Z tisku

Herecká hvězda, která ráda vaří dětem

Napsal Rodina & zdraví 3/2007.

Zdeňka Žádníková-Volencová není typická  hvězda. I když na televizní obrazovce září  jako Ivana Sýkorová-Rubešová v seriálu  Velmi křehké vztahy a v Dejvickém divadle hraje třeba v Dostojevského Bratrech Karamazových, nejsou to pro ni ty  nejdůležitější životní role. První místo patří před rokem a půl narozené Janě, pětileté  Andrejce a jejich tatínkovi, s nímž před  pár lety postavila v Dobříši dům. Letos  spolu založili nadační fond na podporu  zdravotně sociálních projektů pro děti v nemocnicích.

 
  • Angažmá v divadle, natáčení televizního seriálu, rodina, děti, domácnost a spousta dalších aktivit-jak to  stíháte?

Mám v sobě motor po babičce.  Babička bydlí na Šumavě, je jí osmdesát let a ještě dnes vezme kolečko a jde do lesa na šišky. Nedávno  jsme oslavovali její jubileum a měla  dvě hodiny sedět a slavit. Byla z toho  úplně vykolejená: "Hele, pomůžu  s tímhle a s tímhle..." Říkám: Babi  sed'. "Ne. Ty mě zničíš, to mě zabije: ` Já v sobě tuhle zděděnou energii také cítím. Aleje pravda, že mám  pomoc na úklid v domácnosti, teď  jsem i začala vozit prádlo na žehlení.  Doma mám spíš takovou logisticko-manažerskou funkci. Jediná věc,  kterou nemám v úmyslu někomu  přenechat, je vaření. Dát prádlo do  koše, pověsit ho, někam ho odvézt,  uvařit, starat se o dvě děti, vykoupat je, uložit do postýlek - najednou  zjistíte, že to je také fofr. Včera jsem  vstávala v pět padesát, v půl sedmé jsem hodila Andrejku do školky  a vrátila jsem se domů večer v půl  deváté.

  • Řídíte? 

Hodně.Jezdím jako drak.Ale myslím,  že řídím dobře. Chyby začnu dělat až  v okamžiku, kdy si vedle mne sedne můj muž Radek. Nevím, čím to je.  Možná tím, že jsem se naučila řídit od  něj. Pamatuji si, jak jsem poprvé jela. Bylo to večer, trénovali jsme si trasu  Dejvické divadlo-Dobříš. Jelo za  mnou auto a svítilo. Držela jsem se  volantu a prosila, ať za mnou nikdo  nejede.

  • Proč jste se s manželem rozhodli  bydlet v Dobříši?

Tenhle kraj se nám hrozně líbil  a máme to blíž k babičce na Šumavu.  Než jsme postavili dům, bydleli jsme  deset kilometrů odsud v Mníšku pod  Brdy. Nedokázali jsme si představit,  že bychom odjeli žít někam jinam.  Líbí se mi, že do Prahy jedete přes  lesy. Když není dopravní špička, jsem  za třicet osm minut u Dejvického  divadla. Kdybych bydlela v Praze na  Černém Mostě a jela metrem, trvá  mi to déle. Zdejší obec je vzdělaná,  v dobříšském zámku sídlil dlouhá  léta Svaz spisovatelů,je tu gymnázium, různé okrašlovací spolky a kulturní život, nejde o žádné satelitní  městečko na přespávání. Máme tady  i velké sportovní zázemí, funguje tu  spousta klubů a pospolitost místních  lidí, která se mi líbí. Mám ráda, když  jdu do cukrárny a slyším: "Vy už jste  začali chodit na tenis, že jo ?" Dobříš  je krásný název pro městečko. Je  nám tu skutečně dobře.

  • Máte v Dobříši hodně přátel?

Máme výborné sousedy, Bergmanovy, s okruhem nových přátel jsme  se seznámili při aktivitách, které se týkají dětí. Perfektně tu funguje třeba základní umělecká škola. Mám  hodně známých, ale míň skutečných  přátel. Vyhovuje mi to. Většinou jsou  to přátelé z mládí nebo se hodně  setkávám s přáteli svého muže.

  • Asi také máte víc přátel mezí lidmi od  divadla.

Já mám spíš přátele mimo obor, mezi  herci ne.

  • Čím si to vysvětlujete?

Nejsem "pařící typ". Už na DAMU  jsem po představení většinou nezůstávala s ostatními, protože mě ráno  čekaly povinnosti. Učila jsem angličtinu, takže jsem na oslavy, samozřejmě ke své škodě, měla málokdy čas.  A pak se nám narodily děti, po představení jsem proto vždycky spěchala domů. Přitom v Dejvickém divadle  jsou opravdu výjimečně dobré vztahy, zvlášť dámská šatna je skvělá,  ale mám prostě hodně práce...

  • Řekla jste, že vaření je jediná domácí  práce, kterou nikomu nehodláte přenechat. Co vás na vaření tak baví? 

Herectví je povolání, které nemá  hmatatelný výsledek. Na seriál se  můžete v televizi ještě někdy podívat, ale když odehrajete divadelní  představení... Je proto paráda věnovat se činnosti, která má konkrétní  výsledek.

 
  • Dodržujete při jídle nějaké rituály? 

Snažíme se, abychom byli pohromadě alespoň večer a o víkendech, protože během týdne se někdy míjíme. Máme rádi sváteční atmosféru,  učíme Andrejku, aby chystala příbory, sedneme si společně ke stolu,  ale rodinné zvyky nedodržujeme  nějak dogmaticky. Když v neděli  pozdě vstaneme, oběd rozhodně  není ve dvanáct. To pak Radek pronese památnou větu "jde se na svíčkovou na Prachandu" a vyrazíme  do místní restaurace, což je skvělé,  protože tak jako na Prachandě svíčkovou prostě neudělám. Ale dáme si  ji s rýží, žádné knedlíky, v tom jsem  důsledná.

  • Co by podle vás měly děti jíst?

Děti by měly jíst tak, aby se cítily  dobře a nebyly obézní. Obézních  dětí je přitom čím dál víc, což je vina  rodičů, hlavně maminek. Letos jsme  byli po čtyřech letech na dovolené  v Egyptě. Za čtyři roky se procento  tlustých a normálních dětí obrátilo.  Teď jich bylo 70 procent vyloženě  obézních. A to byl vzorek dětí z různých států.

  • Není příčinou obezity spíš nedostatek pohybu?

