Maminčin rozhovor

Napsal Časopis MAMINKA - Listopad 2006.

Zdeňka Žádníková Volencová

 


"Jáňa je zlaté dítě", řekla mi hned na úvod charismatická rozzářená herečka.  A vážně. Janička ležela při našem povídání spokojeně v kočárku, nebo  pozorovala okolí z máminy náruče. Každopádně během dvou hodin, kdy mi Zdeňka prozradila řadu zajímavostí, ani jednou nazaplakala...


V červnu jsi porodila svoji  druhou dceru Janičku. Jaký byl  druhý porod v porovnání s tím  prvním?

Byl luxusní, naprosto nesrovnatelný  s prvním. Jednak už jsem věděla, do  čeho jdu a co mě čeká, a také to bylo o dost rychlejší. Jana se rozhodla přijít na  svět zrovna, když jsme byli s manželem a Andrejkou na svatbě našich přátel v Plzni.  Do porodnice jsme jeli v deset hodin večer  rovnou odtamtud a ve čtyři hodiny ráno se Janička narodila. Na porodní sál jsem  díky tomu vstupovala jako opravdová  hvězda - s make-upem, dlouhými  náušnicemi a v lodičkách. Vzpomínám si, že jsem panu primáři  Chmeloví řekla: Dám si sprchu, sundám  náušnice a jdeme na to. Skvělé bylo také to,  že porodnice v Motole byla ten víkend úplně  prázdná. Bylo to celé neskutečně klidné a příjemné a taková je i Jáňa.

Jak to přožívala tvoje čtyřletá  dcera Andrejka?

Andrejka na svatbě pomáhala rozbalovat  svatební dary, mezitím já už jsem měla  každé tři minuty kontrakce. To bylo pořád:  "Maminko, ještě jeden dáleček rozbalím".  Svatebčani měli opravdu nezapomenutelné  zpestření. Andrejku jsme cestou z Plzně  vyložili u babičky a ona bedlivě čekala, až jí  zavoláme z porodnice.

Jaký máš názor na epidurální  analgezii a jiné tišící prostředky? 

Nejsem tomu moc nakloněna, kromě úlevy  to totiž může představovat i nějaké to  riziko. S panem primářem Chmelem jsme  se jednoznačně shodli na tom, že to zvládnu  i bez toho. Zkusila jsem bolest vědomě vítat,  nevnímala jsem ji jako nepřítele. A také  jsem si po dohodě s lékařkou namíchala  koktejl z homeopatických léků určených
k porodu, a ten jsem v porodnici celou dobu  popíjela. Pravda, trochu jsem se ke konci  předávkovala, ale s tím se určitě počítá.  Musím říct, že bolest byla v porovnání s prvním porodem a kontrakcemi  šedesátiprocentní.

A co tvé druhé šestinedělí,  probíhalo také tak hladce jako  druhý porod?

Ne ne, šestinedělí už jsem si bohužel prožila  se vším všudy. První týden to sice vypadalo  nadějně, dokonce jsem si naivně myslela, že mne to tentokrát úplně mine. No a pak to začalo. Hormon prolaktin se nastartoval  a žádná vůle v tu chvíli nepomohla.

Prozradíš detaily?

Většina maminek to asi dobře zná. Slzičky,  výkyvy nálad, bolestivé kojení, k tomu máte o dvě čísla větší konfekční  velikost atd. Trvalo to asi tak 14 dní.  Červenec a šílená vedra jako bonus. Celou  dobu jsem si říkala: "To vydržíš, jednou to  musí skončit".

Jsi čtyři měsíce po porodu a vypadáš skvěle. Tak jakápak  nespokojenost s postavou? 

Když jsem si po porodu stoupla na váhu,  nevěřila jsem vlastním očím. Takže jsem hned po šestinedělí začala cvičit  jednak pánevní cviky, ale také jsem začala  posilovat. No, motivace byla velká - v srpnu  mne čekalo první natáčení a musela jsem se  vejít do kostýmu. V BBC cvičím s trenérem Michalem  Heřmanem. Začínali jsme se cviky, které  jsou určené speciálně pro maminky po  porodu, byla jsem totálně vyřízená, jako  kdyby mi někdo vyměnil tělo. Navíc musíme hlídat kojení, to je na prvním  místě. Ted' už mám zátěž normální.  Michal mi napsal jídelníček, babička říká, že  moje mlíko musí být zelený po tom kvantu  zeleniny. Zkrátka provádím rekonstrukci  tělesné schránky. Momentálně mi chybí tak  čtyři kila k úplné spokojenosti.

