Z tisku

Vytisknout

Rozhovor

Napsal Knihy 14/2010.

Zdeňka Žádníková Volencová o své Hře na anděla

  • Jak kniha vznikala? Co bylo dřív - básně nebo fotografie, pří­padně souběžně?

Na jaře a létě mi­nulého roku jsme spolu s Ivo Chvátilem připravovali knížku pro děti  " Ve znamení motýla"- vyšla na podzim 2009, která má přes 50 fotoilustrací. Vybírali jsme z archívu vhodná prostředí pro montá­že s dětmi a já jsem kromě krajin viděla spoustu krásných stylizovaných fotek. Přemýšlela jsem, jaký žánr by se k nim hodil, a jednoznačně vítězila poezie. Některé verše jsem psala přímo na hotové vybrané ilustrace, k některým mým veršům jsme naopak fotografie cíleně vymýšleli a fotili.

  • Od kdy se poezii věnujete, máte nějaký vzor?

Poezii jsem začala číst na střední škole, měli jsme na gymnáziu výtečného češtináře, Ivo Martina, knihy nám vozil do třídy na vozíku ze stavby a byla radost poslouchat jeho výklady literatury nebo filozofie. Dodnes mám sešity a dodnes si vybavuji dikci jeho hlasu  "Tak, studenti, až tohle přečtete, budete zase o něco moudřejší, budete víc vědět a míň si o sobě myslet..
" Mám ráda Karla Šiktance, Jaromíra Pelcla, nádherně psal Fráňa Šrámek, bylo by to na seznam...

  • Proč doporučujete knihu číst u sklenky portského? Posloužil tento nápoj i jako inspirace?

Motiv portského se objevuje ve dvou básních, snad možná proto. Portské se má pít jen na chuť, potřebuje mít svou příležitost a čas, stejně jako čtení básní.

  • Na koho, nebo na co jste při psaní myslela? Komu je podle vás hlavně kniha určena?

Když píšete, nemyslíte na to, pro koho, ale spíš o čem a proč volíte zrovna tato slo­va. Byla jsem pře­kvapena, že se kniha líbí mužům, svoji roli určitě hraje i grafika knihy, co báseň, to tematická fotografie. Z reakcí čtenářů vím, že básně vzbuzují emoce, což je pro mne důležité. Proto jsem se rozhodla sbírku pustit do světa. Víte, jsem na literárním poli začátečník a při­stupuji ke všemu co napíšu téměř s bázní. Přátelé, kterým důvěřuji, mě přesvědčili, že by byla velká škoda nechat ty básně ležet v šuplíku.

  • Ovlivňuje nějak poezie i vaši práci herečky?

Mám ráda verše na jevišti. Poslouchat vyznání Cyrana nebo hrát Shakespearovy hrdiny je čistá radost. Samozřejmě, když se to umí.

  • V úvodu knihy se ptáte, zda může být svět dobrý. Myslíte si, že i poezie ho může zlepšit?

Neznám kolem sebe nikoho, kdo čte poezii a zároveň je hajzl.

  • Napsala jste knihu pro děti, teď básnic­kou sbírku, co bude následovat?

Nevím. A to mě na mém životě baví. Před rokem by mne ve snu nenapadlo, že napíšu dvě knížky. V létě mě čeká natáčení seriálu pro Českou televizi a Letní shake­spearovské slavnosti na Hradě. Těším se na verše.

(vs)

Vytisknout

Hrát dobro, je nuda!

Napsal H.E.A.T. PROGRAM 1/2009.

heat1Když vidí moje maminka v seriálu Velmi křehké vztahy Ivanku, říká: "Tohle je ta nejmilejší a nejsympatičtější herečka, kterou znám. Jestli je taková i normálně." A ona je! Ale místo zábavných rolí by si jednou ráda zahrála vyloženě negativní postavu.

Narozena v roce 1974 v Ústí nad Orlicí, k herectví měla vztah od maličká - ve čtrnácti letech začala v dramatickém kroužku ZUŠ v Hradci Králové, po gymnáziu studovala DAM U - obor loutkové a alternativní herectví. S celým ročníkem přešla do pražského Dejvického divadla, kde působí dodnes. Zdeňku jste mohli spatřit na televizní obrazovce v pohádkách O dobré a zlé vodě, Kašpárkovy rolničky, Zkřížené meče, O pyšném panovníkovi či Tajemství mořské panny. Její první televizní vystoupení bylo v seriálu Lékárníkovic holka. V současné době hraje v divadle v Dejvicích v inscenaci Bratři Karamazovi, v červnu měla premiéru komedie Dámská šatna ve Švandově divadle. Účinkovala také ve dvou amerických filmech Melting Glass a Anna Frank, k čemuž jí dopomohla vynikající znalost anglického jazyka. Nejvíce se do povědomí televizních diváků zapsala rolí Ivany v seriálu Rodinná pouta (Velmi křehké vztahy).

  • Zdeňko, náš časopis je zaměřený na zdravý životní styl. Snažíte se v dnešním uspěchaném světě najít harmonii, nebo to snad ani nejde?

