Své děti vychovávám podle Jana Ámose

Napsal Časopis Naše rodina 6/2007.

Usměvavá Zdeňka Žádníková Volencová, známá ze seriálu Rodinná pouta, kde hrála roli Ivany Kučerové, přišla na schůzku i se svou malou ratolestí Janičkou. S nadšením vyprávěla o svém rodinném životě. Během rozhovoru Janička objevila diktafon a učinila z něj svoji nejoblíbenější hračku.

Je nezvyklé, že používáte dvě příjmení. Proč?
Jsem rozená Volencová, tohle jméno mám ráda a chtěla jsem si ho ponechat navždycky. Když jsem se pak vdávala za Radka Žádníka, položil mi otázku, jak to bude s dětmi. Co jim odpovíme na otázku, jestli jsem opravdu jejich maminka, když se jmenuju jinak. Tak jsem řekla, že udělám kompromis a budu požívat obě jména. Kdyby na mě ale zatlačil, asi bych zůstala jenom Volencová!

Přinesla jste si nějaký vzor rodinného života od svých rodičů?
Moje rodina byla z dětského pohledu naprosto ideální, protože mí rodiče se před námi vůbec nehádali. Opravdu se před námi nikdy nepohádali a já jsem měla pocit, že je všechno ideální, nikdy jsem neměla pocit ohrožení, že se něco rozpadá nebo je nějaký problém. Za to jsem jim velmi vděčná. Snažím se tento model uplatňovat i ve své rodině – v případě, že je nějaký problém, tak se neřeší před dětskýma očima. Děti si automaticky všechno vztahují na sebe, viní se, že jsou důvodem hádky, ačkoliv to tak samozřejmě není. Na druhou stranu se neumím hádat, protože mi chybí vzor (směje se). Nemám co kopírovat.

                   

To znamená, že se vůbec nehádáte? Jak tedy řešíte případné rozpory?
Mlčím. To je ta úplně nejhorší varianta. Mlčím a odcházím.

V dnešní době se polovina manželství rozvádí. Co podle vás stojí v pozadí tohoto stavu?
S oblibou se píše o rozpadu tradičního modelu české rodiny a za viníky se pokládají ženy, protože muži už nejsou rytíři, co mají zbroj. Žena vydělává větší peníze než muž, který je tím odsouzen do role podřadné, k níž není geneticky předurčen. Proto jsou všichni nešťastní, tápou, rozvádí se nebo se neberou.To je jedna verze. Podle mě je to dáno tím, že společnost je velmi rychlá a dráždivost doby je silná, proto potom věci obyčejné, jako je normální lidské štěstí, nudí. Když je pohoda, tak se často nic neděje – a tato dynamická společnost je nastavena na neustálou změnu, aby vše bylo akční a něco se dělo. Mnoha lidem potom mohou připadat tato letmá zastavení naplněná pokojem zbytečná, nudná, pomalá a prázdná. Mají pocit, že jsou šťastní v okamžiku, kdy jsou sami tím středobodem a kdy všechno „frčí“.

Zažila jste takový pocit někdy sama na sobě?
Ano, sama to znám. Jako maminka vím, že když má někdo velmi zajímavé zaměstnání, kde se neustále něco děje, a najednou se ocitne doma s miminem a den plyne a plyne a vy jste díky péči o dítě v sociální izolaci, a přitom jste zvyklá žít přítomným okamžikem a žít jej naplno, tak vám to najednou začne připadat jako absolutní ztráta času – místo toho, abyste to vnímala jako přechodné stádium. Jste potom protivná na svého partnera. Největší počet rozvedených manželství je v prvním roce života jejich dítěte. Ještě horší je, když partner bere dítě jako svou konkurenci. To už je úplně špatné. Je třeba si ohlídat, aby váš partner byl hodný a normální.

Svého muže jste prý poznala během výuky anglického jazyka. Zdědila jste pedagogické schopnosti po své mamince, která byla učitelkou?
Byla jsem učitelské dítě, tudíž jsem byla v kolektivu neoblíbená. Nicméně jsem měla doma vlastnoručně vyrobených třicet žákovských knížek, třicet sešitů a třicet písanek. Pěkně jsem to všechno opravovala, měla jsem své oblíbence a neoblíbence, hrála jsem si prostě na školu. Vidina, že půjdu v učitelských šlépějích, byla velmi zřetelná, pak jsem ale začala hrát divadlo a změnilo se to. Udělala jsem zkoušky i na pedagogickou fakultu na obor angličtina, ale nakonec jsem zvolila herectví. Učitelství jsem unikla jen o vlásek. Asi bych byla příšerná učitelka, protože bych vyžadovala zájem dětí. Moje učitelka na flétnu má dceru, která je učitelkou, učí tři roky a je velmi oblíbená, ale také vyčerpaná a už se u ní začíná objevovat „syndrom vyhoření“. Je to proto, že děti jsou z domova naprosto nevychované. Rodiče si velmi často myslí, že je škola supluje, že bude jejich děti vychovávat – a sami je nechávají být. Když máte deset agresorů ve třídě, kteří vám tykají a posílají vás kamsi, je to situace, se kterou bych si také neuměla poradit. Řezala bych je jako za Jana Ámose, ale to se vám každý uličník postaví a začne vám vykládat o právech dítěte.


