Pouta-zejména rodinná ...

Napsal Časopis LINDA 12/2005.

Herečka Zdena Žádníková Volencová, představitelka Ivany Kučerové-Hruškové z televizních Rodinných pout chtěla původně hrát v pohádkách jako Libuška Šafránková. Dnes ji znáte spíš z Dejvického divadla a především z populárního TV seriálu, který je tak trochu "pohádkou pro dospělé". Mírně ulítlá a s překážkami se peroucí Ivana pro sebe a své dvě děti shání usilovně muže.

Jak jste na tom vy?

Já muže nesháním, vedu spokojený man­želský život. S Ivanou mě spojuje tem­perament a ta ulítlost, aspoň můj tatínek mě v té postavě úplně vidí. I mně je ta dvakrát rozvedená paní s dvěma dětmi, která se nehroutí, ale bojuje, sympatická.

 

Jak pokračuje váš, pardon, Ivanin lov na muže?

Teď se zrovna rozcházím s Richardem a mám nový objev. Z legrace jsem říkala sce­náristkám, aby mi tam napsaly nějakého za­jíčka - a už ho mám! Nedávno naběhl do studia asi šestnáctiletý kučeravý chlapeček z konzervatoře a měli jsme se líbat. Abych ho na to, vzhledem k jeho předpokládané nezkušenosti s pusami, při natáčení připravi­la, navrhla jsem, že si to zkusíme párkrát na­nečisto. Chlapec řekl, že jo a okamžitě se na mě lačně vrhnut! Začala jsem z toho skoro koktat a upozornila ho, že to mělo být jenom "jako". Mladistvý suverén prohlásil: "Sorry, já nevěděl, jak to máte." Musím přiznat, že i při natáčení byl polibek velmi věrohodný...

 

Jak se na takové scény tváří váš muž?

Radek má pro mé povolání takové pochopení, že ho zdobí skoro svatozář. Jsme si naším vzta­hem jistí, takže ho to nechává v klidu. Jemu nějaké polibky nevadí, problém by ovšem nastal s vyloženě milostnými scénami. Všechno s ním předem konzultuju názorným způsobem. Jak? Například jsem mu ukázala, jak vypadá seriálová pusa. Uznal, že je v ní nula emocí, a protože ho modelový polibek neuspokojil, byl velmi spokojený. Ještě víc ho uklidnilo, že se většinou libám s Tomášem Matonohou. To se totiž objímají šťastně ženatý se šťastně vdanou. Jediné vybočení byl ten mladíček.

 

Kde jste objevila svého muže, kterého zdobí taková svatozář tolerance?

Na DAMU jsem si přivydělávala výukou an­gličtiny, z níž mám státnici (zásluhou tatínka, který chtěl, abych uměla něco pořádného a ne jen to "komediantství"). No a jako uči­telce angličtiny mi v jazykové agentuře přidělili dva žáky z jedné textilní firmy. Tvrdě jsme pilovali konverzaci, byly domácí úlohy, žádné ulejvání. Začas jsem nadějného stu­denta , povoláním finančního ředitele, na je­ho výslovné přání pozvala do Dejvického di­vadla, kde jsem zrovna hrála vražedkyni. Zvládl to! Zamilovali jsme se, byla svatba, miminko. Dnes už není mým žákem, an­gličtinu používá víc než já. Ale teď to hodlám změnit, přihlásím se na Malou univerzitu při Karlově univerzitě, obor angličtina, trochu ten mozek zase zaměstnám. Chybí mi totiž učení, já jsem dosud brala z toho co znám, teď se potřebuju zase nabít vědomostmi. ­

 

Byla jste vždycky dychtivá po vědění?

Spiš po čtení, už ve dvanácti jsem zhltla Sofiinu volbu a vyčetla jsem celou rodinnou i lidovou knihovnu. A vidíte, teď jsem tak zaměstnaná, že čtu nanejvýš kuchařku plus Jak vychovat šťastné dítě.

 

Máte recept i na to, jak "vychovat" šťastné manželství?

