Z tisku

Vzala jsem si poklad

Napsal Story - 3/2008.


Když za mnou jela, taxikář to prý nevydržel a začal: "Já vás odněkud znám, ale ne z časopisů." Odvětila, že v nich není dnes a denně, protože vede nudný spokojený monogamní manželský život, o kterém si přečtete jednou a pak vás už nezajímá. Jenže bezpečí je nuda. Chtělo to trošku adrenalinu. A tak založila nadační fond. Malíř Libor Škrlík její dceři Andrejce krásně vymaloval pokojíček myšičkami, krtky, autíčky. "Andrea byla měsíc před tím, než se jí narodila sestřička, hospitalizovaná v nemocnici, jejíž interiéry byly slušně řečeno tristní. Prostředí ji deprimovalo a chtěla pořád domů za myšičkama. Inspirovalo mě to a se Škrlíkem jsme zkusili pilotní projekt na dětském oddělení nemocnice v Chrudimi. Na zdech tam projíždí třeba vláček s husama. Musím říct, že to mělo fantastický účinek. Děti se tam nebojí."

  • Proč jste začínali v Chrudimi, myslela jsem, že jste rodačka z Hradce Králové?

Jsem, ale výtvarník Libor Škrlík je z Chrudimi. Ted jsme sehnali sponzory pro pediatrii pardubické nemocnice, takže děti na místní JIPce sice koukají do stropu, ale už si na něm můžou prohlížet příběhy.

  • A jak to bylo s hospitalizací vaší dcery?

U Andrejky bylo podezření na zánět ledvin a já tam s ní nemohla být, protože jsem měla první termín porodu. Jana by se bývala narodila už osmého června, ale zastavila jsem to, aby přišla na svět, až se sestřička vrátí domů, protože jsem nevěděla, jak bych to jinak zvládala.

  • To musela být poměrně stresová situace...

Nebyla příjemná. Když máte dítě v pyžámku s rozstřiženým rukávem, aby mu mohli dávat infuze, je to vždycky depresivní. Nejraději byste nastavila obě ruce a řekla: Na-píchněte radši mě. Nedovedu si představit pocit žít vedle dlouhodobě  hospitalizovaného dítěte. Musí to být příšerné.

  • Je to tak, že až když se člověku něco přihodí, dá se na charitu, nebo ve vašem případě byl jiný postup?

Vždycky existuje nějaký reálný impulz. Mě v té době popadla chuť i energie a byly k dispozici finanční prostředky od lidí, kteří chtěli pomoci. Přišlo mi škoda takovou šanci promrhat. Strávili jsme hodně bezesných nocí dáváním dohromady dozorčích rad. Nemám ani právní, ani ekonomické vzdělání, ale chtěla jsem, aby po téhle stránce bylo vše průhledné, tak jsem přemluvila manžela, aby si to vzal na starost. Je ekonom, pro něj to bylo snadné. A já se můžu věnovat pořádání koncertů pro svůj nadační fond, výrobě kalendáře, organizaci módních přehlídek. Je mi dobře s vědomím, že ve finančním světě se ne všechno přepočítává na peníze.

  • A ve finančním světě je dobře i herečce, která má manžela ekonoma...

Samozřejmě. Kdybych neměla takové rodinné zázemí, nemohla bych dělat věci, které dělám. Ale to je zase jenom o tom, co by, kdyby, a já vidím věci naprosto reálně. Vzala jsem si poklad.

  • Mluvila jste o nudném monogamním manželství. Kolik let už trvá?

Chodili jsme spolu osm měsíců, ale Radek mě hned přivedl do jiného stavu a úspěšně v tom pokračuje. Vždycky, když se hodlám nadechnout, zjistím, že jsem těhotná. Na podzim si naplánoval třetí miminko.
  • A vy jste mu ho schválila?

Já udělám, co mu na očích vidím. Ale teď si chvilku odpočinu. Teprve nedávno jsem přestala kojit, a to násilím, Janě by to vyhovovalo do pěti let.

  • Jednou jste mi vyprávěla, že jste se s mužem seznámili při výuce angličtiny. Už vzniklo poměrně dost filmů a knih inspirovaných tím, jak učitelky svádějí žáky.

V případě mého žáka šlo o poněkud jinou věkovou kategorii. A navíc vyznávám klasický model muž dobyvatel a žena dobývaná. V opačném případě je to nuda. Asi jsem ze staré školy, ale přece nepůjdu balit chlapa!
 