Ano, ale to je také vina rodičů. Ti  zodpovídají za to, jak dítě vypadá, jak se chová, co umí. Pořád se  mluví o alergiích, ale často vidím  maminky, jak dávají dětem džusy,  ve kterých jsou chemikálie, i když se  všude píše o jejich škodlivosti. Dítě  se džusu domáhá a rodiče mu jej  dají, aby měli pokoj. To není nic jiného než pohodlnost. Dětem jde hlavně o flaštičku, není nic snadnějšího  než vylít obsah a nahradit jej šťávou.  Vždyť se to nedá pít, mě by z toho  pálilo v krku.

  • Třeba si to neuvědomují.

Informací o tom, co je škodlivé  a co ne, je všude plno. Pořady jako  "Jste to, co jíte" mají vysokou sledovanost a dívají se na ně lidé ze  všech sociálních skupin. A biopotraviny jsou dnes už běžně k dostání  i v supermarketech.

  • Ale jsou drahé, ne?

Nejsou. Jejich cena se liší třeba  o devět nebo patnáct korun, ale ne  o padesát.

  • Když si koupím deset obyčejných  rohlíků za dvě koruny a deset celozrnných rohlíků po šesti korunách, je  to dost velký rozdíl.

Úplně nejlepší je nejíst žádné rohlíky. Já své dceři rohlík nekoupím.  Občas jej dostane ve školce, ale ode  mne ne. Jíme chleba, který si doma  upečeme. Zvykla si na kus kváskového chleba třeba s brokolicovou  pomazánkou a nic jiného nechce.  Koupili jsme asi za 1 100 korun obyčejnou pekárnu a děláme různé druhy chleba. Naposled jsme pekli pivní  a Andrejku to strašně bavilo. Když  dětem chutná něco zvlášť nezdravého, snažím se z toho udělat hru  a vymýšlíme něco, co by chutnalo  stejně, ale bylo zdravější. A aby to  nikdo nepoznal a bylo to naše tajemství. Dělali jsme třeba tatarku ze  sojanézy. A schválně, jestli to tatínek  pozná. Tak jsem třeba Andrejku naučila na bílé jogurty. Smetanový slazený nesní, protože jí nechutná, není  na něj zvyklá. Pořídili jsme si za 400  korun jogurtovač a děláme domácí  jogurty.

  • Ale maso jíte...

Ano, ale ne kuřecí, to v naší rodině  úplně odmítáme.

  • Proč? 

Protože kuřata vypěstují za dvacet  sedm dní. Chodí po kloubech, vyrostou tak rychle, že ani nestojí na nožičkách. Dostávají troje antibiotika, aby  nebyla nemocná, aby nepochcípala. U dětí pak antibiotika od lékaře  nezabírají, protože je už mají v sobě  z kuřecího masa. Kuřatům se dávají ženské hormony a pak se divíme, že  chlapečci mají prsa. Když dostanu  slepici od babičky, vylámala bych si  na kostech zuby. Ale u těchto kuřat je  rozkoušete.

  • Teď se už i kuřata začínají pěstovat  trochu jinak...

Někdy dostaneme drůbeží maso od  známého z venkova nebo koupíme  z biochovu, ale to je samozřejmě  dražší. Dřív se maso jedlo jednou za  týden a lidé byli zdravější. Proto to  s masem nepřeháním. Občas koupím biohovězí, králíka, krůtu, někdy  i rybu. Snažíme se jíst zdravě, ale  nejsem v tom příliš dogmatická. Když  si dá Andrejka smažák, nervu jí ho  z pusinky. Třeba colu bychom ale  Andrejce neobjednali a ji by to ani  nenapadlo. Říká "fuj", což je můj nádherný výchovný úspěch. Ale zeleninu ji nenaučím jíst, to se jí nechce.  Zato malá Jana je schopná do sebe  natřískat spoustu okurek a paprik.

  • Čím myslíte, že to je?

Při prvním dítěti jsem nejedla nic  sladkého, protože jsem si přečetla,  že tím, co jíte v těhotenství, ovlivňujete chuťové buňky miminka. Andrea  nemá ráda sladké. Jako prvorodička  jsem měla průběh celého těhotenství nastudovaný po hodinách. Při  druhém dítěti už v lecčems slevíte,  stavěli jsme dům, vůbec jsem neměla  čas, takže jsem jedla úplně všechno.  A Janička jí také všechno, ale opravdu úplně všechno.
 

  • Co je v současnosti v centru vašeho  zájmu?

Máme teď takové třetí miminko - nadační fond, který jsme s manželem  založili. Věnujeme se mu opravdu  se vší péčí. Náplní jeho činnosti je  vymalovávání dětských oddělení  nemocnic tak, aby tam nebyly třeba  jen žluté stěny. Chceme na stěnách  celé pohádkové příběhy. Nedávno  jsme vymalovali dětské oddělení  v Chrudimi. Záchody jsou tam u lokomotivy, pro jídlo se chodí k husám,  které mají košíčky s jídlem, a vrchní  sestra je pod tunelem, z něhož vyjíždí mašinka a kolem se pasou krávy.  Pan malíř se vrchní sestry ptal, jestli jí  nevadí, že bude mít nad sebou krávu,  a ona odpověděla: "Ne, namalujte mi  tam nějakou hezkou".  V Pardubicích  je podobně vymalovaná herna u ortopedie a pan doktor tam i ordinuje. Říká třeba: "Běž k myšičce  a zase zpátky." Děti se nebojí a je jim  tam příjemně a lékaři i sestrám také.  Teď končí další projekt - vymalování stropů jednotky intenzívní péče  na dětském oddělení, aby se děti  koukaly na příběhy a ne jenom do  stropu. Získali jsme pro tento projekt  sponzora. Je to nádhera, když vidíte zástupce firmy ležet na podlaze,  dívat se na strop a vybírat motivy,  které by tam mohly být.

  • Jak vás to napadlo?

Andrejka byla týden hospitalizovaná  v jedné nemocnici, kde bylo hodně bezútěšné prostředí. Domluvili  jsme se s malířem Liborem Škrlíkem,  který nám vymaloval pokojíček pro  Andrejku, zda by to nemohl udělat  stejně i v nemocnici. A ukázalo se, že  jde o životaschopný projekt, protože lidé jsou ochotní na tuto aktivitu  přispívat.

Josef Gabriel


Zdravá výživa usnadňuje život

Napsal Fit pro život - 8/2007.

