Z tisku

Mateřskou si musím ředit

Napsal TV Revue - 10/2008.

 

  • V květnu loňského roku spolu s manželem Radkem založila Nadační fond, který má za sebou již dva úspěšné projekty-realizaci nástěnných maleb v chrudimské a pardubické nemocnici.
  • Nyní shání finance na nákup krevního analyzátoru pro neonatologii nemocnice Na Bulovce a kardiomonitoru pro dětské oddělení v Pardubicích.
  • V současné době se malují prostory kojeneckého ústavu ve Veské u Pardubic.

Zajímalo mě proto, jakým směrem se bude náš rozhovor ubírat tentokrát. A protože je vždycky nejlepší začít aktuální otázkou ze života, nechal jsem výběr našeho prvního tématu přímo na ní.

Co vás nyní nejvíc zajímá?

Momentálně asi reforma školství a celý jeho nový systém, který je v platnosti od letošního roku. Tím, že naše dcera Andrejka půjde v září do první třídy, vnímám všechny tyto události především filtrem rodiče. Za těch pár měsíců jsem získala celkem slušný přehled o tom, jak u nás školství funguje. Bydlíme v Dobříši, ale pokud bych měla pocit, že někde mohou našim dětem nabídnout lepší vzdělání, byla bych ochotna dceru vozit každý den třeba i do Prahy To však není zapotřebí, protože jsme našli úžasnou paní učitelku, která navíc svoji profesi miluje, což dnes už není úplně tak samozřejmé. S manželem jsme si také přáli, aby Andrejka měla hezké dětství a nestala se už ve svých šesti letech jakýmsi dopravním štvancem mezi Prahou a Dobříší. Je fajn, že bude moci jet do školy třeba na kole a setkávat se se spolužáky i ve volném čase. Všechno je o lidech. Děti se neučí kvůli sobě, ale kvůli rodičům a paní učitelce. A ta v první třídě musí být milovaná. Nedávno jsme byli s manželem na návštěvě u jeho paní učitelky a bylo krásné poslouchat tu sedmdesátiletou dámu, jak vypráví o tom, co Radek prováděl.

To jste byli nedávno u zápisu.

Jasně a byla to pěkná fuška. Andrejka totiž asi tři týdny před tím marodila, nechodila tedy do školky a mně vůbec nedošlo, že bychom se na to měly nějak připravit. Cestou do školy jsme nabraly babičku, manžela a samozřejmě že s námi jela i malá Janička. Andrejka byla krásně vyfešákovaná a vše vypadalo moc dobře. Tedy až do chvíle, kdy začala na manželovy jednoduché otázky odpovídat jednoslabičně a šišlat naprosto dětským hláskem, který jsme u ní do té doby snad nikdy neslyšeli. Odmalička má totiž celkem prořízlou pusinku. Na otázky, jak se jmenuje a kolik je jí let, reagovala: "Nevím a neřeknu". Asi zkoušela, co vydržíme.

Jak jste nakonec tuto zapeklitou situaci vyřešili?

Nezbylo mi nic jiného, než se uklidňovat tím, že ji to za chvíli přejde. Naštěstí vše dopadlo dobře. Naše dítě si stouplo před tabuli, zcela zřetelně zarecitovalo tři sloky nějaké básničky, kterou jsme do té doby ještě neslyšeli, a my se uklidnili. Zlatá školka! Nejvíc se ale ve škole líbilo Janičce. Pořád si kreslila na tabuli, posléze na nás, takže jsme všichni přijeli domů zamazaní od barevných kříd.

Po prázdninách se tedy běh vaší domácnosti opět zásadně změní.

Mám ambici naučit Andrejku co nejrychleji se učit, aby se vše dovedla učit sama (směje se). Obávám se totiž, že se svojí znalostí matematiky vystačím zhruba tak do pololetí.


 V jaké fázi se nyní nachází vztah vašich dvou ratolestí?

