Z tisku

Vytisknout

Rande se středověkem

Napsal Časopis - Vlasta 47/2008.

O tom, že je Zdeňka Žádníková-Volencová vytíženou  herečkou, není pochyb. Například ve Velmi křehkých  vztazích se jako Ivanka objevuje dvakrát týdně už od doby, kdy se seriál jmenoval Rodinná pouta. Přesto ji však  nedávno v počtu natáčecích dní trumfla dcera Andrejka.

 

Při smlouvání místa schůzky jsem musela  být pravděpodobně stižena zatměním mozku: Dočista jsem zapomněla na všechno, co  vím o jejích zdravých životních návycích, a pozvala jsem Zdeňku do nejcukrárnovatější cukrárny. Vybrala si jen kávu. A ještě byla  tak hodná, že mi pomohla hlídat oba syny,  které jsem shodou okolností musela vzít s sebou. "To je  naprosto nádherná raketa,"  tvrdila seriózně nad jedním z obrázků. "Prosila bych přidat tři červené kosmonauty ve  skafandru a nějakou planetu." Pokud vám z toho vyplývá, že naše setkání bylo nakonec pohoda, nemýlíte se.

Strašně se omlouvám. Neuvědomila  jsem si, že nic z toho, co je tady kolem  nás lákavě vystavené, byste si k snídani  nedala...

Fakt ne (úsměv), ale vy si to klidně  dejte. Já bych vůbec nemohla fungovat, půl  dne by se moje tělo věnovalo jen zpracovávání dortu se šlehačkou, okamžitě by se mi  chtělo hrozně spát. Docela často se mě lidi  ptají, jak to všechno stíhám, jak je možné,  že nejsem unavená. Říkám jim, že na to se  musí správně jíst, nezanášet se zbytečnostmi. Vždyť já ani moc nespím a nevadí  mi to. Cítím se dobře a energie mám  spoustu.

To by se mi taky náramně hodilo. Co  bych tedy měla udělat třeba ráno?

Dobře nastartovat tělo, vypít sklenici vody s citronem. Metabolismus vám  poděkuje... Jste si jistá, že to tam chcete  psát? Nerada bych vypadala jako někdo,  kdo rozdává nevyžádané rady a chrlí kolem sebe názory na zdravou výživu. Ať  si každý dělá se svým tělem to, co uzná  za vhodné. Každopádně - mám své stálé  přirovnání - organismus je jako auto.  Podle toho, jak kvalitní palivo natankuje, tak taky jede.

Když si ale představíme stravování  jako benzinovou stanici, pak doma jste hlavní zásobovatelkou vy. Jak  se vám daří nebo nedaří přimět ke  zdravému stravování zbytek rodiny?

Janinka je ještě maličká, takže v tomhle směru je dost rukojmí maminky. (úsměv) To znamená, že si spolu  ráno pochutnáváme na takových dobrotách, jako je ovesná kaše. Manžela  nechávám na pokoji, je dospělý, ví nejlíp  sám, co by měl nebo neměl. Mlsálek  Andrejka, které je šest let, se pravidelně  vytrácí baštit k babičce a já dělám, že to  nevidím. (úsměv)

Spousta zdravých ingrediencí se dá  při vaření do jídla šikovně propašovat a jsou pak strávníky snědeny  bez povšimnutí. Který výrobek z vaší kuchyně se tváří nenápadně a přitom jsou v něm nevídanosti?

Určitě lívance. Ty vážně klamou tělem. Doopravdy si  myslím, že pokud si manžel nepřečte tenhle článek, tak  ho v nich ty jáhly, otruby a klíčky ani nenapadne hledat.  (úsměv)


 

***********************************************************************************************************

PRO NEMOCNÉ  MAMINKY A DĚTI

 

  • Pro letošní podzim se Zdeňka  Žádníková-Volencová stala tváří kampaně UNICEF. Jde o akci Pampers 1 balení = 1 vakcína.  UNICEF se snaží eliminovat mateřský a novorozenecký tetanus v rozvojových zemích. A firma  Pampers se mu rozhodla pomoci.  Z každého  zakoupeného označeného výrobku uhradí UNICEF  částku na jedno očkování.
  • Zdeňka se stala tváří kampaně  z několika důvodů. Nejen proto,  že je známou osobností, ale také  proto, že je maminkou dvou dcer. Kromě toho se ve světě charity  sama pohybuje a má své zkušenosti se sponzorujícími firmami.  "Myslím, že na pravdivosti starého přísloví: Přej a bude ti přáno!,  se nic nezměnilo, " říká herečka. 
  • Je velmi opatrná, než propůjčí svou tvář nějakému projektu,  ale v případě UNICEF neváhala.  "Jsem ráda, že můžu alespoň trochu přispět tak smysluplné akci.  Potěšilo mě zjištění, že UNICEF  spotřebuje na své náklady jen  4 procenta z celkového objemu získaných financí a 96 procent peněz jde na pomoc potřebným. Poskytovat tak důležitou pomoc s tak malými náklady je frajeřina." 
  • A k očkování proti tetanu dodává: "F. M. Dostojevskij v jedné ze  svých knih napsal: "Utrpení existuje ale viníci nejsou".  V tomto případě viníka známe, známe i lék  a způsob jak pomoci. Záleží jen na nás, jestli utrpení zabráníme."