  • A zdokonalujete se ještě v angličtině?

Ne. Radka jsem naučila, co potřeboval, a když je nejhůř, zahrajeme si doma modelové jednání v angličtině, kde mám roli agresivního obchodního partnera. Abych nevypadla ze cviku, poslouchám BBC.

  • Kde jste se tento jazyk tak dobře naučila?

Dostala jsem se na angličtinu na vysokou školu a taky už o dva měsíce dřív na DAMU na loutkárnu. Na umělecké školy se dělají přijímačky v březnu. Rozhodla jsem se jít na DAMU, ale protože tatínek z toho nebyl příliš nadšený, musela jsem si udělat státnice z angličtiny, abych byla schopná něčeho jiného, pokud se herectvím neuživím. Takže jsem kromě učení obchodní angličtiny i překládala. Díky tomu jsem se naučila být soběstačná, na čemž jsem vždycky lpěla Překvapuje mě, kolik lidí během studia využívá rodiče, aby je  zabezpečili, a bere to jako samozřejmost. První, co svým holčičkám vštípím, bude: ano, studovat, a k tomu jít na brigádu.


  • A už na dcerách zkoušíte aplikovat výuku jazyků?  

Andrejka má angličtinu ve školce, a tak učí  svou sedmnáctiměsíční sestru. Já se u toho  můžu počurat smíchy.

  • Nebude mít ta nebohá Jana v hlavě zmatek? Nejen kvůli angličtině, ale navíc od narození hraje v seriálu Velmi  křehké vztahy chlapce.

Ovšem je výborná. Vyčešeme jí s maskérem  kohouta, oblékneme do modrého, ona popadne mičudu a dělá Štěpána.

  • Jen aby v životě neměla trauma, že byla za chlapečka...  

To je úplná blbost. Líbí se mi, že bude mít na  dětství fajn vzpomínku, protože díly, ve kterých je, si samozřejmě nahráváme. Kdo má  takhle zmapované první měsíce života?

  • Jak nápad, aby dcera hrála seriálového syna, vznikl?  

Scenáristky potřebovaly, aby moje postava byla těhotná, a já přesně s dvouměsíčním  odstupem skutečně otěhotněla, takže to šlo  krásně ruku v ruce.

  • Kolik let žijete s Rodinnými pouty, nyní Velmi křehkými  vztahy?

Čtyři. Tým scenáristek zůstal stejný, takže  mám velký pocit jistoty. Katka s Jitkou Bártů mi píšou roli na tělo.

  • Ivanka se hodně změnila?

S těmi dětmi je to víc Zdeňka než Ivanka.  Ale situace, které mi autorky připravují, nemají pochopitelně s mým reálným životem  nic společného. Musí tam být dramatické  konflikty a těm já se snažím v reálu vyhýbat.  Nepřispívají k mojí pohodě.

  • Jak jste se naučila žít s tím, že jste pro lidi "ta Ivanka"?  

Zabývat se tím, že jsem v nějaké škatulce,  nemá smysl. Jsem ráda, že mám práci, kterou jsem až neskutečně dobře skloubila jak  s těhotenstvím, tak s mateřstvím, a to, že  jsem známá, hrozně pomáhá mému nadačnímu fondu. Kdybych nebyla dvakrát týdně  na obrazovce, tak by tak neprosperoval.  

  • Když jste se přestěhovali do Dobříše, brali vás místní jako  novou sousedku, nebo že se nastěhovala Ivanka?

Mám štěstí na hodné lidi a vyhovuje mi maloměsto, kde se všichni znají a vědí, že jsem  včera s Andreou začala chodit na tenis, doporučí mi dobrou mateřskou školku a řeknou, kde mají nejlepší rohlíky. Vědí, že když  přijdu do krámku, chci všechny brokolicové  pomazánky a dýně, tak mi je schovají - je to  o osobním kontaktu. Až Andrea něco provede, taky se to dozvím.

  • Nejdřív jste si užívala až přespříliš divadla, teď zase pro  změnu seriálu...

Když si představím, jak jsem pořád jen  zkoušela a hrála dvacet představení do měsíce a teď jedno... Jsou to různé fáze života.  

  • Takže jste došla k poznání, že bez divadla lze žít?

