Z tisku

Jsem přísná maminka

Napsal Děti a my - 2/2008.


Někdy možná až moc.

autor: Scarlett Wilková, Děti a my, 2/2008

Má dvě dcerky, starší Andrejku a mladší Janičku. Až budou o něco větší, plánují s manželem třetí dítě. „Zatím jsme to odsunuli, protože nám došly energetické zásoby,“ říká. Zvládá toho hodně. Kromě hraní v Dejvickém divadle a natáčení seriálu Velmi křehké vztahy si přibrala ještě další práci. Založila nadační fond a pomáhá dětským oddělením v nemocnicích.

  •   Máte nějakou nepříjemnou zkušenost z nemocnice, která vás k založení nadačního fondu přivedla

 Nemám špatnou zkušenost s péčí, ale s prostředím, ve kterém děti v nemocnici byly. Proto jsme začali na stěny malovat pohádkové příběhy. Za relativně málo peněz se tak dá zpříjemnit pobyt mnoha dětem. Vymalovali jsme už dětská oddělení v Chrudimi a v Pardubicích, nyní probíhá malování kojeneckého ústavu ve Veské u Pardubic. Chystáme se na mateřskou školu a máme i další projekty.

  • To prostě zavoláte do nějaké nemocnice, jestli nechtějí vymalovat stěny?

Nás nemocnice oslovují samy. Máme webové stránky, hodně se o fondu píše. V současné době existuje celý seznam projektů. Ale do každého dalšího se pouštím, až když na něj mám sehnáno dost peněz.

  • A daří se?

Už máme stálé sponzory. Z toho, že se našli lidé, kteří jsou ochotni dávat peníze v této době zaměřené především na zisk, mám velkou radost. Jsou mezi nimi například třicetiletí kluci, kteří vlastní internetové fi rmy. Sami děti nemají, mohli by si užívat a investovat do sebe, ale oni nám přispívají. To je pro mě velká frajeřina. Mám kolem sebe tým velmi šikovných lidí, hodně mi pomáhá také manžel.

  • Neříká, že je to jen zbytečná práce navíc?

Naopak. Je fantastický. Pochopil, že to celé má smysl a má stejnou radost jako já.

  • Byly pro vás děti vždycky důležité? Měla jste už jako holka jasno, že chcete rodinu?

Kdybych nepotkala svého muže, tak možná ještě žádné děti nemám. Soustředila bych se na práci a teď, ve třiatřiceti bych začínala mít pocit, že by se mohlo nějaké to mrně rýsovat. Jenže ono by se třeba nerýsovalo. Ale to je rovina kdyby, a ne zrovna moc veselá. Můj manžel děti chtěl už v pětadvaceti. Když jsme spolu mluvili poprvé, hned spustil o dětech, o výchově, až mi v hlavě začala blikat kontrolka: pozor, to vypadá na mateřskou lustraci.

  • To by mě zajímalo, jak takový rozhovor vypadal...

Zkrátka rozhovor lidí, kteří se sobě začínají líbit a tak monitorují, jak ten druhý na co reaguje. Zkoumal si území. Kdybych to měla říct jeho jazykem ekonoma: zjišťoval, jaká je znalost trhu a prostředí. Ale protože byl zábavný a milý, neposlala jsem ho do háje.

  • Je pravda, že jste se seznámili díky tomu, že jste si přivydělávala výukou angličtiny?

Ano. Nastoupila jsem učit do kanceláře fi nančního ředitele a velmi jsem se divila, že mu není nad padesát a nemá šedivé vlasy. Do té doby jsem učila jen holky.

  • Jak to?

Ty se zpravidla učí poctivě a mají motivaci. Pánové se nepřipravují a nepíší úkoly. Jednou jsem udělala výjimku a takhle to dopadlo. Od té doby už mám výuku jiných žáků od manžela něžně zakázanou. Výsledkem našeho vztahu učitel – žák jsou naše Andrejka a Janička. Teď počkáme, až mladší Janička půjde do školy. Až budou kočky trochu více soběstačné, dopřejeme nám všem to třetí štěstí. Ono by to bylo štěstí i teď, ale bylo by to opravdu hodně náročné.

  • Máte chůvu?

Máme babičku Alenku a chůvu Mílu. Míla bere holky jako svoje dcery a ony ji milují. Když je odvážím, tak na otázku – pojedeme domů – svorně odpovídají – ještě ne, ještě chvíli.


 


 

OČIMA MANŽELA RADKA ŽÁDNÍKA

Za šest let manželství se toho v našich životech hodně událo. Tou  největší událostí je příchod dětí na svět. Byl jsem u obou porodů našich  holčiček a musím říct, že na ty dny do smrti nezapomenu. Mám na ně  jen ty nejlepší vzpomínky a vděčím za ně samozřejmě Zdeňce. Musím jí složit velký kompliment za to, jak vše zvládla. Před mateřstvím mám  velkou úctu.
Oba pracujeme, takže naše manželství je hodně o toleranci a snaze  vzájemně si vyhovět. A to považuji za strašně důležité. Zdeňka je velmi  akční, a proto ji někdy musím trochu brzdit. Na druhou stranu mi to  vůbec nevadí, ba naopak. Velmi důležité je, aby si manželé našli čas  sami dva pro sebe. My se o to snažíme, a když se nám to vydaří, tak to  stojí za to.
Zdeňka je velmi pracovitá a dokáže udělat hodně pro rodinu i pro svou  práci. Nejlépe vše najednou a hned. Prostě jsem moc rád, že ji mám  takovou, jaká je.
 

