Matky z povolání

Napsal BAZAAR 3/2007.

U jednoho stolu

 


Jak se s rolí matky a s pracovními povinnostmi vyrovnávají naše čtyři ženy?
Režisérka MIRJAM LANDOVÁ, maminka osmileté Anastázie a tříletých dvojčat Roxany a Rozálie, má před sebou premiéru filmu Kvaska, je autorkou námětu a scénáře, film produkovala a režírovala, herečka ZDEŇKA ŽÁDNÍKOVÁ má dvě holčičky, čtyřletou Andreu a osmiměsíční Janu, znáte ji ze seriálu Velmi křehké vztahy a z Dejvického divadla, a protože hraje na příčnou flétnu, koketuje s projektem o poslední lásce Herberta von Karajana. Fotografka, výtvarnice a producentka ZLATUŠE J. MÜLLER organizuje znovuzrození festivalu Bohemian Carnevale a je maminkou šestiletého Amona Re a čtyřleté Elektry a ZUZANA SUSOVÁ, maminka půlroční Elly, je první sólistkou baletu Národního divadla.


Muži mohou "remcat", jak otcovství ovlivnilo jejich kariéru, ale oni přece neprožívají těhotenství, kojení a vstávání několikrát za noc!
Někdo si může myslet, že pro ženy se svobodným povoláním mít dítě a pracovat není žádný problém - ale opak je pravdou. Pokud natáčejí film, ať už jako režisérky, nebo jako herečky, začínají i v šest sedm hodin ráno, jsou-li baletkami, trénují celý den šest dní v týdnu, a když jsou producentky, nikdo se neptá, zda to či ono zařídily, či ne - dítě neomlouvá.


  • Kdo právě teď hlídá vaše děti?


Mirjam: Starší Anastázie je ve škole a dvojčata u chůvy.

Zuzka: Můj manžel.

Zdeňka: Andrejka je ve školce a Janička je tady se mnou, protože je plně kojená a bez mámy by to "nepřežila".

Zlatuše: Elektra je ve školce a Amonek mi tu dělá garde.


  • Je složité pracovat a zároveň se starat o děti?


Zdeňka: Je to taková logisticko-manažerská funkce, kterou na sebe vezmete. A co teprve když je dětí víc! Pak si musíte rozvrhnout, kdo kam koho přiveze, odveze, a když se chcete něčemu věnovat, už to nefunguje tak, že se rozhodnete a jdete do všeho po hlavě, musíte si život zorganizovat, aby bylo všechno v pořádku a dětem bylo dobře. Potom máte i vy klid v duši. Pro mě je práce taková dovolená - ale musím vědět, že dcery jsou v pohodě.

Mirjam: Svoje děti miluju nade vše, ale protože vím, že za pár let stejně odejdou, neskáču kolem nich, jak ony pískají. Znám případ, kdy matka byla se třemi dětmi celý život doma a pak, když odešly, se utrápila. Možná jsem extrémní, ale pro mě není dítě v životě nejvíc. Vždycky jsem věděla, že chci pracovat - a moje děti mohou být rády, protože jinak by se se mnou zbláznily.

Zdeňka: Starší generace se na mě dívá divně, když řeknu, že děti pro mě nejsou jediným smyslem života. Taky jsem ve svém okolí zažila páry, které zjistily, že se celý život snažily dát dětem to nejlepší - a děti to ani nechtěly... Není možné si je uvázat za nohu.

Zlatuše: Jen pracovat, anebo jen se starat o děti postrádá tu druhou složku. Když jsem s dětmi, snažím se z hlavy vymazat cokoli jiného včetně práce a napojit se na jejich úroveň a užít si dětského světa.

Zuzka: Někteří lidé se diví, že jsem si troufla jako baletka na dítě - ale kariéra baletky je krátká a já nechtěla po letech zjistit, že nemám ani kariéru, ani dítě. Ale na druhé straně se mu taky nechci obětovat. Naštěstí mám babičku, která může hlídat, a proto se budu snažit všechno skloubit, aby to bylo pro všechny příjemné a abych nebyla taková ta matka, která má pocit, že jí něco uniká, je nervózní a nakonec zanedbává všechno. Tak uvidíme.