***************************************************************************************************************

 

Společně s dcerou Andrejkou jste měla velmi hektické  léto a většinu podzimu. Prozraďte mi, jak jste se k natáčení seriálu pro Českou televizi Než se táta vrátí  dostaly obě dvě.

Byla to absolutní, ve výsledku strašně krásná náhoda.  Jela jsem na kostýmovou zkoušku a Andrejce jsem odpovídala na její asi miliontou otázku toho dne, když mi volal  producent Igor Krištof z Three Brothers Production a ptal se  mě, jestli nevím o nějaké hodně upovídané, odjištěné holčičce, která by si v seriálu zahrála jednu z dětských rolí. Odpověděla jsem, že zrovna takovou vezu v autosedačce na zadním sedadle, ale jinak že nevím. Tak  prý ať přijedeme obě. Nechala jsem  událostem volný průběh a dopadlo  to tak, že Andrejka je ta "hvězda",  která získala roli v počtu desítek natáčecích dní, já dělám dceři catering.  (úsměv)

Nestačila jsem žasnout, jak  ji to baví, jak je přirozená a jak to  všechno klape. Krásně jsme si užily  léto, exteriéry se točily v jižních Čechách nebo v Lipnici nad Sázavou.  Musím říct, že tak často venku jako  letos v létě už jsem dlouho nebyla.  Doslova otrava kyslíkem, ať už z brdských lesů nebo jihočeských luhů a hájů. (úsměv)

Zjistila jste o své dceři něco, co  jste před natáčením nevěděla?

Zjistila jsem, že dokáže být na  svůj věk neobyčejně disciplinovaná,  ale zároveň že kolektiv je pro ni  modla. Kolektiv je nadevše. Štáb miluje, hlavně všechny muže. (smích)

Jaký je příběh tohoto historického seriálu?

O pěti sourozencích, kteří brání  svůj hrad proti zlému sousedovi  Albrechtovi z Krvenos (hraje ho  výtečně Pavel Kříž), když je jejich  tatínek (David Prachař) odvelen do  války. Moje role je Marie, budoucí nevlastní maminka všech těch dětí. Hraju budoucí  nevlastní matku své vlastní dcery. (smích)

Jaká je ta vaše Marie?

Hlavně ještě bezdětná. (smích) Neví, chudák, do  čeho se to žene, když se zamiluje do tolikadětného  pána. Na středověký vdávací standard už je krapet  přestárlá, zřejmě čekala na toho pravého o něco déle,  než bylo v kraji zvykem.

Jen doplňující otázka. Co vy byste honem  uvařila pěti dětem?

Přece hromadu těch záhadných lívanců s otrubami nebo špaldovou moukou, natřených meruňkovou  marmeládou.

Ve středověku sňatky domlouvali otcové dcerám,  aniž by se jich ptali. Čistě hypoteticky .. Myslíte  si, že by váš tatínek s vaším manželem sepsal  svatební smlouvu?

No určitě. (smích) Vypadá, že je nadmíru spokojený a šťasten s tím, jak jsem se "udala". Takže  kdyby to domlouvali sami, beze mě a ve středověku,  u korbele vína, možná by mu ještě něco přidal, jen  aby si mě vzal.

Dobýváte, nebo jste raději dobývána?

Jsem šťastně vdaná, tak odpověď bude v čase minulém. Ctím pravidlo, že žena má být dobývána. Tohle  tradiční nastavení rolí mi připadá úplně v pořádku.  Takže než jsem šla na rande, musel zájemce odzpívat  hodně trubadúrských písní, abych milostivě sešla z ochozu a hodila kapesníček. (úsměv)


Už jste se před kamerou setkala s Davidem  Prachařem?

Ne, měli jsme "premiéru", na spolupráci s Davidem  jsem se moc těšila, znala jsem ho jen z Divadla Komedie, kde například skvostně hrál Hamleta. Ono to naše  společné natáčení je velmi krátké - jeden den točíme "dlouhé pohledy do očí", druhý den se  propracujeme k políbení ruky a třetí se  bereme... Na natáčení svatby se Andrejka a zejména můj muž velmi těší.

Jak se vám dařilo skloubit natáčení  seriálu pro Českou televizi s Velmi  křehkými vztahy na Primě?

Musím říct, že jen díky dokonalému  logistickému systému, který občas klapnul doslova na minuty. Hlavně v létě během exteriérů to bylo náročné, protože  velká část se natáčela na tvrzi Cuknštejn  u Nových Hradů za Českými Budějovicemi. Takže jsem vytvářela tabulky, kdo,  kdy, kde a s kým bude. To naši rodinu  zachránilo od zmatků. Ani na chvíli mě  ale nenapadlo, že by to za to nestálo.  Vždycky, když jsem viděla kontrolní projekce nebo fotky, jsem si uvědomila, že  Andrejka bude mít krásnou vzpomínku  na dětství. Komu se stane, že celé léto  běhá po lesích, střílí z luku, jezdí na koni  a brání hrad? Musím říct, že tý naší dcerunce s mužem nehorázně závidíme.