Když máte harmonii v sobě, tak jde všeho. Ale mít tu harmonii a udržet si ji, je někdy nadlidský výkon. Ne vždy stojím nohama na zemi a možná právě proto se mi to někdy zadaří i na delší čas. Posadím se na svůj nepraktický umělecký a sociální obláček, užívám si té harmonie a pak na mě zezdola zavolá v lepším případě můj muž, v tom horším nepříjemná realita, že je čas slézt dolů a že žebřík je už přistaven. Nikdy se mi nechce.

  • Jakým sportem se udržujete v kondici? A jste vyznavačkou "halových" sportů nebo raději těch, co se dají provozovat venku na čerstvém vzduchu?

Nemám pevný časový řád, a tak na mě logicky zbývají sporty individuální. Chodím běhat, občas si s manželem zahrajeme tenis, v zimě posilovna a aerobik, v létě kola. Letos si chci vyzkoušet trampolíny a pilates. V podstatě protipóly druhu cvičení, ale mě různost baví.

  • Máte nějaký oblíbený sport, kde se vydovádíte s celou rodinou. Myslím třeba frisbee nebo badminton...
Polštářové bitvy jasně vedou a Janě jsme pořídili odrážedlo Firstbike, čímž jsme celou rodinu rapidně zrychlili.

  • Jakou zábavu máte spojenou s dětstvím? Co třeba skákání přes švihadlo? Panáka?
Asi vás sportovně nepotěším, jakýkoli pohyb jsem nenáviděla. Byla jsem většinou zavrtaná v gauči se stohem knížek...
  • V rodině jste vlastně tři ženské na jednoho chlapa. Máte navrch nebo je "hlavou" rodiny muž?
Všechno vede Žádník a já jsem mu vděčná, že mohu zůstat bytostí lehce nepraktickou... Ne vážně, nemáme to nijak rozdělené, navrch má momentálně ten, kdo to víc potřebuje... Ale co se týká emocionální závislosti, malé dámy na tatínkovi visí. A to doslova!
  • Vaše obě dcerky si už zahrály v seriálu Velmi křehké vztahy. Podporujete je, nebo se naopak snažíte je od herecké profese odehnat?

Snažím se je odhánět, co to dá - a výsledkem je, že 8. října je v kině premiéra filmu ze středověku Karla Janáka Ať žijí rytíři, kde naše Andrejka hraje jednu z hlavních dětských rolí, 17. listopadu poběží v České televizi snímek Archiv, kde hraje, a tak bych mohla pokračovat... Odříkaného chleba největší krajíc. Letos nastoupila do školy, takže s dlouhodobým filmováním pres rok má utrum, holčička. Přes léto si obě vyzkoušely i role modelek, když se fotilo 53 ilustrací pro dětskou knížku a doufám, že jsem je dostatečně "otrávila". Knížka bude na trhu v říjnu a výtěžek půjde ve prospěch našeho nadačního fondu. Andrejka ke konci měla okřídlenou větu - "Tak dobře, maminko, nafotíme to ještě jednou, ale jenom proto, že je to pro fond užitečný!"

  • Když už se začalo o filmu, seriál Rodinná pouta, poté Velmi křehké vztahy (lidově "Vékávéč-ka") jsou s vámi asi nerozlučně spojená. Cítíte to také tak? Je to kus vašeho života?

Nepochybně. Byla to v podstatě na šest let moje druhá rodina a jsem jí vděčná za mnohé. Získala jsem spoustu pracovních nabídek, založili jsme nadační fond a ona někdy přeceňovaná popularita může být alespoň prospěšná.

  • Jak se vám líbila role Ivanky Sýkorové? Měly jste ve skutečnosti podobné rysy? A jak by se vám hrála tvrdá a nezkrotná Andrea?
Před pěti lety jsem Ivance byla podobné hodně, teď si myslím, že z mé strany zmizelo hodně té původní roztomilosti a nastoupil odstup. Je to přirozené, seriálové konflikty jsou logicky poněkud nadsazené a i chování postav je přehnané. V civilu se ode mne někdy očekává ta ztřeštěná a zábavná Ivanka a já zklamu seriózní paní. Naštěstí pro mě. Záporné role se obecně hrají skvěle. Hrát dobro je v podstatě nuda. Pokud přijde nějaká vyloženě negativní postava, budu štastná herečka...
  • Ivanka měla v seriálu smůlu na muže. Jaké vlastnosti jsou podle vás u mužů nepostradatelné?

Láskyplnost a Spolehlivost. V tomto pořadí!

  • Herečkou jste chtěla být odmalička, nebo jste měla jiné vysněné povolání?

Paní učitelka po mamince. Měla jsem klasifikační arch a 30 žákovských...

  • Máte stejné pocity na jevišti jako před kamerou. Nebo vnímáte "prkna, co znamenají svět" jinak?

Hraní na divadle je přítomná, hmatatelná energie. Když dohrajeme Dámskou šatnu, do jedné v nocí nemůžu ten motor zastavit... Kamera je ukončená záležitost, maximální soustředění na krátký čas.

 heat2

  • Jaké role máte ráda? Kladné pozitivní hrdinky – či vás přitahují tragické zlomené duše?

Momentálně hraji ve dvou inscenacích dvě úplně odlišné postavy. Kateřinu Ivanovnu v Bratrech Karamazových - což je v podstatě negativní charakter, sobecká, vzdělaná, přesto povrchní osoba, které z neopětované lásky a zraněného ega strašně ublíží. Marie v Dámské šatně je krystalicky čisté komediální role, takže řádím, co mi síly stačí a nesmírně mě to baví.

