Z tisku

Jsem ráda, že je mi třicet tři

Napsal Časopis VLASTA 47/2007.


Přiběhla krásná, veselá a předávkovaná  energií. Takhle že může vypadat matka dvou  malých dětí, věnující se naplno kariéře? Jak  to ta Zdeňka Žádníková Volencová dělá?


Zdeňka svůj elán vysvětluje: "Na rozdíl od citových kotrmelců Ivany Rubešové, Hruškové, Sýkorové v seriálu Velmi křehké vztahy  jsem v civilu pořád šťastně zamilovaná do  jediného, a navíc jedinečného muže." Teď se o něj dělí s dvěma malými dámami, dcerami Andrejkou (5) a Janičkou (14 měsíců).

  • Pokud vím, váš muž je seriózní finanční manažer.  Jak zpracovává fakt, že vás už několik let vidí v seriálu, někdy dokonce v choulostivých scénách?  

On se na Velmi křehké vztahy (dříve Rodinná pouta)  dívá náhodou moc rád! Aspoň tím prý kontroluje, jestli  chodím do práce. To, že jsem na obrazovce občas v něčí náruči, ho vždycky naoko naštve a říká pak přísně:  "Zdendo, co to je?" Andrejka ovšem hned vystartuje na  záchranu maminky: "Tati, to je přece jenom jako, mamka za to nemůže, to je pracovní..."

  • Pikantní je, že Lukáše odluzujete své sestře Andrei (Dana Morávková). Umíte si představit, že  byste takhle jednala v reálném životě?

Ty scény jsou herecky a psychologicky velmi zajímavé,  ale jako Zdena Žádníková v tom mám absolutně jasno, to  by ten chlap musel být opravdu rolls-royce, abych se kvůli  němu rozhádala s vlastní sestrou! Kromě toho věřím tomu,  že když je muž kvůli vám té své nevěrný, zopakuje to obvykle i později, ale ta podváděná budete pro změnu vy. Tak  to prostě chodí.

  • Vraťme se raději k vašemu "jedinému". Jak byste  ho oznámkovala coby otce?

Na jedničku! Je milující tatínek. Už vidím, jak ho budou holky zbožňovat a jak se mu budou chodit se vším  svěřovat, ach jo. Když přijde domů, hned se na něho  láskyplně vrhnou, zatímco já jsem v tu chvíli takové zanedbatelné, neviditelné nic.

  • Mnoho žen je takové "neviditelné nic" hodně let,  a zatímco muž stoupá stále výš, ony mu dělají servis a svou práci kvůli jeho kariéře opustí.

To je ale přece velká škoda. Jsem hrozně ráda, že  by něco podobného můj muž nedovolil. Pokud má čas,  sám se doma do všeho zapojí a kromě toho, že nám pomáhá i jeho maminka, která s námi bydli, navrhl, abychom si vzali paní na úklid. Pokud má muž ženu rád,  oba naplno pracují a rodinné příjmy to umožňují, je to výborné řešení.

  • To určitě, tím spíš, že vaše Janička je prý hodně  divoké dítě?

Přesně naopak, ona je ohromně hodná! To, že je  nezkrotný divoch, si vymyslel bulvár. Současně se na  titulní straně objevil pan premiér, pak čtyři nájemní  vrazi a hned vedle já s údajně nezvládnutelnou dcerou. Kdyby taková byla, těžko by mohla se mnou hrát  v seriálu, kam jsem si ji nečekanou shodou okolností "porodila" přímo do napsané role Ivany, která měla  mít dítě. Janička hraje ovšem kluka Štěpána, takže je  to role časově omezená.

  • Nežárlí na její silné herecké nasazení starší sestra?  

Ne, Andrejka je totiž do seriálu taky vtažená, hrála  v oslavě narozenin, byla na svatbě Simony (Alice Bendové) a teď má být jednou z mých žaček v baletní školičce, na což se už strašně těší. A já chodím na baletní  konzultace, abych byla dobrá paní učitelka.

  • V kolika letech jste poprvé veřejně vystupovala vy?  Předpokládám, že nejvíc vám tleskala maminka.

Asi v šestnácti, ale maminka byla v té době už hodně  nemocná, nikdy mě hrát neviděla, zemřela na rakovinu,  ještě když jsem studovala na gymnáziu. To bylo studium  DAMU, angažmá v Dejvickém divadle a televizní role  ještě daleko...

  • Co bylo tehdy nejhorší?

Že není... Zůstalo po ní zoufale prázdno. Zmizí vám  to doma, to milo, to teplo, to, že přijedete, dostanete  pusu, oběd a necháte se pochovat, když máte trápení.  A tak jsme místo ní se sestrou pekly bábovky a žehlily  tátovi košile. Na druhé straně - byla to tvrdá škola a nic  nás teď nezaskočí.

  • Co dělá vaše sestra teď?

Má právě třetí dítě, je taková stoprocentní maminka, až mám chuť se k ní přitulit. Její muž měl práci v Japonsku, kde tři roky žili, a sestra, která je vystudovaná  francouzštinářka, se naučila japonsky a chystá se na  jazykové zkoušky. Ona i já jsme tady ale v této chvíli  především pro děti, které nás potřebují.

  • Chcete říct, že později děti matku už nepotřebují?  

Potřebují, ale jinak. Stojí už na vlastních nohou a máma není již jen ta hlídající a pečující, stane se z ní spíš  kamarádka A právě o to jsem přišla se svou mámou...  A nikdy to nepřebolí. Dnes a denně si uvědomuju, jak je  smutné, že už nestačila poznat mého muže, nemůžu se jí  pochlubit s dětmi, nikdy mě neviděla hrát v divadle ani v televizi... Ještě že mi zůstal skvělý, přeaktivní tatínek, který, jak stárne, k mému údivu a radosti jakoby mírně zpomaluje. Nedávno pronesl dříve u něho naprosto nepředstavitelnou větu, že se mnou a s dětmi pojede na dovolenou.  On, pan docent, kandidát věd, pilot sportovního letadla,  akční muž, který dřív na nic rodinného neměl téměř čas!

 


 

  • Tatínek mírně zpomaluje, zatímco vy se řítíte vpřed?  

Je fakt, že žiju hodně rychle, ale zase už ne tak chaoticky jako kdysi. Jsem ráda, že je mi třiatřicet a mám již  snad v hlavě srovnané, co je podstatné a co ne. Takže  se už nezabývám tím, co o mně kdo řekl nebo jak se na mě podíval, netrápím se kvůli blbostem a užívám si  rodiny a práce. Jediné, co nestíhám a co mi chybí, ale  k čemu se časem vrátím, je vzdělávání. Až holčičky budou větší, chci dál studovat.

 

 
  • Prý jste na DAMU dostala cenu děkana. To jste  musela být hodně dobrá!

K tomu mi pomohla angličtina. Na diplomku jsem  shromáždila velké množství cenných materiálů o vůbec prvních herečkách, a to právě jen díky tomu, že  jsem si sama překládala v knihovně texty. Strašně mě  to bavilo.

  • Kdy jste se vlastně poprvé vy sama představila  jako herečka?