Myslíte, že se v poslední době nějak změnil model výchovy dětí?
Určitě. Výchova je více liberální, a to je ta nejhorší možnost. Je velmi pohodlné být nedůsledný, ale je to krátkozraké a krátkodeché. U nás doma jsem já ta zlá maminka a můj muž je ten hodný. Budu klidně zlá krkavčí matka, a jsem přesvědčená, že jednou mi za to děti budou vděčné. Budou vědět, co je to řád a nebudou z nich agresoři, kteří vytáčejí paní učitelku. Propadla bych se hanbou, mít takové děti. Jakmile jednou stojíte na druhé straně barikády (a já jsem si vyzkoušela, jaké to je, učit malé děti), tak si dáte ještě větší pozor, aby se vaše dítě chovalo slušně. Učila jsem děti angličtinu na prvním stupni. Oni vám řeknou všechno na své rodiče, ale také řeknou všechno na vás. Měla jsem možnost pozorovat, jak rodiče ke svému dítěti přistupují. V tomto věku jsou ještě schopné změny, ačkoliv ne velké. Je smutné, jak rodiče nechávají své děti být. Navíc jsou dnes děti velmi hyperaktivní. Například v Anglii s tím měli velké problémy, navrhli proto bezaditivní léčbu – stravu, kde nejsou obsažená žádná „éčka“, bez chemických přísad, a 80 % všech těch dětí se výrazně zklidnilo. Na dětech se podepisuje i to, co jedí. A to je neustále velký chemický koktejl, jejich mozek je všemi těmito věcmi drážděný. I zdravá výživa je jeden z faktorů vlivu na chování dítěte.

Vaše maminka zemřela na rakovinu, když vám bylo sedmnáct let. Bylo to pro vás jistě velmi těžké.
V tu chvíli si uvědomujete tu velkou nespravedlivost. A hlavně ze dne na den zestárnete o tisíc let a jste dospělý člověk, který se nemá kam jít schovat, protože táta má v tu chvíli dost problémů sám se sebou a mladší sourozenec se logicky uzavře sám do sebe. Jste vlastně strašně sama. Vnímala jsem jen ten obrovský pocit bezmoci a obrovskou samotu.. Tu cítím doteď, a to je mi 32 a mám dvě děti. Ten pocit se lety znásobuje. I Vánoce mám ráda spíš kvůli dětem, než abych si jich užívala. Pouze je vytvářím, protože vím, že pro děti je to důležité. Moje děti si je užívají skrze mě, to má svůj velký význam.

                   

Posunul vás tento bolestný prožitek někam dál?
Člověk se často k Bohu obrací, když mu teče do bot. Já jsem bohužel pleva. V době nemoci jsem chodila do kostela a prosila jsem za to, aby se naše maminka uzdravila, a když se to nestalo, tak jsem se logicky příšerně naštvala a už se spoléhám jenom sama na sebe, protože vím, že žádná jiná síla mi v tom nepomůže. Moje babička s dědou a nejstarší strýc jsou věřící, i tatínek byl vychováván v křesťanské víře. Snažím se žít podle desatera kvůli sobě a lidem okolo. Dar víry mi není bohužel dopřán.

Objevila jste nějaký talent u své dcery Andrejky?
Bohužel, starší Andrejka se předvádí, zpívá a je velmi extrovertní. Nechci, aby byla herečka, ale jsem ráda, že se nikde neztratí, nebojí se, nemá ostych, je velmi společenská. Jana je mezi lidmi od svých pěti týdnů a obávám se, že to bude ještě více sociálně adaptabilnější tvor. Myslím, že to budou veselé a šťastné holky. Snažím se je vést i ke sportu, protože vím, že pohyb je velmi důležitý, proháním je (směje se). Je to dobré pro to, aby nezačaly „blbnout“ a chytat se party. Dělat od útlého věku sport a dát jim vzdělání, informovanost…, to je to nejlepší, co pro své děti můžete udělat. Se mnou to mají dcery těžké, protože jsem – ač na to nevypadám – přísná maminka, ať se jedná o jídlo nebo způsob trávení času. Než je pochválím, tak to už musí být! Chválím je, když jsou samy od sebe hodné, nebo když se správně rozhodnou (to se týká starší Andrejky).

Jak vnímala vaše starší dcerka příchod dalšího dítěte do rodiny?
Připravovali jsme ji na tuto chvíli podle „chytrých knížek“. Narození Jany měla spojené se samými příjemnými věcmi, včetně dárků, které Janička přinesla. A hlavně – Jana jí nic nebere a neohrožuje ji. Teď, když je jí půl roku, začala Andrejku bavit, protože se na ní už směje, komunikují spolu. Andrejka ji chrání a má ji ráda. Samozřejmě, teď je Andrejka tatínkův mazlík, jsou věčně spolu.