Andrejka se snaží Jáňu ochraňovat, ale ona ji za to pěkně "mydlí". Andrejku proto učím, aby ji spíš pohladila, než to promptně vrátila. Snaží se to opravdu celkem důsledně dodržovat, a Jana si ji proto už nedovolí tak často uhodit. A tak se milujou a řežou. Někdy se však jedná až o životu nebezpečné hry, které raději pro jistotu sleduji z povzdálí.

Jak vypadá ta nejnebezpečnější?

Andrejka vezme Janu kolem ramen a roztočí ji. To už mají dneska ale zakázané.

Mají vaše dcery podobné nebo rozdílné povahy?

Andrejka je dobrá čistá dušička, oblíbená v kolektivu, ale hodně opatrná. Jana je proti ní živel a možná i díky natáčení seriálu Velmi křehké vztahy, kde mi pořád hraje syna Štěpána, je mnohem víc otrkaná. Na Jáňu také reagují dospělí úplně jinak než na Andrejku. Dochází pak k paradoxu, že se starší dcerou jednají spíš jako s dítětem, kdežto s tou mladší komunikují jako se sobě rovným partnerem. Jana se totiž na lidi dovede podívat těma svýma hnědýma očima tak, že v tu chvíli máte pocit, jako byste mluvil s dospělým. Nikdy třeba nikoho nenapadlo na ni šišlat.

Podobně jako vaše holky i vy pocházíte ze dvou dětí. Vzpomenete si na okamžik, kdy jste si byly se sestrou nejvíc blízké?

Asi v době, kdy nám umírala maminka. Tehdy jí byla právě sestra velkou oporou. Já měla naopak spíš tendence si to moc nepřipouštět a snažila jsem se všechny s tím spojené trýznivé myšlenky vytěsňovat. Sestra byla v tomto směru naštěstí mnohem rozumnější než já a chovala se jinak... Spolu jsme se pak staraly o tátu a snažily se mu být nápomocny. I když jsem starší, pořád se cítím být tou mladší z nás. Andrejka má dnes tři děti, o které se báječně stará. Bohužel se ale nevídáme úplně tak často, jak bychom si přály.

Zajímalo by mě, která z vás kočíruje všechny děti, když se obě rodiny sejdou?

Kolikrát to bývá opravdu pěkný hukot, to máte pravdu. Většinou je staví do latě hlavně sestra, která je v tomto ohledu naprosto famózní. Ono zvládnout tři nebo pět dětí, to už přece není takový rozdíl. Abych se přiznala, já v těchto chvílích nestíhám a pouze monitoruji probíhající události. Teď se zrovna chystáme na společnou dovolenou, takže nebude o další zážitky tohoto druhu určitě nouze.

Máte se sestrou nějaký společný zážitek z dětství, na který si každá pamatujete trochu jinak?


Víte, my na minulost naprosto regulérně nevzpomínáme. Ve chvíli, kdy bychom se začaly vracet k zážitkům z dětství, došlo by i na vzpomínky spojené s maminkou, a ty nás hodně bolí. Podobné věci proto neprobíráme ani s tátou. Teď se to sice po těch patnácti letech začíná zlehka měnit, ale přesto raději mluvíme o přítomnosti a budoucnosti.

Pojí vás se sestrou nějaké společně vlastnosti?

Myslím, že jich asi moc nebude. Ale to nám nijak nevadí. Pro Andreu je rodina s dětmi absolutně na prvním místě. Od 23 let se o ně stará, je doma a cestuje spolu se svým mužem po světě. Žili téměř dva roky V Paříži a tři v Japonsku. Všechny možnosti své velmi slibné kariéry, k níž měla pěkně nakročeno, ji narozením dětí rázem přestaly zajímat. Já si naopak nedovedu vůbec představit, že bych měla být celý týden jen s dětmi a to bez jakéhokoli dalšího zaměstnání. Mateřskou si prostě musím ředit. Sestra Andrejka je pro mě absolutní maminka. I proto se má první dcera jmenuje po ní, což snad mluví za vše.
JIŘÍ LANDA

Vzala jsem si poklad

Napsal Story - 3/2008.