O maminku jsem přišla brzy


  • Souvisí nějak s tím, že si vážíte velké rodiny, fakt, že jste jako děvče ztratila maminku? Kolik vám tehdy bylo?

Sedmnáct. Se sestrou jsme se staly rychle, soběstačné a dospělé. Ze dne na den jsme se,  o sebe musely naučit postarat.

  • Jak jste to zvládaly?

Chcete příklad? Když jsem poprvé dělala čaj, dala jsem pytlíky rovnou vařit do vody. Pravda, je, že když maminka odešla, najednou mě přestaly zajímat hlouposti. Dokud žila, vyváděla jsem doma v Hradci Králové šílené věci. Když, jsem ji ztratila, začala jsem se chovat jinak.

  • Jak? 

Studovala jsem v Praze na DAMU. Všichni pařili a mě to najednou nebavilo. Ráno jsem  učila angličtinu, pak chodila do školy, odpoLedne na flétnu. Všechny peníze jsem šetřila na bydlení. Potřebovala jsem si zaměstnat  hlavu. Místo toho, abych si užívala volnost v Praze, ztráta maminky mě uzemnila. Na  víkend jsem jezdila domů, se sestrou jsme vařily, praly a žehlily tátovi košile. Měly jsme starosti manželek, ne studentek. Nakonec jsme si to rozdělily. Sestra uklízela, já vařila.

  • Nemáte teď tendence rozmazlovat své dcerky, aby si užily bezstarostnější život?

Ne. Já jsem velmi přísná maminka. Občas  zažívám plody liberální výchovy v přímém  přenosu, takže s ní moc nesouhlasím.

  • V čem jste konkrétně přísná?

Děti mají mít volnost, ale i u nich platí, že  svoboda končí tam, kde začíná nesvoboda  druhého. Je to těžké, když chlapeček na pískovišti mlátí holčičku kyblíčkem a jeho maminka říká: nechte je, oni si to vyřeší sami. S tím  nesouhlasím. Co by si měly děti ve dvou a půl  letech řešit? Od toho jsme tady my, rodiče.

  • Nějaké další příklady vaší přísnosti?

Vadí mi například, když si děti získávají  dominanci v kolektivu způsobem, který není fér. Andrejka třeba říká: maminko, já chci  bonbony pro děti ve školce. Ne. At' ji děti mají rády proto, že se k nim hezky chová, ale ne  proto, že rozdává bonbony.

Televize je malý zločin


  • Dochází i ve vaší rodině k situacím, kdy děti  vřískají v supermarketu, že chtějí to či ono?

To mám jednoduché. Andrea ví, že neuspěje, takže to nezkouší. Když nakupuje  s chůvou Mílou, nanosí jí vždycky do košíku spoustu věcí. Já pak Míle říkám: Ustoupíš? Ona: No, nakonec jo. A já: Nesmíš!  Žádné "kindervajíčko" nekupuj, dej jí místo něho jablíčko. A když se bude kroutit,  vysvětli jí, že to jablíčko je stejně z lásky  jako to vajíčko.

  • A výsledek je jaký?

Andrea dál něžně terorizuje Mílu a zkouší  to i na tátu. Já zůstávám tvrdá. Jednou si se  mnou zkusila v obchodě i lehnout na zem.

  • Co se dělo?

Zafungovala odborná literatura. Řekla  jsem jí: Řvi ještě víc. Ještě ta paní u jogurtů tě neslyší. Až skončíš, najdeš mě támhle u pokladny. Byla tak zaskočená, až se  uklidnila. A bylo to. Ví, že když něco slíbím, dodržím slovo. A stejně tak, že když  řeknu ne, znamená to ne. Jsem cíleně přísná.  Někdy možná až moc. Pak si v duchu říkám,  jaký přitom na mě musí být pohled.

  • Jak řešíte zálibu dětí v televizi a počítačích? 

Počítače a televizory v dětských pokojích  považuji za malý zločin. Nejen kvůli tomu,  že mohou mít vliv na ztrátu komunikace mezi  rodiči a dětmi, ale také kvůli vlivu elektromagnetického záření. To tam prokazatelně je  a oslabuje organismus. Já holkám vypínám na  noc i lampičky ze sítě. Když jsme navrhovali náš dům, architekti se ptali, proč nemám rozvody proudu na určitých stěnách. Já záměrně  chtěla, aby v pokojích, kde budeme spát, ve  zdech, u kterých budeme mít hlavy, nebyla  elektřina. Nastudovala jsem si o takových  věcech spoustu věcí a snažím se jimi řídit.

  • No jo, ale co když dcera žadoní, že nutně  musí vidět tu pohádku, o které všechny  ostatní děti mluví?

Andrejku samozřejmě svět televize a počítačů fascinuje. Ví ale, že má nárok na jednu  pohádku denně. Třeba když uspávám Janičku. Tím to končí. Pak si spolu zalezeme do  houpací sítě a povídáme si. Já jí říkám: Tak  ty se chceš raději dívat na televizi, než si se  mnou povídat? Zaváhá. A za to zaváhání  jsem šťastná. Až nezaváhá, bude to špatný.