  • Díky vaší skvělé angličtině jste si z i v amerických filmech. Jak k tomu došlo? A jaký hollywoodský herec by za vámi musel přijít, aby se vám podlomila kolena?

Šlo o klasický casting menších rolí a pokud jde o podlamování kolen, Brad Pitt by určitě zabral...

  • Vedle rodiny a herectví se věnujete nadačnímu fondu, který nese vaše jméno. Čím se fond zabývá a co vám udělalo v poslední době největší radost?

Fond je moje velká radost a naplnění. Já vnímám herectví jako krásné zaměstnání, ale je třeba dělat taky něco užitečného. Hodně kolegů kterých si vážím, se charitě nějakým způsobem věnuje, asi ten pocit nesdílím sama. Hlavním směrem, kterým se ubíráme, jsou pohádkové výmalby dětských oddělení nemocnic, "JIPek", čekáren apod. Dále podporujeme stacionáře a pořádáme koncerty, jejichž výtěžek poté putuje na dobrou věc. Pravidelná spolupracujeme s hradeckými Gentlemen Singers, vokální skupinou G-apeels, dámy z našeho flétnového souboru Syrinx vytěžuji na maximum. Každý ukončený projekt pořádně oslavíme, své sponzory máme rádi a oni nás. V září vypukne velké malování v liberecké nemocnici, tu finančně zaštítí firma Aquel a musím říct, že je to velmi velkorysý projekt.

  • Na internetových stránkách máte velmi pěkný citát Jaroslava Seiferta. "Kdo hledá, je očekáván, kdo čeká, je jen nalezen." Už jste vše našla nebo stále hledáte?

V říjnu mi bude pětatřicet, to by bylo krátké hledání, ne...?

  • Když se přeneseme z poetických výšin do kuchyně – jaké jídlo umíte tak dobře, že se vaším strávníkům dělají "boule za ušima" a do jakých jídel se raději nepouštíte?

Skvěle ovládám palačinky a lívance a králíka na víně. Nepouštím se do svíčkové a guláše, tato klasika tuší, že ji nemám ráda a podle toho se ke mně chová - vždy je to fiasko. Naštěstí toto umění ovládá zbytek světa, netřeba se dlouze trápit...

  • Při vaření dáváte přednost české kuchyni nebo zabrousíte i do jiných krajů_

Obvykle brousím co domov, biozásilky a biobedýnky dají... Maso, brambory a většinu objednávám přes internet, receptů je plno, otázka je, co nám pak ty děti snědí a co ne, že...

  • Uměla byste upéci pro "hloupého Honzu" pekáč buchet?

Od té doby, co mám domácí pekárnu, troufnu si i na kynuté, ta mašinka umí i to kynutí... S babičkou na telefonu bych to zvládla taky.

  • Dovedla byste si představit život jinde než v České republice, nebo jste takový domácí patriot?

Dovedla a jednou bych si to chtěla i zkusit. Vím, že Anglie nebo Severní Karolina by mě těšila. Rok určitě. Jde o příležitost. Pokud se naskytne...

Připravila Zdenka Štrauchová, foto Petr Adámek

Vytisknout

Jeden rok ve středověku

Napsal ČT+ 2/2010.

titulka

ZDEŇKA A ANDREA ZADNÍKOVY JEDEN ROK VE STŘEDOVĚKU

KOSTÝMNI SERIÁL AŤ ŽIJÍ RYTÍŘI JE PLNÝ NAPÍNAVÝCH A ČASTO PĚKNĚ DIVOKÝCH DOBRODRUŽSTVÍ PĚTICE SOUROZENCŮ. STATEČNĚ BOJUJÍ PROTI ZLÉMU SOUSEDOVI, TOUŽÍCÍMU ZMOCNIT SE TVRZE JEJICH OTCE. DOKONCE I PĚTILETÁ KATEŘINA SI TROUFÁ NA STEJNĚ KRKOLOMNÉ PODNIKY JAKO STARŠÍ BRATŘI A SESTRA. JEJÍ PŘEDSTAVITELCE ANDREE ŽÁDNÍKOVÉ JEŠTĚ TEĎ SVÍTÍ OČI NADŠENÍM, KDYŽ SI VZPOMENE, JAKÉ TO BYLO NA NATÁČENÍ. MAMINKA ANDREI, HEREČKA ZDEŇKA ŽÁDNÍKOVÁ-VOLENCOVÁ, SI OVŠEM KROMĚ KRÁSNÝCH OKAMŽIKŮ VYBAVUJE TAKÉ PÁR TAKOVÝCH, ZE KTERÝCH JDE MRÁZ PO ZÁDECH.