Ne. Ale že jsou důležitější věci. Ovšem divadlo je krásná záležitost. Magie.

HELENA HERBRYCHOVÁ

U jednoho stolu

Napsal Harper`s BAZAAR - Leden 2008.

O lásce a jejích (ne)proměnách si povídaly:
• Lenka Krobotová, herečka, která, když jí nabídli hostování v Dejvickém divadle, vstoupila na prkna, kde kraloval jako režisér její otec Miroslav Krobot "Museli tátu přemlouvat, aby mi dal šanci, že jsem přece skončila DÁMU s dobrými výsledky," vzpomíná Lenka. "Byl na mě při zkouškách jako na dceru přísnější." Od té doby v Dejvickém divadle zůstala.
• Klára Melišková byla okouzlující ve filmu Mistři, však za něj také získala sošku Českého Iva za ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Od roku 1996 je v angažmá v Dejvickém divadle.
• Zdeňka Žádníková se do povědomí veřejnosti dostala rolí v seriálu Rodinná pouta, resp. Velmi křehké vztahy. Kromě toho se ale stará ještě o dvě dcery a stejně jako Lenka a Klára je členkou Dejvického divadla.

  • Kdybyste si mohly vybrat, v jaké době byste chtěly žít?

Lenka: V osmnáctém století, ale bez válek. Líbí se mi tehdejší móda, komunikace, způsob vyjadřování, vztahy mezi lidmi...  Samozřejmě bych chtěla být šlechtična ze zámku.
Klára: Ale co kdybys nebyla šlechtična, ale vesnická Mařena? 
Lenka: Tak to bych nechtěla žít v osmnáctém století! Tehdy  to asi v rodině bylo drsnější než dnes...
Zdeňka: Já bych si vybrala třicátá léta minulého století. Líbí  se mi tehdejší noblesa, móda, styl, literatura, divadlo, celkově ta doba před druhou světovou válkou byla zajímavá.  Přišla samostatnost českého státu, lidi si vážili toho, že jsou  Češi, a chovali se podle toho. Samozřejmě je vždycky lepší  pohybovat se ve společnosti z vyšších kruhů.
Klára: Mně by nevadilo vlastnit nějaké hospodářství, lidi  museli sice makat, ale neměli čas zamýšlet se nad hloupostmi, dodržovali tradice...
Zdeňka: Museli ale vstávat ve čtyři ráno! 
Klára: Ale zase chodili brzo spát!
Zdeňka: V podstatě se nám líbí doba, kdy ještě nebyla televize. Jsem ráda, že  žiju v dnešní době, ale  vjemů je tolik, že na to  základní, komunikaci  mezi lidmi, nezbývá  čas, síla ani chuť... 


  • Jak na tom tehdy, v té  vaší době, byly ženy? 

Zdeňka: Některé velmi  dobře, třeba taková Coco Chanel, ta mě  napadá jako první,  nebyla jen tak někdo.  Kostýmek, kterým tenkrát ovlivnila celou generaci, navrhla přesně v té době. 
Lenka: Když se vrátím k Mařeně, na chvilku bych to chtěla  zkusit, ale s možností z toho s pomocí kouzelného prstenu  utéct, když by mě začal znásilňovat třeba neznámý voják... 
Klára: Ženy na mém statku na tom byly docela dobře. Po  večerech draly peří, povídaly si - to je něco pro mne sedět  v sednici, mít tam teplo, povídat si,. drát peří...

 
  • Jak asi vypadaly vztahy mezi muži a ženami?