  • Jak jste se cítily hned po porodu?


Zdeňka: Četla jsem rozhovor s Mirjam, která týden po porodu točila. Tak to klobouk dolů. Já jsem čtrnáct dní po porodu seděla v předsíni a řvala a při představě, že vystrčím nos z domu, mi bylo nanic... Myslela jsem si, že jsem ranař, že mě hormony nesmetou, ale smetly mě neuvěřitelně!

Mirjam: Musím se přiznat, že nesnáším těhotenství, úplně ho nenávidím! Abych se motivovala a to těhotenství vůbec vydržela, myslela jsem na práci. A protože právě přišla nabídka, tak jsem si vypočítala, kdy budu rodit, a prohlásila jsem: "Pětadvacátého srpna můžeme točit." Všechno jsem pak rozjela, jako by to byla samozřejmost. Chůva s dětmi čekala v karavanu - na nějaké hormony jsem neměla ani čas.

Zuzka: Já měla bezpro-blémové těhotenství, ještě v osmém měsíci jsem tréno-vala Týden po porodu jsem odjela na chalupu a užívala si volna, které jsem najed-nou měla.

Zlatuše: Poprvé jsem si neuvědomovala, co se stalo, jsem jedináček a první malé dítě jsem zažila až to vlastní, Amonka. U Elektry jsem už věděla, jak to bude probíhat, a bylo to úžasné, vždy když si v hlavě připomenu a přehraji akt zrození, zaplaví mě vlna štěstí.

{mospagebreak } 

  • Někdy narození dítěte ovlivní kariéru ženy negativně, jindy se naopak žena vyšvihne nahoru, je výkonnější a všechno jí jde samo. Co vy?

Zuzka: Já na svou vyšší výkonnost čekám! Ale stačí z pra-videlného pohybu vypadnout třeba jen na týden a hned to na sobě pociťuji.

Zdeňka: Co se Jana narodila, šla jsem si - za těch sedm měsíců - odpoledne lehnout jen dvakrát. Mám pocit, že jsem po jejím narození až nechutně výkonná. Možná jsou v tom i hormony - kojím a nepotřebuju tolik spát.

Mirjam: Když jsem měla první dítě, myslela jsem si, jak jsem super, než jsem zjistila, že jedno dítě není nic, že to je sranda, a tak přišla dvojčata. Tím jsem splnila svůj limit. Vždycky jsem chtěla tři děti a teď vím, že tenhle úkol už mám za sebou. Chci, aby moje děti byly slušně vychované a vzdělané, a chci se dostat na určitou úroveň, abych jim mohla platit studium... Teď se máme dobře, nemusela bych pracovat, ale co bude za pár let? Manžel třeba odejde... A kdybych nepracovala, tak co bych dělala? Někdo řekne prostě něco? Něco doma? Takhle jsem nezávislá. Vždycky manželovi říkám: "Miláčku, jsem s tebou dobrovolně. Dobrovolně!" Vím totiž, že bych zítra mohla klidně sbalit děti a jít pryč a uživím se.

Zdeňka: Můj manžel je všemi-lující, všeobjímající jednotka, nesmírně empatická bytost, ale přesto se cítím líp, když pracuji. Vždycky, už od školy, jsem byla zvyklá živit se sama, klidně jsem chodila na noční brigády, jen abych si tátovi nemusela říkat o peníze.

Zuzka: Žena by určitě měla být aspoň trochu samostatná, aby nevisela manželovi na krku. I když já tancování neberu úplně jako práci. Je to můj svět.

Zlatuše: Myslím, že mě děti pod-vědomě motivovaly k vytvoření projektu, který by se s pravidelností opakoval, neboť ony milují rituály. Festival Bohemian Carnevale je spojením všech talentů a dovedností, které jsem na své cestě doposud uplatnila. Mojí pro-fesí je scénografie, několik let jsem se věnovala fotografii a produkování.