Kdy seriál diváci uvidí?

Příští podzim. Stále točíme interiéry,  do prosince je ještě hodně práce. Bude  to sedm hodinových dílů, ke kterým  jsem si scénář přečetla doslova jedním  dechem, navíc natáčený novou moderní  technologií "redcam", digitální kamerou,  jejíž výstup je takřka k nerozeznání od  klasického filmu. Po velmi dlouhé době  je to dobrodružný napínavý seriál pro  děti, navíc z jiné doby.

Uvítala jste Marii i jako možný únik  ze škatulky "Ivanka z Vékávéček"?

Víte, škatulkama se nezabývám.  Jsem ráda, že už polevil takový ten  trend "tvář televize", kdy herci spojení  s určitou stanicí hůř získávali pňležitosti jinde. Po čtyřech letech pro Českou  televizi točím moc ráda. A proč by mi  mělo vadit, že si mě lidé spojují s postavou Ivanky? Vždyť je to minimálně  známka toho, že je dobře zahraná. Horší  by bylo, kdyby si nikdo nedokázal vybavit, jakou postavu jsem hrála.


Napsala - Jana Divišová, Fotografie - Marie Votavová

Líčila a česala RADKA KISSOVÁ / Styling RUTH

 

Vytisknout

Prožívám neklidné léto

Napsal TV Duel&Film - 16/08.



  • Seriál sledujeme už pátý rok.  Nepřipadá vám už natáčení stereotypní?

Vůbec ne, mám tu svou "druhou rodinu"  moc ráda. Vidíte, teď si uvědomuji, že když  jsem začala točit, bylo dceři Andrejce šestnáct  měsíců. Letos v srpnu jí bude šest a mladší  Janičce dva. Stereotyp se nekoná, autorky nám  do děje připisují další postavy, takže o nové  kolegy není nouze. I když je rodina Rubešova  stále stejná, po Ivančině osamostatnění s ní  mnoho netočím. Například Jana Kačera jsem  pracovně přes půl roku neviděla. Udržujeme  ale kontakty mimo natáčení.

  • Vaší postavě tragicky zahynul  manžel, ve skutečnosti vám zemřela  maminka na rakovinu. Jak jste se s tím  vyrovnala?

Když vás něco podobného potká, cítíte  jen obrovský smutek, bezmoc a pak vztek.  Nejlepší bylo zavalit se prací, to na mě spolehlivě zabírá. Naštěstí mám hodného muže  a dvě krásné holky. Zůstala ve mně ale velká  lítost, že přišly o skvělou babičku.

  • Změnila tato smutná událost váš  život?

Donutila mě vážit si života a zdraví. Asi  proto preferuji zdravou výživu, ale nikomu ji  nenutím. Manžel si přes den něco dá a večeří  pak s rodinou. Malá Janička je velký nejedlík,  a tak aby nebyla třtina ve větru se klátící,  hodně mhouřím oči nad tím, co jí.

  • Původně jste stejně jako vaši rodiče  měla být učitelka. Co vás zaválo ke  kumštu?

Během studia na gymnáziu jsem hrála v divadle Jesličky v Hradci Králové. Tatínek ze mne  chtěl mít učitelku angličtiny, ale já si podala  přihlášku na DAMU. Přijali mě, doma mi to  však bylo odpuštěno až po pěti letech.

  • Jaké to je být učitelské dítě?  

Příšerné. Byla jsem klasicky neoblíbená. Naštěstí mě maminka neučila jako sestru,  která musela chodit na přezkoušení, jestli jí  nenadržuje. Byla jsem ráda, když jsem přešla  na gymnázium, kde jsem si vychutnávala  "třídní rovnocennost".

  • Užijete si o prázdninách třítýdenní  volno jako ostatní kolegové z Velmi  křehkých vztahů?

Bohužel ne. Od konce června do konce  listopadu budu točit seriál pro Českou televizi  Než se táta vrátí. Je ze středověku a hraje  v něm i moje dcera Andrejka. Když jsem jela  na casting a vezla ji do školky, Igor Krištof  z Three Brothers Production se mě do telefonu  zeptal, jestli nevím o upovídané holčičce pro  roli malé Kateřiny. Odpověděla j sem mu, že  jedinou malou dračici, kterou znám, mám  vzadu v autosedačce. Řekl ať přijedeme obě.  Výsledkem je, že Andrejka stráví letošní léto  bojem s loupežníky, obranou hradu a jízdou na koni. Jsem zvědava, jak to zvládne, mám trému  za ni. Já budu hrát tetu Marii, její budoucí nevlastní  maminku, v podstatě se moc neodchýlíme od našeho  rodinného modelu. Těší mě, že se tak po čtyřech letech  vracím ke spolupráci s Českou televizí.