Zdeňka: Určitě to byla doba, kdy podřízenost vůči mužům  byla veliká. Ale podle mého už tehdy záleželo na výběru  partnera, na tom, jaký byl, jak byl tolerantní, jak byl vychovaný... Láska kvetla v každém století...
Lenka: V mé době mohla být žena někdy i víc než muž,  pokud to byla vysoce postavená osoba, honorace, šlechta.  Stačí připomenout si Marii Terezii nebo film Nebezpečné  známosti... Pokud žena v té době sama sebe nezničí, tak  může vládnout dokonce i chlapům. Mě by zajímalo - abych  se k tomu vrátila - vyzkoušet si život ženy v horní vrstvě  i tu pradlenku Madlenku, která od rána do večera prala  a máchala prádlo v potoce. Poznala bych tak vztahy mezi muži a ženami v horní vrstvě a v té nejchudší. Jako herečku by mě zajímalo srovnání, zkusit si obojí... Ale mohla si  Madlenka vybrat muže podle svého?
Lenka: Mohla, proč ne, ale taky za to mohla krutě zaplatit...  Ale nebylo tehdy zvykem, že ženicha vybírali rodiče? 
Zdeňka: To ano. Ale představte si, že Madlem byla krásná,  tak by to pak bylo o něčem jiném. Přijel by princ na bílém  koni, vykřikl: "Ty jsi má jediná!" a odvezl si ji do zámku... 
Lenka: Myslím, že by to bylo ještě jinak. Udělal by jí levobočka..., a co by si pak Madlenka počala?
Zdeňka: Jo, máš asi pravdu, ale mě ta moje naivní představa baví... Ona spousta věcí, které byly dřív nemyslitelné, je  dneska normou.'Dříve bylo nemanželské dítě téměř pohromou, dneska je to běžné - vždyť dvě třetiny dětí se rodí svobodným matkám.
Klára: Nemanželské dítě mohlo vzejít i ze silného vztahu  mezi dvěma lidmi! Když žena otěhotněla s nepravým  mužem, musela to zřejmě často řešit potratem...
Zdeňka: Jeden náš známý opravuje dům, který je postavený  ve třicátých letech, a když zkoumal jeho historii, zjistil, že  v něm žil porodník-gynekolog, který dělal potraty. Jenom  potraty. Takže lidi na to byli...

  • Závislost žen na mužích byla velká. Dnešní ženy už muže vlastně  nepotřebují.

Klára: Podle mě je ještě dost žen, které na mužích závislé  jsou... Konečně se řeší domácí násilí, o kterém se dlouho  mlčelo, a některé ženy pořád nevědí, co dělat, když se s tím  setkají. S tím souvisí, že žena v dřívějších dobách musela  muže poslouchat. A nebyl čas na mluvení o pocitech,  o tom, že vás něco trápí, všichni si to nesli v sobě a nějaké  diskuse o něčem se asi moc nepěstovaly.
Zdeňka: Ženy v dřívějších dobách se zamilovaly a měly  jeden jediný fatální vztah v mládí a z něho pak žily celý  život. Po boku jiného muže na něj vzpomínaly...
Klára: Málokdo si vzal, koho doopravdy miloval, většinou byly  sňatky domluvené rodinou  kvůli gruntu.
Zdeňka: A samozřejmě to,  co je nedosažitelné, má  obrovskou přitažlivost, to  je známá pravda. Nebyly  telefony, ti lidé se neviděli, mohli si jen psát. Takže  v sobě živili svoji touhu,  obraz toho druhého,  který si stvořili.

  • Všechny jste si vybraly  dobu, která byla klidnější  než ta dnešní. Zřejmě byly  i vztahy mezi mužem  a ženou kvalitnější...

Zdeňka:
Mám babičku,  která žije na Šumavě,  a často si uvědomuji, jak  lidem dřív čas jinak plynul. Slavili posvícení, poutě, to byla jejich jediná kultura,  dva tři měsíce se na tu událost těšili a chystali se na ni  a další měsíce z ní žili. Babička žila s dědou dvaapadesát  let. Brala si ho, když jí bylo třiadvacet, což bylo na tehdejší dobu dost pozdě. Byla krásná, měla výhodné nabídky k sňatku... Jenže ona chtěla zůstat doma na statku, vztah k půdě byl tehdy silný. Pak jim komunisti vše sebrali, v restituci dostali vše zpět a začali odznovu... "Já věděla,že na práci moc nebude, on je spíš takový diskutatér...," říkávala. Ale měli spolu tři syny  a milovali se až do dědovy smrti.
Lenka: Moje babička žila s dědou celý život a podle toho, jak  o tom mluví, si myslím, že ji nikdy nenapadlo se rozvést.  Manželský slib měl zkrátka asi větší hodnotu...
Zdeňka: A pak je tu ten neprůstřelný argument: Co by tomu  řekli lidi?! Tahle věta je magická. Pro moji babičku je to  alfa omega žití.

  • Když se muž a žena tehdy vzali, byli si věrní celý život. A dnes? 