Všechno je ve vzájemném pochopení. Třeba v Love Story, které hrajeme v Dej­vickém divadle jsem Tamara, o které si myslel její muž. Žid, jenž uprchl do Ame­riky, že zemřela. Takže má mezitím novou ženu a ještě mladou milenku. Je v tom chu­dák nevinně a já, Tamara (i já Zdena), mu rozumíme, vím, že s tím nemůže nic dělat.

 

Chcete tvrdit, že dokonale zvládáte emoce?

Neprožívám v osobním životě naštěstí tako­vá dramata jako Tamara nebo Kateřina Iva­novna z Bratrů Karamazovových (to jsou mé dvě nejmilejší role). A i když jsou velmi sil­né, občas samy sebe nezvládají. Já se taky někdy nezvládám, když je doma binec a jsem unavená. Ovšem ani pak se u nás ne­křičí, moji rodiče se nikdy přede mnou a se­strou příliš hlasitým způsobem nepřeli o zá­sadní věci, proto se ani já neumím hádat do krve. Přesto netvrdím, že jsme absolutně vždycky ve shodě, to ani nejde, když je člo­věk vyčerpaný, i maličkost ho mírně vytočí.

 {mospagebreak }

Kde je vaše "doma"?

Zatím v Mníšku pod Brdy v pronajatém, lehce plesnivém mini bytě, ale už se dosta­vuje nový dům. Právě jsem s předstihem objednala malovaný nábytek do dětského pokoje u pana Škrlíka z Chrudimi. Je tam myš, která jede v auťáku a stopuje ji hou­senka a plno dalších obrázků a jsem tím tak nadšená, že v tom nakonec budu spát snad já. My totiž s mým mužem stavíme dům pro děti, máme tříletou dceru a jsme zřejmě mentálně taky tříletí. Takové ty moderní elegantní interiéry odmítáme. Náš dům bude bez koberců a plovoucích podlah, dáme přednost dlažbě a marmo­leu, aby se děcka mohla prohánět uvnitř i na tříkolkách a motorkách.

 

Které místnosti zařizujete s největším zápalem?

Hodně se těším na koupelnu s ptáčky na kachličkách. A chci tak velkou vanu, aby se do ní vešla celá rodina. Druhou favoritkou je letní kuchyň, ve které se vaří v podstatě venku, jak jsem to obdivovala ve Francii.

 

Vaříte ráda?

Ano, od osmnácti, kdy mi umřela maminka a já, nevzdělaná v domácnosti, "vařila" čaj vložením sáčku do studené vody. Uplynulo dost let a už jsem si mezery doplnila. V maminčiných tuž­kou psaných vybledlých receptech obtahuju s láskou každé písmenko. Je tam třeba droben­kový koláč nebo zajímavě upravené hovězí. Dnes ovšem kupuju bio hovězí, které je sice dražší, ale zato z krávy, co viděla louku. A nejím kuřecí maso, protože se doba výkrmu kuřat, do kterých cpou antibiotika a hormony, aby jim brzy narostlo maso, zkrátila na 26 dnů. To je byznys. Představte si, že to kuře vidí denní světlo poprvé v den své porážky. Jinak taky kupuju tmavé pečivo a olivový olej i kečup v bio kvalitě. V jednom rozhovoru jsem se o tom zmínila a hned mi přátelé Bulantovi z Třebíče poslali domácí kečupy. Nebo mě za­stavila cizí paní na ulici se slovy: "Mám domácí brambory, kam vám je mám hodit." Mám spoleh­livou zásobu odpovědí na otázky, které začína­jí předponami bio a eko.

 

Čím se udržujete tak štíhlá? Neříkejte, že je to rodinný dědičný dar.

Není, dokonce jsem jako malá holka byla docela koule! Mindráky mě z toho ovšem nechytly, v jednom kuse jsem četla a byla myšlenkama úplně jinde. A v pubertě právě mé zajímavé barokní tvary kluky lákaly. Dneska jsem o moc hubenější, ale ne že bych držela diety, v Čechách se prostě jí zdravěji než kdysi. A taky se víc cvičí! Chodím do posilovny nebo běhám, můj muž je zas výborný ve fotbale.

 

Není běhání na pásu jednotvárné?