V seriálu je třeba dramatická scéna, kdy se vůz tažený splašenými koňmi řítí cestou necestou podél srázu a na korbě se choulí samotná Kateřina - An­drea. "Ta scéna se točila asi dvacetkrát," líčí herečka. "Všichni střídavě litovali a obdivovali Andrejku a já seděla uvnitř vozu a držela ji přivázanou na karabině, aby se nic nestalo. Koně se vzpínají, vůz se třese a ve mně je malá dušička - to všechno mnohokrát dokola. Při posled­ní ostré klapce už opravdu nezbylo, než pustit vůz ze srázu, stejně by se byl rozpadl," vzpomíná na chvilky, kdy jí moc do smíchu nebylo.obr1

A vzápětí přidává historku zábavnou: "Na začátku natáčení jsem pro celý štáb byla pouze jen rodič, který si při natáčení hlídá dceru. To někdy nejsou zrovna nejoblíbenější ženy na place, stane se, že zdržují, musí se na ně brát ohled, mnoha věcem nerozumějí a ani nechtějí rozumět. Téměř nikdo mě nepoznal, zejména z produkce, bylo léto, chodila jsem v černých brýlích, a tak teprve asi po čtrnácti dnech přišli na to, že i já jsem herečka a navíc mám v příbě­hu vlastní roli. Moc mě ta situace bavila a překvapení některých členů štábu bylo skutečně nesmírné. Nikdy dřív jsem si neuvědomila, jak velký je rozdíl mezi tím, když jste nebo nejste "od filmu". Najed­nou bylo mnohem pochopitelnější, proč jsem zvládla s Andreou tu scénu na voze, noční natáčení a mnohé další. Vzpomí­nám si, že ve mně byl velký rozpor - šlo mi o to, aby akce byla dobrá, ale zároveň jsem se někdy bála jako každá jiná máma. Slézání hradeb naštěstí absolvoval můj muž, takže Andrejku na laně si užil i on."

Princ na bílém koni

obr2Asi každá žena sní o tom být princeznou a sklízet obdiv krásného prince. "Mně se to v Ať žijí rytíři splnilo. Jedu krajinou, proti mně muž mého srdce, pomáhá mi sestou­pit s koně, chce mě políbit..." Atmosféru si herečka v sobě nosila ještě po návratu domů. "Měla jsem nádherný kostým, načesané dlouhé vlasy, líčení a po návratu z exteriérů při míchání polévky k večeři mi zůstal zasněný pohled do dáli. Manžel si bral dcery na klín a říkal jim: "Vidíte, maminka v duchu ještě pracuje... ještě je princezna na hradě. Budeme muset chvíli počkat, než se k nám zase vrátí."obr3

Třičtvrtě roku natáčení seriálu jsme měli v rodině hodně nabitý program, dny byly rozpočítané na hodiny. Jezdily jsme s Andreou na exteriéry, muselo být postaráno o Janičku, o domácnost, k tomu jsem měla předsta­vení v divadle, točila a manžel samozřejmě pracoval. Výhodou bylo, že jsme byly v té době tolik venku jako snad nikdy před tím. V podstatě jsme se permanentně otužovaly a imunita nám pak vydržela celý další rok. A já jsem se naučila venku i spát. Když bylo se silami - tedy mými, protože Andrejka je absolutně nezdolný jedinec, nejhůř, vzala jsem si deku na louku a dala si dvacet. Občas se vytvořil i klub spáčů, hlavně po obědové pauze... Každá příležitost pro odpočinek se musela využít," mísí se vzpo­mínky romantické i praktické.

Jedním dechem ovšem herečka dodává, že ona svého prince našla. "Nebo to spíš bylo tak, že si Radek Žádník našel mně," směje se. "Jsem šťastná maminka dvou báječných holčiček. Mateřství ženě úplně změní život, nastavíte si hodnoty docela jinak. Kdybych nepotkala Radka, možná bych se neuměla zastavit a šla dál jen cestou pracovní kariéry. Díky manželství a dcerám se mi ale otevřely nové světy, jiné obzory, které bych byla nepoznala."

Jedna dlouhá pracovní etapa teď pro Zdeňku Žádníkovou skončila. "To víte, že se mi s Velmi křehkými vztahy neloučilo snad­no, za těch pět let jsme si vytvořili hezké vztahy s kolegy i s autorkami. Ale vídáme se dál, protože ono není důležité, jestli s někým zrovna pracujete, ale jakou cestu jste si k sobě našli."

K angažmá v Dejvickém divadle a rolím v televizních seriálech přidali s manže­lem už před časem Nadační fond Zdeňky Žádníkové, pomáhající především dětským oddělením nemocnic. A v poslední době se z herečky stala i spisovatelka pro děti.

"To souvisí s prací fondu, protože výtěžek z prodeje knížky Ve znamení motýla věnuji na financování jeho projektů. Knížka je plná dětských dobrodružství v tajuplném pohád­kovém světě, ale patří i všem rodičům. Sama dobře vím, jak je důležité, aby když dětem čteme, také nás knížka bavila." Hrdinkami jsou dvě holčičky - Andrejka a Janinka. Jistě, jsou to autorčiny dcery a obě se také na vzniku knížky podílely. "Děti mají rády v knížkách obrázky, takže tady je najdou na každé stránce. A jsou opravdu živé, moje holčičky totiž pózovaly pro fotografie, které pak výtvarník Ivo Chvátil dotvořil malbami a retušemi. Knížka je psána česko-anglicky. Je to tedy i taková zábavná učebnice pro malé i velké. obr4Na jaro chystám druhou knížku, tentokrát pro dospělé. Psaní a tvorba je pro mne nesmírná radost. "

