Jsem pleva

Napsal Časopis Krásná paní 11/2005.

Image 

Jsem pleva

 

Zdeňka Žádníková-Volencová je jednou z nekrásnějších českých hereček. Dlouho ji znali především fanoušci zřejmě nejoceňovanější divadelní scény posledních let: Dejvického divadla. Díky seriálu televize Prima Rodinná pouta se stala všeobecně známou. Ovšem tato dáma narozená ve znamení Štíra je zajímavá po všech směrech. Je brilantní angličtinářkou. V dětství ji fascinovali knížky o koncentračních táborech a válce. Miluje ruské válečné filmy a prý nikdy neviděla žádný špatný ruský film. Je sveřepou zastánkyní zdravého životního stylu. Na základní škole prý byla dvaasedmdesátikilový obrýlený macek, s nímž se nikdo nebavil, později měla zase období, kdy její stravu tvořil nízkotučný jogurt k snídani, grep k obědu a zeleninoý salát k večeři. Ovšem už našla rovnováhu a také se stala šťastnou matkou dnes čtyřleté dcery Andrejky. Jejím snem je natočit hraný Večerníček ve stylu Krkonošských pohádek, které miluje. Tento rozhovor jsme vedli pochopitelně v biorestauraci.   
 
Máte pověst vyznavačky zdravého životního stylu. Jste vegetariánka?
 
Nejsem. Snažím se kupovat biopotraviny. Vůbec třeba nejím kuřecí. Tu hormonální antibiotikovou hrůzu bych nepozřela. Protože prostě vím, že doba výkrmu těch ubohých zvířat se zkrátila z třiceti šesti na dvacet sedm dní. Že spatří denní světlo až v den své porážky. Že jsou do nich ládované hormony, antibiotika a všemožné pilule, aby nepochcípali v epidemiích. Že prakticky chodí po kloubech, proto mají dnes kuřata tak měkké kostičky, které snadno rozkoušete. Také nejím vepřové. Ale zrovna minulý týden udělala moje babička fantastický řízky a zajelo to do mě. Takže nejsem fanatička. Teď jsem objevila zvěřinu. I proto, že mám malé dítě a nejsem takový profík na výživu, abych si dokázala přesně spočítat, co mu chybí, a odpírat mu maso. Ale rozhodně je ta moje chudinka malinká ochuzená o sušenky, čokoládu a bonbóny. Občas se k nim samozřejmě dostane, protože se vždycky najde dobrá duše, která jí dá lízátko s vyčítávým pohledem na maminku říkajícím: netrap to dítě. Také už se naučila, že si nikde nedáváme hranolky, krokety a vůbec tuhle koncentrovanou smrt. Takže si Andrejka třeba hraje s panenkou na doktora, přijde ke mně a říká: "Paní doktorko, máme nemocný miminko. Zase zbaštilo hranolky, lumpík jeden. Nepočkalo na maminku, aby mu upekla ty zdravý v troubě." Takže vidíte, že jí chudinku masíruju od útlého mládí. Zatím jsme pro ni jako rodiče králové a co řeknem, to je pravda. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Samozřejmě, že si stejně jednou bude dělat, co bude chtít. Ale já myslím, že nakonec všichni opakujeme recepty maminek. To je atavismus.
 
Když jste byla malá, vládl u vás doma také zdravý režim?
 
Pamatuju si, že jsme jako děti prosili ve škole spolužáky, jestli by si s námi nevyměnili svačiny, protože naše maminka nikdy nekupovala salámy. Uherák byl u nás jen na Silvestra, dorty jenom když měl někdo narozeniny, bonbóny jsme neznali vůbec. Ale nijak jsme netrpěli, protože, co oči nevidí, srdce nebolí. Takže když dnes čtu v nějakých lifestylových časopisech: "zbaštím tři tabulky čokolády a mám lepší náladu", vůbec nic mi to neříká. Nejsem na sladkou vlnu naladěná.
 
Je vaší motivací být zdravá?
 
Když máma zemřela na nádorové onemocnění, začala jsem přemýšlet, které rizikové faktory mohu ovlivnit. Co dýchám, neovlivním. Ale můžu nekouřit - jsem militantní nekuřák - můžu se hýbat a můžu si zvolit, co budu jíst. Jak čisté palivo budu do těla dávat. Můj táta si ze mně dělá srandu a říká: umřeš zdravá. Já na to odpovídám: ale třeba ne tak brzy.

S přírodním životním stylem, který vyznáváte, se často pojí různé duchovní nauky. Je to tak i u vás?