 
 
Známe ji všichni. Už tři roky hraje jednu z hlavních postav oblíbeného televizního seriálu původně nazvaného Rodinná pouta, později přejmenovaného na Velmi křehké vztahy. Její Ivana z bohaté rodiny Rubešových je sympatická, nekonfliktní žena, matka tří dětí, s neuvěřitelnou smůlou na muže. Samozřejmě, jde o herečku Zdeňku Žádníkovou, ve skutečnosti také matku, ale dvou dětí, pětileté Andrejky a jednoroční Janičky. V povídání jsme je probraly obě, i s manželem.

Zdeňka Žádníková: "Zdravá výživa usnadňuje život"


Neplete se vám Ivana občas do soukromého života?

Je to tak trochu moje druhá identita. Tomu se neubráním, ale jsou důležitější věci na světě než se trápit nad tím, jestli jsem v nějaké herecké škatulce. Pro hodně lidí jsem Ivana, ale většinou mě oslovují paní Žádníková. Zájem mě samozřejmě těší a snažím se dělat čest svému jménu. A doma je Ivanka příjemné zpestření úterního a čtvrtečního večera.

Jaké jsou rozdíly mezi ní a vámi?

Ivana někdy reaguje hloupoučce, což doufám není můj případ. Také má víc dětí. V tom ji nikdy nemůžu dohonit, pořád bude o jedno napřed. Pokud jde o vztahy, je třtinou ve větru se klátící. Já mám velké štěstí na hodné lidi kolem sebe i na hodné chlapy. A šťastné manželství. Podobné jsme si snad v tom, že se nebere moc vážně, já taky ne. To je náš společný rys.

Málokteré herečce se podaří zapojit své těhotenství do role a ještě k tomu pak hrát s vlastním dítětem. Když už se vám narodila holčička, proč scenáristky zvolily roli chlapce?

Moje otěhotnění přišlo v době, kdy už byly napsané a schválené scénáře s narozením chlapečka. Možná se to mohlo změnit, autorky se mě ptaly, co čekám, jenže s manželem jsme netoužili vědět to předem. Tak jsem řekla, ať ve scénáři nechají kluka. A narodila se mi holčička. Musím ale říct, že teď nikdo neřekne jinak než "to je krásnej Janička". Vždycky se tak v půlce věty zarazí, protože ona opravdu vypadá jako chlapeček. Vlásky jí trošku stříháme, ale jen tak, aby se z nich dalo vyčesat klučičí číro. Náušnice jí záměrně nechci dávat. Nemá je ani Andrejka. Sama jsem s tím měla velký problém. V deseti letech mně naši nechali propíchnout uši. Při druhém jsem se tak bála, že jsem cukla, takže vpich mám níž a doktor mi porušil dráhu očního nervu, čímž se mi během dvou měsíců zhoršil zrak o pár dioptrií. Říkám, že když už nám to příroda nezařídila, tak proč mít uměle propíchnuté uši?

Jak "malej krásnej" Janička snáší natáčení?

Výborně. Natáčí od dvou měsíců, takže na prostředí, lidi i světla je zvyklá. Vše vnímá normálně. Žádné problémy s ní nikdy nebyly. Když je napsáno ve scénáři, že je pokakaná, tak ona se do dvou minut pokaká. Opravdu. Je neskutečná. Teď jsme měli delší pauzu, mění se ateliéry, točit se bude v nových dekoracích, tak jsem na ni zvědavá. Už mluví a běhá. Myslím, že ještě tak půl roku a dostane "psanou" roli.

Seriál se vysílá dvakrát týdně. To musí být náročné po všech stránkách. Jak probíhá natáčení?

Točilo se po dvanácti dílech naráz, teď v nové produkci půjde o bloky osmidílné, což je lepší, protože na obrazy budeme mít víc času. Někdy se dělalo i dvacet scén za den. Bylo to zejména pro štáb velmi únavné. Ten musí být "na place" pořád, herci mají stanovené dny. Točí se po prostředích, někdy dějově na přeskáčku. Je to velmi individuální. Seriál není film. Vše musí běžet, na opakování scén není čas. Znamená to umět perfektně text, přesně vědět, co chceme zahrát. Pokud máme nějaký nápad, musíme s ním přijít hned. Mám vycvičenou krátkodobou rychlou paměť, což je pro herce hrajícího v seriálech
nutné. Scénáře se učím v noci, večer, ve vaně, různě... Ivanu už mám docela osvojenou. Troufám si říct, že vím, jak se chová, jaká má gesta. Teď mě začalo bavit měnit typ, na který jsou diváci zvyklí. Těší mě trochu narušovat pravidla jejího chování, aby nebylo předvídatelné, jak se zatváří, jaké bude mít zabarvení hlasu a že udělá právě tohle. Jde mi o to, aby divák čekal, co se bude dít dál. Režisér Vladimír
Drha je v tomto směru velmi vstřícný. Máme možnost malé volné improvizace, když splňuje účel scény.

Kdo vám hlídá děti, pokud natáčíte?

Začíná to být docela náročné. Bydlíme dohromady s manželovou maminkou, babičkou Alenkou. Ta nám hodně pomáhá, ale malý roční "drak" je neskutečný a do toho pětiletá "koncentrovaná otázka" Andrea. Sice chodí do školky, ale to nestačí. Mám chůvu Mílu, která už mi hlídala Andrejku. Když jsou pohromadě obě holky, tak má co dělat. Musíme si dobře organizovat čas. Je to i o logistice. Když natáčím, Andrejku bud' hlídá babička, nebo je ve školce. Při natáčení s Janičkou je Míla s námi. To by jinak nešlo. Musím mít čas na maskérnu, prostor na přípravu s kolegy. Janičku mi podle potřeby Míla přiveze nebo přivede na scénu.

Baví vás práce v domácnosti?

Ne, ale co se dá dělat. Třeba včera jsem čtyři a půl hodiny žehlila. Mezitím jsem v televizi odkoukala Velmi křehké vztahy. Nemám žehlení ráda a ani televize mi u toho nepomůže. Takže milé čtenářky a milí čtenáři. Pokud vystupuji v televizi, tak si buďte jistí, že v reálném životě mám před sebou žehlicí prkno a dělám tuto ryze praktickou a bohulibou činnost. Ráda vařím.

Jakou kuchyni preferujete?