Rytíři a královny meče

Nabídku zahrát si v seriálu Ať žijí rytíři dostaly maminka i dcera od producen­tů bratrů Krištofových. "Znám se s nimi dlouho, několikrát jsem hrála v jejich historických dokumentech. Vzpomínám si, jak jsem jako císařovna Zita utíkala s malým chlapečkem v námořnickém oblečku v náručí ze zámku na Dobříši. Byl to syn Igora Krištofa. Dnes je z něj šikovný mladík, který výborně tančí step a nedáv­no vystupoval v benefičním programu našeho nadačního fondu. Roky utíkají, ale já jsem ráda obklopena lidmi, ke kterým jsem našla nejen důvěru, ale také přátel­ský vztah. Bratři Krištofovi jsou skuteční rytíři, takových mužů si vážím a jsem ráda v jejich společnosti." Při castingu se herečky zeptali, jestli neví o tří až pětileté upovídané temperamentní holčičce, která by v seriálu mohla hrát. Protože mohla doporučit jen svou Andreu, trochu s váháním dovolila, aby šla na zkoušku. "Andrejka se představila, a když od­cházela, se všemi už si potřásala rukou a mně bylo jasné, že to "bohužel" vypadá nadějně. Nakonec měla padesát natáčecích dnů a já tři," směje se maminka nad úspěchem své malé domácí konkurentky. "Je nepopiratelným faktem, že práce a to­čení s dětmi je mnohem komplikovanější a i časově náročnější než s námi dospělý­mi. Myslím, že i režisér Karel Janák ocenil, když se točily "dospělé" scény a my jsme dělaly, co řekl. Nemusel nás nikdo hledat ani u cateringu, ani u koní, uměly jsme text, nezlobily jsme, zkrátka jsme hrály. Protože děti nehrají role, ty si prostě hrají."obr5

Koní je v seriálu opravdu hodně, vždyť se odehrává ve středověku. "Mám před nimi respekt," přiznává herečka. "Tak jsem i Andrejku držela od velkých zvířat raději dál, a když byla v sedle, vždy koně někdo vedl. Sama dokážu na trénovaném koni

dojet z bodu A do bodu B, ale jezdkyně rozhodně nejsem. Po půlroce jízd bych mluvila jinak, ale nejsme v Americe, kde má herec na přípravu role třeba i půlrok, rok. Za šest měsíců se dokážete naučit neuvěřitelné množství nových věcí, jen se podívejte na model StarDance. Momen­tálně se u nás doma intenzivně šermuje. Holky si oblíbily seriál Královna meče, jsou z nich bojovnice a hájí práva plyšového medvěda, krtečka a televizního Františka. Takže trénujeme všechny tři doma s dřevě­nými meči."

Malá princezna

Andrea se na fotografování pro časopis těšila snad víc než maminka. Vizážistce ochotně držela na česání dlouhých blond vlasů, pózovala sama i ve dvojici. "Ona se i na natáčení vždycky se mnou pečlivě připravovala. Připadalo mi až neuvěřitel­né, že dokáže jednu věc zopakovat na kameru třeba šestkrát stejně, zkrátka se chovala jako zkušená herečka," vzpomíná Zdeňka Žádníková, jak ji dcera překva­povala. "Mně se to moc líbilo," přidává se i Andrea. Co třeba? "Natáčení venku, když byla zima a my jsme plavali v řece. Maminka mě pak balila do deky, dokud jsem se úplně nezahřála."

A na co malá herečka ještě ráda vzpomíná? "Na rajskou omáčku s knedlíkem od Emilky z cate­ringu, ta mi moc chutnala," přiznává, že natáčení mělo i jiná kouzla než kamery. "Dítě musí být pro tak dlouhou práci mo­tivované, za každý natáčecí den jsem pro ni měla nachystanou odměnu," dodává realisticky maminka. "Při jedné náročné noční scéně byla Andrea unavená a ne a ne říct energicky repliku, kterou měla předepsanou. Když jsem jí pošeptala, že ji v autě čeká poník s duhovými střapci, najednou sedmkrát zopakovala takový výkon, že si vysloužila potlesk."

obr7Teď už je Andrea školačka a první třídu zvládá stejně dobře jako natáčení filmu. Také hraju na příčnou flétnu, na klavír, tancuju a zpívám," vypočítává ještě. "Jinak by to nešlo," komentuje to zase maminka. "Je velice temperamentní, musí být pořád něčím zaměstnaná." A další role? "Lucie Bělohradská si ji vybrala do filmu Archiv, který se nedávno vysílal. Sice chtěla tmavovlasou holčičku, ale Andrea zvládla casting natolik, že jí nakonec zhotovili smývatelný přeliv." Jaké bylo tohle natáčení pro malou školačku? "Tam bylo jedno hodně těžké místo," líčí jako zkušená herečka: "Měla jsem jíst vločko­vou kaši a tvářit se, že mi to nechutná. Jenže já ji mám ráda, tak jsem se vždycky začala smát."

Maminka k dalším angažmá přistupuje opatrně. "Nechci, aby hrála nějakou drama­tickou roli, kde by se jí dělo něco nedob­rého. Andrejka je sluníčko a každou roli prožívá jako kus svého života. Kdyby to byla smutná úloha, byla by nešťastná doopravdy a to bych nechtěla." Malou blonďatou prin­ceznu si tedy teď užijete v seriálu o rytířích. A určitě jí popřejete, aby jí i její mamince dál svítilo každý den na cestu do školy i do divadla sluníčko.