V Lékárníkovic holce, tam jsem si zahrála v roli  básnířky Luny Labské. Dodnes si pamatuju, jak jsem  recitovala: "V snách bezesných já šlápla larvu, nevzlétne nikdá motýl už, kol kolem zřím jen černou barvu a v uchu mi zní pohřební tuš..." Protože jsem se u toho  nesměla ani pousmát a musela jsem to říkat smrtelně  vážně, točilo se to snad čtyřikrát.

  • Básnířky bývají éterické a téměř nejedí. Že by  to byl i váš případ? Jste po dvou dětech tak  štíhlá...

Já vlastně opakuju to, co mě naučila maminka. U nás se jí zdravě. Žádná makrobiotika ani vegetariánství, ale dnes jsou už dostupné biopotraviny. Na naší  zahradě, která měla být původně jen okrasná, můj muž  už stihl udělat dva záhonky a Andrejka teď pořád kontroluje, jak nám rostou naše vlastní rajčata. Jsme rádi,  že konečně bydlíme v domě za Prahou ve svém a že  okno otevírám rovnou do přírody.

  • Jak jste si s mužem zařídili nový dům?

Barevně. Podlahy jsou oranžové a zelené a v dětském pokoji je na stěnách vymalovaný pohádkový příběh. Tím vlastně odstartovala spolupráce s výtvarníkem  Liborem Škrlíkem a vznikla myšlenka, že by takhle  vesele mohla vypadat i dětská oddělení v nemocnici. V únoru jsme jako pilotní projekt slavnostně předávali  pohádkově vymalované oddělení v chrudimské nemocnici. S mým mužem jsme se pak rozhodli založit Nadační fond Zdeňky Žádníkové, abychom získali další prostředky. Díky ochotným a štědrým dárcům bude v říjnu  vymalováno v oddělení JIP nemocnice v Pardubicích,  máme nafocený velmi originální kalendář, který chceme  prodat všem, kteří by nás chtěli podpořit, a chystáme  vydat i dvě dětské ilustrované knížky.

  • V tom kalendáři jsou vaše portréty?

Jsou a nejsou. Nechtěla jsem tam být za krásnou  Žádníkovou, to jsem taky řekla Blance Haškové a uměleckému maskérovi Zdeňku Klikovi, které jsem oslovila  s nabídkou na spolupráci. Úplně jsem se jim odevzdala,  prohlásila jsem, že si se mnou můžou dělat, co budou  chtít. To jsem ovšem netušila, že Zdeněk doveze takový  malý kompresor (air-brush) na bílou barvu a tmely a pak  mě nabarví celou na bílo. Postupně mi na hlavě vytvářeli  objekty z různých materiálů, z větví, hadrů a kovu. Vy-padalo to úžasně! Tři dny jsme ty "sochy" fotili a musím  říct, že to bylo hodně napínavé, protože tmely ztuhnou za dvě minuty a do té doby musí být umělecký záměr  hotový. Byla to velká zábava, hlavně to pak sundávat!  Příprava jedné fotky zabrala asi čtyři hodiny, dolů jsem  to smývala už jen hodiny dvě. Ostatně, pokud vás ten  kalendář zajímá, více informací nejdete na stránkách  fondu www nfzz.cz nebo na www.zadnikova.cz.

  • Smím se zeptat, proč to všechno vlastně děláte?  Kvůli sobě a nemocným dětem? Nebo věříte, že  vás za to někdo pochválí?

Když jsme s mým mužem viděli to potěšení dětí, sestřiček a doktorů v nemocnicích, bylo jasné, že je to dobře  a máme v tom dál pokračovat. Je to vlastně takový seriál  o lidské solidaritě a bylo by fajn, kdyby byl nekonečný..

MIRJANA ČERVENKOVÁ / Foto SANOMA, ČTK a ALENA HRBKOVÁ - NFZZ

Herecká hvězda, která ráda vaří dětem

Napsal Rodina & zdraví 3/2007.

Zdeňka Žádníková-Volencová není typická  hvězda. I když na televizní obrazovce září  jako Ivana Sýkorová-Rubešová v seriálu  Velmi křehké vztahy a v Dejvickém divadle hraje třeba v Dostojevského Bratrech Karamazových, nejsou to pro ni ty  nejdůležitější životní role. První místo patří před rokem a půl narozené Janě, pětileté  Andrejce a jejich tatínkovi, s nímž před  pár lety postavila v Dobříši dům. Letos  spolu založili nadační fond na podporu  zdravotně sociálních projektů pro děti v nemocnicích.

 
  • Angažmá v divadle, natáčení televizního seriálu, rodina, děti, domácnost a spousta dalších aktivit-jak to  stíháte?

Mám v sobě motor po babičce.  Babička bydlí na Šumavě, je jí osmdesát let a ještě dnes vezme kolečko a jde do lesa na šišky. Nedávno  jsme oslavovali její jubileum a měla  dvě hodiny sedět a slavit. Byla z toho  úplně vykolejená: "Hele, pomůžu  s tímhle a s tímhle..." Říkám: Babi  sed'. "Ne. Ty mě zničíš, to mě zabije: ` Já v sobě tuhle zděděnou energii také cítím. Aleje pravda, že mám  pomoc na úklid v domácnosti, teď  jsem i začala vozit prádlo na žehlení.  Doma mám spíš takovou logisticko-manažerskou funkci. Jediná věc,  kterou nemám v úmyslu někomu  přenechat, je vaření. Dát prádlo do  koše, pověsit ho, někam ho odvézt,  uvařit, starat se o dvě děti, vykoupat je, uložit do postýlek - najednou  zjistíte, že to je také fofr. Včera jsem  vstávala v pět padesát, v půl sedmé jsem hodila Andrejku do školky  a vrátila jsem se domů večer v půl  deváté.

  • Řídíte? 

Hodně.Jezdím jako drak.Ale myslím,  že řídím dobře. Chyby začnu dělat až  v okamžiku, kdy si vedle mne sedne můj muž Radek. Nevím, čím to je.  Možná tím, že jsem se naučila řídit od  něj. Pamatuji si, jak jsem poprvé jela. Bylo to večer, trénovali jsme si trasu  Dejvické divadlo-Dobříš. Jelo za  mnou auto a svítilo. Držela jsem se  volantu a prosila, ať za mnou nikdo  nejede.

  • Proč jste se s manželem rozhodli  bydlet v Dobříši?

Tenhle kraj se nám hrozně líbil  a máme to blíž k babičce na Šumavu.  Než jsme postavili dům, bydleli jsme  deset kilometrů odsud v Mníšku pod  Brdy. Nedokázali jsme si představit,  že bychom odjeli žít někam jinam.  Líbí se mi, že do Prahy jedete přes  lesy. Když není dopravní špička, jsem  za třicet osm minut u Dejvického  divadla. Kdybych bydlela v Praze na  Černém Mostě a jela metrem, trvá  mi to déle. Zdejší obec je vzdělaná,  v dobříšském zámku sídlil dlouhá  léta Svaz spisovatelů,je tu gymnázium, různé okrašlovací spolky a kulturní život, nejde o žádné satelitní  městečko na přespávání. Máme tady  i velké sportovní zázemí, funguje tu  spousta klubů a pospolitost místních  lidí, která se mi líbí. Mám ráda, když  jdu do cukrárny a slyším: "Vy už jste  začali chodit na tenis, že jo ?" Dobříš  je krásný název pro městečko. Je  nám tu skutečně dobře.