Velmi jednoduchou. Když se řekne rafinovaná kuchyně, tak trošku znejistím, protože mi přijde, že jakmile dáte hodně moc dobrých věcí dohromady, tak žaludek leda zblbnete. Člověk není stavěný na to, aby nakombinoval ovoce, zeleninu, sacharidy a bílkoviny dohromady. Když to vše dáte na talíř a sníte, tak trávíte devět hodin. Pokud máte na mysli rozdělení na kuchyň francouzskou, italskou, českou či jinou, tak můj muž říká, že doma máme kuchyň "žádníkovskou".

Poraďte nám nějaký "žádníkovský" recept ...

Máme rádi ryby, takže třeba lososa s koprovým dipem. Běžně ho upeču a pak přeleju omáčkou, kterou udělám tak, že do sojanézy zamíchám kopr. Přílohou může být kuskus nebo jen zelenina. Teď v létě jíme hodně zeleniny na nejrůznější způsoby - ratatouie z cukety s rajčaty, paprikami a sezamovým semínkem. Když se zeptám:" Co byste chtěli, guláš nebo zeleninu?" manžel zcela jistě řekne zeleninu. Na zahradě mám nejrůznější bylinky, užívám je na doplnění. 

Takže se dá zcela jistě říci, že vyznáváte zásady správné výživy...

Vyznávám, protože usnadňují život. Brání nemocím, únavě. Myslím si, že je rozumné jíst trochu uváženě. Já třeba nemusím mít knedlo-vepřo-zelo. Pečenou kachnu si dám, ale bez kůže, sním jen suché maso. Manžel si vyzkoušel, že po jídle lehčího charakteru je mu lépe. Myslím si, že on má svá klasická jídla k obědu v práci, doma pak "přežije" tu moji zdravou výživu. Nepreferuju ji jen z důvodu, že je zdravá, ale nám všem i chutná. Je to spojení příjemného s užitečným. V současnosti se biopotraviny skloňují ve všech pádech, trh vycítil příležitost. Stále větší procento lidí se zajímá o to, zda jí zdravě.

Máte tento názor odjakživa, nebo teprve v posledních letech?

Už naše maminka takhle žila a vedla nás ke zdravé stravě. Se sestrou jsme třeba nikdy nedostávaly ke svačině salámy, vždycky jen tvrdé sýry. Vzpomínám si, jak jsme ve škole o přestávkách chtěly "čenžovat" svačiny. Samozřejmě, spolužáci měli ty "vysočiny", vonělo to kolem, a my pořád chleby se sýrem. Mamka pekla dorty jen k narozeninám. Takže vzor si každý nese z rodiny. Třeba mě dnes ani nenapadne jít do cukrárny koupit zákusky. Peču dorty k narozeninám. Jako maminka.

Vypadá to, že pro vás jídlo mnoho neznamená...

Naopak. Já miluju jídlo. Kdybych si měla vybrat mezi tím, jestli jít do obchodu s oblečením, nebo s nějakými dobrůtkami, tak u mě delikatesy vyhrají. Mám čerstvý, ne moc příjemný, zážitek. Po čtyřech letech jsem konečně vyjela " na dovolenou s celou rodinou do hotelu k moři. Byla jsem přes kvapená, že zhruba sedmdesát procent dětí tu bylo obézních. Jen třicet procent jich bylo normálních. Když jsem tu byla naposledy před čtyřmi lety, poměr byl obrácený. Tak rychle se to změnilo. S manželem jsme žasli nad těmi dětskými "pneumatikami" a Andrejku skoro hlídali, co jí, protože ona také ráda baští. Co mě ještě nemile překvapilo, když se mi nedávno dostal do ruky jeden magazín s nabídkou oblečení. Byla tam móda pro děti dokonce ve velikostech XXL jako běžná norma, nikoliv něco neobyčejného. Obezita je časovaná bomba.
{mospagebreak }
Zřejmě je to i změnou stylu života. Málo se sportuje, děti více sedí u počítačů, u televizorů. Jakým sportům se věnujete?

Dříve jsem cvičila pravidelně, teď při kombinování s hlídáním dětí to není tak snadné. Doba, kdy Janička spala a já jezdila doma na rotopedu, je nenávratně pryč. Teď běhám za tím malým "torpédem" po bytě. Ale tomu neříkám tělocvik. Usoudila jsem, že musím chodit do fitnessu a cvičit cíleně. Trenér mi rozepsal cviky vlastně hned po porodu, abych se dostala zpět na svoji váhu. Jinak hraji tenis, jezdím na kole a ráda chodím na taneční aerobik. Na víc nemám čas.

Chtěla jste být herečkou odmalička?

Ne, přála jsem si být paní učitelkou jako moje maminka. Tatínek je vystudovaný farmaceut, takže profese herce je  víceméně děsila. Chtěli, abych vystudovala pedagogickou fakultu a učila. Bydleli jsme v Hradci Králové a často jsme chodily do loutkového divadla Drak. Mojí touhou bylo tam hrát, tak jsem šla studovat do Prahy loutkoherectví na DAMU. Ve třetím ročníku jsme celý soubor přešli do Dejvického divadla. Odehráli jsme asi dvě pohádky s loutkami, pak celý soubor vyprofiloval jako činoherní a u toho zůstalo. Dramaturgie Dejvického divadla je výborná, těší mě tam hrát. Mám divadlo ráda.

Přesto máte ještě dost dalších aktivit. Jaké?

Hraju na příčnou flétnu. Začala jsem asi ve třinácti letech. Každý pátek chodím na hodiny flétny k paní profesorce Bílkové. Mám dokonce žákovskou knížku a dostávám známky, obvykle jedničky. Když je to horší, tak proto, že jsem unavená. Pak paní profesorka volá mému muži, že se potřebuju vyspat, ať na mě dohlídne. Pravidelně koncertujeme s komorním souborem Syrinx. Naposledy jsme hrály v krásném kostele z roku 1357 v Litomyšli. Nádherná akustika, výborné publikum... Pokud jde o divadlo, jsem už léta členkou Dejvického divadla. Hraju v Bratrech Karamazových. V příští sezóně bych měla zkoušet něco nového, tak uvidím, jak to s těma robátkama zvládneme.

S manželem prý jste se seznámila, když jste ho učila anglicky. Jak vzal fakt, že místo učitelky jazyků je z vás populární herečka. Nežárlí?

