, tak v životě

Napsal Magazín - Rodina Dnes.

Thumbnail image

Od prvního okamžiku je zřejmé, že rozhovor i následné focení v šestičlenné rodině Zádníkových bude probíhat na první dobrou. Průtahy si tu ostatně ani nemohou dovolit. Energická herečka je čtyřnásobnou mámou dětí v rozmezí od sedmnácti měsíců do dvanácti let. Přesná organizace jejich každodenního života je pro ni tudíž samozřejmostí.

 

S celou rodinou sedíme u velkého jídelního stolu. Zatímco se tříletá Zuzka drží po celou dobu v blízkosti maminky, je sedmnáctiměsíční Jirka v tatínkově náručí naprosto uchvácený mým diktafonem. Do našeho povídání se také čas od času ochotně vkládají obě starší děti, dvanáctiletá Andrea a osmiletá Jana.

  • Jak vypadá váš běžný den?

Zdeňka Žádníková-Volencová: Chcete skutečně slyšet něco tak strašidelného? Strašidelného?

  • Vždyť působíte dojmem, že máte vždy všechno pevně pod kontrolou.

Zdeňka Žádníková-Volencová: To je velký omyl, který o mně panuje - tedy že jsem multifunkční. Ale v počtu čtyř dětí vám nezbude nic jiného, než že se z vás stane lehký chaotik. Každý den v podstatě stíhám všechno, co je na programu. Když odjedou dcery do školy a školky, tak si čas s nejmladším Jiříkem užívám. To si pak spolu třeba hodinu pouštíme mašinky. Jen se ale přitom vždycky těším, až začnu zkoušet v divadle a budu mít režim, který je malinko víc o mně a méně o mých logisticko-manažerských schopnostech. Ty už mám, myslím, za ty roky vypilované k dokonalosti. Takže teď by to chtělo opět trochu té volné lehko-myslné kreativity.

  • A jak je to tedy s vaší multifunkčností?

Zdeňka Žádníková-Volencová: Na to máme my ženy zvlášť uzpůsobenou levou hemisféru. Nedávno jsme na toto téma žertovali s přednostou neurochirurgie v Motole docentem Michalem Tichým. Z této humorně laděné diskuse vyplynulo, že muž je v zásadě nedokonalý. Nicméně i v té jeho nedokonalosti ho prý máme milovat a opečovávat, protože on nám to vrátí silou své pravé hemisféry.

  • K milování a opečovávání vám do rodiny přibyl před více než rokem další mužský element, syn Jirka.

(A to už se ke slovu hlásí ochotně dvanáctiletá Andrea):

Andrea: Já jsem se na brášku moc těšila! Myslela jsem si, že to bude holka, a Janička byla zase přesvědčená, že to bude kluk. Vsadily jsme se, že když vyhraju já, dostanu nějaký pěkný třpytivý předmět. A když ne, bude to holt oblečení na tenis. A když vyhraje Janička a bude to kluk, tak dostane hezký třpytivý předmět ona a oblečení na tenis já.

Zdeňka Žádníková-Volencová: Což naši Andrejku zase tak moc nebere, viď?

Andrea: No a bohužel jsem to tenisové oblečení nakonec dostala já a Janička ten hezký třpytivý předmět. A mamka dostala Jiříčka. To je náš největší dáreček.

  • U chlapečka byl výběr jména jistě mnohem jednodušší. Ale jak jste si poradili s holčičím? Přece jen by to byla už třetí dcera v rodině.

Zdeňka Žádníková-Volencová: Pracovní jméno naší budoucí holčičky, tedy vlastně Jirky, bylo Jitka. Pohlaví miminka jsme nechtěli vědět předem, bylo to pro nás velké překvapení. To, že holčičkám přibude nový sourozenec, jsme jim prozradili o Vánocích - dali jsme pod stromeček obrázek z ultrazvuku. Ale protože jsme totéž udělali, než se narodila Zuzanka, myslely si, že jde o nějaký vtip. Teprve později pochopily, že maminka s tatínkem opravdu nežertují.