Text: Gabriela Koulová, foto: Michaela Feureislová, Patrik Stanko, archiv Dejvického divadla, TV Prima

Vytisknout

Ve znamení motýla

Napsal Časopis MyLife - 11/2009.

Thumbnail image


Krása je odraz stavu vaší mysli



Na Zdeňku se nemusí čekat. Žádné hvězdné manýry úspěšné herečky, zdatné manažerky Nadačního fondu pro děti a čerstvě i autorky pohádkové knížky. „Chodím na domluvené schůzky včas. Každý jsme přece limitován časem.“ předběhla mou otázku s milým úsměvem sexy herečka, která se netají tím, že je především máma od dvou malých dcer a má úplně obyčejné starosti jako každá žena.
Říkáte, že rodina je u vás na prvním místě, ale výčet vašich aktivit mluví o opaku. Sešly jsme se v mezičase - za chvíli poběžíte zase zkontrolovat náhledy na obálku vaší první knížky - kde vlastně berete čas?
Hani,promiňte, já jsem na tuhle otázku už alergická, času máme každý tolik, kolik si ho uděláme, vždy´t to znáte, máte na jednu věc celý den a stejně ji, z „různých důvodů“ nestihnete a někdy zase během dopoledne stihnete zařídit tolik věcí, že by vám čtyři výkonné sekretářky mohly závidět. Dny dělím na ty – výkonné- a – rodinné-
  • Pohádková kniha vyjde na podzim. Jak se jmenuje, komu je určena a proč jste se vůbec rozhodla ji napsat? Mohla byste knížečku maloučko přiblížit čtenářkám, o čem je…

„Ve znamení motýla“, je knížka pro děti netradičně ilustrovaná fotografickými kolážemi reálných postav. 53 foto ilustrací má na svědomí výtvarník a fotograf Ivo Chvátil. Z mé strany to byl krok do neznáma, myslím tím disciplínu jménem psaní, a teď se ukáže, zda to byl krok šťastný. Děj vypráví o dvou sestřičkách, které se dostanou do říše zlého Slizráda a kde je čeká boj o záchranu všech zvířat, jimž tenhle zloprcek stále mění podobu.
Holčičkám propůjčily podobu moje dcery, protože upřímně, nevím, jak bych to řešila jinak. U téhle knížky bylo třeba mít děti v jakoukoli denní dobu a při vhodném počasí, což mi by nikdo jiný prakticky nemohl zajistit. Navíc malé dámy musely být v dobré náladě, hezky vyspalé a například Janička fotí zásadně jen za mísu jahod. Psaní a grafické zpracování je proti fotografování našich malých dam klidná procházka růžovým sadem.
Celý příběh je psán tak, aby bavila i rodiče, na tom jsem si dala záležet. I mě každý večer obklíčí ze dvou stran dvě dětské hlavičky a …maminko, říkej pohádku… a nejradši mají příběhy s hodně obrázky.
To jsme myslím dovedli do dokonalosti. V naší knížce je vždy stránka textu doprovázena ilustrací. 53 stran a 53 ilustrací. V česko-anglické verzi , ideální pro mezinárodní trh i jako firemní dárek. Výtěžek z prodeje jde na projekty nadačního fondu a knížka bude v široké distribuci.

  • Léto a s ním i divadelní prázdniny jsou pryč. Čím nyní žijete?

Těší mě hrát Dámskou šatnu. Je to po dlouhé době čistá komediální role a velmi si ji užívám. V říjnu jsme v Dejvickém divadle začali zkoušet muzikál s premiérou na konci ledna. Na konci října také vychází již zmíněná pohádková knížka …je toho dost. Dotáčím poslední díly Velmi křehkých vztahů a začínáme se Syringem zkoušet na sérii vánočních koncertů.

  • Co nebo kdo ve vašem životě rozhoduje nejvíc?

Celkem jasné pořadí – aby byly holky zdravé a spokojené, já měla práci, která mě těší a manžel se usmíval.

  • Kde nebo s kým se doopravdy uvolníte?
Já jsem neustále uvolněná… (následuje smích). No vážně, když mi teď čerstvě od 1. září zvoní budík v půl sedmé a resuscituji Andrejku do školy, uvolněně zrovna nepůsobím…

  • Takže problémy s ranním vstáváním?
Spíš nedostatek naspaných hodin. Ája se už naučila zahučet do postele v osm, já půlnoc zpravidla nestihnu.

  • Jste velmi pracovitý a disciplinovaný člověk. Jaká jste manželka a matka?
Maminka jsem přísná, přesně jako byli moje rodiče a manželka jsem nedisciplinovaná a proměnlivá, což mého muže velmi těší.

  • V životě přijdou chvíle, kdy se člověk odráží ode dna a dává svému životu nový rozměr. Kdy vám bylo opravdu ouvej?

Když nám umřela maminka.

  • Máte silnou vůli k překonání podobných okamžiků a jít dál?

Na tu bolest není žádná vůle dost silná a prázdnotu po rodičích nelze ničím zaplnit. Je to smutek do konce života a vy ho jen můžete nést. Sám. Tomu se nedá pomoci.