Ne, já to beru jako úkol, potřebuje tělo ke své práci. Je pravda, že dřív jsem na cvičící mašiny taky hleděla spatra, ale když jsou správně odpružené, neničí kot­níky a nohy tak jako betonové cesty. Je to zvláštní, asi po dvaceti minutách běhu vás tělo začne poslouchat, a to mě moc baví. U cvičení máte navíc čas přemýšlet o věcech, na které jinak není kdy.

Máte radost z toho, že jste se stala tváří řady Protective kosmetické firmy Dermacol?

Jasně, že mě to těší! Tu pleť, co nepo­znala ani v pubertě žádné pupínky, mám po babičce, která vypadá i v osmdesáti báječně. Každá žena má nějakou před­nost, jedna se může pochlubit pletí jako panenka, jiná dlouhýma nohama nebo má prsa čtyřky, další je zas chytrá...

Kývla byste na nabídku každé kosmetické firmy?

Ne! Pro mě je důležité, že řada Derma­colu, kterou propaguji, není chemicky parfémovaná a netestovali ji na zvířatech.

 

Tejmě zbytečná otázka: Kouřila jste někdy?

A víte, že ano? Zkusila jsem si zapálit jednu startku ve dvanácti se sestřenicí na půdě. Bylo to hnusný, sestřenice se pozvracela, mně bylo jen zle a smrděly mi ruce. V naší rodině nikdo nekouřil a táta by mi urazil ruku, kdybych přišla s cigárem. Kamarád lé­kař mi říkal, že jedna cigareta vám vezme vitální látky na celý den a na ženy působí hůř než na muže. Poznám kuřačku už na první pohled a nerozumím tomu, když žena kouří. Pak jí nepomůže ani značkový krém.

 

U herecky ale plet' dostává zabrat i nanášením vrstev líčidel. Pečovala jste proto o sebe zvýšenou měrou už od mládí?

Ne, jako mladá holka jsem si obličej mazala klidně krémem na nohy. Ani mě nenapad­lo, že je to špatně, před revolucí, která přišla v mých patnácti, byl v drogeriích slabý výběr, chyběla i reklama, která by vás nave­dla na to nejlepší. Až když se trh zaplnil, tak jsem přes kamarádku objevila značku Nobi­lis Tilia, což je česká aromaterapeutická kos­metika, která má dokonce i řady pro těhot­né. Ted' jsem k ní přidala "svou" řadu Dermacolu. Až nyní, ve třiceti, jsem začala chodit pravidelně na kosmetiku.

 {mospagebreak }

Kdo se vám stará o vlasy?

Jednou za čtyři měsíce se objednávám u Blanky Haškové, která mi srovná střih. Nedávno jsem k ní dovedla dceru a když ji Blanka viděla, tak pronesla hlasem nepřipouštějícím odmluvy: "Zdenko, už nikdy tomu nebohému dítku nestříhej ofinu, raději ho přived 'sem. Ubožátko moje, sedni si, já ti to opravím." Myslela jsem, že se bude Andrejka vztekat, ale ona se uvelebila v křesle a zavelela: "Teto, číhej/". Moc se jí to líbilo a svůj účes ohodnotila slovy: "Jé, já sem teď jako Lákosnícek." Myslím, že dcera, která chodí už ve třech letech k pětinásobné mistryni v účesové tvorbě, má dobrý základ.

 

Vyžíváte se v líčení, nebo to přenecháváte ráda jiným?

Zvládám je sama i v Dejvickém divadle, kde hraju od absolutoria DAMU. Mám už nacvičené dokonce i složité líčení v Kou­zelné flétně. Při natáčení Rodinných pout mě líčila Jarka Tóthová, která můj obličej uměla, tak jsem to odkoukala a už se taky umím. V civilu se maluju jen malounko, třeba v létě jsem na sebe ani nesáhla, aby si plet odpočinula.

 

Kdo vás vede ve stylu oblékání?

