Společné hraní je velká radost

Napsal Časopis VLASTA 18/2006.

Společné hraní je velká radost


Jak to přesně myslíte? 

ZDEŇKA: Nejlepší vysvětlení bude příklad.  Tomáš mě nechal, ať vám  zavolám a domluvím, kdy  má přijet do ateliéru na  focení a rozhovor. Dů-věřuje mi, že to všechno  vyřídím tak, jak on chce.  A toho já si cením. Když  spolu hrajeme nebo  moderujeme, chováme se  k sobě jako dva chlapi,  kámoši, kteří si můžou říct všechno na rovinu.  Ideální pracovní vztah.
TOMÁŠ: Souhlasím.  Jednou jsem udělal  výjimku, nevyplatilo se  to, a proto se od té doby  držím rčení, že co je v do-mě, není pro mě.
ZDEŇKA: Pro mě je  takový vztah velmi osvobozující. Někdy se může  stát, že vám pracovní  vztah přeroste i do soukromí. Mně se to nestává. I když počkejte... No jo, já  jsem se vlastně provdala  za svého žáka. (smích)
TOMÁŠ: Mně se to  jednou stalo a oženil jsem  se. Na druhou stranu jsem  zažil i divadelní práci, kdy  moji dva kolegové spolu  žili a během zkoušení hry se pohádali tak, že  se ta inscenace málem  nedodělala. Takže myslím,  že některé věci by se do  práce tahat neměly. Musí existovat určitá "společenská hygiena". To platí  nejen mezi kolegy, ale i partnery.
 
Zdeňko, než Tomáš  přišel, vyprávěla  jste o tom, jak jste  pěkně "dostala" svého  manžela.

ZDEŇKA: Ano, týkalo  se to mého těhotenství.  Měsíc jsem mu říkala, že se chystám s kamarádkou do Karlových  Varů na svoji historicky  první dámskou jízdu a že  budeme bydlet v rodině  její další dobré kamarádky. Ve skutečnosti jsme  ale jely do Františkových  Lázní, já se prostě spletla.  Když mi pak muž večer  zavolal, manžel kamarádky nahlas pronesl nějakou poznámku a můj muž jen  suše konstatoval: "Tak  nejenže jsi v úplně jiných lázních, než jsi tvrdila, ale  taky jsou tam s vámi chlapi."  Přijela jsem domů a druhý  den zjistila, že jsem v jiném  stavu. Můj muž dostal záchvat  smíchu: "No výborně, tak sis  ty Frantovy Lázně vážně užila."  Mimo jiné se tam léčí neplodnost. Myslím, že kdybych něco  takového vědomě připravovala,  nepovede se mi ho tak pěkně  nachytat. Můj muž mě ale zase  dostává v okamžicích, kdy  jdeme na ultrazvuk. Říkají mu  dokumentarista. Na všechno  se ptá, všechno chce vysvětlit.  Já jsem tam jaksi navíc, jen tak  s tím břichem. Má taky velký problém. Termín porodu, u kterého samozřejmě chce být, mu  koliduje s mistrovstvím světa  ve fotbale. Uklidnila jsem ho,  ať si řekne vhodné datum, my  se na něj s miminkem psychicky nastavíme a fotbalu se  přizpůsobíme.

Tomáši, o vás Zdeňka říkala,  že vás jen tak někdo nedostane. Naopak, vy nachytáváte druhé.

TOMÁŠ: Natáčení Rodinných pout probíhá mnohdy  poměrně hekticky. V jedné  scéně v druhé sérii jdeme vedle  sebe Tomáš Krejčíř, Saša Rašilov, Petr Vondráček a já těsně  po seskoku padákem. Když se točil celek, šli jsme v určitém  sledu vedle sebe, když se pak  dotáčely detaily, někdo navrhl,  ať se zpřeházíme. Testovali  jsme tak pozornost štábu. Nikdo si toho v tu chvíli nevšiml.

Nachytal jste někdy svou  ženu Lucii?

TOMÁŠ: Nesčetněkrát.  Mám mnohdy období, že ji  nachytávám i několikrát denně,  i když je to pořád těžší, protože  už mě přeci jenom trochu zná.

S postavami Ivanky a Richarda jste prožili  dva roky. Co vám na nich  vadilo?

ZDEŇKA: Ivana se někdy  chovala jako puberťačka a ne  jako třicetiletá ženská, která  čeká třetí dítě. S tím jsem se  občas obtížně sžívala.
TOMÁŠ: Mně na Richardovi  vadilo jisté samožerství a to, že  je tak příšerně fixovaný na své  auto, navíc porsche.
ZDEŇKA: Ale takoví ti  chlapi jsou.
TOMÁŠ: Možná že jsou, já  advokáty neznám. Vadilo mi, že  Richardovi chybí pokora.
ZDEŇKA: Já jich pár znám,  oni to, co ty nazýváš samožerstvím, berou jako naprostou  samozřejmost. Stejně jako ten  komfort. Tedy někteří.
 
Mrzí vás, že se nebude točit  třetí řada, nebo si říkáte, že  v nejlepším se má skončit?

TOMÁŠ: Od začátku mi  bylo jasné, že tenhle nekonečný seriál bude mít nějaký  konec a myslím si, že skončit  se má v nejlepším.
ZDEŇKA: Teď je nejlepší  čas dát si pauzu.