V bibli se říká: oddělme zrno od plev. Já jsem bohužel ta pleva. Je mi to líto. Člověk hledá víru v Boha vždy, když je mu ouvej. Když mě umírala maminka na rakovinu, a já to věděla, chodila jsem do kostela a prosila, aby se uzdravila. Ale Bůh mi tu prosbu nesplnil, tak jsem se od něj odvrátila. Jediné, v co věřím, je člověk. Věřím v to, že si stanovíte cíl a uděláte maximum pro to, abyste ho dosáhl. Věřím v lidské konání. Ale zase si uvědomuji, že někdo při tom konání štěstí má a jiný prostě ne. Potom člověk přemýšlí nad slovem osud. Také jsem prošla fází, kdy jsem chodila ke kartářce. Fascinovalo mě, jakým způsobem tihle lidé vidí věci z minula. Ale mě osobně paní kartářka vždy řekla: vám se ta ruka vůbec neotevírá, vy si stejně vždy uděláte, co budete chtít. Takže jsem poděkovala, zaplatila šestset korun a odcházela s pocitem, že je to stejně všechno na mě. Ale tak je to asi nejlepší. Člověk podle mne nemá moc po těchto věcech pátrat. Připodobnila bych to k touze vyzkoušet si drogu. Jednou si to zkusíte a otevřete si něco v podvědomí, co mělo zůstat zavřené. Za pět let se vám pak rozjede endogenní deprese a vy nevíte z čeho. Ale je to prostě proto, že jste se dívali někam, kam jste neměli. A podobné je to podle mne s kartami nebo duchovními naukami. Z opatrnosti tyhle věci obcházím.
    
Vaše maminka zemřela, když vám bylo sedmnáct. Vy o tom hovoříte často a velmi otevřeně. Znamená to, že jste se s tím vyrovnala?

Mluvím o tom proto, že má mamka zemřela na nádorové onemocnění prsu. A já chci, aby o téhle nemoci ženy věděly a přemýšlely o ní. Hodně starších žen je stále ještě slepých a nechodí na pravidelná vyšetření. Já ve svých třiceti letech chodím každé dva roky. Nechci ve čtyřiceti zjistit, že mě čeká následujících pár let vyplněných chemoterapií. Mě bude maminka chybět do konce života a nic to nemůže změnit. Nikdy mě neviděla hrát, nikdy neviděla mé dítě, a to mě moc mrzí. Myslím, že jsem docela silný člověk, ale přiznám se, že bych občas potřebovala být zase dítě. Když máte rodiče, tak se k vám i ve třiceti chovají, jako když vám bylo dvanáct. To já nemám. A trochu mi to chybí.
{mospagebreak }
Image 

Máte strach ze smrti?

Bojím se stáří. Netěší mně myšlenka na nemohoucnost těla, které vám sežere i tu duši. Všichni mohou mluvit o moudrém stáří, ale je to blbost. Stáří je fáze života, která může být jen více nebo méně nepříjemná. A když k tomu ještě připočteme ekonomiku téhle země...Jímá mě hrůza, když vidím dědečky a babičky. Hlavně v Praze. Protože oni ke všemu ještě mezi těmi auty zestárnou o deset let dříve, než moje babička na Šumavě.

Velkoměsto evidentně moc ráda nemáte.        

Když jsem byla v Praze na škole, poznala jsem, že se mění roční období, jen podle toho, že změnilo barvu pár lián na nábřeží. Navíc s věkem se vám zpomalí čas a oceňujete úplně jiné věci, než vám nabízí velkoměsto. Třeba že můžete jezdit s kočárem po lese. Nedovedu si představit, že bych žila na Vinohradech. Že bych tam mohla vůbec existovat, každý den se vyhýbala psím exkrementům na chodníku, pokoušela se přejít přes řeku aut. Já bych to nezvládla.

Jaký máte vůbec pocit z dnešní doby?

Víte, já nezažila socialismus z té špatné stránky, zažila jsem ho jako dítě, a proto vnímám rozdíly mezi dnešní a minulou epochou trochu specificky. Lidé se dříve více setkávali. Více žili v rodině. Někomu to mohlo lézt na nervy, ale já to jako dítě milovala. Dnes je na rodinné vztahy daleko méně času. Vlastně není skoro žádný. To myslím není dobře. A ještě jedné věci jsem si všimla. Zdá se mi, že jsme se jako děti tenkrát zamilovávali mnohem normálněji, jakoby přirozenějším způsobem. Nešlo se zamilovat do někoho jen proto, že byl bohatý, protože bohatý nebyl vlastně nikdo. Maximálně si někdo přivezl barevnější igelitku nebo džíny z východního Německa. Proti tomu, nedávno jsem jela v tramvaji a povídali si tam dvě holčiny. Fakt vám neřeknu kolik jim mohlo být, já už to dnes nepoznám, něco mezi třinácti až šestnácti lety. A ta jedna říkala druhé: "S ním už nikam nejdu, on mi nezaplatí ani kino. Je sice milej, ale jako sorry. To Karel mi koupil véču, pak jsme šli do picožky, fakt jako dobrý." Já jen žasla. Něco takového za nás neexistovalo. Nebo jsem teď četla anketu, ve které holčičky měli odpovědět, jaké vlastnosti by měl mít muž jejich snů. "Bohatý" tam bylo na prvním místě. To mě vyděsilo. Děti se podle bohatství selektují už v mateřských školkách. To je něco, co jsem nezažila, a co vlastně neumím výchovně řešit, budu se v tom muset teprve zorientovat. Je to vůbec fuška, to rodičovství.