  • Pomáhá vám manžel s dětmi?


Zdeňka: Tatínek má každý večer na starosti uspávání starší dcery. Andrejka už bez něho neusne. Vykoupe ji, vyčistí s ní zoub-ky a jdou spát. Koupila jsem jim Vesmír, encyklopedii, před spaním si čtou o planetkách. Je docela vtipné, když vám čtyřapůlleté dítě vykládá něco o Merkuru a Saturnu... A já zase uspávám Janu a usnu s ní.

Mirjam: Já jsem tzv. vedoucí dětí, takže všechno organizuji a Dan-ča ani neví, kde jsou. Ale stalo se i to, že děti vedl on. Období, když jsme točili Kvasku, bylo extrémní - rodina mě neviděla skoro měsíc, vstávala jsem v pět a chodila spát ve dvě ráno. Byla to taková zkouška, během které jsem zjistila, že bych mohla odjet i do ciziny.

Zuzka: Dosud jsem byla s malou doma, takže jsme zatím nic extrémního řešit nemuseli. Když vše zorganizuju, manžel pohlídá, vezme si v práci volno, funguje to zatím dobře.

Zlatuše: My si pomáháme navzájem, děláme všechno společně. Musíte zvládnout práci i rodinu.


  • Stalo se vám někdy, že jste sedly a řekly: "Já už nemůžu dál..."?


Mirjam: Takové vteřiny občas přijdou. Jsem celý den v práci, přijdu domů, tam je nepořádek, skáčou po mně tři děti a pak mi třeba zavolá Dan, že něco..., tehdy najednou nemůže... Ale je to jen chvilka.

Zuzka: Mně se nic takového zatím nestalo. Jedno dítě asi nic není. Také práci teprve rozjíž-dím, takže nemám ještě takový kolotoč a vše zvládám v klidu.

Zdeňka: Já to mám úplně opačně. Když jsem doma a nemám co dělat, okamžitě začnu vymýšlet program. Čím mám víc práce, tím jsem šťastnější.

Zlatuše: Ano, stalo se mi to, když byly děti úplně malé, ale to období je naštěstí za námi a teď si nemůže stěžovat. Děti jsou zkouškou trpělivosti a lásky, pokud jim člověk dokáže naslouchat a překoná vrozenou lenost, pak je víc těch krásných chvil než vyčerpání. A pokud člověk dokáže přistoupit na hru, funguje to najednou s lehkostí.


  • Máte vůbec někdy čas samy na sebe? Na pokec s kamarádkami, kadeřníka, kosmetiku, cvičení...


Mirjam: Kamarádek mám velmi málo, protože nemám čas, zato mám spoustu spolupracovníků, se kterými udržuje kamarádské vztahy. Ani necítím potřebu se s někým vybavovat jsem spíš introvert. Co se týká cvičení, když odvezu malou do školy, stavím se ve fitku, plavu i cvičím. Mám to při cestě.

Zdeňka: Na kosmetiku nechodím, ke kadeřníkovi jednou za tři měsíce, když není vyhnutí, ale cvičit musím hodně. Mám to ráda, jinak mi nefunguje tělo.

Zuzka: Když je manžel doma, pohlídá malou a já si udělám hodinku sama pro sebe. Dám vanu, relaxuje si, zatelefonuje si... Na kamarádky jsem taky nikdy čas moc neměla, ale mám kolegyně, se kterými si můžu pokecat. A moje práce je pohyb.

Zlatuše: Ráno chodím běhat, naklepu si myšlenky v hlavě, děti jdou do školky a potom pracuji. Čas dělím mezi práv i a rodinu a samozřejmě jsou dny, které přinášejí i setkání s přáteli a inspirativní schůzky.


  • Padlo tady slovo: chůva. Máte s nimi dobré zkušenosti?