Přinesla vám Rodinná pouta  jinou práci, ke které byste  se dostávali třeba složitěji?

TOMÁŠ: Dostal jsem takhle  roli barmana Dušana v seriálu  Bazén. Ten už taky skončil.  Jinak to nepitvám. Dostanu roli  a neptám se proč.
ZDEŇKA: V mém případě  byla Rodinná pouta trochu  kontraproduktivní, co se týká  nabídek z jiných televizí. Jejich  produkce si myslely, že jsem  velmi vytížená, čemuž tak ale nebylo. Díky seriálu jsem  dostala příležitosti k moderování a reklamu na Dermacol. Honorář padl na základy  na izolace domu.

Takže jste vyřešila  svoje jedna plus jedna  ples plíseň.

ZDEŇKA: Ano, po  čtyřech letech jsme začali  stavět a na Velikonoce se  snad nastěhujeme. (Rozhovor vznikal ještě před  svátky - pozn. red.)

Sledujete navzájem  svou práci, záleží  vám na úsudku toho  druhého?
 
ZDEŇKA Když vidím,  že Tomáš něco moderuje, se zájmem se na to  podívám.
TOMÁŠ: To, za co mě  chválila nebo kritizovala,  si já myslím taky.

Konkrétně? 

ZDEŇKA: To nemůžeme. (Směje se.)
TOMÁŠ: Chválila mě  za moderování předávání  cen Elsa a kritizovala za  pořad Tok celebrity.
ZDEŇKA: Mně se Tomáš líbí nejvíc, když je  úsporný, s minimalistickým suchým humorem a když není teatrální.  Ale jakmile dostane do  těla rozmáchlá gesta,  najednou mám pocit, že  potřebuje spoustu slov  na koncentraci myšlenky, a to je škoda. Jinak  klobouk dolů, já bych to takhle nezvládala Jsem  ráda, že mu to můžu říct  bez toho, aby se na mě  naštval. Není nafrněnej.  Jako jeden z mála chlapů.  Rozhodně bych si to  netroufla říct každému ze  svých kolegů. Tomáš je v tomhle normální, není  ješitnej. I když tak nevypadáš (směje se Zdeňka).
TOMÁŠ: Herecká  pýcha, ješitnost a samolibost jsou cesta do pekel.  Jakákoli připomínka by  měla být pro rozumného  člověka požehnáním. Jinak se do sebe zahledíte,  a to je konečná.

Vy jste Zdeňce někdy  něco vytýkal?

TOMÁŠ: Ne. Nejsem  člověk, kterej by chodil  za kolegy a říkal jim, co  udělali dobře a co špatně.
ZDEŇKA: (se smíchem) Tys mi dal, víš, jak teď vypadám? Jako  kdybych si tě pokaždé  zavolala a řekla: Sedni si,  Tomáši, udělám rozbor  tvého moderováni. Tak na mně, prosím tě,  něco nejdi.
TOMÁŠ: Přece tě  nebudu kritizovat v rozhovoru.
ZDEŇKA: Bud tak  hodný, ano?.
TOMÁŠ: Ale já tě nemám za co kritizovat. 
ZDEŇKA: Nám se prostě spolu dobře hraje, je to pro mě radost a vždycky se na to těším.  Takže jestli se mi bude  stýskat po Rodinných  poutech, tak po natáčení  s Tomášem. Vzpomínám  si ale na jednu scénu, kdy  jsme nebyli naladění na  stejnou vlnu, kdy jsem na tebe byla vyloženě naštvaná. Točili jsme scénu,  kde říkám Tomášovi, že si  ho jako tatínka nechám. Záběr končí tím, že mi  Tomáš položí ruku na bři-cho. Celý ten moment byl  dojemný a krásný, štáb  byl dojatý, já byla dojatá,  ozvalo se stop a Tomáš  hned vzápětí začal řešit  nějaký telefonický hovor.  V tu chvíli jsem se dožadovala porozumění coby  kolegyně s nevyrovnanou  hormonální hladinou a žádala, ať mě nechá  alespoň chvíli dožít ten  něžný okamžik. Byl to  ostrý střih - rozněžnělý  Sýkora versus naprosto  pragmaticky odcházející  Tomáš Matonoha.
TOMÁŠ: Já jsem zkrát  ka musel vyřešit nějaký telefonát. Myslím, že to  bylo něco kvůli daním. 

Víte už teď o nějaké  práci, při které byste  se zase potkali?

TOMÁŠ: Ne. 
ZDEŇKA: Můj program je do září poměrně  jednoduchý - kojení a přebalování, takže jestli  Tomáš chce, můžou přijet  s Lucií na návštěvu. Pracovní záležitosti beru na  vědomí až na podzim. 

Mluvili jsme hodně o kritizování. Umíte  druhého, ale i sami  sebe pochválit? Kdy  jste to naposledy  udělali?

ZDEŇKA: Já sama  jedu na chválu, takže  když je sebemenší důvod,  chválím ostošest.
TOMÁŠ: Naposledy  jsem se pochválil, když se  mi podařilo uvařit dobrou  večeři. To dokážu objektivně zhodnotit.

Monika Seidlová  , Foto - Marie Votavová

Downloadhttp://bigtheme.net/joomla Joomla Templates