Je také fuška stát se ze dne na den populárním, jako to potkalo vás díky Rodinným poutům?

Mě popularita potkala až ve třiceti. To považuji za svou velkou výhodu. Protože ve dvaceti bych se samozřejmě chovala jako tele. Sledovala jsem třeba první ročník Superstar. Zajímalo mě to z psychologického hlediska. Co to s lidma udělá. A pár jich narazilo. Chápu to: je vám šestnáct, sedmnáct, hnete malíčkem a je z toho úžasné gesto. Řeknete jednoduchou větu, podmět přísudek, a u nohou vám jásají davy holek, které jsou z toho úplně hotové. Pak je strašně snadné uvěřit, že tou hvězdou opravdu jste. Logicky se následně dostanete do stadia, že už tou hvězdou nejste, ale pořád ten zájem vyžadujete, chybí vám. A když jste ho navíc získali trochu neopodstatněně, o to tvrdší je ten pád, protože se nemůžete opřít o profesionalitu. Aneta Langerová se uzavřela do sebe a udělala to velice dobře. Úplně jí rozumím. Radši působí jako vyplašený králíček, než aby jí to semlelo. Sámer to naopak myslím nezvládl. Média se na něm doslova vyřádila. Na Anetě moc ne, protože jim nezavdala příčinu, ubránila se. Tohle mě hrozně baví sledovat, je to stále stejný vzorec: Jakmile se začnete chovat podle toho, co trh diktuje, a začnete přemýšlet, čím byste ho zaujal, ztratíte sami sebe.

Když jste zavrhla kartářky, je asi zbytečné se vás ptát, jestli věříte astrologii.

Já jí věřím naprosto! Vypozorovala jsem, že vycházím dobře se znameními v druhé půlce roku. Od Lva do Ryb. Všichni moji kamarádi jsou narození v tomhle období. Pokud jsem měla s někým problém, byl to většinou Rak nebo Blíženec. Moji nejbližší přátelé jsou naopak nejčastěji Kozorozi. Někde jsem si přečetla, že Štíři chodí dlouho s Kozorohy, ale nakonec si berou Váhy. A co myslíte, že je můj muž - samozřejmě Váhy. Dívám se na astrologii jako na zpestření. Nejsem magor, který se jako první ptá na to, v jakém je kdo znamení a podle toho se rozhoduje, jestli si s dotyčným bude povídat. Ale pravda je, že když jsem čekala miminko, byla jsem ráda, že to bude Lvíček nebo Panna. Bála jsem se, aby to nebyl Štír. Protože se mi potvrdilo, že muži Štíři často propadají depresivním stavům. Znám takové hned tři. Je zvláštní, že žena Štír naopak dokáže tu trochu temnou energii přetvořit na pozitivní. Já jsem Štírka zcela podle příruček. Mou neoblíbenější knížkou o astrologii jsou Sluneční znamení Sarah Goodmanové. A ta o ženě ve znamení Štíra napsala: "Nikdy nepřestane litovat toho, že se nenarodila jako muž". Což na mne naprosto sedí. Vždycky mě fascinovalo, jakou vy muži máte svobodu. Já proti tomu nikdy nemohla stopovat, do sedmnácti jsem nesměla jít ani od osmi do kina, aby se mi něco nestalo...Ale je pravda, že ten okamžik zrození miminka bych neměnila. O to pánové přicházíte. Ale jinak se máte nádherně.

Neříkejte. Také věříte, že to mají muži v životě lehčí?

Je to tak. Vezměte si, že ta dnešní "superaktivní mladá dynamická společnost", jak jsem někde četla, oceňuje především pracovní oblast života. Dřív byly ženy doma a měly tam svou práci. Dnes jako by měly zvládnout úplně všechno. Práci i útulný domov. Já tak byla i vychovávaná. Nejdřív jsem to docela zvládala, pak mě to přestalo bavit a nakonec jsem to zvládat přestala. Tím, jak je moje povolání časově náročné, se ze mě ve vypjatých chvílích, kdy to nezvládám, stává feministka. Najednou mi přijde nespravedlivé, že ženy dnes musí zvládat stejně důležitou práci jako muži a navíc ještě sto banálních jednotvárných prací v domácnosti. A to nemluvím o tom, že muži už ani nejsou schopni balit ženy. I to zbylo na nás. Z žen se stali v podstatě lovci. Už je strašně málo normálních chlapů, kteří mají klasické nastavení: já jsem dobyvatel a žena dobývaná. Muži si dnes většinou počkají, až si je nějaká najde.

To je ale právě prý ten pokrok, že žena už nemusí čekat, až si pro ni přijede princ a může převzít aktivitu.

Ne, to není pokrok! To je strašná nuda.   
 
Text - Jan Stern
Foto - Jakub Ludvík 
 

Downloadhttp://bigtheme.net/joomla Joomla Templates