  • Nemusela jste se kvůli novému natáčení  něčeho vzdát?

Zatím ne. Pravda je, že příští sezona bude náročnější. Natáčení v České televizi mi trošku narušilo  zkoušení v domovském Dejvickém divadle a dostala  jsem nabídku na další dva divadelní projekty, takže  bude těžké vybírání. S hudebním souborem plánujeme  podzimní i vánoční koncerty, přes léto tedy musím  cvičit techniku. Také tančím flamenco. Mou nejsmysluplnější radostí je ale nadační fond. Na podzim  budeme realizovat projekt pro nemocnici v Krči, kde  chceme dětem zpříjemnit pobyt, plánujeme působení  v náchodské a liberecké nemocnici.
 
  • Zvládnete se při tom všem starat ještě  o holčičky?

Andrejka bude chodit do školky, protože je srpnová a na školu má ještě čas, a Janička si užívá chůvu  Mílu a babičku, která s námi bydlí. S manželem se  snažíme maximum zvládnout sami. Je sice pravda, že  se maminky standardně nevracejí ve tři hodiny v noci  ze zájezdového představení, ale to už k mé práci patří.  Ráno paní učitelky ve školce spolehlivě poznají, jestli  jsem večer hrála, nebo byla doma.

  • Měla jste vůbec nějakou dovolenou?  

Poslední rok nám štěstí nepřeje. Bud jsou děti nemocné, takže neodjedeme vůbec, nebo se organizačně  nedaří. Když konečně odletíme k moři, osype se dcera  neštovicemi. Cestování je u nás synonymem zkoušky  partnerské trpělivosti. Ale věříme, že bude líp.

Blanka Dvořáková

Vytisknout

Jsem přísná maminka

Napsal Děti a my - 2/2008.


Někdy možná až moc.

autor: Scarlett Wilková, Děti a my, 2/2008

Má dvě dcerky, starší Andrejku a mladší Janičku. Až budou o něco větší, plánují s manželem třetí dítě. „Zatím jsme to odsunuli, protože nám došly energetické zásoby,“ říká. Zvládá toho hodně. Kromě hraní v Dejvickém divadle a natáčení seriálu Velmi křehké vztahy si přibrala ještě další práci. Založila nadační fond a pomáhá dětským oddělením v nemocnicích.

  •   Máte nějakou nepříjemnou zkušenost z nemocnice, která vás k založení nadačního fondu přivedla

 Nemám špatnou zkušenost s péčí, ale s prostředím, ve kterém děti v nemocnici byly. Proto jsme začali na stěny malovat pohádkové příběhy. Za relativně málo peněz se tak dá zpříjemnit pobyt mnoha dětem. Vymalovali jsme už dětská oddělení v Chrudimi a v Pardubicích, nyní probíhá malování kojeneckého ústavu ve Veské u Pardubic. Chystáme se na mateřskou školu a máme i další projekty.

  • To prostě zavoláte do nějaké nemocnice, jestli nechtějí vymalovat stěny?

Nás nemocnice oslovují samy. Máme webové stránky, hodně se o fondu píše. V současné době existuje celý seznam projektů. Ale do každého dalšího se pouštím, až když na něj mám sehnáno dost peněz.

  • A daří se?

Už máme stálé sponzory. Z toho, že se našli lidé, kteří jsou ochotni dávat peníze v této době zaměřené především na zisk, mám velkou radost. Jsou mezi nimi například třicetiletí kluci, kteří vlastní internetové fi rmy. Sami děti nemají, mohli by si užívat a investovat do sebe, ale oni nám přispívají. To je pro mě velká frajeřina. Mám kolem sebe tým velmi šikovných lidí, hodně mi pomáhá také manžel.

  • Neříká, že je to jen zbytečná práce navíc?

Naopak. Je fantastický. Pochopil, že to celé má smysl a má stejnou radost jako já.

  • Byly pro vás děti vždycky důležité? Měla jste už jako holka jasno, že chcete rodinu?

Kdybych nepotkala svého muže, tak možná ještě žádné děti nemám. Soustředila bych se na práci a teď, ve třiatřiceti bych začínala mít pocit, že by se mohlo nějaké to mrně rýsovat. Jenže ono by se třeba nerýsovalo. Ale to je rovina kdyby, a ne zrovna moc veselá. Můj manžel děti chtěl už v pětadvaceti. Když jsme spolu mluvili poprvé, hned spustil o dětech, o výchově, až mi v hlavě začala blikat kontrolka: pozor, to vypadá na mateřskou lustraci.

  • To by mě zajímalo, jak takový rozhovor vypadal...

Zkrátka rozhovor lidí, kteří se sobě začínají líbit a tak monitorují, jak ten druhý na co reaguje. Zkoumal si území. Kdybych to měla říct jeho jazykem ekonoma: zjišťoval, jaká je znalost trhu a prostředí. Ale protože byl zábavný a milý, neposlala jsem ho do háje.

  • Je pravda, že jste se seznámili díky tomu, že jste si přivydělávala výukou angličtiny?