  • Máte v Dobříši hodně přátel?

Máme výborné sousedy, Bergmanovy, s okruhem nových přátel jsme  se seznámili při aktivitách, které se týkají dětí. Perfektně tu funguje třeba základní umělecká škola. Mám  hodně známých, ale míň skutečných  přátel. Vyhovuje mi to. Většinou jsou  to přátelé z mládí nebo se hodně  setkávám s přáteli svého muže.

  • Asi také máte víc přátel mezí lidmi od  divadla.

Já mám spíš přátele mimo obor, mezi  herci ne.

  • Čím si to vysvětlujete?

Nejsem "pařící typ". Už na DAMU  jsem po představení většinou nezůstávala s ostatními, protože mě ráno  čekaly povinnosti. Učila jsem angličtinu, takže jsem na oslavy, samozřejmě ke své škodě, měla málokdy čas.  A pak se nám narodily děti, po představení jsem proto vždycky spěchala domů. Přitom v Dejvickém divadle  jsou opravdu výjimečně dobré vztahy, zvlášť dámská šatna je skvělá,  ale mám prostě hodně práce...

  • Řekla jste, že vaření je jediná domácí  práce, kterou nikomu nehodláte přenechat. Co vás na vaření tak baví? 

Herectví je povolání, které nemá  hmatatelný výsledek. Na seriál se  můžete v televizi ještě někdy podívat, ale když odehrajete divadelní  představení... Je proto paráda věnovat se činnosti, která má konkrétní  výsledek.

 
  • Dodržujete při jídle nějaké rituály? 

Snažíme se, abychom byli pohromadě alespoň večer a o víkendech, protože během týdne se někdy míjíme. Máme rádi sváteční atmosféru,  učíme Andrejku, aby chystala příbory, sedneme si společně ke stolu,  ale rodinné zvyky nedodržujeme  nějak dogmaticky. Když v neděli  pozdě vstaneme, oběd rozhodně  není ve dvanáct. To pak Radek pronese památnou větu "jde se na svíčkovou na Prachandu" a vyrazíme  do místní restaurace, což je skvělé,  protože tak jako na Prachandě svíčkovou prostě neudělám. Ale dáme si  ji s rýží, žádné knedlíky, v tom jsem  důsledná.

  • Co by podle vás měly děti jíst?

Děti by měly jíst tak, aby se cítily  dobře a nebyly obézní. Obézních  dětí je přitom čím dál víc, což je vina  rodičů, hlavně maminek. Letos jsme  byli po čtyřech letech na dovolené  v Egyptě. Za čtyři roky se procento  tlustých a normálních dětí obrátilo.  Teď jich bylo 70 procent vyloženě  obézních. A to byl vzorek dětí z různých států.

  • Není příčinou obezity spíš nedostatek pohybu?

Ano, ale to je také vina rodičů. Ti  zodpovídají za to, jak dítě vypadá, jak se chová, co umí. Pořád se  mluví o alergiích, ale často vidím  maminky, jak dávají dětem džusy,  ve kterých jsou chemikálie, i když se  všude píše o jejich škodlivosti. Dítě  se džusu domáhá a rodiče mu jej  dají, aby měli pokoj. To není nic jiného než pohodlnost. Dětem jde hlavně o flaštičku, není nic snadnějšího  než vylít obsah a nahradit jej šťávou.  Vždyť se to nedá pít, mě by z toho  pálilo v krku.

  • Třeba si to neuvědomují.

Informací o tom, co je škodlivé  a co ne, je všude plno. Pořady jako  "Jste to, co jíte" mají vysokou sledovanost a dívají se na ně lidé ze  všech sociálních skupin. A biopotraviny jsou dnes už běžně k dostání  i v supermarketech.

  • Ale jsou drahé, ne?

Nejsou. Jejich cena se liší třeba  o devět nebo patnáct korun, ale ne  o padesát.

  • Když si koupím deset obyčejných  rohlíků za dvě koruny a deset celozrnných rohlíků po šesti korunách, je  to dost velký rozdíl.

Úplně nejlepší je nejíst žádné rohlíky. Já své dceři rohlík nekoupím.  Občas jej dostane ve školce, ale ode  mne ne. Jíme chleba, který si doma  upečeme. Zvykla si na kus kváskového chleba třeba s brokolicovou  pomazánkou a nic jiného nechce.  Koupili jsme asi za 1 100 korun obyčejnou pekárnu a děláme různé druhy chleba. Naposled jsme pekli pivní  a Andrejku to strašně bavilo. Když  dětem chutná něco zvlášť nezdravého, snažím se z toho udělat hru  a vymýšlíme něco, co by chutnalo  stejně, ale bylo zdravější. A aby to  nikdo nepoznal a bylo to naše tajemství. Dělali jsme třeba tatarku ze  sojanézy. A schválně, jestli to tatínek  pozná. Tak jsem třeba Andrejku naučila na bílé jogurty. Smetanový slazený nesní, protože jí nechutná, není  na něj zvyklá. Pořídili jsme si za 400  korun jogurtovač a děláme domácí  jogurty.

  • Ale maso jíte...

Ano, ale ne kuřecí, to v naší rodině  úplně odmítáme.

  • Proč? 

Protože kuřata vypěstují za dvacet  sedm dní. Chodí po kloubech, vyrostou tak rychle, že ani nestojí na nožičkách. Dostávají troje antibiotika, aby  nebyla nemocná, aby nepochcípala. U dětí pak antibiotika od lékaře  nezabírají, protože je už mají v sobě  z kuřecího masa. Kuřatům se dávají ženské hormony a pak se divíme, že  chlapečci mají prsa. Když dostanu  slepici od babičky, vylámala bych si  na kostech zuby. Ale u těchto kuřat je  rozkoušete.

  • Teď se už i kuřata začínají pěstovat  trochu jinak...

Někdy dostaneme drůbeží maso od  známého z venkova nebo koupíme  z biochovu, ale to je samozřejmě  dražší. Dřív se maso jedlo jednou za  týden a lidé byli zdravější. Proto to  s masem nepřeháním. Občas koupím biohovězí, králíka, krůtu, někdy  i rybu. Snažíme se jíst zdravě, ale  nejsem v tom příliš dogmatická. Když  si dá Andrejka smažák, nervu jí ho  z pusinky. Třeba colu bychom ale  Andrejce neobjednali a ji by to ani  nenapadlo. Říká "fuj", což je můj nádherný výchovný úspěch. Ale zeleninu ji nenaučím jíst, to se jí nechce.  Zato malá Jana je schopná do sebe  natřískat spoustu okurek a paprik.

  • Čím myslíte, že to je?