A kde je Janička, když cvičíš? 

Se mnou. Mám ji u sebe v autosedačce,  přímo u posilovacího stroje a ona mne celou dobu sleduje. Ne v každé  posilovně to ovšem povolí. To mě limituje.  S trenérkou Šárkou Konvičkovou se na sebe  tím pádem těšíme, až bude Jáňa větší.

Jak Janička zvládala první týdny  života?

Netrápilo ji vůbec nic. Vážně. Jáňa  je pohodové dítě. Žádné koliky nebo  nadýmání, které trápí většinu novorozenců. Můžu dokonce jíst i syrovou cibuli. Jediné,  na co si dávám pozor, je sýr tofu. Ten  Janička nemá ráda ...

Tak to je neuvěřitelné. Já jsem  při kojení nemohla jíst pomalu  nic...
 
Ono je to všechno také hodně o psychice.  Maminky úpěnlivě sledují sebe i dítě a spoustu věcí si třeba vysvětlují špatně.  Já tomu nechávám volný průběh. Když se  Janičce něco nelíbí, tak se přihlásí. Jako třeba v případě tofu.

V čem ti pomáhá Andrejka?  Nežárlí na mladší sestřičku? 

Velká výhoda je jejich čtyřletý věkový  rozdíl. Jáňa totiž pro Andrejku není příliš velká konkurence. Samozřejmě  jsme ji předem připravovali na příchod  sourozence. Andrejka mi masírovala bříško,  mluvila na miminko ... Po porodu chodily  všechny návštěvy zásadně za Andrejkou, ne za Janičkou. A v čem mi pomáhá?  Maže Janince prdelku,  podává jí dudlíka, chvilku ji pochová nebo  někdy pohlídá.

Máš při výchově nějaká pravidla? 

Hlídám dvě oblasti: vztah k věcem a penězům a vztah k jídlu. Snažím se, aby  se Andrea naučila vážit si věcí. A také aby  věděla, že něco má jen za odměnu. Důležité  také je, že když řeknu, že si něco nepřeju,  zbytek rodiny to respektuje. Nežiju životem svých dětí. Vědomě. Vím, že  děti jednou odejdou a pamatuji si, když jsem já byla dítě a pak jsem dospěla. Dnes je ovšem jiná doba. Se spoustou věcí  teď nesouhlasím.

S čím třeba?

Nesnáším puštěnou televizi. Je mi smutno,  když vidím, jak malé děti sedí celé dny u televize nebo u počítačových her. Pro  rodiče je to pohodlné, posadit dítě před  televizi a nestarat se o nic. Od té doby, co jsme se přestěhovali do  domku (bydlíme kousek od Dobříše),  trávíme volný čas hodně v přírodě. Navíc  máme nadstandardní sousedské vztahy.  Naši sousedé Bergmanovi a Červenkovi  jsou úžasní lidé, mají také děti, a tak jsme  společně dělali dětský karneval nebo  indiánské odpoledne ... Všechno je to o lidech, o setkávání s nimi  a také o tom, v jakém žijete prostředí.
{mospagebreak }
 
 
 
Je o tobě známé, že propaguješ  zdravou stravu. Vypěstovala  jsi tuto zálibu i ve své čtyřleté  dceři?

Celé dětství je o zvycích a rituálech. Ať už je  to třeba rituál Vánoc nebo jídla. Dítě se snaží kopírovat své rodiče, a tak u nás to třeba začíná tím, že doma nejíme  hranolky a krokety. Kokakola je tabu. Co oči  nevidí, to srdce nebolí.

Ale co když ty dětské oči vidí  třeba nějakou dobrotu? To pak  chodíš kolem cukrárny oklikou? 

To rozhodně ne. Mám zásady, které jsem Andree vysvětlila a ona je po svém  pochopila. Někdy je ovšem předává  dost nekompromisně dál. A tak se např. v restauraci číšník dozví, že: "Vy děláte  hranolky na `blivajzovým` oleji, mně je  maminka udělá doma v troubě". Horší varianta je, když vidí někoho, jak jí  něco nezdravého, řekne mu důležitě: "Nejez to, nebo umřeš".  Připravuje mi zajímavé situace.

Kde se dají biopotraviny sehnat? 

Ve specializovaných prodejnách a něco málo  se dá koupit i v klasických hypermarketech.  Někoho ovšem může odradit vyšší cena.

A kolik stojí takové kilo  biobrambor?