Klára: Někdy je manželství opravdu náročné. Pokud vztah  neoživujete, nevěnujete se mu, pokud vás ten druhý nezajímá, je lehké druhého ztratit. A kolem je takových lákadel... Obzvlášť při našem povolání, v divadle, zkoušíte,  zkoušíte, najednou přeskočí jiskra - a člověk se musí umět  ovládat a poradit si s tím. Pořád máte možnost volby - do  jaké míry vám záleží na vztahu, který máte doma. Pro mne  by nevěra znamenala, že vztah ničím.
Lenka: Každý vztah je přece hlavně o toleranci.
Zdeňka: Podle historických filmů to vypadá, že nevěra byla  dříve normální, fungovaly i veřejné domy... A šlechtičny?  Ve vyšších kruzích šlo hodně o sňatky z rozumu, takže tam  se s nevěrou vypořádal každý po svém.

  • A nemyslíte si, že dnes se ke vztahům přistupuje lehkovážně?  Dříve byl sňatek i dohodnutý ale bral se s vážností.

Klára: Někdo hledá celý život toho pravého, někdo je vlečený pudy a někdo hledá někoho, koho by měl rád,  někdo si chce popovídat a na sexu mu nezáleží... Je to  různé. Nemyslím si, že by dnes lidi přistupovali ke vztahům lehkovážněji než dřív.
Zdeňka: Sex se dá báječně naučit, takže je mnohem lepší,  když si s tím člověkem máte co říct.
Lenka: Často se ta "vážnost" jen předstírala, nedělala  bych si iluze - doba se mění, ale člověk je pořád stejný. 
Zdeňka: Vděčným námětem mnoha fejetonů či článků  i ve vašem časopise je žena a její dva, tři či dokonce i čtyři  muži. Každý je v něčem ideální, dohromady tvoří báječný celek, a doba velí užívat si. Myslím si, že je to časem  vyčerpávající. Lehkovážnost ve vztazích budiž, ale bez  dětí. Děti potřebují vztah a to vztah spolehlivý. Napadá mě k tomu ještě jedno: Komu dávám svoje tělo, tomu  dávám svůj život.



Jsem ráda, že je mi třicet tři

Napsal Časopis VLASTA 47/2007.


Přiběhla krásná, veselá a předávkovaná  energií. Takhle že může vypadat matka dvou  malých dětí, věnující se naplno kariéře? Jak  to ta Zdeňka Žádníková Volencová dělá?


Zdeňka svůj elán vysvětluje: "Na rozdíl od citových kotrmelců Ivany Rubešové, Hruškové, Sýkorové v seriálu Velmi křehké vztahy  jsem v civilu pořád šťastně zamilovaná do  jediného, a navíc jedinečného muže." Teď se o něj dělí s dvěma malými dámami, dcerami Andrejkou (5) a Janičkou (14 měsíců).

  • Pokud vím, váš muž je seriózní finanční manažer.  Jak zpracovává fakt, že vás už několik let vidí v seriálu, někdy dokonce v choulostivých scénách?  

On se na Velmi křehké vztahy (dříve Rodinná pouta)  dívá náhodou moc rád! Aspoň tím prý kontroluje, jestli  chodím do práce. To, že jsem na obrazovce občas v něčí náruči, ho vždycky naoko naštve a říká pak přísně:  "Zdendo, co to je?" Andrejka ovšem hned vystartuje na  záchranu maminky: "Tati, to je přece jenom jako, mamka za to nemůže, to je pracovní..."

  • Pikantní je, že Lukáše odluzujete své sestře Andrei (Dana Morávková). Umíte si představit, že  byste takhle jednala v reálném životě?

Ty scény jsou herecky a psychologicky velmi zajímavé,  ale jako Zdena Žádníková v tom mám absolutně jasno, to  by ten chlap musel být opravdu rolls-royce, abych se kvůli  němu rozhádala s vlastní sestrou! Kromě toho věřím tomu,  že když je muž kvůli vám té své nevěrný, zopakuje to obvykle i později, ale ta podváděná budete pro změnu vy. Tak  to prostě chodí.

  • Vraťme se raději k vašemu "jedinému". Jak byste  ho oznámkovala coby otce?

Na jedničku! Je milující tatínek. Už vidím, jak ho budou holky zbožňovat a jak se mu budou chodit se vším  svěřovat, ach jo. Když přijde domů, hned se na něho  láskyplně vrhnou, zatímco já jsem v tu chvíli takové zanedbatelné, neviditelné nic.