  • Myslíte si, že víra hory přenáší?
To je složitá otázka. Pokud mluvíme v kontextu náboženství a víry v Boha, tak nevím, jsem bohužel pleva. A slovo „bohužel“ mě upřímně mrzí. Pokud bereme víru jako formu energie, kterou vkládáme do našeho určitého konání nebo člověka, máme velké možnosti, o kterých se nám ani nezdá. A svou sílu si mnohdy ani neuvědomujeme. Možná proto, že hodně životního prostoru jednoduše energeticky proflákáme. Sami renomovaní neurologové poukazují na fakt, že mozek využíváme jen z 10 procent… Co by se asi tak stalo, kdyby najednou lidstvo zapnulo třeba na procent čtyřicet? Ta myšlenka mě baví. Jsem přesvědčena o tom, že člověk má v sobě víc síly a možností než ve skutečnosti tuší. Jen musí přijít ten správný impuls, vhodná situace nebo jiný člověk, který vaše možnosti rozkryje. A tomu se pak říká štěstí, osud nebo náhoda… v pojmenování jevů je lidstvo fenomenální.
Thumbnail image

Nejhorší v životě jsou stojaté vody.


  • Z jakého důvodu jste před třemi lety založila Nadační fond pro děti?
Víte, já se jen snažím využít tzv. popularity tak, aby měla určitý smysl. A dělají to tak i mnozí mí kolegové.

  • Jak si dneska stojíte s vaším nejmladším dítětem a jaké povinnosti na vás čekají?
Fond už dávno není žádné dítě, vyrostl nám před očima do nádhernýho chytrýho mužskýho…Ne, vážně. Mám velkou radost, že se nám daří i v období krize realizovat nové projekty. V září jsme podepsali smlouvu s firmou Aquel a začali s nástěnnými malbami v liberecké nemocnici. Rovněž mě oslovila společnost se zdravou výživou Nový věk a s její pomocí bychom na jaře vymalovali dětské oddělení v Hradci Králové. Ve spolupráci s pojišťovnou ministerstva vnitra nás čeká znojemská nemocnice, dále podporujeme stacionář v Ústí nad Orlicí, je toho hodně… Pokračuji v tradici benefičních koncertů - 4.12 v Ústí a 12.12 zámek na Dobříši.

  • Je pro vás důležité, s kým na projektu pracujete?
To je pro mne alfa a omega. Nadační fond nemá zaměstnance, snažím se programově mít minimální náklady a za tři roky jsem se jen utvrdila v tom, jak velké štěstí mám na své spolupracovníky – spíš spoluputovníky. Pan primář pardubické nemocnice to myslím výstižně pojmenoval, když řekl, že jsme jednoduše osobní. A to platí i ve vztahu k sponzorům. Vzhledem k fundovaným kolegům ve fondu si mohu dovolit chvíle, kdy alibisticky utíkám k pultu s notama a cestou volám: „Neee, smlouvy prosííím ne, já umím jiné věci…

  • Holdujete zdravému způsobu života, co byste neuvařila svým dcerkám?
Vepřo-knedlo-zelo a smažené hranolky. Zapít colou a zkáza je dokonána.

  • A jakým jídlem byste klidně zhřešila?

Jídlem nehřeším, jídlo si užívám. Pravé šlehačce, ne té ze spreje, u nás říkáme „bílé štěstí“, tak té skutečně neodolám.

  • Proč jste upřednostnila život na vesnici?

Jsem povahou maloměšťák. Vyhovuje mi pomalejší styl. Praha mě vždy zrychlí, užiju si ji, ale pak honem rychle zpátky do lesa a na louku.

  • V čem podle vás tkví ženská krása a půvab?
Chcete definici, případné moudro ? ... Nedávno jsme si s kolegyněmi v šatně před představením říkaly, jak je nám dobře po té třicítce… Možná může být krása odrazem stavu mysli – jste v souladu sama se sebou, víte, co vás těší, v ideálním případě víte, co chcete, máte cíl, energii jít za tím cílem, jste veselá a MILOVANÁ, to je myslím nejdůležitější.
Thumbnail image
  • Jaký by měl být muž, aby si vás získal?
Sebestředný sobec může být sebekrásnější a sebechytřejší… je bez šance; v tomto duchu chci vychovat i naše dvě princezny.

  • Proto jste 7 let šťastně vdána za svého muže Radka?
I proto.

  • Z čeho máte obyčejnou lidskou radost?
Večer ležím s holčičkama v posteli, každá z jedný strany, držím je za ruce a zpívám „Když se ten Tálinskej rybník nahání“…

  • Jakou vlastnost nemusíte?
Vypočítavost.

  • Každý herec se bojí zařazení do určitého šuplíku. Nebojíte se jako herečka škatulkování?
S tím si hlavu nelámu. V divadle hraju velmi odlišné charaktery, pestrost mě nechybí a to je pro mne podstatné.

Obyčejné věci těší dlouhodobě.


  • Co si nejvíc přejete?
Chtěla bych se vždy mít na co těšit, ať už profesně nebo v soukromí. Nejhorší jsou stojaté vody.
Thumbnail image
  • Tři věci, které byste na sobě ráda změnila…

…neumím odpočívat, nemám ráda procházky a neumím svíčkovou.