  • Fakt máte sílu si každý večer s dcerou povídat, když možnost zabavit ji něčím v televizi či počítači je tak snadná?

Ovšem, že pokaždé nemám sílu. To je jasné.  Ale to posazení před televizi se nesmí stát pravidlem. Pořád si říkám, že dítěti musíme nabízet  hry a řádění, tedy lepší program než televizi.

  • Je něco, co považujete za důležité, aby se  dcery naučily?

Chtěla bych, aby poznaly, jaké to je mít  úspěch či pocit zadostiučinění. Ať už ve  sportu, v kolektivu nebo třeba v hudbě. Je to krása, když si třeba zazpíváte ve sboru, krásně se to podaří a vy víte, že ten čas a úsilí při zkoušení se vyplatilo. Takže bych byla ráda, kdyby obě hrály na nějaký hudební nástroj.  Přála bych si, aby uměly obhájit svůj názor  na veřejnosti, aniž by musely mít ostré lokty.  A hlavně, aby věděly, že se nemá lhát.

  • Tak mě napadá, co váš tatínek, vědec, říkal  na rozhodnutí dcery stát se herečkou?

Nesouhlasil s tím. Dostala jsem se zároveň  na angličtinu, ale vybrala jsem si DAMU.

  • Přemlouval vás?

Táta má svou formulku: hluboce ti to nedoporučuji. Nikdy nepoužíval zákaz. Takže  jsem se neměla vůči čemu vymezit. Nebyl  důvod si dupnout a udělat naschvál. Respektoval můj výběr, podporoval mě finančně, jen  jsem mu pořád musela nosit různé certifikáty z jazykových škol. Chtěl mít jistotu, že  když herectví nevyjde, uživím se jinak. Možná, že kdyby tehdy máma ještě žila, šla bych  na peďák nebo tu angličtinu. Ona by mi asi  herectví spíše rozmluvila.



  • Kromě seriálu Velmi křehké vztahy stále  hrajete i v Dejvickém divadle?

Ano. Šestou sezonu v Bratrech Karamazových a v Příbězích obyčejného šílenství.  Na podzim bych měla začít zkoušet novou  inscenaci. Skloubit zkoušení s hlídáním dcer  bude zajímavá logisticko-manažerská show.

  • Máte ještě vůbec čas na nějaké záliby? 

Samozřejmě. Na ty si čas vždy udělám. Hraju v Syrinxu, to je komorní flétnový soubor.  Dělám si i další radost, trénuju s Eduardem  Zubákem, mistrem republiky v latinsko-amerických tancích. Eda se líbí i mému muži, což  je důležité. Teď trénujeme na jeho narozeniny, předvedeme mu speciální taneční blok. Scházíme se jednou či dvakrát v týdnu, Eda mě mučí  a je to fajn. Teď pracujeme na flamengu. Když  moderuji nějaký ples či společenskou událost  zároveň můžeme nabídnout taneční vystoupení, což je pro pořadatele zajímavé.

  • Jak to s prací a dětmi ještě stíháte?

Mám čas zorganizovaný. Dva dny v týdnu  od rána do večera pracuji v Praze a přitom  stíhám i tuto radost. Další tři dny jsem s dětmi doma v Dobříši. Tři dny jsme spolu, dva  dny má maminka jen pro sebe.

  • Jak dlouho jste byla s dcerkami na mateřské? Myslím klasické mateřské, kdy jste  nepracovala a celé dny trávila doma.

Já na to nerada vzpomínám.

  • Ale? Povídejte.

Když jsem byla s Andrejkou rok doma,  měla jsem ke konci pocit, že největší událostí dne je stihnout přečíst si noviny. Je dobré si  to zažít, ale mě stereotyp ničí. Jsem zvyklá na  milou, dynamickou práci a najednou jsem jen  seděla doma. Když se narodila Janička, bylo  to snazší. S druhým dítětem se už nehroutíte  z toho, že je špatně přebalené. Ale i tak to bylo  náročné.

  • Nezkomplikovala jste si život ještě tím, že  jste se přestěhovali do Dobříše?

Jsem autem v Praze téměř za stejnou dobu,  jako bych jela metrem z Jižního města. Když  přijedu domů a nadechnu se čistého vzduchu,  dojíždění mi stojí za to. Dobříš je krásné jméno pro město a dobré místo pro život.

  • Ale budete muset rozvážet dcerky do škol... 

Ale nebudu. Všechno jsem si předem promyslela. Je lepší, když holky budou chodit na základní školu, kde je výborná paní  učitelka a bude tam jen dvacet dětí ve třídě,  než na obrovskou školu v Praze, kde nikdo  nikoho nezná. Když malá Žádníková něco  provede v Dobříši, mám jistotu, že to hned  budu vědět. V Dobříši je také gymnázium.  A má výbornou úspěšnost v přijímání studentů na vysoké školy. Pokud budou holky  studovat na vysoké, ošéfujou si už dojíždění samy.

 

Mateřskou si musím ředit

Napsal TV Revue - 10/2008.

 

  • V květnu loňského roku spolu s manželem Radkem založila Nadační fond, který má za sebou již dva úspěšné projekty-realizaci nástěnných maleb v chrudimské a pardubické nemocnici.
  • Nyní shání finance na nákup krevního analyzátoru pro neonatologii nemocnice Na Bulovce a kardiomonitoru pro dětské oddělení v Pardubicích.
  • V současné době se malují prostory kojeneckého ústavu ve Veské u Pardubic.