Při prvním dítěti jsem nejedla nic  sladkého, protože jsem si přečetla,  že tím, co jíte v těhotenství, ovlivňujete chuťové buňky miminka. Andrea  nemá ráda sladké. Jako prvorodička  jsem měla průběh celého těhotenství nastudovaný po hodinách. Při  druhém dítěti už v lecčems slevíte,  stavěli jsme dům, vůbec jsem neměla  čas, takže jsem jedla úplně všechno.  A Janička jí také všechno, ale opravdu úplně všechno.
 

  • Co je v současnosti v centru vašeho  zájmu?

Máme teď takové třetí miminko - nadační fond, který jsme s manželem  založili. Věnujeme se mu opravdu  se vší péčí. Náplní jeho činnosti je  vymalovávání dětských oddělení  nemocnic tak, aby tam nebyly třeba  jen žluté stěny. Chceme na stěnách  celé pohádkové příběhy. Nedávno  jsme vymalovali dětské oddělení  v Chrudimi. Záchody jsou tam u lokomotivy, pro jídlo se chodí k husám,  které mají košíčky s jídlem, a vrchní  sestra je pod tunelem, z něhož vyjíždí mašinka a kolem se pasou krávy.  Pan malíř se vrchní sestry ptal, jestli jí  nevadí, že bude mít nad sebou krávu,  a ona odpověděla: "Ne, namalujte mi  tam nějakou hezkou".  V Pardubicích  je podobně vymalovaná herna u ortopedie a pan doktor tam i ordinuje. Říká třeba: "Běž k myšičce  a zase zpátky." Děti se nebojí a je jim  tam příjemně a lékaři i sestrám také.  Teď končí další projekt - vymalování stropů jednotky intenzívní péče  na dětském oddělení, aby se děti  koukaly na příběhy a ne jenom do  stropu. Získali jsme pro tento projekt  sponzora. Je to nádhera, když vidíte zástupce firmy ležet na podlaze,  dívat se na strop a vybírat motivy,  které by tam mohly být.

  • Jak vás to napadlo?

Andrejka byla týden hospitalizovaná  v jedné nemocnici, kde bylo hodně bezútěšné prostředí. Domluvili  jsme se s malířem Liborem Škrlíkem,  který nám vymaloval pokojíček pro  Andrejku, zda by to nemohl udělat  stejně i v nemocnici. A ukázalo se, že  jde o životaschopný projekt, protože lidé jsou ochotní na tuto aktivitu  přispívat.

Josef Gabriel


Zdravá výživa usnadňuje život

Napsal Fit pro život - 8/2007.

 
 
Známe ji všichni. Už tři roky hraje jednu z hlavních postav oblíbeného televizního seriálu původně nazvaného Rodinná pouta, později přejmenovaného na Velmi křehké vztahy. Její Ivana z bohaté rodiny Rubešových je sympatická, nekonfliktní žena, matka tří dětí, s neuvěřitelnou smůlou na muže. Samozřejmě, jde o herečku Zdeňku Žádníkovou, ve skutečnosti také matku, ale dvou dětí, pětileté Andrejky a jednoroční Janičky. V povídání jsme je probraly obě, i s manželem.

Zdeňka Žádníková: "Zdravá výživa usnadňuje život"


Neplete se vám Ivana občas do soukromého života?

Je to tak trochu moje druhá identita. Tomu se neubráním, ale jsou důležitější věci na světě než se trápit nad tím, jestli jsem v nějaké herecké škatulce. Pro hodně lidí jsem Ivana, ale většinou mě oslovují paní Žádníková. Zájem mě samozřejmě těší a snažím se dělat čest svému jménu. A doma je Ivanka příjemné zpestření úterního a čtvrtečního večera.

Jaké jsou rozdíly mezi ní a vámi?

Ivana někdy reaguje hloupoučce, což doufám není můj případ. Také má víc dětí. V tom ji nikdy nemůžu dohonit, pořád bude o jedno napřed. Pokud jde o vztahy, je třtinou ve větru se klátící. Já mám velké štěstí na hodné lidi kolem sebe i na hodné chlapy. A šťastné manželství. Podobné jsme si snad v tom, že se nebere moc vážně, já taky ne. To je náš společný rys.

Málokteré herečce se podaří zapojit své těhotenství do role a ještě k tomu pak hrát s vlastním dítětem. Když už se vám narodila holčička, proč scenáristky zvolily roli chlapce?

Moje otěhotnění přišlo v době, kdy už byly napsané a schválené scénáře s narozením chlapečka. Možná se to mohlo změnit, autorky se mě ptaly, co čekám, jenže s manželem jsme netoužili vědět to předem. Tak jsem řekla, ať ve scénáři nechají kluka. A narodila se mi holčička. Musím ale říct, že teď nikdo neřekne jinak než "to je krásnej Janička". Vždycky se tak v půlce věty zarazí, protože ona opravdu vypadá jako chlapeček. Vlásky jí trošku stříháme, ale jen tak, aby se z nich dalo vyčesat klučičí číro. Náušnice jí záměrně nechci dávat. Nemá je ani Andrejka. Sama jsem s tím měla velký problém. V deseti letech mně naši nechali propíchnout uši. Při druhém jsem se tak bála, že jsem cukla, takže vpich mám níž a doktor mi porušil dráhu očního nervu, čímž se mi během dvou měsíců zhoršil zrak o pár dioptrií. Říkám, že když už nám to příroda nezařídila, tak proč mít uměle propíchnuté uši?

Jak "malej krásnej" Janička snáší natáčení?

Výborně. Natáčí od dvou měsíců, takže na prostředí, lidi i světla je zvyklá. Vše vnímá normálně. Žádné problémy s ní nikdy nebyly. Když je napsáno ve scénáři, že je pokakaná, tak ona se do dvou minut pokaká. Opravdu. Je neskutečná. Teď jsme měli delší pauzu, mění se ateliéry, točit se bude v nových dekoracích, tak jsem na ni zvědavá. Už mluví a běhá. Myslím, že ještě tak půl roku a dostane "psanou" roli.

Seriál se vysílá dvakrát týdně. To musí být náročné po všech stránkách. Jak probíhá natáčení?

Točilo se po dvanácti dílech naráz, teď v nové produkci půjde o bloky osmidílné, což je lepší, protože na obrazy budeme mít víc času. Někdy se dělalo i dvacet scén za den. Bylo to zejména pro štáb velmi únavné. Ten musí být "na place" pořád, herci mají stanovené dny. Točí se po prostředích, někdy dějově na přeskáčku. Je to velmi individuální. Seriál není film. Vše musí běžet, na opakování scén není čas. Znamená to umět perfektně text, přesně vědět, co chceme zahrát. Pokud máme nějaký nápad, musíme s ním přijít hned. Mám vycvičenou krátkodobou rychlou paměť, což je pro herce hrajícího v seriálech
nutné. Scénáře se učím v noci, večer, ve vaně, různě... Ivanu už mám docela osvojenou. Troufám si říct, že vím, jak se chová, jaká má gesta. Teď mě začalo bavit měnit typ, na který jsou diváci zvyklí. Těší mě trochu narušovat pravidla jejího chování, aby nebylo předvídatelné, jak se zatváří, jaké bude mít zabarvení hlasu a že udělá právě tohle. Jde mi o to, aby divák čekal, co se bude dít dál. Režisér Vladimír
Drha je v tomto směru velmi vstřícný. Máme možnost malé volné improvizace, když splňuje účel scény.