Ano. Nastoupila jsem učit do kanceláře fi nančního ředitele a velmi jsem se divila, že mu není nad padesát a nemá šedivé vlasy. Do té doby jsem učila jen holky.

  • Jak to?

Ty se zpravidla učí poctivě a mají motivaci. Pánové se nepřipravují a nepíší úkoly. Jednou jsem udělala výjimku a takhle to dopadlo. Od té doby už mám výuku jiných žáků od manžela něžně zakázanou. Výsledkem našeho vztahu učitel – žák jsou naše Andrejka a Janička. Teď počkáme, až mladší Janička půjde do školy. Až budou kočky trochu více soběstačné, dopřejeme nám všem to třetí štěstí. Ono by to bylo štěstí i teď, ale bylo by to opravdu hodně náročné.

  • Máte chůvu?

Máme babičku Alenku a chůvu Mílu. Míla bere holky jako svoje dcery a ony ji milují. Když je odvážím, tak na otázku – pojedeme domů – svorně odpovídají – ještě ne, ještě chvíli.


 


 

OČIMA MANŽELA RADKA ŽÁDNÍKA

Za šest let manželství se toho v našich životech hodně událo. Tou  největší událostí je příchod dětí na svět. Byl jsem u obou porodů našich  holčiček a musím říct, že na ty dny do smrti nezapomenu. Mám na ně  jen ty nejlepší vzpomínky a vděčím za ně samozřejmě Zdeňce. Musím jí složit velký kompliment za to, jak vše zvládla. Před mateřstvím mám  velkou úctu.
Oba pracujeme, takže naše manželství je hodně o toleranci a snaze  vzájemně si vyhovět. A to považuji za strašně důležité. Zdeňka je velmi  akční, a proto ji někdy musím trochu brzdit. Na druhou stranu mi to  vůbec nevadí, ba naopak. Velmi důležité je, aby si manželé našli čas  sami dva pro sebe. My se o to snažíme, a když se nám to vydaří, tak to  stojí za to.
Zdeňka je velmi pracovitá a dokáže udělat hodně pro rodinu i pro svou  práci. Nejlépe vše najednou a hned. Prostě jsem moc rád, že ji mám  takovou, jaká je.
 

O maminku jsem přišla brzy


  • Souvisí nějak s tím, že si vážíte velké rodiny, fakt, že jste jako děvče ztratila maminku? Kolik vám tehdy bylo?

Sedmnáct. Se sestrou jsme se staly rychle, soběstačné a dospělé. Ze dne na den jsme se,  o sebe musely naučit postarat.

  • Jak jste to zvládaly?

Chcete příklad? Když jsem poprvé dělala čaj, dala jsem pytlíky rovnou vařit do vody. Pravda, je, že když maminka odešla, najednou mě přestaly zajímat hlouposti. Dokud žila, vyváděla jsem doma v Hradci Králové šílené věci. Když, jsem ji ztratila, začala jsem se chovat jinak.

  • Jak? 

Studovala jsem v Praze na DAMU. Všichni pařili a mě to najednou nebavilo. Ráno jsem  učila angličtinu, pak chodila do školy, odpoLedne na flétnu. Všechny peníze jsem šetřila na bydlení. Potřebovala jsem si zaměstnat  hlavu. Místo toho, abych si užívala volnost v Praze, ztráta maminky mě uzemnila. Na  víkend jsem jezdila domů, se sestrou jsme vařily, praly a žehlily tátovi košile. Měly jsme starosti manželek, ne studentek. Nakonec jsme si to rozdělily. Sestra uklízela, já vařila.

  • Nemáte teď tendence rozmazlovat své dcerky, aby si užily bezstarostnější život?

Ne. Já jsem velmi přísná maminka. Občas  zažívám plody liberální výchovy v přímém  přenosu, takže s ní moc nesouhlasím.

  • V čem jste konkrétně přísná?

Děti mají mít volnost, ale i u nich platí, že  svoboda končí tam, kde začíná nesvoboda  druhého. Je to těžké, když chlapeček na pískovišti mlátí holčičku kyblíčkem a jeho maminka říká: nechte je, oni si to vyřeší sami. S tím  nesouhlasím. Co by si měly děti ve dvou a půl  letech řešit? Od toho jsme tady my, rodiče.

  • Nějaké další příklady vaší přísnosti?

Vadí mi například, když si děti získávají  dominanci v kolektivu způsobem, který není fér. Andrejka třeba říká: maminko, já chci  bonbony pro děti ve školce. Ne. At' ji děti mají rády proto, že se k nim hezky chová, ale ne  proto, že rozdává bonbony.

Televize je malý zločin


  • Dochází i ve vaší rodině k situacím, kdy děti  vřískají v supermarketu, že chtějí to či ono?

To mám jednoduché. Andrea ví, že neuspěje, takže to nezkouší. Když nakupuje  s chůvou Mílou, nanosí jí vždycky do košíku spoustu věcí. Já pak Míle říkám: Ustoupíš? Ona: No, nakonec jo. A já: Nesmíš!  Žádné "kindervajíčko" nekupuj, dej jí místo něho jablíčko. A když se bude kroutit,  vysvětli jí, že to jablíčko je stejně z lásky  jako to vajíčko.