Když za mnou jela, taxikář to prý nevydržel a začal: "Já vás odněkud znám, ale ne z časopisů." Odvětila, že v nich není dnes a denně, protože vede nudný spokojený monogamní manželský život, o kterém si přečtete jednou a pak vás už nezajímá. Jenže bezpečí je nuda. Chtělo to trošku adrenalinu. A tak založila nadační fond. Malíř Libor Škrlík její dceři Andrejce krásně vymaloval pokojíček myšičkami, krtky, autíčky. "Andrea byla měsíc před tím, než se jí narodila sestřička, hospitalizovaná v nemocnici, jejíž interiéry byly slušně řečeno tristní. Prostředí ji deprimovalo a chtěla pořád domů za myšičkama. Inspirovalo mě to a se Škrlíkem jsme zkusili pilotní projekt na dětském oddělení nemocnice v Chrudimi. Na zdech tam projíždí třeba vláček s husama. Musím říct, že to mělo fantastický účinek. Děti se tam nebojí."

  • Proč jste začínali v Chrudimi, myslela jsem, že jste rodačka z Hradce Králové?

Jsem, ale výtvarník Libor Škrlík je z Chrudimi. Ted jsme sehnali sponzory pro pediatrii pardubické nemocnice, takže děti na místní JIPce sice koukají do stropu, ale už si na něm můžou prohlížet příběhy.

  • A jak to bylo s hospitalizací vaší dcery?

U Andrejky bylo podezření na zánět ledvin a já tam s ní nemohla být, protože jsem měla první termín porodu. Jana by se bývala narodila už osmého června, ale zastavila jsem to, aby přišla na svět, až se sestřička vrátí domů, protože jsem nevěděla, jak bych to jinak zvládala.

  • To musela být poměrně stresová situace...

Nebyla příjemná. Když máte dítě v pyžámku s rozstřiženým rukávem, aby mu mohli dávat infuze, je to vždycky depresivní. Nejraději byste nastavila obě ruce a řekla: Na-píchněte radši mě. Nedovedu si představit pocit žít vedle dlouhodobě  hospitalizovaného dítěte. Musí to být příšerné.

  • Je to tak, že až když se člověku něco přihodí, dá se na charitu, nebo ve vašem případě byl jiný postup?

Vždycky existuje nějaký reálný impulz. Mě v té době popadla chuť i energie a byly k dispozici finanční prostředky od lidí, kteří chtěli pomoci. Přišlo mi škoda takovou šanci promrhat. Strávili jsme hodně bezesných nocí dáváním dohromady dozorčích rad. Nemám ani právní, ani ekonomické vzdělání, ale chtěla jsem, aby po téhle stránce bylo vše průhledné, tak jsem přemluvila manžela, aby si to vzal na starost. Je ekonom, pro něj to bylo snadné. A já se můžu věnovat pořádání koncertů pro svůj nadační fond, výrobě kalendáře, organizaci módních přehlídek. Je mi dobře s vědomím, že ve finančním světě se ne všechno přepočítává na peníze.

  • A ve finančním světě je dobře i herečce, která má manžela ekonoma...

Samozřejmě. Kdybych neměla takové rodinné zázemí, nemohla bych dělat věci, které dělám. Ale to je zase jenom o tom, co by, kdyby, a já vidím věci naprosto reálně. Vzala jsem si poklad.

  • Mluvila jste o nudném monogamním manželství. Kolik let už trvá?

Chodili jsme spolu osm měsíců, ale Radek mě hned přivedl do jiného stavu a úspěšně v tom pokračuje. Vždycky, když se hodlám nadechnout, zjistím, že jsem těhotná. Na podzim si naplánoval třetí miminko.
  • A vy jste mu ho schválila?

Já udělám, co mu na očích vidím. Ale teď si chvilku odpočinu. Teprve nedávno jsem přestala kojit, a to násilím, Janě by to vyhovovalo do pěti let.