Kdo vám hlídá děti, pokud natáčíte?

Začíná to být docela náročné. Bydlíme dohromady s manželovou maminkou, babičkou Alenkou. Ta nám hodně pomáhá, ale malý roční "drak" je neskutečný a do toho pětiletá "koncentrovaná otázka" Andrea. Sice chodí do školky, ale to nestačí. Mám chůvu Mílu, která už mi hlídala Andrejku. Když jsou pohromadě obě holky, tak má co dělat. Musíme si dobře organizovat čas. Je to i o logistice. Když natáčím, Andrejku bud' hlídá babička, nebo je ve školce. Při natáčení s Janičkou je Míla s námi. To by jinak nešlo. Musím mít čas na maskérnu, prostor na přípravu s kolegy. Janičku mi podle potřeby Míla přiveze nebo přivede na scénu.

Baví vás práce v domácnosti?

Ne, ale co se dá dělat. Třeba včera jsem čtyři a půl hodiny žehlila. Mezitím jsem v televizi odkoukala Velmi křehké vztahy. Nemám žehlení ráda a ani televize mi u toho nepomůže. Takže milé čtenářky a milí čtenáři. Pokud vystupuji v televizi, tak si buďte jistí, že v reálném životě mám před sebou žehlicí prkno a dělám tuto ryze praktickou a bohulibou činnost. Ráda vařím.

Jakou kuchyni preferujete?

Velmi jednoduchou. Když se řekne rafinovaná kuchyně, tak trošku znejistím, protože mi přijde, že jakmile dáte hodně moc dobrých věcí dohromady, tak žaludek leda zblbnete. Člověk není stavěný na to, aby nakombinoval ovoce, zeleninu, sacharidy a bílkoviny dohromady. Když to vše dáte na talíř a sníte, tak trávíte devět hodin. Pokud máte na mysli rozdělení na kuchyň francouzskou, italskou, českou či jinou, tak můj muž říká, že doma máme kuchyň "žádníkovskou".

Poraďte nám nějaký "žádníkovský" recept ...

Máme rádi ryby, takže třeba lososa s koprovým dipem. Běžně ho upeču a pak přeleju omáčkou, kterou udělám tak, že do sojanézy zamíchám kopr. Přílohou může být kuskus nebo jen zelenina. Teď v létě jíme hodně zeleniny na nejrůznější způsoby - ratatouie z cukety s rajčaty, paprikami a sezamovým semínkem. Když se zeptám:" Co byste chtěli, guláš nebo zeleninu?" manžel zcela jistě řekne zeleninu. Na zahradě mám nejrůznější bylinky, užívám je na doplnění. 

Takže se dá zcela jistě říci, že vyznáváte zásady správné výživy...

Vyznávám, protože usnadňují život. Brání nemocím, únavě. Myslím si, že je rozumné jíst trochu uváženě. Já třeba nemusím mít knedlo-vepřo-zelo. Pečenou kachnu si dám, ale bez kůže, sním jen suché maso. Manžel si vyzkoušel, že po jídle lehčího charakteru je mu lépe. Myslím si, že on má svá klasická jídla k obědu v práci, doma pak "přežije" tu moji zdravou výživu. Nepreferuju ji jen z důvodu, že je zdravá, ale nám všem i chutná. Je to spojení příjemného s užitečným. V současnosti se biopotraviny skloňují ve všech pádech, trh vycítil příležitost. Stále větší procento lidí se zajímá o to, zda jí zdravě.

Máte tento názor odjakživa, nebo teprve v posledních letech?

Už naše maminka takhle žila a vedla nás ke zdravé stravě. Se sestrou jsme třeba nikdy nedostávaly ke svačině salámy, vždycky jen tvrdé sýry. Vzpomínám si, jak jsme ve škole o přestávkách chtěly "čenžovat" svačiny. Samozřejmě, spolužáci měli ty "vysočiny", vonělo to kolem, a my pořád chleby se sýrem. Mamka pekla dorty jen k narozeninám. Takže vzor si každý nese z rodiny. Třeba mě dnes ani nenapadne jít do cukrárny koupit zákusky. Peču dorty k narozeninám. Jako maminka.

Vypadá to, že pro vás jídlo mnoho neznamená...

Naopak. Já miluju jídlo. Kdybych si měla vybrat mezi tím, jestli jít do obchodu s oblečením, nebo s nějakými dobrůtkami, tak u mě delikatesy vyhrají. Mám čerstvý, ne moc příjemný, zážitek. Po čtyřech letech jsem konečně vyjela " na dovolenou s celou rodinou do hotelu k moři. Byla jsem přes kvapená, že zhruba sedmdesát procent dětí tu bylo obézních. Jen třicet procent jich bylo normálních. Když jsem tu byla naposledy před čtyřmi lety, poměr byl obrácený. Tak rychle se to změnilo. S manželem jsme žasli nad těmi dětskými "pneumatikami" a Andrejku skoro hlídali, co jí, protože ona také ráda baští. Co mě ještě nemile překvapilo, když se mi nedávno dostal do ruky jeden magazín s nabídkou oblečení. Byla tam móda pro děti dokonce ve velikostech XXL jako běžná norma, nikoliv něco neobyčejného. Obezita je časovaná bomba.
{mospagebreak }
Zřejmě je to i změnou stylu života. Málo se sportuje, děti více sedí u počítačů, u televizorů. Jakým sportům se věnujete?

Dříve jsem cvičila pravidelně, teď při kombinování s hlídáním dětí to není tak snadné. Doba, kdy Janička spala a já jezdila doma na rotopedu, je nenávratně pryč. Teď běhám za tím malým "torpédem" po bytě. Ale tomu neříkám tělocvik. Usoudila jsem, že musím chodit do fitnessu a cvičit cíleně. Trenér mi rozepsal cviky vlastně hned po porodu, abych se dostala zpět na svoji váhu. Jinak hraji tenis, jezdím na kole a ráda chodím na taneční aerobik. Na víc nemám čas.

Chtěla jste být herečkou odmalička?

Ne, přála jsem si být paní učitelkou jako moje maminka. Tatínek je vystudovaný farmaceut, takže profese herce je  víceméně děsila. Chtěli, abych vystudovala pedagogickou fakultu a učila. Bydleli jsme v Hradci Králové a často jsme chodily do loutkového divadla Drak. Mojí touhou bylo tam hrát, tak jsem šla studovat do Prahy loutkoherectví na DAMU. Ve třetím ročníku jsme celý soubor přešli do Dejvického divadla. Odehráli jsme asi dvě pohádky s loutkami, pak celý soubor vyprofiloval jako činoherní a u toho zůstalo. Dramaturgie Dejvického divadla je výborná, těší mě tam hrát. Mám divadlo ráda.