  • A výsledek je jaký?

Andrea dál něžně terorizuje Mílu a zkouší  to i na tátu. Já zůstávám tvrdá. Jednou si se  mnou zkusila v obchodě i lehnout na zem.

  • Co se dělo?

Zafungovala odborná literatura. Řekla  jsem jí: Řvi ještě víc. Ještě ta paní u jogurtů tě neslyší. Až skončíš, najdeš mě támhle u pokladny. Byla tak zaskočená, až se  uklidnila. A bylo to. Ví, že když něco slíbím, dodržím slovo. A stejně tak, že když  řeknu ne, znamená to ne. Jsem cíleně přísná.  Někdy možná až moc. Pak si v duchu říkám,  jaký přitom na mě musí být pohled.

  • Jak řešíte zálibu dětí v televizi a počítačích? 

Počítače a televizory v dětských pokojích  považuji za malý zločin. Nejen kvůli tomu,  že mohou mít vliv na ztrátu komunikace mezi  rodiči a dětmi, ale také kvůli vlivu elektromagnetického záření. To tam prokazatelně je  a oslabuje organismus. Já holkám vypínám na  noc i lampičky ze sítě. Když jsme navrhovali náš dům, architekti se ptali, proč nemám rozvody proudu na určitých stěnách. Já záměrně  chtěla, aby v pokojích, kde budeme spát, ve  zdech, u kterých budeme mít hlavy, nebyla  elektřina. Nastudovala jsem si o takových  věcech spoustu věcí a snažím se jimi řídit.

  • No jo, ale co když dcera žadoní, že nutně  musí vidět tu pohádku, o které všechny  ostatní děti mluví?

Andrejku samozřejmě svět televize a počítačů fascinuje. Ví ale, že má nárok na jednu  pohádku denně. Třeba když uspávám Janičku. Tím to končí. Pak si spolu zalezeme do  houpací sítě a povídáme si. Já jí říkám: Tak  ty se chceš raději dívat na televizi, než si se  mnou povídat? Zaváhá. A za to zaváhání  jsem šťastná. Až nezaváhá, bude to špatný.

  • Fakt máte sílu si každý večer s dcerou povídat, když možnost zabavit ji něčím v televizi či počítači je tak snadná?

Ovšem, že pokaždé nemám sílu. To je jasné.  Ale to posazení před televizi se nesmí stát pravidlem. Pořád si říkám, že dítěti musíme nabízet  hry a řádění, tedy lepší program než televizi.

  • Je něco, co považujete za důležité, aby se  dcery naučily?

Chtěla bych, aby poznaly, jaké to je mít  úspěch či pocit zadostiučinění. Ať už ve  sportu, v kolektivu nebo třeba v hudbě. Je to krása, když si třeba zazpíváte ve sboru, krásně se to podaří a vy víte, že ten čas a úsilí při zkoušení se vyplatilo. Takže bych byla ráda, kdyby obě hrály na nějaký hudební nástroj.  Přála bych si, aby uměly obhájit svůj názor  na veřejnosti, aniž by musely mít ostré lokty.  A hlavně, aby věděly, že se nemá lhát.

  • Tak mě napadá, co váš tatínek, vědec, říkal  na rozhodnutí dcery stát se herečkou?

Nesouhlasil s tím. Dostala jsem se zároveň  na angličtinu, ale vybrala jsem si DAMU.

  • Přemlouval vás?

Táta má svou formulku: hluboce ti to nedoporučuji. Nikdy nepoužíval zákaz. Takže  jsem se neměla vůči čemu vymezit. Nebyl  důvod si dupnout a udělat naschvál. Respektoval můj výběr, podporoval mě finančně, jen  jsem mu pořád musela nosit různé certifikáty z jazykových škol. Chtěl mít jistotu, že  když herectví nevyjde, uživím se jinak. Možná, že kdyby tehdy máma ještě žila, šla bych  na peďák nebo tu angličtinu. Ona by mi asi  herectví spíše rozmluvila.



  • Kromě seriálu Velmi křehké vztahy stále  hrajete i v Dejvickém divadle?

Ano. Šestou sezonu v Bratrech Karamazových a v Příbězích obyčejného šílenství.  Na podzim bych měla začít zkoušet novou  inscenaci. Skloubit zkoušení s hlídáním dcer  bude zajímavá logisticko-manažerská show.

  • Máte ještě vůbec čas na nějaké záliby? 

Samozřejmě. Na ty si čas vždy udělám. Hraju v Syrinxu, to je komorní flétnový soubor.  Dělám si i další radost, trénuju s Eduardem  Zubákem, mistrem republiky v latinsko-amerických tancích. Eda se líbí i mému muži, což  je důležité. Teď trénujeme na jeho narozeniny, předvedeme mu speciální taneční blok. Scházíme se jednou či dvakrát v týdnu, Eda mě mučí  a je to fajn. Teď pracujeme na flamengu. Když  moderuji nějaký ples či společenskou událost  zároveň můžeme nabídnout taneční vystoupení, což je pro pořadatele zajímavé.