  • Jednou jste mi vyprávěla, že jste se s mužem seznámili při výuce angličtiny. Už vzniklo poměrně dost filmů a knih inspirovaných tím, jak učitelky svádějí žáky.

V případě mého žáka šlo o poněkud jinou věkovou kategorii. A navíc vyznávám klasický model muž dobyvatel a žena dobývaná. V opačném případě je to nuda. Asi jsem ze staré školy, ale přece nepůjdu balit chlapa!
 
  • A zdokonalujete se ještě v angličtině?

Ne. Radka jsem naučila, co potřeboval, a když je nejhůř, zahrajeme si doma modelové jednání v angličtině, kde mám roli agresivního obchodního partnera. Abych nevypadla ze cviku, poslouchám BBC.

  • Kde jste se tento jazyk tak dobře naučila?

Dostala jsem se na angličtinu na vysokou školu a taky už o dva měsíce dřív na DAMU na loutkárnu. Na umělecké školy se dělají přijímačky v březnu. Rozhodla jsem se jít na DAMU, ale protože tatínek z toho nebyl příliš nadšený, musela jsem si udělat státnice z angličtiny, abych byla schopná něčeho jiného, pokud se herectvím neuživím. Takže jsem kromě učení obchodní angličtiny i překládala. Díky tomu jsem se naučila být soběstačná, na čemž jsem vždycky lpěla Překvapuje mě, kolik lidí během studia využívá rodiče, aby je  zabezpečili, a bere to jako samozřejmost. První, co svým holčičkám vštípím, bude: ano, studovat, a k tomu jít na brigádu.


  • A už na dcerách zkoušíte aplikovat výuku jazyků?  

Andrejka má angličtinu ve školce, a tak učí  svou sedmnáctiměsíční sestru. Já se u toho  můžu počurat smíchy.

  • Nebude mít ta nebohá Jana v hlavě zmatek? Nejen kvůli angličtině, ale navíc od narození hraje v seriálu Velmi  křehké vztahy chlapce.

Ovšem je výborná. Vyčešeme jí s maskérem  kohouta, oblékneme do modrého, ona popadne mičudu a dělá Štěpána.

  • Jen aby v životě neměla trauma, že byla za chlapečka...  

To je úplná blbost. Líbí se mi, že bude mít na  dětství fajn vzpomínku, protože díly, ve kterých je, si samozřejmě nahráváme. Kdo má  takhle zmapované první měsíce života?

  • Jak nápad, aby dcera hrála seriálového syna, vznikl?  

Scenáristky potřebovaly, aby moje postava byla těhotná, a já přesně s dvouměsíčním  odstupem skutečně otěhotněla, takže to šlo  krásně ruku v ruce.

  • Kolik let žijete s Rodinnými pouty, nyní Velmi křehkými  vztahy?

Čtyři. Tým scenáristek zůstal stejný, takže  mám velký pocit jistoty. Katka s Jitkou Bártů mi píšou roli na tělo.

  • Ivanka se hodně změnila?

S těmi dětmi je to víc Zdeňka než Ivanka.  Ale situace, které mi autorky připravují, nemají pochopitelně s mým reálným životem  nic společného. Musí tam být dramatické  konflikty a těm já se snažím v reálu vyhýbat.  Nepřispívají k mojí pohodě.

  • Jak jste se naučila žít s tím, že jste pro lidi "ta Ivanka"?  

Zabývat se tím, že jsem v nějaké škatulce,  nemá smysl. Jsem ráda, že mám práci, kterou jsem až neskutečně dobře skloubila jak  s těhotenstvím, tak s mateřstvím, a to, že  jsem známá, hrozně pomáhá mému nadačnímu fondu. Kdybych nebyla dvakrát týdně  na obrazovce, tak by tak neprosperoval.  

  • Když jste se přestěhovali do Dobříše, brali vás místní jako  novou sousedku, nebo že se nastěhovala Ivanka?