Přesto máte ještě dost dalších aktivit. Jaké?

Hraju na příčnou flétnu. Začala jsem asi ve třinácti letech. Každý pátek chodím na hodiny flétny k paní profesorce Bílkové. Mám dokonce žákovskou knížku a dostávám známky, obvykle jedničky. Když je to horší, tak proto, že jsem unavená. Pak paní profesorka volá mému muži, že se potřebuju vyspat, ať na mě dohlídne. Pravidelně koncertujeme s komorním souborem Syrinx. Naposledy jsme hrály v krásném kostele z roku 1357 v Litomyšli. Nádherná akustika, výborné publikum... Pokud jde o divadlo, jsem už léta členkou Dejvického divadla. Hraju v Bratrech Karamazových. V příští sezóně bych měla zkoušet něco nového, tak uvidím, jak to s těma robátkama zvládneme.

S manželem prý jste se seznámila, když jste ho učila anglicky. Jak vzal fakt, že místo učitelky jazyků je z vás populární herečka. Nežárlí?

Můj muž je typ manžela, který je šťastný, když jeho žena je šťastná. Je velkorysý a trpělivý. Máme diametrálně odlišné profese. On je ve svém oboru dobrý, je spokojený, takže mezi sebou nemáme žádné tlaky, kdo je lepší nebo horší. Pohled z druhého břehu, jinýma očima, to je občas užitečné nebo i k po-bavení. Manžel mi také pomáhal založit nadační fond. Je zaměřený na podporu projektů a aktivit sociálně zdravotního charakteru. Staráme se například o zkulturnění prostředí v dětských odděleních nemocnic třeba zajištěním vymalování stěn hezkými kresbami. O tom všem se můžete dočíst na našich webových stránkách www.zadnikova.cz. V tom mě hodně manžel podporuje.

A pokud jde o vaše role u domácnosti Máte je nějak rozdělené?

Spíše si pomáháme vzájemně. Manžel někdy vaří, zejména rád dělá ryby. Ale hlavně uspává Andrejku a vypráví pohádky. Teď mají oblíbenou Zeleninovou, což je přetransformovaná Perníková chaloupka. Místo z perníku je ze zeleniny, roste tam smažák, místo komínu má okurku, v bazénu kečup a podobně. To ji strašně baví.

Potýkáte se někdy s bulvárem?

Moc ne, protože bulvár mě hodnotí jako člověka, který je monogamní, bezskandální, se spokojeným manželstvím, tím jsem pro něj hluboce nezajímavá. To jsou informace, které si přečtete jednou, ale podruhé už vás nezajímají. Lidské štěstí nikoho moc nezajímá. A já to redaktorům nikdy nezapomenu připomenout. Jsem pro ně koncentrovaná nuda.

Televizní seriál Velmi křehké vztahy zřejmě hned tak neskončí, ale uvažujete, co budete dělat dál?

Reaguji přítomným okamžikem. Dlouho plánované akce většinou nevyjdou a pak vám život přinese třeba takový obrat, že se ani nestačíte divit.

Čeho byste chtěla dosáhnout? Máte nějaké vysněné role?

Chtěla bych si zahrát v dobrém filmu. Nejraději nějakou dobovku, po tom se mi stýská. Naposledy jsem točila pro Němce císařovnu Zitu, moc jsem si to užila. Shakespeare má nádherné hry, nádherné role. Už jsem si to zkusila na jevišti, když jsem hrála Olívii ve Večeru tříkrálovém v Dejvickém divadle. Tak něco takového bych brala i ve filmu.

Pokud byste mohla volit znovu  svoji profesi, čím byste chtěla být?


Asi bych šla studovat, možná  mezinárodní vztahy nebo obor  překladatelství, zajímala by mě taky původní anglická literatura. Někdy  mám pocit, že mi vzdělání skončilo příliš brzy, tak bych v tom ráda ještě  pokračovala. Časem si nějaké studium  najdu, ale teď s dětmi to není možné. S mužem plánujeme, jen co holky  trošku povyrostou, rodinný jazykový  pobyt v Anglii nebo v Americe. Případně by jel studovat jen on a my  bychom ho doprovázely. To vidím  jako velmi reálnou vizi.

Jaké máte představy o dovolené a jak prožijete zbytek prázdnin?

Moje představy o dovolené jsou jiné, než si teď můžu s dětmi dovolit. Líbí se mi nevědět, kde budu ten den spát, řešit věci nahodile. Mám to slíbeno, až děti trochu odrostou, na to se těším. Vzhledem k tomu, že chceme ještě jedno dítě, tak se taková dovolená zatím rýsuje v nedohlednu. Nemyslete si, netrvám na tom, že bych chtěla ještě chlapečka. Klidně i třetí holku. Mně je ženský svět blízký, mám ho ráda, vím přesně, co mě očekává. Pokud jde o zbytek letošních prázdnin, tak v srpnu pojedu k přátelům do Františkových Lázní, pak s dětmi za babičkou na Šumavu, tam se velmi těším. A budeme natáčet a natáčet Velmi křehké vztahy. Vždy v televizi běží celé prázdniny.

Věnceslava Dezortová
Foto i na titulu: David Hanykýř

Mám ráda všechny své ctnosti i neřesti

Napsal Styl pro ženy.

Divadelní múza Thálie si Zdeňku  Žádníkovou Volencovou vybrala  naprosto neomylně. Útlá brunetka  s uhrančivýma očima hraje jak z partesu, báječně zpívá i tančí.  S čímž se konec konců u dobré  herečky počítá. Kdo ji ale neslyšel  vyprávět o rodných východních  Čechách, o moc přišel.

Její láskou je Hradec Králové  a zámek Kuks, jehož historii sype  z rukávu. Nechali jsme se tedy sídlem hraběte Šporka inspirovat a paní Zdeňku jsme požádali, ať si ze  zdejšího slavného cyklu soch Ctnosti a Neřesti vybere po čtyřech, které  nejvíc odpovídají jejímu naturelu

 

Baví mě ženskost

Aby to neměla paní Zdeňka  tak jednoduché, po jedné ctnosti a neřesti jsme vybrali i my.  A to těžký kalibr - Cudnost  a Smyslnost. Smyslnost ale není neřest; rozesmála se.

"Mam ji ráda. Smyslnost je  přece nejen v sexu, ale také  v jídle, chování, mluvě. To  všechno chytré ženy umějí. Ráda  pozoruji, když dokážou používat hlavu a tělo mile, vnímavě i rafinovaně, tedy v souhrnu smyslně.  Protiví se mi, když to činí po lopatě a vulgárně. Baví mě ženskost a miluju i ženské zbraně.

A co Cudnost, jde s hereckou  profesí vůbec dohromady? Paní  Zdeňka zůstala v klidu, ji zatím  erotické scény míjely. Její seriálová Ivana sice otěhotněla,  ale bez zvědavých očí diváků.


Naděje

Proč tuhle ctnost berete, jak  říkáte, jako velkou životní  šanci?

Protože ji vidím ve svých dětech. Dilema kariéra, nebo rodina  mě netrápí. Mám dvě dcery, a zároveň mám ráda svou práci.