Radek Žádník: Pravda je, že co jsme se se Zdendou seznámili, máme v průměru každé třetí Vánoce pod stromečkem další přírůstek.

  • Plánovali jste početnou rodinu?

Zdeňka Žádníková-Volencová: Vždycky jsem si velmi přála tři děti a Jiřík mě naučil mít ráda číslovku čtyři. S pěti Pé už ale skutečně nepočítám.

Radek Žádník: Jako jedináček jsem chtěl mít v budoucnu víc dětí, ale nikdy jsem si nestanovil žádné dogma ohledně jejich počtu. Nám se to poštěstilo navíc v době, kdy má spousta lidí problém mít miminko. Proto beru naše děti jako velký dar. Když jsem byl na vysoké, předpověděla mi jedna vědma, že budu mít čtyři. Tenkrát jsem se tomu zasmál. Ale teď jsem za tuto věštbu rád, protože vím, že pátý, šestý a sedmý potomek už nebude. Čtyři nám opravdu bohatě stačí!

JAK TO CHODÍ U NÁS DOMA

  • Jak se vám daří dělit mezi ně vaši pozornost?

Zdeňka Žádníková-Volencová: U nás platí pravidlo, že malé děti mají být šťastné. A protože nejmladší mají nejméně rozumu, nejdřív uspokojujeme potřeby malinkých a až poté přijdou na řadu starší. Máme však i tzv. dámské dny, které jsou výhradně buď Andrejky, nebo Janičky, což si náležitě užíváme.

Radek Žádník: Není to jednoduché, protože čas máte jen jeden a vy jej musíte dělit dvěma, třema, čtyřma. Na druhou stranu jsou schopné dát si řadu impulzů také navzájem. Tudíž to není všechno jen na rodičích. Sourozenci spolu vytvářejí sociální vazbu, která je pro život stejně důležitá, jako jsou jejich vztahy k rodičům. Na našich malých dětech je znát, že chodí do školky bez ostychu, protože jsou na rozdíl od svých vrstevníků, kteří nemají takto početnou rodinu, zvyklé na cizí prostředí. Takže s tím nemají žádný problém.

Zdeňka Žádníková-Volencová: No to je jak z příručky! Lidsky řečeno, naše děti jsou zvyklé na kolektiv a jen tak něco je nerozhodí. Zato uklízení, to je pro ně kámen úrazu.

Thumbnail image

  • Andreo, opravdu? Ale s něčím přece jenom rodičům pomáháte?

Zdeňka Žádníková-Volencová: No tak to jsem sama zvědavá, co uslyším.

Radek Žádník: No přece to, že děláme binec, kudy chodíme. Ale že tvrdíme, že je to nemoc, a že za to tudíž vůbec nemůžeme, viď Ájo?

Andrea: Já pomáhám s Jiříčkem. Ale někdy dokážeme maminku pěkně rozzlobit. To když se s Janičkou do sebe pustíme.

Zdeňka Žádníková-Volencová: A to pak následuje ostřejší domluva. Ale zatímco se nám Ája v uklízení pomalu zlepšuje, Jana se naopak zhoršuje. A tatínek s maminkou pak po všech čtyřech dětech uklízejí a do toho vaří, kontrolují úkoly, přebalují Jiříka, dopisují smlouvy, vyřizují e-maily, telefonují, zachraňují Zuzku před pádem z židličky, hledají ořezávátko... uf, nezapomněla jsem na něco?

  • To musí být tedy dost náročné.

Zdeňka Žádníková-Volencová: Zrovna před týdnem jsme měli takovou krásnou neděli: Vstala jsem v sedm hodin a upekla bábovku, kterou děti kompletně snědly. Za hodinu přišly, že mají hlad a jestli bychom neudělali něco k obědu. Tak jsme se s Radkem pustili do vaření. A ony nám zase všechno snědly. Po obědě chtěly ještě sladkou tečku, ale to už jsem odmítla. A asi po dvou hodinách se nás Ája zeptala, co bude k večeři. To už jsem vzdala a odjížděla do divadla s vědomím, že mražená rajská z Lidlu to jistí.

Andrea: Kdepak rajská, taťka nám udělal svoji domácí pizzu. Umí ji výborně.