Můj muž je typ manžela, který je šťastný, když jeho žena je šťastná. Je velkorysý a trpělivý. Máme diametrálně odlišné profese. On je ve svém oboru dobrý, je spokojený, takže mezi sebou nemáme žádné tlaky, kdo je lepší nebo horší. Pohled z druhého břehu, jinýma očima, to je občas užitečné nebo i k po-bavení. Manžel mi také pomáhal založit nadační fond. Je zaměřený na podporu projektů a aktivit sociálně zdravotního charakteru. Staráme se například o zkulturnění prostředí v dětských odděleních nemocnic třeba zajištěním vymalování stěn hezkými kresbami. O tom všem se můžete dočíst na našich webových stránkách www.zadnikova.cz. V tom mě hodně manžel podporuje.

A pokud jde o vaše role u domácnosti Máte je nějak rozdělené?

Spíše si pomáháme vzájemně. Manžel někdy vaří, zejména rád dělá ryby. Ale hlavně uspává Andrejku a vypráví pohádky. Teď mají oblíbenou Zeleninovou, což je přetransformovaná Perníková chaloupka. Místo z perníku je ze zeleniny, roste tam smažák, místo komínu má okurku, v bazénu kečup a podobně. To ji strašně baví.

Potýkáte se někdy s bulvárem?

Moc ne, protože bulvár mě hodnotí jako člověka, který je monogamní, bezskandální, se spokojeným manželstvím, tím jsem pro něj hluboce nezajímavá. To jsou informace, které si přečtete jednou, ale podruhé už vás nezajímají. Lidské štěstí nikoho moc nezajímá. A já to redaktorům nikdy nezapomenu připomenout. Jsem pro ně koncentrovaná nuda.

Televizní seriál Velmi křehké vztahy zřejmě hned tak neskončí, ale uvažujete, co budete dělat dál?

Reaguji přítomným okamžikem. Dlouho plánované akce většinou nevyjdou a pak vám život přinese třeba takový obrat, že se ani nestačíte divit.

Čeho byste chtěla dosáhnout? Máte nějaké vysněné role?

Chtěla bych si zahrát v dobrém filmu. Nejraději nějakou dobovku, po tom se mi stýská. Naposledy jsem točila pro Němce císařovnu Zitu, moc jsem si to užila. Shakespeare má nádherné hry, nádherné role. Už jsem si to zkusila na jevišti, když jsem hrála Olívii ve Večeru tříkrálovém v Dejvickém divadle. Tak něco takového bych brala i ve filmu.

Pokud byste mohla volit znovu  svoji profesi, čím byste chtěla být?


Asi bych šla studovat, možná  mezinárodní vztahy nebo obor  překladatelství, zajímala by mě taky původní anglická literatura. Někdy  mám pocit, že mi vzdělání skončilo příliš brzy, tak bych v tom ráda ještě  pokračovala. Časem si nějaké studium  najdu, ale teď s dětmi to není možné. S mužem plánujeme, jen co holky  trošku povyrostou, rodinný jazykový  pobyt v Anglii nebo v Americe. Případně by jel studovat jen on a my  bychom ho doprovázely. To vidím  jako velmi reálnou vizi.

Jaké máte představy o dovolené a jak prožijete zbytek prázdnin?

Moje představy o dovolené jsou jiné, než si teď můžu s dětmi dovolit. Líbí se mi nevědět, kde budu ten den spát, řešit věci nahodile. Mám to slíbeno, až děti trochu odrostou, na to se těším. Vzhledem k tomu, že chceme ještě jedno dítě, tak se taková dovolená zatím rýsuje v nedohlednu. Nemyslete si, netrvám na tom, že bych chtěla ještě chlapečka. Klidně i třetí holku. Mně je ženský svět blízký, mám ho ráda, vím přesně, co mě očekává. Pokud jde o zbytek letošních prázdnin, tak v srpnu pojedu k přátelům do Františkových Lázní, pak s dětmi za babičkou na Šumavu, tam se velmi těším. A budeme natáčet a natáčet Velmi křehké vztahy. Vždy v televizi běží celé prázdniny.

Věnceslava Dezortová
Foto i na titulu: David Hanykýř

Mám ráda všechny své ctnosti i neřesti

Napsal Styl pro ženy.

Divadelní múza Thálie si Zdeňku  Žádníkovou Volencovou vybrala  naprosto neomylně. Útlá brunetka  s uhrančivýma očima hraje jak z partesu, báječně zpívá i tančí.  S čímž se konec konců u dobré  herečky počítá. Kdo ji ale neslyšel  vyprávět o rodných východních  Čechách, o moc přišel.

Její láskou je Hradec Králové  a zámek Kuks, jehož historii sype  z rukávu. Nechali jsme se tedy sídlem hraběte Šporka inspirovat a paní Zdeňku jsme požádali, ať si ze  zdejšího slavného cyklu soch Ctnosti a Neřesti vybere po čtyřech, které  nejvíc odpovídají jejímu naturelu

 

Baví mě ženskost

Aby to neměla paní Zdeňka  tak jednoduché, po jedné ctnosti a neřesti jsme vybrali i my.  A to těžký kalibr - Cudnost  a Smyslnost. Smyslnost ale není neřest; rozesmála se.

"Mam ji ráda. Smyslnost je  přece nejen v sexu, ale také  v jídle, chování, mluvě. To  všechno chytré ženy umějí. Ráda  pozoruji, když dokážou používat hlavu a tělo mile, vnímavě i rafinovaně, tedy v souhrnu smyslně.  Protiví se mi, když to činí po lopatě a vulgárně. Baví mě ženskost a miluju i ženské zbraně.

A co Cudnost, jde s hereckou  profesí vůbec dohromady? Paní  Zdeňka zůstala v klidu, ji zatím  erotické scény míjely. Její seriálová Ivana sice otěhotněla,  ale bez zvědavých očí diváků.


Naděje

Proč tuhle ctnost berete, jak  říkáte, jako velkou životní  šanci?

Protože ji vidím ve svých dětech. Dilema kariéra, nebo rodina  mě netrápí. Mám dvě dcery, a zároveň mám ráda svou práci.

To vážně nic nešidíte? 
Bývám docela výkonná, ale taky mám paní na úklid. Můj muž  ani nechce, abych život propádila  s luxem v ruce, a sám navrhl, že  si někoho na úklid najmeme. Existují prostě priority, které stojí  nad vším ostatním. U nás jsou to  děti. Jistě, strávíte tři čtyři roky  vařením kašiček, utíráním prdelek a padáte únavou. Ale pak se  to přehoupne, z potomků se stanou vaši kamarádi, s nimiž přijde  legrace. Moje naděje, Andrejka  i Janička, jsou krásně slunečné.