Mám štěstí na hodné lidi a vyhovuje mi maloměsto, kde se všichni znají a vědí, že jsem  včera s Andreou začala chodit na tenis, doporučí mi dobrou mateřskou školku a řeknou, kde mají nejlepší rohlíky. Vědí, že když  přijdu do krámku, chci všechny brokolicové  pomazánky a dýně, tak mi je schovají - je to  o osobním kontaktu. Až Andrea něco provede, taky se to dozvím.

  • Nejdřív jste si užívala až přespříliš divadla, teď zase pro  změnu seriálu...

Když si představím, jak jsem pořád jen  zkoušela a hrála dvacet představení do měsíce a teď jedno... Jsou to různé fáze života.  

  • Takže jste došla k poznání, že bez divadla lze žít?

Ne. Ale že jsou důležitější věci. Ovšem divadlo je krásná záležitost. Magie.

HELENA HERBRYCHOVÁ

U jednoho stolu

Napsal Harper`s BAZAAR - Leden 2008.

O lásce a jejích (ne)proměnách si povídaly:
• Lenka Krobotová, herečka, která, když jí nabídli hostování v Dejvickém divadle, vstoupila na prkna, kde kraloval jako režisér její otec Miroslav Krobot "Museli tátu přemlouvat, aby mi dal šanci, že jsem přece skončila DÁMU s dobrými výsledky," vzpomíná Lenka. "Byl na mě při zkouškách jako na dceru přísnější." Od té doby v Dejvickém divadle zůstala.
• Klára Melišková byla okouzlující ve filmu Mistři, však za něj také získala sošku Českého Iva za ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Od roku 1996 je v angažmá v Dejvickém divadle.
• Zdeňka Žádníková se do povědomí veřejnosti dostala rolí v seriálu Rodinná pouta, resp. Velmi křehké vztahy. Kromě toho se ale stará ještě o dvě dcery a stejně jako Lenka a Klára je členkou Dejvického divadla.

  • Kdybyste si mohly vybrat, v jaké době byste chtěly žít?

Lenka: V osmnáctém století, ale bez válek. Líbí se mi tehdejší móda, komunikace, způsob vyjadřování, vztahy mezi lidmi...  Samozřejmě bych chtěla být šlechtična ze zámku.
Klára: Ale co kdybys nebyla šlechtična, ale vesnická Mařena? 
Lenka: Tak to bych nechtěla žít v osmnáctém století! Tehdy  to asi v rodině bylo drsnější než dnes...
Zdeňka: Já bych si vybrala třicátá léta minulého století. Líbí  se mi tehdejší noblesa, móda, styl, literatura, divadlo, celkově ta doba před druhou světovou válkou byla zajímavá.  Přišla samostatnost českého státu, lidi si vážili toho, že jsou  Češi, a chovali se podle toho. Samozřejmě je vždycky lepší  pohybovat se ve společnosti z vyšších kruhů.
Klára: Mně by nevadilo vlastnit nějaké hospodářství, lidi  museli sice makat, ale neměli čas zamýšlet se nad hloupostmi, dodržovali tradice...
Zdeňka: Museli ale vstávat ve čtyři ráno! 
Klára: Ale zase chodili brzo spát!
Zdeňka: V podstatě se nám líbí doba, kdy ještě nebyla televize. Jsem ráda, že  žiju v dnešní době, ale  vjemů je tolik, že na to  základní, komunikaci  mezi lidmi, nezbývá  čas, síla ani chuť... 


  • Jak na tom tehdy, v té  vaší době, byly ženy? 

Zdeňka: Některé velmi  dobře, třeba taková Coco Chanel, ta mě  napadá jako první,  nebyla jen tak někdo.  Kostýmek, kterým tenkrát ovlivnila celou generaci, navrhla přesně v té době. 
Lenka: Když se vrátím k Mařeně, na chvilku bych to chtěla  zkusit, ale s možností z toho s pomocí kouzelného prstenu  utéct, když by mě začal znásilňovat třeba neznámý voják... 
Klára: Ženy na mém statku na tom byly docela dobře. Po  večerech draly peří, povídaly si - to je něco pro mne sedět  v sednici, mít tam teplo, povídat si,. drát peří...