  • A prozradíš mi recept?

Andrea: Je tajný. Ale já ho klidně řeknu, jo? (smích) Koupíme hotové těsto, dáme na to sýry, salám, když není mamka doma, krabí tyčinky, mozzarellu...

Zdeňka Žádníková-Volencová: Čili navýšíme výšku těsta. Vždycky nám stačila jedna pizza a najedli se všichni. Teď jich musíme dělat víc. A stejně máme vždycky s tatínkem hlad, protože nám naše milované děti skoro všechno snědí.

Radek Žádník: Ale Ája už taky dobře vaří, třeba skvělé hrnečkové knedlíky a rajskou.

Zdeňka Žádníková-Volencová: A je opravdu dobrá. Ale copak vaření, to ony moc rády. Problém však nastane ve chvíli, kdy je požádám o úklid jejich "pracoviště". Najednou všichni zmizí a já můžu začít v klidu uklízet, což je dost nepřekvapivé. Největší zápřah nastává o prázdninách. To je pro mě v podstatě ukončená sezona. Zatímco se kolegové z divadla na prázdniny těší, my si s Klárou Melíškovou posteskneme, že nám zase začne kolotoč vaření, protože školní jídelna bude mít zavřeno.

  • Zmínila jste se o hraní. Vypadá to, že máte narození dětí pečlivě naplánované, protože se všechny narodily během divadelních prázdnin.

Zdeňka Žádníková-Volencová: Proto o sobě s nadsázkou říkám, že jsem disciplinovaná herečka. Všechny děti se narodily od června do srpna, ale jakmile začne divadelní sezona, tak to už zase stojím na jevišti.

  • Prý jste si s manželem navzájem porozuměli už při prvním společném tanci...

Zdeňka Žádníková-Volencová: Říká se, že jak tančíte s partnerem na parketě, tak tančíte i v životě. A to u nás rozhodně platí. Radek je navíc velice vynalézavý tanečník! Také Ája s Janičkou rády tančí a navštěvovaly kurzy společenského tance. Nakonec u toho zůstala jen Janička. Na parketě je jako ďas a Radek se v pozdějších letech bude muset obětovat, protože diskoték v budoucnu nepochybně přibude. Však už to mají spolu domluvené.

Thumbnail image

  • Janičko, jaké tance máš ráda?

Jana: Rumbu, čaču, džajv a polku. Líbí se mi, protože je taková rychlá. Chodím s kamarádem Lukáškem tancovat do Mníšku k panu Kojetínovi.

Andrea: S tátou tančím taky moc ráda. Děláme spolu srandovní zvedačky. Někdy visím dokonce hlavou dolů a on mě přitom drží za nohy. V létě chodíme na oldies party tady na Prachandu. Jsou tam legrační vyhazovači. Když jsme tam šli poprvé, bylo mně deset, a oni se mě ptali, kolik mně je a jestli jsem prej tatínkova dcera, nebo co jsem...

Zdeňka Žádníková-Volencová: Je to diskotéka pro dospělé, na kterou chodí dvakrát ročně v létě parta pěti holčiček v doprovodu mého muže. Vracejí se domů ve dvě hodiny ráno a jsou úplně vysmáté a vytancované na další rok.

Radek Žádník: A taky spolu chodíme na tenis. Těším se, že si jednou všichni společně zahrajeme čtyřhru. Ale s maminkou a Jiříkem to spíš vypadá na poněkud nestandardní šestihru. K mojí velké radosti si Jiřík nadšeně čutá. Byl bych rád, kdyby ho fotbal bavil stejně jako mě. Ale mám obavy, že z něho tahle holčičí přesilovka udělá spíš hudebního virtuosa. A tak doufám, že na něm nechají aspoň výběr nástroje.

  • U vás se vše hodně točí kolem umění. Jak jste si zvykal na popularitu vaší budoucí ženy?