Kostýmní návrhářky mě za dobu, co oblé­káme Ivanu v "Poutech" naučily, co se pro mě hodí a co ne, získala jsem pro to cit. Nenakupuji žádné supermodely za desítky tisíc, protože si uvědomuji hodno­tu vydělaných peněz ještě z dob, kdy jsem měla pár korun a doslova jsem je obracela v kapse. Dodnes mám problém s tím rozšoupnout se a trochu víc utrácet, vlastně až můj muž mě trochu navykl být semtam marnivá. Díky jeho pozornosti mívám pocit, že jsem princezna, a s radostí pak podléhám okamžitému okouzlení hlavně u šatů a kabátů, které zdůrazní ženskou siluetu a cítím, že je musím mít. Fakt je, že teď už mám od svého muže embargo na nákupy, protože už ty šatičky nemáme kam dávat.

 

Oblékáte módně také svého muže?

Určitě jsem ho trochu proměnila, oblékal se na můj vkus moc usedle. Takže mu občas koupím nějakou divočinu, na kte­rou se koukne a prohlásí: "To nejde." Načež to vezme na sebe a nosí to pořád, protože se mu to líbí. Sám vášnivě rád nakupuje v hypermarketech, které zase já nemusím. Takže to potom vypadá tak, že tlačím vozík, on o pět kroků přede mnou monitoruje zboží a nakládá zají­mavé kousky, zatímco já se měním ve znuděného "chlapa", který se dívá na hodinky a doufá, že už se snad konečně půjde domů.

 

Neudobří si vás třeba koupí nějakého šperku?

A víte, že ne? Já totiž nenosím většinou nic, ani bižuterii. A náušnice nenosím, protože když mi propíchli uši v deseti letech, narušili mi tím oční nerv a okamžitě jsem měla dvě dioptrie. Proto jsem nepořídila náušnice ani dceři a jen se bojím, aby nepřišla v čase puberty a diskoték s několikanásobně propí­chanými boltci. To je ale naštěstí hodně daleko, zatím pořádáme "minidisko", jak říká rodinné diskotéce z písniček Petra Skoumala a Ivana Mládka. Tančíme a zpíváme všichni. Tak že ta sluchátka na břiše v těhotenství k něčemu byla.

 

Sluchátka na břiše? To musíte vysvětlit.

Četla jsem, že u nenarozeného dítěte vede správně volená hudba k harmo­nickému vývoji, zejména se osvědčují Mozartovy skladby s tóny určité frek­vence. Takže jsem Andrejce pouštěla jeho skladby tak často, až už jsem je nevydržela sama poslouchat. Proto jsem si izolepou přilepila sluchátka na bři­cho, takže mám harmonické, veselé a muzikální dítě.

 

Kam harmonickou Andrejku "odkládáte", když jdete oba do práce?

Máme obětavou babičku Alenku a pak te­tu Mílu, která se nám stará o domácnost a taky o dceru. Je moc hodná, pečuje o postiženou dospělou dceru a dům zařídi­la s velkým citem pro člověka, který nikdy nepřestane být dítětem. Andrejce se tam pochopitelně taky moc líbí.  Mílin manžel pro mě udělal webové stránky, které se mu povedly.

Andrejka má navíc na Barrandově Zdravou školku, kde mají zdravé nejen jídlo. V odděleních jsou pomíchané malé děti s velkými, úplně přirozeně jako v rodině, žádné malé a velké oddělení. Ti větší dělají mrňatům kapitány a ochrán­ce. Mají tam i kroužky - dcera je ve spor­tovním mezi samými kluky a právě teď doma nacvičujeme kotrmelce. Jinak ale už taky umíme abecedu a čísla. Ničeho se nebojí, a když se na ni podíváte, je to šťastné dítě.

 

Není to proto, že má slavnou seriálovou maminku?

Ne, ona je sama o sobě tak silná osob­nost, že by prorazila i bez mé populari­ty.

 

Čeho si nejvíc považujete?

Víc než úspěchů v práci si považuju zdra­ví. Už proto, že maminka umřela na ra­kovinu a nedočkala se mé svatby ani vnoučete. A cením si krásného partner­ského vztahu. Někde jsem slyšela krásný citát, který jsem si doma napsala na led­ničku: "Věřím v přírodu a manželskou lásku." To je hezké, ne? A víte, že můj muž říká, že mě má pořád radši?

 

Mirjana Červenková