Píle

Vám se ta věčná výkonnost ani trochu  nezajídá?

Já vyznávám, že  štěstí přeje připraveným, a vždycky se  mi to vyplatilo.  Když jsem se rozhodla studovat herectví, tatínek to  považoval za profesi nepraktickou  a velmi nestabilní. Doslova mě  donutil, abych si udělala státnici  z angličtiny. Nejdřív jsem trucovala, ale dnes už beru tenhle jazyk  jako srdeční záležitost. Navíc díky  ní nemusím být existenčně úplně  závislá jen na herectví.

Angličtina že je srdeční záležitost?

A to doslova, neboť mě seznámila s manželem. Půl roku jsem  byla jeho učitelkou. Můj muž pracuje jako ekonom. Naše povolání  jsou tedy naprosté mimoběžky  a obchodní angličtina zůstává jediné, co máme profesně společného.  


Stala jste se vůbec první  studentkou, která na DAMU  získala za svou diplomku  Cenu děkana?

Vybrala jsem si téma První herečky a strávila jsem tři měsíce  zavrtaná ve studovně v Klementinu. Drtivá většina materiálů byla  dostupná jen v angličtině, a tak  jsem překládala a byla šťastná, že  dělám něco smysluplného. Velmi  mě to bavilo. Ono pátrat po historii hereček a pohnutkách stát se  herečkou byla v podstatě zábava.  A tátovi jsem tou cenou udělala  velkou radost.

{mospagebreak }

Lenost

Až z tě vaší píle trochu mrazí... '

To byste měla vidět, jak jsem  "pilná", když se mi do něčeho nechce.


Štědrost

Vraťme se zpět k Braunovým  Ctnostem. Co vy a Štědrost,  jih jste si také vybrala?

Nemám ráda lidi lakomé ani ty,  kteří praktikují jen něco za něco.  Taková podmíněná štědrost platí  snad jen u dětí, v tomhle demokracii neuznávám. Liberální výchova  je podle mne cesta do pekla.  

Velkorysost vám tedy cizí  není?

Mám ji ráda a myslím, že sama dokážu být velkorysá. Jen.  jsem musela trochu přibrzdit. V poslední době mi začalo chodit  stále víc e-mailů se žádostmi  o peníze - vy je přece máte a já  je chci na tohle a na tamto. Stačí mi jen pětačtyřicet, sedmdesát,  devadesát tisíc...

Přesto zůstáváte dal štědrá,  jen trochu jinak.

Snažím se být užitečná a využít možností a kontaktů, které  mám. Založila jsem Nadační  fond, mezi jehož hlavní projekty  patří výmalba dětských oddělení  v nemocnicích. Zatím jsme úspěšně zrealizovali pilotní projekt v chrudimské nemocnici. Nyní  pracujeme na obdobné akci pro  dětskou JIP v Pardubicích. Naším záměrem je soustředit se na  regiony a být aktivní hlavně tam.

Spolu s Blankou Haškovou,  uměleckým maskérem Zdeňkem  Klikou a fotografkou Alenou  Hrbkovou také připravujeme kalendář fotografií, jehož výtěžek  připadne na podporu konkrétních  projektů našeho nadačního fondu. Rádi bychom v blízké době  vydali dětskou ilustrovanou knížku pohádek. Kdo by se chtěl dozvědět více, může navštívit moje  stránky - www.zadnikova.cz.

 

Upřímnost

Vy prý si servítky moc neberete?

Dřív skoro vůbec. Ale nemám  ráda upřímnost kontroverzní nebo  jen skandální.

Takže pravda za každou cenu, ať to stojí, co to stojí?  

Dostala jsem se do stadia, kdy pravdu spíš dávkuju, protože hodně radikální názor často věci  uškodí a stejně se nic nezmění.  V tom je mi dobrým učitelem můj muž. Párkrát mi to už řekl -no, bylas upřímná, je ti líp? Na, světě přece není buď ryc, nebo  nic. Dnes už rozlišuju.


Pýcha

Říkáte, že jste ctižádostivá. K tomu svým způsobem patří pýcha. Je to vaše ctnost,  nebo neřest?

Myslím, že pyšná nejsem, pýchu jako lidskou vlastnost nemám  ráda. Něco jiného je ale hrdost.

Mívám někdy tendenci vzít si  toho na sebe víc, než mohu  zvládnout. A potom je to rachot.  Všechno, co jsem slíbila, sice splním, ale bývám pak hodně unavená. Vlastním podivnou náturu.  Když mám hodně práce, bývám  nejšťastnější. To je taková moje  neřest i ctnost zároveň.


Závist  

Živnou půdou pro závist bývá známá tvář i úspěch. Jaké s tím máte zkušenosti?

Setkávám se s ní, ale ne zcela  otevřeně. Líbí se mi krédo Přej  a bude ti přáno.

A co vy sama, závidíte?

Taky mě to občas chytne, ale  závidím v mezích normálu. Udělám třeba náročný casting na  americký film a ono to nevyjde  kvůli naprosté banalitě. Roli dostane někdo jiný. A tomu pak  upřímně závidím. Ale krásně mě  z toho dostane rodina. Mám přece něco víc než jen práci. Prostě  ten neúspěch cítím jako normální světa běh. Je mi to líto, ale jenom líto.


Lstivost

Dost jste mě udivila, když  jste si vybrala právě tuto nectnost. Pročpak?

Protože ji občas používám při  výchově svých dcer. Lstivě na ně  uplatňuji, jak říkám, motivační  programy za odměnu. Takže moje  Andrejka už dlouho odpovídá na  otázku, co na ni funguje, slovem  MOTIVACE.

Nic ve zlém, ale vaše profese je odedávna spojována  s intrikami...

S tím si hlavu nelámu.

---------------------------------------------------------------------


Zdeňka Žádníková Volencová se řadí k nejpůvabnějším herečkám naší divadelní televizní scény. Jenže tahle inteligentní mladá dáma už také ví o životě své a má to v hlavě  náramně srovnané. Osud ji totiž  nijak nešetřil. V sedmnácti, kdy  tápající dívky nejvíc potřebují  mámu, Zdeňce Volencové ta její zemřela. Prohrála boj s nádorovým onemocněním.
"V takový okamžik člověk  sice najednou dospěje, ale stejně je úplně bezmocný. Ta hrozná nespravedlnost ho totálně  zaskočí: Čas to vůbec nevyléčí,  jen trochu obrousí. Moje mamka mě neviděla hrát, neviděla  ani moje holčičky: I když je to  už víc než patnáct let, pořád mi  strašně schází."