 
  • Jak asi vypadaly vztahy mezi muži a ženami?

Zdeňka: Určitě to byla doba, kdy podřízenost vůči mužům  byla veliká. Ale podle mého už tehdy záleželo na výběru  partnera, na tom, jaký byl, jak byl tolerantní, jak byl vychovaný... Láska kvetla v každém století...
Lenka: V mé době mohla být žena někdy i víc než muž,  pokud to byla vysoce postavená osoba, honorace, šlechta.  Stačí připomenout si Marii Terezii nebo film Nebezpečné  známosti... Pokud žena v té době sama sebe nezničí, tak  může vládnout dokonce i chlapům. Mě by zajímalo - abych  se k tomu vrátila - vyzkoušet si život ženy v horní vrstvě  i tu pradlenku Madlenku, která od rána do večera prala  a máchala prádlo v potoce. Poznala bych tak vztahy mezi muži a ženami v horní vrstvě a v té nejchudší. Jako herečku by mě zajímalo srovnání, zkusit si obojí... Ale mohla si  Madlenka vybrat muže podle svého?
Lenka: Mohla, proč ne, ale taky za to mohla krutě zaplatit...  Ale nebylo tehdy zvykem, že ženicha vybírali rodiče? 
Zdeňka: To ano. Ale představte si, že Madlem byla krásná,  tak by to pak bylo o něčem jiném. Přijel by princ na bílém  koni, vykřikl: "Ty jsi má jediná!" a odvezl si ji do zámku... 
Lenka: Myslím, že by to bylo ještě jinak. Udělal by jí levobočka..., a co by si pak Madlenka počala?
Zdeňka: Jo, máš asi pravdu, ale mě ta moje naivní představa baví... Ona spousta věcí, které byly dřív nemyslitelné, je  dneska normou.'Dříve bylo nemanželské dítě téměř pohromou, dneska je to běžné - vždyť dvě třetiny dětí se rodí svobodným matkám.
Klára: Nemanželské dítě mohlo vzejít i ze silného vztahu  mezi dvěma lidmi! Když žena otěhotněla s nepravým  mužem, musela to zřejmě často řešit potratem...
Zdeňka: Jeden náš známý opravuje dům, který je postavený  ve třicátých letech, a když zkoumal jeho historii, zjistil, že  v něm žil porodník-gynekolog, který dělal potraty. Jenom  potraty. Takže lidi na to byli...

  • Závislost žen na mužích byla velká. Dnešní ženy už muže vlastně  nepotřebují.

Klára: Podle mě je ještě dost žen, které na mužích závislé  jsou... Konečně se řeší domácí násilí, o kterém se dlouho  mlčelo, a některé ženy pořád nevědí, co dělat, když se s tím  setkají. S tím souvisí, že žena v dřívějších dobách musela  muže poslouchat. A nebyl čas na mluvení o pocitech,  o tom, že vás něco trápí, všichni si to nesli v sobě a nějaké  diskuse o něčem se asi moc nepěstovaly.
Zdeňka: Ženy v dřívějších dobách se zamilovaly a měly  jeden jediný fatální vztah v mládí a z něho pak žily celý  život. Po boku jiného muže na něj vzpomínaly...
Klára: Málokdo si vzal, koho doopravdy miloval, většinou byly  sňatky domluvené rodinou  kvůli gruntu.
Zdeňka: A samozřejmě to,  co je nedosažitelné, má  obrovskou přitažlivost, to  je známá pravda. Nebyly  telefony, ti lidé se neviděli, mohli si jen psát. Takže  v sobě živili svoji touhu,  obraz toho druhého,  který si stvořili.