  • Mnoho žen je takové "neviditelné nic" hodně let,  a zatímco muž stoupá stále výš, ony mu dělají servis a svou práci kvůli jeho kariéře opustí.

To je ale přece velká škoda. Jsem hrozně ráda, že  by něco podobného můj muž nedovolil. Pokud má čas,  sám se doma do všeho zapojí a kromě toho, že nám pomáhá i jeho maminka, která s námi bydli, navrhl, abychom si vzali paní na úklid. Pokud má muž ženu rád,  oba naplno pracují a rodinné příjmy to umožňují, je to výborné řešení.

  • To určitě, tím spíš, že vaše Janička je prý hodně  divoké dítě?

Přesně naopak, ona je ohromně hodná! To, že je  nezkrotný divoch, si vymyslel bulvár. Současně se na  titulní straně objevil pan premiér, pak čtyři nájemní  vrazi a hned vedle já s údajně nezvládnutelnou dcerou. Kdyby taková byla, těžko by mohla se mnou hrát  v seriálu, kam jsem si ji nečekanou shodou okolností "porodila" přímo do napsané role Ivany, která měla  mít dítě. Janička hraje ovšem kluka Štěpána, takže je  to role časově omezená.

  • Nežárlí na její silné herecké nasazení starší sestra?  

Ne, Andrejka je totiž do seriálu taky vtažená, hrála  v oslavě narozenin, byla na svatbě Simony (Alice Bendové) a teď má být jednou z mých žaček v baletní školičce, na což se už strašně těší. A já chodím na baletní  konzultace, abych byla dobrá paní učitelka.

  • V kolika letech jste poprvé veřejně vystupovala vy?  Předpokládám, že nejvíc vám tleskala maminka.

Asi v šestnácti, ale maminka byla v té době už hodně  nemocná, nikdy mě hrát neviděla, zemřela na rakovinu,  ještě když jsem studovala na gymnáziu. To bylo studium  DAMU, angažmá v Dejvickém divadle a televizní role  ještě daleko...

  • Co bylo tehdy nejhorší?

Že není... Zůstalo po ní zoufale prázdno. Zmizí vám  to doma, to milo, to teplo, to, že přijedete, dostanete  pusu, oběd a necháte se pochovat, když máte trápení.  A tak jsme místo ní se sestrou pekly bábovky a žehlily  tátovi košile. Na druhé straně - byla to tvrdá škola a nic  nás teď nezaskočí.

  • Co dělá vaše sestra teď?

Má právě třetí dítě, je taková stoprocentní maminka, až mám chuť se k ní přitulit. Její muž měl práci v Japonsku, kde tři roky žili, a sestra, která je vystudovaná  francouzštinářka, se naučila japonsky a chystá se na  jazykové zkoušky. Ona i já jsme tady ale v této chvíli  především pro děti, které nás potřebují.

  • Chcete říct, že později děti matku už nepotřebují?  

Potřebují, ale jinak. Stojí už na vlastních nohou a máma není již jen ta hlídající a pečující, stane se z ní spíš  kamarádka A právě o to jsem přišla se svou mámou...  A nikdy to nepřebolí. Dnes a denně si uvědomuju, jak je  smutné, že už nestačila poznat mého muže, nemůžu se jí  pochlubit s dětmi, nikdy mě neviděla hrát v divadle ani v televizi... Ještě že mi zůstal skvělý, přeaktivní tatínek, který, jak stárne, k mému údivu a radosti jakoby mírně zpomaluje. Nedávno pronesl dříve u něho naprosto nepředstavitelnou větu, že se mnou a s dětmi pojede na dovolenou.  On, pan docent, kandidát věd, pilot sportovního letadla,  akční muž, který dřív na nic rodinného neměl téměř čas!

 


 

  • Tatínek mírně zpomaluje, zatímco vy se řítíte vpřed?  

Je fakt, že žiju hodně rychle, ale zase už ne tak chaoticky jako kdysi. Jsem ráda, že je mi třiatřicet a mám již  snad v hlavě srovnané, co je podstatné a co ne. Takže  se už nezabývám tím, co o mně kdo řekl nebo jak se na mě podíval, netrápím se kvůli blbostem a užívám si  rodiny a práce. Jediné, co nestíhám a co mi chybí, ale  k čemu se časem vrátím, je vzdělávání. Až holčičky budou větší, chci dál studovat.