Radek Žádník: Když mě Zdenda vzala poprvé do divadla, byl jsem v šoku. Učila v naší firmě angličtinu a já vůbec netušil, že je herečka. Tehdy se ještě nijak zvlášť často neobjevovala v médiích, a proto jsem její popularitu ani moc nevnímal. Když se časem proslavila, musel jsem se s tím naučit žít. Divadlo není v mé profesní branži úplně standardní záležitost, takže jsem si musel zvyknout i na to, že se moje žena objímá na jevišti s cizím chlapem. Jsem spíš konzervativnější typ. Řekl bych, že se jako protiklady nejen dobře doplňujeme, ale také se navzájem obohacujeme. Ať už v povahové rovině, nebo při práci. Zdeňka je zkrátka úplně jiná než já a to mě na ní bavilo a baví.

  • Doplňujete se i v rámci vaší další společné aktivity, kterou je práce pro Nadační fond Zdeňky Žádníkové...

Zdeňka Žádníková-Volencová: Přejeme si, aby na dětské pacienty nepůsobilo nemocniční prostředí stresujícím dojmem. Proto jsme se spojili s výtvarníkem Liborem Škrlíkem, který každému jednotlivému oddělení vymýšlí a následně realizuje vždycky jiné, tematicky odlišné výtvarné pojetí. Nově přibyl projekt Přísloví pro potěšení, který pro geriatrická oddělení vytvořila výtvarnice Magda Veverková. Působíme tak i v domech pro seniory, azylových domech či mateřských a základních školách.

  • Jak konkrétně?

Zdeňka Žádníková-Volencová: Nabízíme kompletní vizuální změnu od nástěnných maleb, tapet až po štítky na dveře. A to umí Libor velmi dobře. Poznali jsme se před osmi lety na veletrhu. Okamžitě jsem koupila kompletní expozici malovaného nábytku pro děti. Máme ji dodnes v dětském pokojíčku, kam si chodím dobíjet baterky. Dívám se na namalované barevné myši i na motýla Pohodáře. A je to pro mne takový malovaný doping.

Radek Žádník: Před rokem jsme otevřeli v Roztokách u Prahy Domov Alzheimer. Nazvali jsme jej takto záměrně, protože tato nemoc není důvodem, abychom se za ni schovávali nějakým jiným názvem. Život domova se snažíme integrovat do společenského dění města. Pořádáme různé akce. Děti tam třeba mohou ukázat, co umějí, a zároveň poznají prostředí, které dosud neznaly.

 


ANDREA O PRARODIČÍCH:

„Náš dědeček je super. Je vynálezce a náš létající děda. Má totiž dvoumístný letadlo a vždy, když k nám letí, tak nad náma zakrouží. A my mu na trávě poskládáme z barevných ručníků nápis "DĚDA". Když k nám přijede a vidí všechny čtyři malý dětičky, tak nás všechny voňuňává. Jiříček k němu vždycky zvědavě jde a něco mu povídá. S dědou Vševědou si dáme dukátový buchtičky se šodou, hraje nám na piano a my tancujeme. To máme moc rádi. A vždycky když k němu přijedeme do Hradce, tak spolu jdeme do zábavního parku. A tenhle šedesátiletý dědeček tam s námi skáče na velkých trampolínách. Druhé zlatíčko je naše babička Žádníková. Bydlí s námi a vždycky, když nás hlídá, tak je to dobrý znamení, protože můžeme zůstat dlouho vzhůru. A se všemi je velká legrace."

"LÉTAJÍCÍ" DĚDEČEK KAREL VOLENEC O VNOUČATECH:

"Návštěva vnoučat je pro mě vždy něčím výjimečným, protože jsem pracovně stále na cestách. Dětská přímočarost mi pak dovoluje, abych se aspoň na chvíli vrátil do dětství. Nebo si myslíte, že bych šel sám do dětského centra skákat na trampolíny? Vnoučata přináší do mého života novou roli, dovedou velmi citlivě reagovat na okolí a dát spontánně najevo, zda je pro ně dotyčná osoba vítaná či ne. A co to o ní vypovídá. Určitě je smyslem života dávat lásku a radost. A stejně příjemné je ji i přijímat. U vnoučat to pro mě platí hrozně moc."

Text: LUCIE DRAHOŇOVSKÁ / Foto: MICHAL SVÁČEK, MAFRA