Zajímalo mě proto, jakým směrem se bude náš rozhovor ubírat tentokrát. A protože je vždycky nejlepší začít aktuální otázkou ze života, nechal jsem výběr našeho prvního tématu přímo na ní.

Co vás nyní nejvíc zajímá?

Momentálně asi reforma školství a celý jeho nový systém, který je v platnosti od letošního roku. Tím, že naše dcera Andrejka půjde v září do první třídy, vnímám všechny tyto události především filtrem rodiče. Za těch pár měsíců jsem získala celkem slušný přehled o tom, jak u nás školství funguje. Bydlíme v Dobříši, ale pokud bych měla pocit, že někde mohou našim dětem nabídnout lepší vzdělání, byla bych ochotna dceru vozit každý den třeba i do Prahy To však není zapotřebí, protože jsme našli úžasnou paní učitelku, která navíc svoji profesi miluje, což dnes už není úplně tak samozřejmé. S manželem jsme si také přáli, aby Andrejka měla hezké dětství a nestala se už ve svých šesti letech jakýmsi dopravním štvancem mezi Prahou a Dobříší. Je fajn, že bude moci jet do školy třeba na kole a setkávat se se spolužáky i ve volném čase. Všechno je o lidech. Děti se neučí kvůli sobě, ale kvůli rodičům a paní učitelce. A ta v první třídě musí být milovaná. Nedávno jsme byli s manželem na návštěvě u jeho paní učitelky a bylo krásné poslouchat tu sedmdesátiletou dámu, jak vypráví o tom, co Radek prováděl.

To jste byli nedávno u zápisu.

Jasně a byla to pěkná fuška. Andrejka totiž asi tři týdny před tím marodila, nechodila tedy do školky a mně vůbec nedošlo, že bychom se na to měly nějak připravit. Cestou do školy jsme nabraly babičku, manžela a samozřejmě že s námi jela i malá Janička. Andrejka byla krásně vyfešákovaná a vše vypadalo moc dobře. Tedy až do chvíle, kdy začala na manželovy jednoduché otázky odpovídat jednoslabičně a šišlat naprosto dětským hláskem, který jsme u ní do té doby snad nikdy neslyšeli. Odmalička má totiž celkem prořízlou pusinku. Na otázky, jak se jmenuje a kolik je jí let, reagovala: "Nevím a neřeknu". Asi zkoušela, co vydržíme.

Jak jste nakonec tuto zapeklitou situaci vyřešili?

Nezbylo mi nic jiného, než se uklidňovat tím, že ji to za chvíli přejde. Naštěstí vše dopadlo dobře. Naše dítě si stouplo před tabuli, zcela zřetelně zarecitovalo tři sloky nějaké básničky, kterou jsme do té doby ještě neslyšeli, a my se uklidnili. Zlatá školka! Nejvíc se ale ve škole líbilo Janičce. Pořád si kreslila na tabuli, posléze na nás, takže jsme všichni přijeli domů zamazaní od barevných kříd.

Po prázdninách se tedy běh vaší domácnosti opět zásadně změní.

Mám ambici naučit Andrejku co nejrychleji se učit, aby se vše dovedla učit sama (směje se). Obávám se totiž, že se svojí znalostí matematiky vystačím zhruba tak do pololetí.


 V jaké fázi se nyní nachází vztah vašich dvou ratolestí?

Andrejka se snaží Jáňu ochraňovat, ale ona ji za to pěkně "mydlí". Andrejku proto učím, aby ji spíš pohladila, než to promptně vrátila. Snaží se to opravdu celkem důsledně dodržovat, a Jana si ji proto už nedovolí tak často uhodit. A tak se milujou a řežou. Někdy se však jedná až o životu nebezpečné hry, které raději pro jistotu sleduji z povzdálí.

Jak vypadá ta nejnebezpečnější?

Andrejka vezme Janu kolem ramen a roztočí ji. To už mají dneska ale zakázané.

Mají vaše dcery podobné nebo rozdílné povahy?

Andrejka je dobrá čistá dušička, oblíbená v kolektivu, ale hodně opatrná. Jana je proti ní živel a možná i díky natáčení seriálu Velmi křehké vztahy, kde mi pořád hraje syna Štěpána, je mnohem víc otrkaná. Na Jáňu také reagují dospělí úplně jinak než na Andrejku. Dochází pak k paradoxu, že se starší dcerou jednají spíš jako s dítětem, kdežto s tou mladší komunikují jako se sobě rovným partnerem. Jana se totiž na lidi dovede podívat těma svýma hnědýma očima tak, že v tu chvíli máte pocit, jako byste mluvil s dospělým. Nikdy třeba nikoho nenapadlo na ni šišlat.

Podobně jako vaše holky i vy pocházíte ze dvou dětí. Vzpomenete si na okamžik, kdy jste si byly se sestrou nejvíc blízké?

Asi v době, kdy nám umírala maminka. Tehdy jí byla právě sestra velkou oporou. Já měla naopak spíš tendence si to moc nepřipouštět a snažila jsem se všechny s tím spojené trýznivé myšlenky vytěsňovat. Sestra byla v tomto směru naštěstí mnohem rozumnější než já a chovala se jinak... Spolu jsme se pak staraly o tátu a snažily se mu být nápomocny. I když jsem starší, pořád se cítím být tou mladší z nás. Andrejka má dnes tři děti, o které se báječně stará. Bohužel se ale nevídáme úplně tak často, jak bychom si přály.