Zdeňka: V pravý čas jsem potkala Mílu Vondrákovou, která se mi starala už o Andrejku, je už vlastně členem naší rodiny, a tu kombinuji s babičkou. Před pár lety jsem potřebovala pomoc v domácnosti - když jsem hodně pracovala, nestíhala jsem uklízet. Ale nemám ráda binec a v okamžiku, kdy jsem to už nezvládala, můj muž prohlásil: "Ve dvě v noci vytírat, aby se kojenec ráno plazil po čisté podlaze, nebudeš!" Tak jsem si v Mníšku píchla inzerát - a takhle jsem našla Mílu.

Mirjam: My máme tři pomocníky z příbuzenstva. Jako režisérka a producentka si nemůžu dovolit říct, že nepřijdu do práce, protože musím s dětmi k lékaři nebo protože onemocněly, natáčecí den stojí několik set tisíc! Děti svoje chůvy milují. U jedné paní mají i svůj pokoj, svoje oblečení, takže žádné tahání sem a tam.

Zuzka: Zatím hlídání řešíme rodinnými příslušníky, chůvu jsme nehledali a doufáme, že to zvládneme sami, že se nějak podělíme. Ale byla bych nerada, aby bylo dítě fixované jen na mě a aby brečelo, když odcházím do práce.

Zlatuše: Teta nám od narození pomáhala s miminky i s domácností na plný úvazek. Chůvu nepotřebujeme, neboť máme to štěstí, že nám intenzívně pomáhají obě babičky. Je velké bohatství, když rodina opravdu funguje pospolu ve třech generacích.


  • Přičichly si už děti k vašemu řemeslu?

Zdeňka: Janička už hraje, mého syna v seriálu Velmi křehké vztahy, když jí dáme modré dupačky, vypadá jako kluk.

Mirjam: Skoro se všemi dětmi jsem už něco točila. Tříletá Rozálie hraje ve Kvasce, ale protože jsem si nebyla jistá, jestli to zvládne, protože to bylo čtrnáct natáčecích dnů, starší Anastázii jsem nechala hrát taky, jako dubl.

Zuzka: Zatím jsem ji s sebou nevzala, ale protože choreografové občas používají do svých představení malé děti, jsem zvědavá, kdy to potká i mě.

Zlatuše: Amonek fotografuje, natáčí, skládá hudbu, Elinka kreslí a tančí, obě děti zpívají, jednoduše hrají si. Nevodím je do kroužků ani na jeviště, až je v nich něco bude zvát k tvorbě, samy mi řeknou...


  • Máte nějaký vyhrazený den, který trávíte celá rodina, tatínek, maminka, děti, společně?

Zdeňka: My máme v létě tzv. Monarchtour. Začínáme v nekuřácké vinárně na Perštýně, pak jdeme na čokoládovou zmrzlinu, přes Karlův most, kde naše větší dítě předvádí taneční kreace, pokračujeme třeba lodí a pěšky přes Malou Stranu k autu a domů. Děláme to v pátek, kdy Pražáci jedou z Prahy pryč - a my jedeme do Prahy.

Mirjam: Když je čas, něco se vymyslí. Nedávno jsme jeli do Německa do aquaparku.

Zuzka: Když se sejde, že máme oba volno, sebereme se a jede-me na výlet nebo jdeme do restaurace na něco dobrého. A ted' do toho pomalu zapojujeme i Ellu.

Zlatuše: Snažíme se být spo-lečně každý víkend. Přes týden práce, přes víkend hra. Prožíváme intenzívně cyklus roku, Mikuláše, advent, Vánoce, karneval, Velikonoce, čarodějnice, pravidelně jezdíme s přáteli na Beltine, na čarodějnou noc na břehu Máchova jezera, snažíme se mít v létě dlouhé prázdniny, následuje posvícení a Dušičky. Každý rok to samé... Za chvíli však děti vyrostou a nebude je to bavit... Věřím však, že na to, co do nich vložíme, si zase vzpomenou, až budou mít vlast-ní děti a já jim s nimi budu pomáhat.

Připravila - Šárka Schmidtová, Foto - Dan Sklenář

Downloadhttp://bigtheme.net/joomla Joomla Templates