  • Všechny jste si vybraly  dobu, která byla klidnější  než ta dnešní. Zřejmě byly  i vztahy mezi mužem  a ženou kvalitnější...

Zdeňka:
Mám babičku,  která žije na Šumavě,  a často si uvědomuji, jak  lidem dřív čas jinak plynul. Slavili posvícení, poutě, to byla jejich jediná kultura,  dva tři měsíce se na tu událost těšili a chystali se na ni  a další měsíce z ní žili. Babička žila s dědou dvaapadesát  let. Brala si ho, když jí bylo třiadvacet, což bylo na tehdejší dobu dost pozdě. Byla krásná, měla výhodné nabídky k sňatku... Jenže ona chtěla zůstat doma na statku, vztah k půdě byl tehdy silný. Pak jim komunisti vše sebrali, v restituci dostali vše zpět a začali odznovu... "Já věděla,že na práci moc nebude, on je spíš takový diskutatér...," říkávala. Ale měli spolu tři syny  a milovali se až do dědovy smrti.
Lenka: Moje babička žila s dědou celý život a podle toho, jak  o tom mluví, si myslím, že ji nikdy nenapadlo se rozvést.  Manželský slib měl zkrátka asi větší hodnotu...
Zdeňka: A pak je tu ten neprůstřelný argument: Co by tomu  řekli lidi?! Tahle věta je magická. Pro moji babičku je to  alfa omega žití.

  • Když se muž a žena tehdy vzali, byli si věrní celý život. A dnes? 

Klára: Někdy je manželství opravdu náročné. Pokud vztah  neoživujete, nevěnujete se mu, pokud vás ten druhý nezajímá, je lehké druhého ztratit. A kolem je takových lákadel... Obzvlášť při našem povolání, v divadle, zkoušíte,  zkoušíte, najednou přeskočí jiskra - a člověk se musí umět  ovládat a poradit si s tím. Pořád máte možnost volby - do  jaké míry vám záleží na vztahu, který máte doma. Pro mne  by nevěra znamenala, že vztah ničím.
Lenka: Každý vztah je přece hlavně o toleranci.
Zdeňka: Podle historických filmů to vypadá, že nevěra byla  dříve normální, fungovaly i veřejné domy... A šlechtičny?  Ve vyšších kruzích šlo hodně o sňatky z rozumu, takže tam  se s nevěrou vypořádal každý po svém.

  • A nemyslíte si, že dnes se ke vztahům přistupuje lehkovážně?  Dříve byl sňatek i dohodnutý ale bral se s vážností.

Klára: Někdo hledá celý život toho pravého, někdo je vlečený pudy a někdo hledá někoho, koho by měl rád,  někdo si chce popovídat a na sexu mu nezáleží... Je to  různé. Nemyslím si, že by dnes lidi přistupovali ke vztahům lehkovážněji než dřív.
Zdeňka: Sex se dá báječně naučit, takže je mnohem lepší,  když si s tím člověkem máte co říct.
Lenka: Často se ta "vážnost" jen předstírala, nedělala  bych si iluze - doba se mění, ale člověk je pořád stejný. 
Zdeňka: Vděčným námětem mnoha fejetonů či článků  i ve vašem časopise je žena a její dva, tři či dokonce i čtyři  muži. Každý je v něčem ideální, dohromady tvoří báječný celek, a doba velí užívat si. Myslím si, že je to časem  vyčerpávající. Lehkovážnost ve vztazích budiž, ale bez  dětí. Děti potřebují vztah a to vztah spolehlivý. Napadá mě k tomu ještě jedno: Komu dávám svoje tělo, tomu  dávám svůj život.



Křížový výslech

Napsal Vlasta V..

6.12.2007 se Zdeňka podrobila křížovému výlechu, přesněji byla hostem pořadu Křížový výslech Luboše Xavera Veselého na Rádiu Frekvence 1


Pro ty kteří nemohli pořad poslouchat máme záznam. 

 

Downloadhttp://bigtheme.net/joomla Joomla Templates