Zajímalo by mě, která z vás kočíruje všechny děti, když se obě rodiny sejdou?

Kolikrát to bývá opravdu pěkný hukot, to máte pravdu. Většinou je staví do latě hlavně sestra, která je v tomto ohledu naprosto famózní. Ono zvládnout tři nebo pět dětí, to už přece není takový rozdíl. Abych se přiznala, já v těchto chvílích nestíhám a pouze monitoruji probíhající události. Teď se zrovna chystáme na společnou dovolenou, takže nebude o další zážitky tohoto druhu určitě nouze.

Máte se sestrou nějaký společný zážitek z dětství, na který si každá pamatujete trochu jinak?


Víte, my na minulost naprosto regulérně nevzpomínáme. Ve chvíli, kdy bychom se začaly vracet k zážitkům z dětství, došlo by i na vzpomínky spojené s maminkou, a ty nás hodně bolí. Podobné věci proto neprobíráme ani s tátou. Teď se to sice po těch patnácti letech začíná zlehka měnit, ale přesto raději mluvíme o přítomnosti a budoucnosti.

Pojí vás se sestrou nějaké společně vlastnosti?

Myslím, že jich asi moc nebude. Ale to nám nijak nevadí. Pro Andreu je rodina s dětmi absolutně na prvním místě. Od 23 let se o ně stará, je doma a cestuje spolu se svým mužem po světě. Žili téměř dva roky V Paříži a tři v Japonsku. Všechny možnosti své velmi slibné kariéry, k níž měla pěkně nakročeno, ji narozením dětí rázem přestaly zajímat. Já si naopak nedovedu vůbec představit, že bych měla být celý týden jen s dětmi a to bez jakéhokoli dalšího zaměstnání. Mateřskou si prostě musím ředit. Sestra Andrejka je pro mě absolutní maminka. I proto se má první dcera jmenuje po ní, což snad mluví za vše.
JIŘÍ LANDA

Vzala jsem si poklad

Napsal Story - 3/2008.


Když za mnou jela, taxikář to prý nevydržel a začal: "Já vás odněkud znám, ale ne z časopisů." Odvětila, že v nich není dnes a denně, protože vede nudný spokojený monogamní manželský život, o kterém si přečtete jednou a pak vás už nezajímá. Jenže bezpečí je nuda. Chtělo to trošku adrenalinu. A tak založila nadační fond. Malíř Libor Škrlík její dceři Andrejce krásně vymaloval pokojíček myšičkami, krtky, autíčky. "Andrea byla měsíc před tím, než se jí narodila sestřička, hospitalizovaná v nemocnici, jejíž interiéry byly slušně řečeno tristní. Prostředí ji deprimovalo a chtěla pořád domů za myšičkama. Inspirovalo mě to a se Škrlíkem jsme zkusili pilotní projekt na dětském oddělení nemocnice v Chrudimi. Na zdech tam projíždí třeba vláček s husama. Musím říct, že to mělo fantastický účinek. Děti se tam nebojí."

  • Proč jste začínali v Chrudimi, myslela jsem, že jste rodačka z Hradce Králové?

Jsem, ale výtvarník Libor Škrlík je z Chrudimi. Ted jsme sehnali sponzory pro pediatrii pardubické nemocnice, takže děti na místní JIPce sice koukají do stropu, ale už si na něm můžou prohlížet příběhy.

  • A jak to bylo s hospitalizací vaší dcery?

U Andrejky bylo podezření na zánět ledvin a já tam s ní nemohla být, protože jsem měla první termín porodu. Jana by se bývala narodila už osmého června, ale zastavila jsem to, aby přišla na svět, až se sestřička vrátí domů, protože jsem nevěděla, jak bych to jinak zvládala.

  • To musela být poměrně stresová situace...

Nebyla příjemná. Když máte dítě v pyžámku s rozstřiženým rukávem, aby mu mohli dávat infuze, je to vždycky depresivní. Nejraději byste nastavila obě ruce a řekla: Na-píchněte radši mě. Nedovedu si představit pocit žít vedle dlouhodobě  hospitalizovaného dítěte. Musí to být příšerné.

  • Je to tak, že až když se člověku něco přihodí, dá se na charitu, nebo ve vašem případě byl jiný postup?

Vždycky existuje nějaký reálný impulz. Mě v té době popadla chuť i energie a byly k dispozici finanční prostředky od lidí, kteří chtěli pomoci. Přišlo mi škoda takovou šanci promrhat. Strávili jsme hodně bezesných nocí dáváním dohromady dozorčích rad. Nemám ani právní, ani ekonomické vzdělání, ale chtěla jsem, aby po téhle stránce bylo vše průhledné, tak jsem přemluvila manžela, aby si to vzal na starost. Je ekonom, pro něj to bylo snadné. A já se můžu věnovat pořádání koncertů pro svůj nadační fond, výrobě kalendáře, organizaci módních přehlídek. Je mi dobře s vědomím, že ve finančním světě se ne všechno přepočítává na peníze.

  • A ve finančním světě je dobře i herečce, která má manžela ekonoma...