Stala jste se tváří kosmetické řady Dermacol, jste tedy také modelkou. Co si myslíte o současném trendu velmi hubených modelek?
Já mám ráda pevné zdravé tělo. Kostičky mě moc neberou. Nejvíce mě rozčilují maminky, kterým lezou kostičky z kalhot a vedle vedou svého syna nebo dceru, kteří mají zhruba tak o deset kilo víc než by měli. Jsou malí a já vidím, že jdou do Macdonaldu, dítě si dá hamburger a jablkovou taštičku, čímž mu matka zadělává na velké problémy, ale sama by to nejedla. Nebo aby maminka mohla jezdit na rotopedu, tak dítě žužlá sušenku.

Co vám dává a bere profese herectví?
Někteří lidé se na tuto profesi dívají s despektem. Dodnes si pamatuji, jak zřetelná změna chování nastala u lidí, kteří mě měli zaregistrovanou jako učitelku angličtiny, poté, co zjistili, že jsem herečka. Muži se jakoby více rozsvítili, protože najednou máte punc, že komunikace může být více než standardní, anebo vám naopak přestanou věřit to, co jim říkáte, myslí si „ona tady hraje nějaké divadlo“. To je jeden druh lidí, podle mě méně inteligentní, a potom, herectví je méně obvyklé povolání, a proto lidi samozřejmě více zajímá. Co se týká ztráty anonymity, tak to nikomu nepřeju… Povolání herce má samozřejmě svůj rub a líc, ale ne že bych si stěžovala. To ne. Kdo tvrdí, že ho popularita obtěžuje, tak si v zásadě vymýšlí, protože zájem je milý, a pokud neobtěžuje a není zlý a nikdo vám nezasahuje do soukromí, tak je to v pořádku.

Máte nějakou vysněnou roli, kterou byste si chtěla zahrát?
Mám mnoho vysněných rolí. Chtěla bych hrát v nějakém úžasném velkofilmu, kde bych hrála hlavní roli osudové ženy, o kterou by se rvalo alespoň pět nádherných mužů. A vybrala bych si toho nejhezčího po dramatických okolnostech a s tím bych žila. To by bylo úplně úžasné. Nejlépe by to zrežíroval Cortéz nebo Almódovar, který by si do toho dal pár naturalistických, minimalistických a abstraktních vizí.

Kde čerpáte energii do nového dne?
Momentálně se nacházím ve fázi, že mi udělá největší radost, když obě dvě holky spí a já si večer sednu a dám nohy nahoru. Jednou týdně nebo za čtrnáct dní hraji na flétnu, zavřu se do světa Bacha, Telemanna, Charpentiera – a je to krása. A večer, když holčičky usnou, tak s mužem virtuálně cestujeme. Baví mě jiné země a odlišné kultury, ale teď s dětmi jsme odkázáni do světa hotelů. Děti ocení nejvíce moře, bábovičky, baštu, minidisco a večer postel, když jsou utahané jako koťata. Poznávací výlety jsou tím posledním, co je zajímá. Tak spřádáme plány na POTOM. Moc se těším na návštěvu Řecka, Irska, na Sardinii…
Budoucnost se nějakým způsobem vytváří a já se těším, co mi přinese. Vždy, když rekapituluji, co se za celý rok událo, nestačím se divit, jak je ten světaběh rychlý.

 
Markéta Vrabcová
Foto Miroslav Martinovský a archiv


Zdeňka Žádníková, rozená Volencová, se narodila 25. října 1974 v Ústí nad Orlicí, vyrůstala v České Třebové. Od čtrnácti let byla členkou dramatického kroužku v Hradci Králové a stala se členkou hradeckého divadla Jesličky. Po maturitě na gymnáziu v Hradci Králové studovala od roku 1994 na DAMU obor loutkové a alternativní herectví. Po škole přešel celý její ročník do pražského Dejvického divadla, kde nastudovala role v dramatech Příběhy obyčejného šílenství, Bratři Karamazovy, v Mozartově Kouzelné flétně a v příběhu Lovestory.
Účinkovala ve dvou amerických filmech Melting Glass a Ann Frank, k čemuž jí dopomohla dobrá znalost anglického jazyka. Nejvíc se však do povědomí televizních diváků zapsala rolí Ivany Kučerové Hruškové v televizním seriálu Rodinná pouta (nyní Křehké vztahy). Strmá křivka její popularity se odrazila v nominaci na Objev roku 2004 v anketě TýTý.
Zdeňka Žádníková je vdaná od roku 2002 za manžela Radka, ekonoma, a má dvě dcery, Andreu a Janu.
Downloadhttp://bigtheme.net/joomla Joomla Templates