Věřím v člověka

Tehdy se také Zdeňka Volencová naučila spoléhat se jen sama na sebe. Takže, když si stanoví cíl, udělá maximum, aby  ho dosáhla.

 

"Ovšem bez toho, že bych  někomu vědomě ublížila. Hnát  se bez ohledu na okolí za nějakou metou je mi čím dál protivnější, i když se to mnohdy stává  normou, protože se rozvolňují  hranice slušnosti: Velmi mě například iritovali všichni ti Vyvolení. Z hlediska obchodního  výborný artikl, z hlediska lidského pro mě naprosto neakceptovatelné".


Maminčin odchod nastartoval u Zdeňky Volencové také jiný přístup ke zdraví. Ačkoliv sotva překročila třicítku, chodí  pravidelně na mamograf.
"Celá řada žen, i těch starších, u nichž je už riziko onemocnění mnohem vyšší, bývá  v tomto ohledu liknavá. Nechci  si v padesáti vyčítat, že jsem na  pravidelná vyšetření kašlala."  

 

Bio-eko-czecho

Dalšími z jejích priorit jsou  také racionální výživa a zdravý  životní styl.

"Je spousta věcí, s nimiž sama nemůže moc udělat. Třeba  s kvalitou ovzduší. Ale určitě  nemusím potahovat z cigarety.  A já jsem až militantní nekuřák. Stejně tak si přece může  sama vybrat, zda a jak často si  zacvičím i co budu mít na talíři. Nepatřím mezi vegetariány,  ani nekrmím rodinu jen zrním.  Kromě kuřecího jím každé  maso. Nejraději asi zvěřinu,  ale nepohrdnu ani šťavnatým  řízkem od naši šumavské babičky. U nás přicházejí na stůl  jen kvalitní potraviny, hlavně  ve variantě bio. A tak mám  pro své holčičky dokonce  i bio-piškoty," uvádí sympatická herečka na pravou míru,  proč má doma přezdívku bio-eko-czecho.

Racionální životní styl však  nebyl její doménou vždycky.  Tahle dnes křehká a subtilní  mladá žena prošla také obdobím, kdy se prala s kily navíc.

"Dnes prostě víc přemýšlím,  co svému tělu dodám, takže,  jak říká můj tatínek, umřu nejspíš úplně zdravá."

EVA MÜLLEROVÁ


Mezi divadlem a seriály

Napsal TV Pohoda 24/2007.

Už dva roky jí diváci drží palce coby Ivance Rubešové - Hruškové - Sýkorové, která je maminkou tří dětí, co nemá štěstí na chlapy...

Když kdokoliv před několika málo lety zatoužil pohlédnout do tváře svého oblíbeného herce nebo herečky a chtěl si přečíst, co hezkého nedávno řekl, pohroužil se do stránek novin á časopisů. Teď stačí nastartovat počítač, proniknout do internetového světa a televizní a filmový hrdina ihned velmi aktuálně sděluje co zažil, co právě dělá, kam pojede na dovolenou.

 

    Takto jsem si "nastartoval" Zdeňku Žádníkovou a dozvěděl se, že hrála v televizních pohádkách O dobré a zlé vodě, O pyšném panovníkovi, Kašpárkovy rolničky, Zkřížené meče nebo Tajemství mořské panny, a že svou velmi dobrou angličtinu uplatnila například v amerických filmech Melting Glass a Ann Frank. O mnoha dalších věcech jsme si pak povídali v jejím novém domě nedaleko Dobříše.

    Na divadelní Akademii vystudovala obor loutkové a alternativní herectví, ovšem roli, která ji doposud nejvíc proslavila, je úloha Ivany Kučerové v televizním seriálu Rodinná pouta, nyní transformovaná do Ivany Sýkorové ve Velmi křehkých vztazích. Přesto se cítí být především divadelní herečkou. Hraje na scéně Dejvického divadla, které nese za tvorbu v loňské sezóně titul Divadlo roku. "Mám to své divadlo ráda, ale je fakt, že je v posledních sezónách pozoruji trochu z povzdálí, protože jsem nebyla obsazena v klíčových inscenacích. Jsem teď ve fázi, kterou bych nazvala Děti a televize. Mám tím na mysli čtyřletou Andrejku, bezmála roční Janičku a zmiňované působení v televizních seriálech. Věřím, že od letošního podzimu opět nastane fáze Divadlo, protože se mi po něm stýská."

    O dvou holčičkách právě padla zmínka, avšak je tady ještě třetí „dítě", na veřejnosti méně známé. Jmenuje se Syrinx (řecké pojmenování Panovy flétny, jak praví slovník) a tvoří je kvarteto až sexteto hráček na příčnou flétnu. "Vede nás laureátka Pražského jara profesorka Magdalena Bílková, která výjimečným způsobem dokáže vyhledat partitury a připravit pro nás repertoár. Oslovuje autory, kteří píší originální skladby pro náš ansámbl s neobvyklým obsazením."

    Na nevyřčenou otázku hned odpovídá: "Například smyčcový kvartet je nádherný, ale obvyklý, kdežto zvuk souboru příčných fléten zní v barokních a renesančních skladbách úžasně. Všechny ostatní holky jsou tak dobré hráčky, že musím cvičit, abych s nimi držela krok. Koncertujeme poměrně často, většinou na akcích charitativního charakteru."

    Prostřednictvím debaty o životě herečky se dvěma malými dětmi se dostáváme k domácím rituálům a ke koukání na televizi. "S dětmi se dívám na pohádky a s mužem si nenecháme ujít seriál Zoufalé manželky, ale jinak je to bída. Nebo naopak výhra? Andrejka nás jemně dotlačila ke sledování první řady StarDance, protože jejím snem je, abych si oblékla ty krásné šaty s flitry a šla do televize tancovat. Na druhé straně jsme tatínkovi prakticky zrušily večerní zprávy, protože je to čas, kdy je celá rodina pohromadě."

    Celá rodina bude pohromadě také v blížícím se létě, na dovolené, o které už se vedou tu a tam večer debaty. Zdeňka Žádníková nezastírá, že rodičovské představy se od sebe poněkud liší, takže mimoděk zřejmě rozhodnou holky, kterým budou chtít dopřát slunce, vodu, písek a bábovičky. Kde tohle všechno najdou? U moře.