Samozřejmě. Kdybych neměla takové rodinné zázemí, nemohla bych dělat věci, které dělám. Ale to je zase jenom o tom, co by, kdyby, a já vidím věci naprosto reálně. Vzala jsem si poklad.

  • Mluvila jste o nudném monogamním manželství. Kolik let už trvá?

Chodili jsme spolu osm měsíců, ale Radek mě hned přivedl do jiného stavu a úspěšně v tom pokračuje. Vždycky, když se hodlám nadechnout, zjistím, že jsem těhotná. Na podzim si naplánoval třetí miminko.
  • A vy jste mu ho schválila?

Já udělám, co mu na očích vidím. Ale teď si chvilku odpočinu. Teprve nedávno jsem přestala kojit, a to násilím, Janě by to vyhovovalo do pěti let.

  • Jednou jste mi vyprávěla, že jste se s mužem seznámili při výuce angličtiny. Už vzniklo poměrně dost filmů a knih inspirovaných tím, jak učitelky svádějí žáky.

V případě mého žáka šlo o poněkud jinou věkovou kategorii. A navíc vyznávám klasický model muž dobyvatel a žena dobývaná. V opačném případě je to nuda. Asi jsem ze staré školy, ale přece nepůjdu balit chlapa!
 
  • A zdokonalujete se ještě v angličtině?

Ne. Radka jsem naučila, co potřeboval, a když je nejhůř, zahrajeme si doma modelové jednání v angličtině, kde mám roli agresivního obchodního partnera. Abych nevypadla ze cviku, poslouchám BBC.

  • Kde jste se tento jazyk tak dobře naučila?

Dostala jsem se na angličtinu na vysokou školu a taky už o dva měsíce dřív na DAMU na loutkárnu. Na umělecké školy se dělají přijímačky v březnu. Rozhodla jsem se jít na DAMU, ale protože tatínek z toho nebyl příliš nadšený, musela jsem si udělat státnice z angličtiny, abych byla schopná něčeho jiného, pokud se herectvím neuživím. Takže jsem kromě učení obchodní angličtiny i překládala. Díky tomu jsem se naučila být soběstačná, na čemž jsem vždycky lpěla Překvapuje mě, kolik lidí během studia využívá rodiče, aby je  zabezpečili, a bere to jako samozřejmost. První, co svým holčičkám vštípím, bude: ano, studovat, a k tomu jít na brigádu.


  • A už na dcerách zkoušíte aplikovat výuku jazyků?  

Andrejka má angličtinu ve školce, a tak učí  svou sedmnáctiměsíční sestru. Já se u toho  můžu počurat smíchy.

  • Nebude mít ta nebohá Jana v hlavě zmatek? Nejen kvůli angličtině, ale navíc od narození hraje v seriálu Velmi  křehké vztahy chlapce.

Ovšem je výborná. Vyčešeme jí s maskérem  kohouta, oblékneme do modrého, ona popadne mičudu a dělá Štěpána.

  • Jen aby v životě neměla trauma, že byla za chlapečka...  

To je úplná blbost. Líbí se mi, že bude mít na  dětství fajn vzpomínku, protože díly, ve kterých je, si samozřejmě nahráváme. Kdo má  takhle zmapované první měsíce života?

  • Jak nápad, aby dcera hrála seriálového syna, vznikl?  

Scenáristky potřebovaly, aby moje postava byla těhotná, a já přesně s dvouměsíčním  odstupem skutečně otěhotněla, takže to šlo  krásně ruku v ruce.

  • Kolik let žijete s Rodinnými pouty, nyní Velmi křehkými  vztahy?

Čtyři. Tým scenáristek zůstal stejný, takže  mám velký pocit jistoty. Katka s Jitkou Bártů mi píšou roli na tělo.

  • Ivanka se hodně změnila?

S těmi dětmi je to víc Zdeňka než Ivanka.  Ale situace, které mi autorky připravují, nemají pochopitelně s mým reálným životem  nic společného. Musí tam být dramatické  konflikty a těm já se snažím v reálu vyhýbat.  Nepřispívají k mojí pohodě.

  • Jak jste se naučila žít s tím, že jste pro lidi "ta Ivanka"?  

Zabývat se tím, že jsem v nějaké škatulce,  nemá smysl. Jsem ráda, že mám práci, kterou jsem až neskutečně dobře skloubila jak  s těhotenstvím, tak s mateřstvím, a to, že  jsem známá, hrozně pomáhá mému nadačnímu fondu. Kdybych nebyla dvakrát týdně  na obrazovce, tak by tak neprosperoval.  

  • Když jste se přestěhovali do Dobříše, brali vás místní jako  novou sousedku, nebo že se nastěhovala Ivanka?

Mám štěstí na hodné lidi a vyhovuje mi maloměsto, kde se všichni znají a vědí, že jsem  včera s Andreou začala chodit na tenis, doporučí mi dobrou mateřskou školku a řeknou, kde mají nejlepší rohlíky. Vědí, že když  přijdu do krámku, chci všechny brokolicové  pomazánky a dýně, tak mi je schovají - je to  o osobním kontaktu. Až Andrea něco provede, taky se to dozvím.

  • Nejdřív jste si užívala až přespříliš divadla, teď zase pro  změnu seriálu...

Když si představím, jak jsem pořád jen  zkoušela a hrála dvacet představení do měsíce a teď jedno... Jsou to různé fáze života.  

  • Takže jste došla k poznání, že bez divadla lze žít?