  • Jak to s prací a dětmi ještě stíháte?

Mám čas zorganizovaný. Dva dny v týdnu  od rána do večera pracuji v Praze a přitom  stíhám i tuto radost. Další tři dny jsem s dětmi doma v Dobříši. Tři dny jsme spolu, dva  dny má maminka jen pro sebe.

  • Jak dlouho jste byla s dcerkami na mateřské? Myslím klasické mateřské, kdy jste  nepracovala a celé dny trávila doma.

Já na to nerada vzpomínám.

  • Ale? Povídejte.

Když jsem byla s Andrejkou rok doma,  měla jsem ke konci pocit, že největší událostí dne je stihnout přečíst si noviny. Je dobré si  to zažít, ale mě stereotyp ničí. Jsem zvyklá na  milou, dynamickou práci a najednou jsem jen  seděla doma. Když se narodila Janička, bylo  to snazší. S druhým dítětem se už nehroutíte  z toho, že je špatně přebalené. Ale i tak to bylo  náročné.

  • Nezkomplikovala jste si život ještě tím, že  jste se přestěhovali do Dobříše?

Jsem autem v Praze téměř za stejnou dobu,  jako bych jela metrem z Jižního města. Když  přijedu domů a nadechnu se čistého vzduchu,  dojíždění mi stojí za to. Dobříš je krásné jméno pro město a dobré místo pro život.

  • Ale budete muset rozvážet dcerky do škol... 

Ale nebudu. Všechno jsem si předem promyslela. Je lepší, když holky budou chodit na základní školu, kde je výborná paní  učitelka a bude tam jen dvacet dětí ve třídě,  než na obrovskou školu v Praze, kde nikdo  nikoho nezná. Když malá Žádníková něco  provede v Dobříši, mám jistotu, že to hned  budu vědět. V Dobříši je také gymnázium.  A má výbornou úspěšnost v přijímání studentů na vysoké školy. Pokud budou holky  studovat na vysoké, ošéfujou si už dojíždění samy.

 

Vytisknout

Mateřskou si musím ředit

Napsal TV Revue - 10/2008.

 

  • V květnu loňského roku spolu s manželem Radkem založila Nadační fond, který má za sebou již dva úspěšné projekty-realizaci nástěnných maleb v chrudimské a pardubické nemocnici.
  • Nyní shání finance na nákup krevního analyzátoru pro neonatologii nemocnice Na Bulovce a kardiomonitoru pro dětské oddělení v Pardubicích.
  • V současné době se malují prostory kojeneckého ústavu ve Veské u Pardubic.

Zajímalo mě proto, jakým směrem se bude náš rozhovor ubírat tentokrát. A protože je vždycky nejlepší začít aktuální otázkou ze života, nechal jsem výběr našeho prvního tématu přímo na ní.

Co vás nyní nejvíc zajímá?

Momentálně asi reforma školství a celý jeho nový systém, který je v platnosti od letošního roku. Tím, že naše dcera Andrejka půjde v září do první třídy, vnímám všechny tyto události především filtrem rodiče. Za těch pár měsíců jsem získala celkem slušný přehled o tom, jak u nás školství funguje. Bydlíme v Dobříši, ale pokud bych měla pocit, že někde mohou našim dětem nabídnout lepší vzdělání, byla bych ochotna dceru vozit každý den třeba i do Prahy To však není zapotřebí, protože jsme našli úžasnou paní učitelku, která navíc svoji profesi miluje, což dnes už není úplně tak samozřejmé. S manželem jsme si také přáli, aby Andrejka měla hezké dětství a nestala se už ve svých šesti letech jakýmsi dopravním štvancem mezi Prahou a Dobříší. Je fajn, že bude moci jet do školy třeba na kole a setkávat se se spolužáky i ve volném čase. Všechno je o lidech. Děti se neučí kvůli sobě, ale kvůli rodičům a paní učitelce. A ta v první třídě musí být milovaná. Nedávno jsme byli s manželem na návštěvě u jeho paní učitelky a bylo krásné poslouchat tu sedmdesátiletou dámu, jak vypráví o tom, co Radek prováděl.

To jste byli nedávno u zápisu.

Jasně a byla to pěkná fuška. Andrejka totiž asi tři týdny před tím marodila, nechodila tedy do školky a mně vůbec nedošlo, že bychom se na to měly nějak připravit. Cestou do školy jsme nabraly babičku, manžela a samozřejmě že s námi jela i malá Janička. Andrejka byla krásně vyfešákovaná a vše vypadalo moc dobře. Tedy až do chvíle, kdy začala na manželovy jednoduché otázky odpovídat jednoslabičně a šišlat naprosto dětským hláskem, který jsme u ní do té doby snad nikdy neslyšeli. Odmalička má totiž celkem prořízlou pusinku. Na otázky, jak se jmenuje a kolik je jí let, reagovala: "Nevím a neřeknu". Asi zkoušela, co vydržíme.