  • Jak byste definovala svůj den splněných přání?
Nerozlišuju. Dnes například jsem byla s oběma holkama u zubaře, s paní „Zubní hygienkou Dádou“ jsme svorně dvě hodiny prochechtaly.
Pak jsem s Ájou kreslila vlnovky do školy, vařily jsme večeři, a když jsem všechno uspala, pustila jsem si Cohena, pracovala a potom si jen tak něco psala. Obyčejné věci těší dlouhodobě. Je mi vážně fajn.

Vytisknout

Co dělám pro sebe

Napsal Časopis Svět ženy-Zdraví 11/09.

Thumbnail image

  • Jak to vypadá, se svými dcerami Andrejkou (7) a Janičkou (3) se opravdu nenudíte. Zbývá vám vůbec čas si alespoň na chvíli odpočinout?
Z. Ž. Možná to bude znít divně, ale nejvíc si odpočinu v práci - v divadle. Je to místo, kde mám čas jen sama pro sebe. Vypínám a přestávám se soustředit na mateřské logisticko-manažerské rádovánky a řeším záležitosti ryze nepraktické, třeba postavu Kateřiny Ivanovny.
  • Překvapuje mě, že jste jako způsob relaxace nezmínila třeba jógu, protože vaše jméno je často spojováno se zdravým životním stylem.
Z. Ž. Je pravda, že dřív jsem hodně sportovala. Chodila jsem na hodiny aerobiku, do posilovny, zaběhat si, zkrátka dělala jsem cokoliv, při čem se mi zvýšila "tepovka" a propotilo tričko. Poslední rok jsem ale sportu moc nedala a spíš než tělo jsem cvičila mozek. Psala a fotila jsem knížku pro děti Ve znamení motýla a od konce října bude k dostání v knihkupectví. Do toho jsem zkoušela novou divadelní hru Dámská šatna a zároveň točila nové díly seriálu Velmi křehké vztahy. Přiznávám, že toho bylo moc a tělo se mi na oplátku za to, jak jsem ho zanedbávala, pomstilo. Léto bylo ve znamení antibiotik.
  • Pomstilo? A jak? Nikde nic neříkali, nikde nic nepsali...
Z Ž. To snad není důvod k medializaci. Všechny nemoci jsem profesionálně zvládla vyléčit během letnich prázdnin a v září nastoupit fit do práce. A teď už se zase snažím alespoň dvakrát týdně cvičit:Řada zaměstnaných maminek říká, že by se také potřebovaly hýbat, ale že nemají čas.
  • Ani vy toho nemáte málo. Jak to děláte, že si ho dokážete najít?
Z. Ž. Jakmile máte práci a na starost děti plus domácnost, tak opravdu není jednoduché nepodlehnout.každodennímu kolotoči, kdy musíte zvládnout tisíce úkolů. Je to o tom, jak rodina funguje, umět si věci správně.načasovat a rozdělit si s manželem, kdo se o co postará. A protože vím, co všechno to obnáší, obdivuju všechny ženy, které chodí do práce, a přesto si ten čas pro sebe umějí najít.
  • Víkendy trávíte společně?
Z. Ž. Andrejka chodí do školy a Janička do školky, takže. si mě ani manžela v týdnu moc neužijí, a proto nás chtějí mít o víkendu jen pro sebe. Dělá jim radost, že víkendy na rozdílod všedních dnů nemají skoro žádný řad. Když mohou zůstat v pyžamu až do oběda a přitom se dívat na Fantomase, jsou šťastné jako blechy. Sama jsem to jako dítě milovala.

Thumbnail image

  • Zmínila jste se o knížce pro děti, kteroujste napsala. Říká se, že psaní je vlastně také způsob relaxace.
Z. Ž. Do jisté míry to u mě fungovalo. Psala jsem příběh dvou holčiček, takže jsem se pravidelně na několik hodin uzavřela do dětského světa a zapomněla na svět dospělý. Moc mě to těšilo a je pravda, že jsem se ve chvílích, kdy jsem příběhy vymýšlela, cítila šťastná: A je fajn, že prodejem knížky získám finanční prostředky pro svůj nadační fond.
  • Nějakou "venkovní údržbu" provádíte? Masáže, kosmetiku...
Z. Z. Pravidelně si na jaře a na .podzim dopřávám lymfodrenážní masáže, které jsou výborné na vyčištění organizmu od toxických látek. Pokud to má fungovat, je to sice poněkud bolestivější záležitost, ale vydržím, protože díky nim získá tělo spoustu nové energie. Na obličej používám krém z řady Protective od Dermacolu, která je určena k péči o citlivou pleť, a jsem s ním. spokojená. Na kosmetiku jsem byla objednaná třikrát a třikrát jsem se omluvila.
  • Byla jste jedna z prvnich vyznavaček biostravy. Jste ji stále?
Z. Ž. Samozřejmě a mám radost, že biostrava a zdravý životní styl už nejsou jen otázkou klubu vyvolených, ale začínají být něčím, co je obecně považováno za správné. I když vím, že jsou na trhu firmy, pro které znamená slovíčko bio hlavně dobrý byznys, jsou na něm i výrobci, kteří nabízejí kvalitní zboží a bojují za něco, co má smysl. Chybou podle mě je, když se podporuje a považuje za normální něco takového, jako jsou třeba silikonová prsa nebo hormonální antikoncepce. Za pět deset let snad svět zmoudří a takzvaně "in" bude přirozenost.