Ne. Ale že jsou důležitější věci. Ovšem divadlo je krásná záležitost. Magie.

HELENA HERBRYCHOVÁ

U jednoho stolu

Napsal Harper`s BAZAAR - Leden 2008.

O lásce a jejích (ne)proměnách si povídaly:
• Lenka Krobotová, herečka, která, když jí nabídli hostování v Dejvickém divadle, vstoupila na prkna, kde kraloval jako režisér její otec Miroslav Krobot "Museli tátu přemlouvat, aby mi dal šanci, že jsem přece skončila DÁMU s dobrými výsledky," vzpomíná Lenka. "Byl na mě při zkouškách jako na dceru přísnější." Od té doby v Dejvickém divadle zůstala.
• Klára Melišková byla okouzlující ve filmu Mistři, však za něj také získala sošku Českého Iva za ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Od roku 1996 je v angažmá v Dejvickém divadle.
• Zdeňka Žádníková se do povědomí veřejnosti dostala rolí v seriálu Rodinná pouta, resp. Velmi křehké vztahy. Kromě toho se ale stará ještě o dvě dcery a stejně jako Lenka a Klára je členkou Dejvického divadla.

  • Kdybyste si mohly vybrat, v jaké době byste chtěly žít?

Lenka: V osmnáctém století, ale bez válek. Líbí se mi tehdejší móda, komunikace, způsob vyjadřování, vztahy mezi lidmi...  Samozřejmě bych chtěla být šlechtična ze zámku.
Klára: Ale co kdybys nebyla šlechtična, ale vesnická Mařena? 
Lenka: Tak to bych nechtěla žít v osmnáctém století! Tehdy  to asi v rodině bylo drsnější než dnes...
Zdeňka: Já bych si vybrala třicátá léta minulého století. Líbí  se mi tehdejší noblesa, móda, styl, literatura, divadlo, celkově ta doba před druhou světovou válkou byla zajímavá.  Přišla samostatnost českého státu, lidi si vážili toho, že jsou  Češi, a chovali se podle toho. Samozřejmě je vždycky lepší  pohybovat se ve společnosti z vyšších kruhů.
Klára: Mně by nevadilo vlastnit nějaké hospodářství, lidi  museli sice makat, ale neměli čas zamýšlet se nad hloupostmi, dodržovali tradice...
Zdeňka: Museli ale vstávat ve čtyři ráno! 
Klára: Ale zase chodili brzo spát!
Zdeňka: V podstatě se nám líbí doba, kdy ještě nebyla televize. Jsem ráda, že  žiju v dnešní době, ale  vjemů je tolik, že na to  základní, komunikaci  mezi lidmi, nezbývá  čas, síla ani chuť... 


  • Jak na tom tehdy, v té  vaší době, byly ženy? 

Zdeňka: Některé velmi  dobře, třeba taková Coco Chanel, ta mě  napadá jako první,  nebyla jen tak někdo.  Kostýmek, kterým tenkrát ovlivnila celou generaci, navrhla přesně v té době. 
Lenka: Když se vrátím k Mařeně, na chvilku bych to chtěla  zkusit, ale s možností z toho s pomocí kouzelného prstenu  utéct, když by mě začal znásilňovat třeba neznámý voják... 
Klára: Ženy na mém statku na tom byly docela dobře. Po  večerech draly peří, povídaly si - to je něco pro mne sedět  v sednici, mít tam teplo, povídat si,. drát peří...

 
  • Jak asi vypadaly vztahy mezi muži a ženami?

Zdeňka: Určitě to byla doba, kdy podřízenost vůči mužům  byla veliká. Ale podle mého už tehdy záleželo na výběru  partnera, na tom, jaký byl, jak byl tolerantní, jak byl vychovaný... Láska kvetla v každém století...
Lenka: V mé době mohla být žena někdy i víc než muž,  pokud to byla vysoce postavená osoba, honorace, šlechta.  Stačí připomenout si Marii Terezii nebo film Nebezpečné  známosti... Pokud žena v té době sama sebe nezničí, tak  může vládnout dokonce i chlapům. Mě by zajímalo - abych  se k tomu vrátila - vyzkoušet si život ženy v horní vrstvě  i tu pradlenku Madlenku, která od rána do večera prala  a máchala prádlo v potoce. Poznala bych tak vztahy mezi muži a ženami v horní vrstvě a v té nejchudší. Jako herečku by mě zajímalo srovnání, zkusit si obojí... Ale mohla si  Madlenka vybrat muže podle svého?
Lenka: Mohla, proč ne, ale taky za to mohla krutě zaplatit...  Ale nebylo tehdy zvykem, že ženicha vybírali rodiče? 
Zdeňka: To ano. Ale představte si, že Madlem byla krásná,  tak by to pak bylo o něčem jiném. Přijel by princ na bílém  koni, vykřikl: "Ty jsi má jediná!" a odvezl si ji do zámku... 
Lenka: Myslím, že by to bylo ještě jinak. Udělal by jí levobočka..., a co by si pak Madlenka počala?
Zdeňka: Jo, máš asi pravdu, ale mě ta moje naivní představa baví... Ona spousta věcí, které byly dřív nemyslitelné, je  dneska normou.'Dříve bylo nemanželské dítě téměř pohromou, dneska je to běžné - vždyť dvě třetiny dětí se rodí svobodným matkám.
Klára: Nemanželské dítě mohlo vzejít i ze silného vztahu  mezi dvěma lidmi! Když žena otěhotněla s nepravým  mužem, musela to zřejmě často řešit potratem...
Zdeňka: Jeden náš známý opravuje dům, který je postavený  ve třicátých letech, a když zkoumal jeho historii, zjistil, že  v něm žil porodník-gynekolog, který dělal potraty. Jenom  potraty. Takže lidi na to byli...