To vážně nic nešidíte? 
Bývám docela výkonná, ale taky mám paní na úklid. Můj muž  ani nechce, abych život propádila  s luxem v ruce, a sám navrhl, že  si někoho na úklid najmeme. Existují prostě priority, které stojí  nad vším ostatním. U nás jsou to  děti. Jistě, strávíte tři čtyři roky  vařením kašiček, utíráním prdelek a padáte únavou. Ale pak se  to přehoupne, z potomků se stanou vaši kamarádi, s nimiž přijde  legrace. Moje naděje, Andrejka  i Janička, jsou krásně slunečné.


Píle

Vám se ta věčná výkonnost ani trochu  nezajídá?

Já vyznávám, že  štěstí přeje připraveným, a vždycky se  mi to vyplatilo.  Když jsem se rozhodla studovat herectví, tatínek to  považoval za profesi nepraktickou  a velmi nestabilní. Doslova mě  donutil, abych si udělala státnici  z angličtiny. Nejdřív jsem trucovala, ale dnes už beru tenhle jazyk  jako srdeční záležitost. Navíc díky  ní nemusím být existenčně úplně  závislá jen na herectví.

Angličtina že je srdeční záležitost?

A to doslova, neboť mě seznámila s manželem. Půl roku jsem  byla jeho učitelkou. Můj muž pracuje jako ekonom. Naše povolání  jsou tedy naprosté mimoběžky  a obchodní angličtina zůstává jediné, co máme profesně společného.  


Stala jste se vůbec první  studentkou, která na DAMU  získala za svou diplomku  Cenu děkana?

Vybrala jsem si téma První herečky a strávila jsem tři měsíce  zavrtaná ve studovně v Klementinu. Drtivá většina materiálů byla  dostupná jen v angličtině, a tak  jsem překládala a byla šťastná, že  dělám něco smysluplného. Velmi  mě to bavilo. Ono pátrat po historii hereček a pohnutkách stát se  herečkou byla v podstatě zábava.  A tátovi jsem tou cenou udělala  velkou radost.

{mospagebreak }

Lenost

Až z tě vaší píle trochu mrazí... '

To byste měla vidět, jak jsem  "pilná", když se mi do něčeho nechce.


Štědrost

Vraťme se zpět k Braunovým  Ctnostem. Co vy a Štědrost,  jih jste si také vybrala?

Nemám ráda lidi lakomé ani ty,  kteří praktikují jen něco za něco.  Taková podmíněná štědrost platí  snad jen u dětí, v tomhle demokracii neuznávám. Liberální výchova  je podle mne cesta do pekla.  

Velkorysost vám tedy cizí  není?

Mám ji ráda a myslím, že sama dokážu být velkorysá. Jen.  jsem musela trochu přibrzdit. V poslední době mi začalo chodit  stále víc e-mailů se žádostmi  o peníze - vy je přece máte a já  je chci na tohle a na tamto. Stačí mi jen pětačtyřicet, sedmdesát,  devadesát tisíc...

Přesto zůstáváte dal štědrá,  jen trochu jinak.

Snažím se být užitečná a využít možností a kontaktů, které  mám. Založila jsem Nadační  fond, mezi jehož hlavní projekty  patří výmalba dětských oddělení  v nemocnicích. Zatím jsme úspěšně zrealizovali pilotní projekt v chrudimské nemocnici. Nyní  pracujeme na obdobné akci pro  dětskou JIP v Pardubicích. Naším záměrem je soustředit se na  regiony a být aktivní hlavně tam.

Spolu s Blankou Haškovou,  uměleckým maskérem Zdeňkem  Klikou a fotografkou Alenou  Hrbkovou také připravujeme kalendář fotografií, jehož výtěžek  připadne na podporu konkrétních  projektů našeho nadačního fondu. Rádi bychom v blízké době  vydali dětskou ilustrovanou knížku pohádek. Kdo by se chtěl dozvědět více, může navštívit moje  stránky - www.zadnikova.cz.

 

Upřímnost

Vy prý si servítky moc neberete?

Dřív skoro vůbec. Ale nemám  ráda upřímnost kontroverzní nebo  jen skandální.

Takže pravda za každou cenu, ať to stojí, co to stojí?  

Dostala jsem se do stadia, kdy pravdu spíš dávkuju, protože hodně radikální názor často věci  uškodí a stejně se nic nezmění.  V tom je mi dobrým učitelem můj muž. Párkrát mi to už řekl -no, bylas upřímná, je ti líp? Na, světě přece není buď ryc, nebo  nic. Dnes už rozlišuju.


Pýcha

Říkáte, že jste ctižádostivá. K tomu svým způsobem patří pýcha. Je to vaše ctnost,  nebo neřest?

Myslím, že pyšná nejsem, pýchu jako lidskou vlastnost nemám  ráda. Něco jiného je ale hrdost.

Mívám někdy tendenci vzít si  toho na sebe víc, než mohu  zvládnout. A potom je to rachot.  Všechno, co jsem slíbila, sice splním, ale bývám pak hodně unavená. Vlastním podivnou náturu.  Když mám hodně práce, bývám  nejšťastnější. To je taková moje  neřest i ctnost zároveň.


Závist  

Živnou půdou pro závist bývá známá tvář i úspěch. Jaké s tím máte zkušenosti?

Setkávám se s ní, ale ne zcela  otevřeně. Líbí se mi krédo Přej  a bude ti přáno.

A co vy sama, závidíte?

Taky mě to občas chytne, ale  závidím v mezích normálu. Udělám třeba náročný casting na  americký film a ono to nevyjde  kvůli naprosté banalitě. Roli dostane někdo jiný. A tomu pak  upřímně závidím. Ale krásně mě  z toho dostane rodina. Mám přece něco víc než jen práci. Prostě  ten neúspěch cítím jako normální světa běh. Je mi to líto, ale jenom líto.


Lstivost

Dost jste mě udivila, když  jste si vybrala právě tuto nectnost. Pročpak?

Protože ji občas používám při  výchově svých dcer. Lstivě na ně  uplatňuji, jak říkám, motivační  programy za odměnu. Takže moje  Andrejka už dlouho odpovídá na  otázku, co na ni funguje, slovem  MOTIVACE.

Nic ve zlém, ale vaše profese je odedávna spojována  s intrikami...

S tím si hlavu nelámu.

---------------------------------------------------------------------


Zdeňka Žádníková Volencová se řadí k nejpůvabnějším herečkám naší divadelní televizní scény. Jenže tahle inteligentní mladá dáma už také ví o životě své a má to v hlavě  náramně srovnané. Osud ji totiž  nijak nešetřil. V sedmnácti, kdy  tápající dívky nejvíc potřebují  mámu, Zdeňce Volencové ta její zemřela. Prohrála boj s nádorovým onemocněním.
"V takový okamžik člověk  sice najednou dospěje, ale stejně je úplně bezmocný. Ta hrozná nespravedlnost ho totálně  zaskočí: Čas to vůbec nevyléčí,  jen trochu obrousí. Moje mamka mě neviděla hrát, neviděla  ani moje holčičky: I když je to  už víc než patnáct let, pořád mi  strašně schází."