Jak jste nakonec tuto zapeklitou situaci vyřešili?

Nezbylo mi nic jiného, než se uklidňovat tím, že ji to za chvíli přejde. Naštěstí vše dopadlo dobře. Naše dítě si stouplo před tabuli, zcela zřetelně zarecitovalo tři sloky nějaké básničky, kterou jsme do té doby ještě neslyšeli, a my se uklidnili. Zlatá školka! Nejvíc se ale ve škole líbilo Janičce. Pořád si kreslila na tabuli, posléze na nás, takže jsme všichni přijeli domů zamazaní od barevných kříd.

Po prázdninách se tedy běh vaší domácnosti opět zásadně změní.

Mám ambici naučit Andrejku co nejrychleji se učit, aby se vše dovedla učit sama (směje se). Obávám se totiž, že se svojí znalostí matematiky vystačím zhruba tak do pololetí.


 V jaké fázi se nyní nachází vztah vašich dvou ratolestí?

Andrejka se snaží Jáňu ochraňovat, ale ona ji za to pěkně "mydlí". Andrejku proto učím, aby ji spíš pohladila, než to promptně vrátila. Snaží se to opravdu celkem důsledně dodržovat, a Jana si ji proto už nedovolí tak často uhodit. A tak se milujou a řežou. Někdy se však jedná až o životu nebezpečné hry, které raději pro jistotu sleduji z povzdálí.

Jak vypadá ta nejnebezpečnější?

Andrejka vezme Janu kolem ramen a roztočí ji. To už mají dneska ale zakázané.

Mají vaše dcery podobné nebo rozdílné povahy?

Andrejka je dobrá čistá dušička, oblíbená v kolektivu, ale hodně opatrná. Jana je proti ní živel a možná i díky natáčení seriálu Velmi křehké vztahy, kde mi pořád hraje syna Štěpána, je mnohem víc otrkaná. Na Jáňu také reagují dospělí úplně jinak než na Andrejku. Dochází pak k paradoxu, že se starší dcerou jednají spíš jako s dítětem, kdežto s tou mladší komunikují jako se sobě rovným partnerem. Jana se totiž na lidi dovede podívat těma svýma hnědýma očima tak, že v tu chvíli máte pocit, jako byste mluvil s dospělým. Nikdy třeba nikoho nenapadlo na ni šišlat.

Podobně jako vaše holky i vy pocházíte ze dvou dětí. Vzpomenete si na okamžik, kdy jste si byly se sestrou nejvíc blízké?

Asi v době, kdy nám umírala maminka. Tehdy jí byla právě sestra velkou oporou. Já měla naopak spíš tendence si to moc nepřipouštět a snažila jsem se všechny s tím spojené trýznivé myšlenky vytěsňovat. Sestra byla v tomto směru naštěstí mnohem rozumnější než já a chovala se jinak... Spolu jsme se pak staraly o tátu a snažily se mu být nápomocny. I když jsem starší, pořád se cítím být tou mladší z nás. Andrejka má dnes tři děti, o které se báječně stará. Bohužel se ale nevídáme úplně tak často, jak bychom si přály.

Zajímalo by mě, která z vás kočíruje všechny děti, když se obě rodiny sejdou?

Kolikrát to bývá opravdu pěkný hukot, to máte pravdu. Většinou je staví do latě hlavně sestra, která je v tomto ohledu naprosto famózní. Ono zvládnout tři nebo pět dětí, to už přece není takový rozdíl. Abych se přiznala, já v těchto chvílích nestíhám a pouze monitoruji probíhající události. Teď se zrovna chystáme na společnou dovolenou, takže nebude o další zážitky tohoto druhu určitě nouze.

Máte se sestrou nějaký společný zážitek z dětství, na který si každá pamatujete trochu jinak?


Víte, my na minulost naprosto regulérně nevzpomínáme. Ve chvíli, kdy bychom se začaly vracet k zážitkům z dětství, došlo by i na vzpomínky spojené s maminkou, a ty nás hodně bolí. Podobné věci proto neprobíráme ani s tátou. Teď se to sice po těch patnácti letech začíná zlehka měnit, ale přesto raději mluvíme o přítomnosti a budoucnosti.

Pojí vás se sestrou nějaké společně vlastnosti?

Myslím, že jich asi moc nebude. Ale to nám nijak nevadí. Pro Andreu je rodina s dětmi absolutně na prvním místě. Od 23 let se o ně stará, je doma a cestuje spolu se svým mužem po světě. Žili téměř dva roky V Paříži a tři v Japonsku. Všechny možnosti své velmi slibné kariéry, k níž měla pěkně nakročeno, ji narozením dětí rázem přestaly zajímat. Já si naopak nedovedu vůbec představit, že bych měla být celý týden jen s dětmi a to bez jakéhokoli dalšího zaměstnání. Mateřskou si prostě musím ředit. Sestra Andrejka je pro mě absolutní maminka. I proto se má první dcera jmenuje po ní, což snad mluví za vše.
JIŘÍ LANDA