 

 
  • Prý jste na DAMU dostala cenu děkana. To jste  musela být hodně dobrá!

K tomu mi pomohla angličtina. Na diplomku jsem  shromáždila velké množství cenných materiálů o vůbec prvních herečkách, a to právě jen díky tomu, že  jsem si sama překládala v knihovně texty. Strašně mě  to bavilo.

  • Kdy jste se vlastně poprvé vy sama představila  jako herečka?

V Lékárníkovic holce, tam jsem si zahrála v roli  básnířky Luny Labské. Dodnes si pamatuju, jak jsem  recitovala: "V snách bezesných já šlápla larvu, nevzlétne nikdá motýl už, kol kolem zřím jen černou barvu a v uchu mi zní pohřební tuš..." Protože jsem se u toho  nesměla ani pousmát a musela jsem to říkat smrtelně  vážně, točilo se to snad čtyřikrát.

  • Básnířky bývají éterické a téměř nejedí. Že by  to byl i váš případ? Jste po dvou dětech tak  štíhlá...

Já vlastně opakuju to, co mě naučila maminka. U nás se jí zdravě. Žádná makrobiotika ani vegetariánství, ale dnes jsou už dostupné biopotraviny. Na naší  zahradě, která měla být původně jen okrasná, můj muž  už stihl udělat dva záhonky a Andrejka teď pořád kontroluje, jak nám rostou naše vlastní rajčata. Jsme rádi,  že konečně bydlíme v domě za Prahou ve svém a že  okno otevírám rovnou do přírody.

  • Jak jste si s mužem zařídili nový dům?

Barevně. Podlahy jsou oranžové a zelené a v dětském pokoji je na stěnách vymalovaný pohádkový příběh. Tím vlastně odstartovala spolupráce s výtvarníkem  Liborem Škrlíkem a vznikla myšlenka, že by takhle  vesele mohla vypadat i dětská oddělení v nemocnici. V únoru jsme jako pilotní projekt slavnostně předávali  pohádkově vymalované oddělení v chrudimské nemocnici. S mým mužem jsme se pak rozhodli založit Nadační fond Zdeňky Žádníkové, abychom získali další prostředky. Díky ochotným a štědrým dárcům bude v říjnu  vymalováno v oddělení JIP nemocnice v Pardubicích,  máme nafocený velmi originální kalendář, který chceme  prodat všem, kteří by nás chtěli podpořit, a chystáme  vydat i dvě dětské ilustrované knížky.

  • V tom kalendáři jsou vaše portréty?

Jsou a nejsou. Nechtěla jsem tam být za krásnou  Žádníkovou, to jsem taky řekla Blance Haškové a uměleckému maskérovi Zdeňku Klikovi, které jsem oslovila  s nabídkou na spolupráci. Úplně jsem se jim odevzdala,  prohlásila jsem, že si se mnou můžou dělat, co budou  chtít. To jsem ovšem netušila, že Zdeněk doveze takový  malý kompresor (air-brush) na bílou barvu a tmely a pak  mě nabarví celou na bílo. Postupně mi na hlavě vytvářeli  objekty z různých materiálů, z větví, hadrů a kovu. Vy-padalo to úžasně! Tři dny jsme ty "sochy" fotili a musím  říct, že to bylo hodně napínavé, protože tmely ztuhnou za dvě minuty a do té doby musí být umělecký záměr  hotový. Byla to velká zábava, hlavně to pak sundávat!  Příprava jedné fotky zabrala asi čtyři hodiny, dolů jsem  to smývala už jen hodiny dvě. Ostatně, pokud vás ten  kalendář zajímá, více informací nejdete na stránkách  fondu www nfzz.cz nebo na www.zadnikova.cz.

  • Smím se zeptat, proč to všechno vlastně děláte?  Kvůli sobě a nemocným dětem? Nebo věříte, že  vás za to někdo pochválí?

Když jsme s mým mužem viděli to potěšení dětí, sestřiček a doktorů v nemocnicích, bylo jasné, že je to dobře  a máme v tom dál pokračovat. Je to vlastně takový seriál  o lidské solidaritě a bylo by fajn, kdyby byl nekonečný..

MIRJANA ČERVENKOVÁ / Foto SANOMA, ČTK a ALENA HRBKOVÁ - NFZZ

Downloadhttp://bigtheme.net/joomla Joomla Templates