Nevím Nezajímá mne to. Je to zvláštní -lidem nevadí koupit si za 400 Kč tričko, ale je jim líto dát tutéž částku za avokádový  olej, který je neskutečně zdravý a vydrží  jim dlouho. Já mám žebříček hodnot trochu jinde. Pro  mne je naopak problém jít a utrácet peníze  za oblečení.

Používala jsi biopotraviny, i když  jsi začala Andrejku přikrmovat? 

Andreu jsem kojila do desátého měsíce a chci kojit dlouho i Janu. Příkrmy jsem  vařila z biomasa a biozeleniny, ale záhy  jsem zjistila, že moje vařené jídlo Andrejce  moc nechutná. A tak jsem jí kupovala  nejrůznější přesnídávky od Hami. V dnešní  době si člověk může být opravdu jistý jejich  dobrou kvalitou.

Jaké jsi měla těhotenství? 

Dokončovali jsme stavbu domu, a tak  nebylo moc času na to, si těhotenství užívat. Téměř do poslední chvíle jsem hrála  v divadle a natáčela "Pouta". Pár týdnů před  porodem jsme kolaudovali dům. Zkrátka  pořád se něco dělo. A tak jsem byla zvědavá,  jaká Janička bude. Jestli nebude raubíř.  Dnes říkám jednoznačně: "Máme zlaté dítě.  Máme ji za odměnu".

Krátce po porodu jsi začala pracovat. Jak se ti daří skloubit práci s mateřstvím?

Nechala jsem tomu volný průběh a dopředu jsem při každé pracovní nabídce říkala: "Ano, ale všechno záleží na tom, jaké budu mít miminko a jak to budu zvládat". Janičku beru všude s sebou. Máme babičku a chůvu Mílu, víkendová záloha je manžel Radek. Vždycky se těší, že si Janu užije.
 
Takže máš v manželovi podporu?

Naprostou. Radek stejně jako já ví, že práci k životu potřebuju.
 
 
 
Janička hraje v seriálu rodinná pouta s tebou. Jak takové natáčení s miminkem probíhá?

Jáňa se narodila v neděli ráno 18. června a dva dny nato se mi narodil v Rodinných poutech syn Štěpán. Porod jsme natáčeli dva měsíce dopředu, měla jsem břicho vycpané polštářem. Během týdne jsem vlastně stihla porodit dvě děti - jedno seriálové a jedno vlastní. Natáčení Jáňa zvládá úplně skvěle, a to především díky podmínkám nové filmové společnosti Etamp, kterou máme nově od třetí řady seriálu. Je tam naprosto harmonické prostředí, nikdo nenervuje, kdykoli potřebuji nakojit, přebalit apod., tak se natáčení jednoduše stopne.

Takže nejsi při natáčení s Janičkou ani nervózní?

Ne, vůbec ne. Mám tu práci hrozně ráda, také díky tomu, že to probíhá v klidu. Všichni se mezi sebou dobře známe a vycházíme si vstříc. Třeba vím, že kameraman hlídá světla, aby Jáňu neoslňovala, a já se tak můžu soustředit na hraní.

A do divadla už ses také vrátila?

Vrátila, hraji dvě představení v měsíci. Od ledna bych chtěla začít zkoušet. Moje účinkování bylo podmíněné tím, že Janička bude pít mlíčko z láhve, aby jí ho mohl dát večer tatínek. Den předtím jsem odstříkala mléko do flaštičky sedla jsem si před Janičku se slovy: "Jáňo, moc tě prosím, máma potřebuje zítra večer do divadla, dej si mlíčko z flašky."
A Jáňa nic. Změnila jsem dudlík a čekala, co bude dál. Naštěstí měla pochopení a nenechala mě v tom.

Takže když pracuješ, tak Janičku "kojí" tatínek?

Přesně tak. Když je třeba, tak Radek nebo babička jednoduše rozmrazí odstříkané mléko a nakrmí Janičku z láhve. Používám speciální pytlíčky na mléko a v mrazáku máme jeden šuplík plný mého mléka.

Co na Radkovi obdivuješ?

Jeho důslednost, trpělivost a čestnost - to je u chlapů vzácný jev. A také je velkorysý.

A myslíš, že člověk štěstí hledá, nebo se s ním rodí?

Všechno záleží na člověku. Kdyby se lidé chovali míň sobecky a snažili se dělat lidem kolem sebe víc radost, tak by těch šťastných bylo kolem nás také určitě mnohem víc.
 

Text:      Markéta Behinová
Foto:    Marie Votavová


Downloadhttp://bigtheme.net/joomla Joomla Templates