  • Závislost žen na mužích byla velká. Dnešní ženy už muže vlastně  nepotřebují.

Klára: Podle mě je ještě dost žen, které na mužích závislé  jsou... Konečně se řeší domácí násilí, o kterém se dlouho  mlčelo, a některé ženy pořád nevědí, co dělat, když se s tím  setkají. S tím souvisí, že žena v dřívějších dobách musela  muže poslouchat. A nebyl čas na mluvení o pocitech,  o tom, že vás něco trápí, všichni si to nesli v sobě a nějaké  diskuse o něčem se asi moc nepěstovaly.
Zdeňka: Ženy v dřívějších dobách se zamilovaly a měly  jeden jediný fatální vztah v mládí a z něho pak žily celý  život. Po boku jiného muže na něj vzpomínaly...
Klára: Málokdo si vzal, koho doopravdy miloval, většinou byly  sňatky domluvené rodinou  kvůli gruntu.
Zdeňka: A samozřejmě to,  co je nedosažitelné, má  obrovskou přitažlivost, to  je známá pravda. Nebyly  telefony, ti lidé se neviděli, mohli si jen psát. Takže  v sobě živili svoji touhu,  obraz toho druhého,  který si stvořili.

  • Všechny jste si vybraly  dobu, která byla klidnější  než ta dnešní. Zřejmě byly  i vztahy mezi mužem  a ženou kvalitnější...

Zdeňka:
Mám babičku,  která žije na Šumavě,  a často si uvědomuji, jak  lidem dřív čas jinak plynul. Slavili posvícení, poutě, to byla jejich jediná kultura,  dva tři měsíce se na tu událost těšili a chystali se na ni  a další měsíce z ní žili. Babička žila s dědou dvaapadesát  let. Brala si ho, když jí bylo třiadvacet, což bylo na tehdejší dobu dost pozdě. Byla krásná, měla výhodné nabídky k sňatku... Jenže ona chtěla zůstat doma na statku, vztah k půdě byl tehdy silný. Pak jim komunisti vše sebrali, v restituci dostali vše zpět a začali odznovu... "Já věděla,že na práci moc nebude, on je spíš takový diskutatér...," říkávala. Ale měli spolu tři syny  a milovali se až do dědovy smrti.
Lenka: Moje babička žila s dědou celý život a podle toho, jak  o tom mluví, si myslím, že ji nikdy nenapadlo se rozvést.  Manželský slib měl zkrátka asi větší hodnotu...
Zdeňka: A pak je tu ten neprůstřelný argument: Co by tomu  řekli lidi?! Tahle věta je magická. Pro moji babičku je to  alfa omega žití.

  • Když se muž a žena tehdy vzali, byli si věrní celý život. A dnes? 

Klára: Někdy je manželství opravdu náročné. Pokud vztah  neoživujete, nevěnujete se mu, pokud vás ten druhý nezajímá, je lehké druhého ztratit. A kolem je takových lákadel... Obzvlášť při našem povolání, v divadle, zkoušíte,  zkoušíte, najednou přeskočí jiskra - a člověk se musí umět  ovládat a poradit si s tím. Pořád máte možnost volby - do  jaké míry vám záleží na vztahu, který máte doma. Pro mne  by nevěra znamenala, že vztah ničím.
Lenka: Každý vztah je přece hlavně o toleranci.
Zdeňka: Podle historických filmů to vypadá, že nevěra byla  dříve normální, fungovaly i veřejné domy... A šlechtičny?  Ve vyšších kruzích šlo hodně o sňatky z rozumu, takže tam  se s nevěrou vypořádal každý po svém.

  • A nemyslíte si, že dnes se ke vztahům přistupuje lehkovážně?  Dříve byl sňatek i dohodnutý ale bral se s vážností.

Klára: Někdo hledá celý život toho pravého, někdo je vlečený pudy a někdo hledá někoho, koho by měl rád,  někdo si chce popovídat a na sexu mu nezáleží... Je to  různé. Nemyslím si, že by dnes lidi přistupovali ke vztahům lehkovážněji než dřív.
Zdeňka: Sex se dá báječně naučit, takže je mnohem lepší,  když si s tím člověkem máte co říct.
Lenka: Často se ta "vážnost" jen předstírala, nedělala  bych si iluze - doba se mění, ale člověk je pořád stejný. 
Zdeňka: Vděčným námětem mnoha fejetonů či článků  i ve vašem časopise je žena a její dva, tři či dokonce i čtyři  muži. Každý je v něčem ideální, dohromady tvoří báječný celek, a doba velí užívat si. Myslím si, že je to časem  vyčerpávající. Lehkovážnost ve vztazích budiž, ale bez  dětí. Děti potřebují vztah a to vztah spolehlivý. Napadá mě k tomu ještě jedno: Komu dávám svoje tělo, tomu  dávám svůj život.



Downloadhttp://bigtheme.net/joomla Joomla Templates