Věřím v člověka

Tehdy se také Zdeňka Volencová naučila spoléhat se jen sama na sebe. Takže, když si stanoví cíl, udělá maximum, aby  ho dosáhla.

 

"Ovšem bez toho, že bych  někomu vědomě ublížila. Hnát  se bez ohledu na okolí za nějakou metou je mi čím dál protivnější, i když se to mnohdy stává  normou, protože se rozvolňují  hranice slušnosti: Velmi mě například iritovali všichni ti Vyvolení. Z hlediska obchodního  výborný artikl, z hlediska lidského pro mě naprosto neakceptovatelné".


Maminčin odchod nastartoval u Zdeňky Volencové také jiný přístup ke zdraví. Ačkoliv sotva překročila třicítku, chodí  pravidelně na mamograf.
"Celá řada žen, i těch starších, u nichž je už riziko onemocnění mnohem vyšší, bývá  v tomto ohledu liknavá. Nechci  si v padesáti vyčítat, že jsem na  pravidelná vyšetření kašlala."  

 

Bio-eko-czecho

Dalšími z jejích priorit jsou  také racionální výživa a zdravý  životní styl.

"Je spousta věcí, s nimiž sama nemůže moc udělat. Třeba  s kvalitou ovzduší. Ale určitě  nemusím potahovat z cigarety.  A já jsem až militantní nekuřák. Stejně tak si přece může  sama vybrat, zda a jak často si  zacvičím i co budu mít na talíři. Nepatřím mezi vegetariány,  ani nekrmím rodinu jen zrním.  Kromě kuřecího jím každé  maso. Nejraději asi zvěřinu,  ale nepohrdnu ani šťavnatým  řízkem od naši šumavské babičky. U nás přicházejí na stůl  jen kvalitní potraviny, hlavně  ve variantě bio. A tak mám  pro své holčičky dokonce  i bio-piškoty," uvádí sympatická herečka na pravou míru,  proč má doma přezdívku bio-eko-czecho.

Racionální životní styl však  nebyl její doménou vždycky.  Tahle dnes křehká a subtilní  mladá žena prošla také obdobím, kdy se prala s kily navíc.

"Dnes prostě víc přemýšlím,  co svému tělu dodám, takže,  jak říká můj tatínek, umřu nejspíš úplně zdravá."

EVA MÜLLEROVÁ


Mezi divadlem a seriály

Napsal TV Pohoda 24/2007.

Už dva roky jí diváci drží palce coby Ivance Rubešové - Hruškové - Sýkorové, která je maminkou tří dětí, co nemá štěstí na chlapy...

Když kdokoliv před několika málo lety zatoužil pohlédnout do tváře svého oblíbeného herce nebo herečky a chtěl si přečíst, co hezkého nedávno řekl, pohroužil se do stránek novin á časopisů. Teď stačí nastartovat počítač, proniknout do internetového světa a televizní a filmový hrdina ihned velmi aktuálně sděluje co zažil, co právě dělá, kam pojede na dovolenou.

 

    Takto jsem si "nastartoval" Zdeňku Žádníkovou a dozvěděl se, že hrála v televizních pohádkách O dobré a zlé vodě, O pyšném panovníkovi, Kašpárkovy rolničky, Zkřížené meče nebo Tajemství mořské panny, a že svou velmi dobrou angličtinu uplatnila například v amerických filmech Melting Glass a Ann Frank. O mnoha dalších věcech jsme si pak povídali v jejím novém domě nedaleko Dobříše.

    Na divadelní Akademii vystudovala obor loutkové a alternativní herectví, ovšem roli, která ji doposud nejvíc proslavila, je úloha Ivany Kučerové v televizním seriálu Rodinná pouta, nyní transformovaná do Ivany Sýkorové ve Velmi křehkých vztazích. Přesto se cítí být především divadelní herečkou. Hraje na scéně Dejvického divadla, které nese za tvorbu v loňské sezóně titul Divadlo roku. "Mám to své divadlo ráda, ale je fakt, že je v posledních sezónách pozoruji trochu z povzdálí, protože jsem nebyla obsazena v klíčových inscenacích. Jsem teď ve fázi, kterou bych nazvala Děti a televize. Mám tím na mysli čtyřletou Andrejku, bezmála roční Janičku a zmiňované působení v televizních seriálech. Věřím, že od letošního podzimu opět nastane fáze Divadlo, protože se mi po něm stýská."

    O dvou holčičkách právě padla zmínka, avšak je tady ještě třetí „dítě", na veřejnosti méně známé. Jmenuje se Syrinx (řecké pojmenování Panovy flétny, jak praví slovník) a tvoří je kvarteto až sexteto hráček na příčnou flétnu. "Vede nás laureátka Pražského jara profesorka Magdalena Bílková, která výjimečným způsobem dokáže vyhledat partitury a připravit pro nás repertoár. Oslovuje autory, kteří píší originální skladby pro náš ansámbl s neobvyklým obsazením."

    Na nevyřčenou otázku hned odpovídá: "Například smyčcový kvartet je nádherný, ale obvyklý, kdežto zvuk souboru příčných fléten zní v barokních a renesančních skladbách úžasně. Všechny ostatní holky jsou tak dobré hráčky, že musím cvičit, abych s nimi držela krok. Koncertujeme poměrně často, většinou na akcích charitativního charakteru."

    Prostřednictvím debaty o životě herečky se dvěma malými dětmi se dostáváme k domácím rituálům a ke koukání na televizi. "S dětmi se dívám na pohádky a s mužem si nenecháme ujít seriál Zoufalé manželky, ale jinak je to bída. Nebo naopak výhra? Andrejka nás jemně dotlačila ke sledování první řady StarDance, protože jejím snem je, abych si oblékla ty krásné šaty s flitry a šla do televize tancovat. Na druhé straně jsme tatínkovi prakticky zrušily večerní zprávy, protože je to čas, kdy je celá rodina pohromadě."

    Celá rodina bude pohromadě také v blížícím se létě, na dovolené, o které už se vedou tu a tam večer debaty. Zdeňka Žádníková nezastírá, že rodičovské představy se od sebe poněkud liší, takže mimoděk zřejmě rozhodnou holky, kterým budou chtít dopřát slunce, vodu, písek a bábovičky. Kde tohle všechno najdou? U moře.

    "Žádníci jsou mořští vlci, kdežto já jsem spíš na borůvky. Jenže oni mají v naší rodině převahu, takže pojedeme do Dominikánské republiky, nebo do Egypta, mým mužem velmi milovaného. A jaká je moje představa léta? Do montérek, na traktor a s babičkou do lesa."

    Když si ověřuji, že jsem dobře rozuměl a použiji pojem "malotraktor", herečka se ohradí: "Kdepak, velký traktor a čistit les, svážet soušky. Já mám totiž v emblému praktičnost a užitečnost!"

Text a foto: Pavel Veselý


Downloadhttp://bigtheme.net/joomla Joomla Templates