    "Žádníci jsou mořští vlci, kdežto já jsem spíš na borůvky. Jenže oni mají v naší rodině převahu, takže pojedeme do Dominikánské republiky, nebo do Egypta, mým mužem velmi milovaného. A jaká je moje představa léta? Do montérek, na traktor a s babičkou do lesa."

    Když si ověřuji, že jsem dobře rozuměl a použiji pojem "malotraktor", herečka se ohradí: "Kdepak, velký traktor a čistit les, svážet soušky. Já mám totiž v emblému praktičnost a užitečnost!"

Text a foto: Pavel Veselý


Maminka mi chybí

Napsal Sedm - 18/2007.

 

Citlivá místa Zdeňky Žádníkové

 

Maminka mi chybí


Když se ZDEŇKA VOLENCOVÁ-ŽÁDNÍKOVÁ (32) musela jako Ivanka v seriálu Velmi křehké vztahy vyrovnat s úmrtím manžela, málokdo tušil, že podobnou situaci prožila i ve skutečnosti.
    V sedmnácti letech jí totiž zemřela na rakovinu maminka. Nikdy to nepřebolí.Když vás něco podobného potká, vnímáte jen  tu bezmoc, vztek a obrovskou prázdnotu. Hledala jsem útěchu v práci, která na mě spolehlivě zabírá. Diář plný úkolů, čas rozdělený po hodinách, brigády, které člověku nedají čas se zastavit. Dnes mám naštěstí dvě krásné holky a hodného muže, ale stále lituji, že přišly o skvělou babičku,“ prozrazuje herečka, která až do čtyř let bydlela s maminkou u prarodičů v České Třebové.
    Její otec tehdy studoval a zároveň stavěl v Hradci Králové družstevní byt. „Jezdil za námi jen na víkend. Maminka učila matematiku a dílny a táta má x titulů za jménem i před ním. Nejvýstižněji ho charakterizovala nedávno moje dcera Andrejka, která mu začala říkat Děda Vševěda,“ vzpomíná Zdeňka.

Učitelské dítě


    Po rodičích tedy herecký talent nezdědila. „Divadlo hrávala moje babička ze Šumavy. Byla velmi krásná a lítali za ní všichni kluci z okolí. Přestože měla moře nápadníků a výhodné partie v Praze, kam  na zimu jezdila do služby, zůstala na Šumavě a vedla hospodářství. Letos oslaví osmdesátiny a stále pracuje. Když se jí narodili tři synové, divadlo skončilo. Jako první široko daleko jim koupila klavír, což  byla tenkrát velká vzácnost.“
    Maminčinou profesí v dětství moc nadšena nebyla. „Jsem učitelské dítě, což je diagnóza pro neoblíbenost. Ze základní školy si pamatuji tu věčnou touhu, aby mě měly děti rády, a jak se mi to nedařilo. Dneska se tomu směji, ale tehdy jsem to mockrát oplakala.“
    Až do čtvrté třídy  sice měla samé jedničky, ale rozhodně  nebyla šprt. „Pak mi vysvědčení pokazila matematika. Geny po rodičích naprosto , jsem klasický humanitní typ s krátkodobou pamětí. Naprosto nespravedlivě jsem později odmaturovala čtyřikrát za jedna,“ přiznává. „Matematika byla tenkrát prvním rokem nepovinná, což mě zachránilo.“

Manžel je můj rytíř


    Seznámili jsme se spolu na hodinách obchodní angličtiny při překládání výrazů  jako optimalizace stavu oběžných aktiv a krátkodobých pasiv při dynamicky rostoucích tržbách.
Netušil, že jsem herečka. Dozvěděl se to až později, když jsem mu dala lístky na představení. Do třiceti  byl v divadle jen jednou, a to povinně se školou. Nevěřícně na mě zíral. Ráno jsem byla  paní učitelka a večer  umělkyně. Čtyři měsíce mi to procházelo,“ směje se herečka.
    Maminka jí stále moc chybí, ale manžel Radek, který je o tři roky starší, se jí snaží neúplnou rodinu vynahradit. „Je to přesně ten milující rytíř, o kterém jsme snila. Pracuje jako finanční ředitel, jeho obor je na hony vzdálený tomu mému. Výhodou je, že netrpí  tvůrčími depresemi nebo nečeká,až ho políbí múza.“
    Zdeňka od svatby používá dvě jména. „ Vždycky jsem chtěla zůstat jen Volencová , ale pak jsem potkala Žádníka a ten položil mi jednoduchou otázku – Jak budou naše děti vnímat, že se tatínek s maminkou jmenují každý jinak? – Měl pravdu a já změnila názor. Když jsem zjistila, že čekáme Andrejku, bylo jasné, že to musíme sdělit mému tatínkovi a ten bude očekávat, že ho Radek požádá o mou ruku.  Táta si vzal bílou košili, hrál na klavír a já věděla, že jsem se rozhodla správně.“

Věřím homeopatii


    Starat se o rodinu, dvě dcery a nový dům , do kterého se konečně přestěhovali z plesnivého nevyhovujícího bytu, není maličkost. Zejména když Zdeňka účinkuje v Dejvickém divadle, kam nastoupila po DAMU, točí seriál Velmi křehké vztahy a navíc hraje v dívčím souboru Syrinx. na příčnou flétnu.  
    „Holky jsou tak dobré, že musím cvičit jako blázen, abych jim stačila. Na druhou stranu se ráda jednou za týden zavřu do světa Bacha nebo Telemanna, zatímco malá Janička sedí v autosedačce a brouká si.“ Dcerka také dostala roli v seriálu. Hraje sice chlapečka, ale zatím jí to nevadí. „ Štáb a kolegové nad ní občas nevěřícně kroutí hlavou, jak je hodná, a čekají, kdy zabrečí.Je to tmavooký sluníčko“
    Herečka se netají tím, že matčina smrt ji donutila vážit si života a zdraví. Přestože je známa tím, že dbá na zdravou výživu,  bio stravu nikomu nenutí. „Manžel si přes den dá, na co má chuť, a večer jí s rodinou. Andrejce důsledně vysvětluji, proč chci aby zrovna tohle  nepila nebo nejedla a nad lízátkem zavřu oči.Za kvalitní potraviny vydám peníze raději než za svetr ze značkového obchodu.“
    Před rokem začala také využívat homeopatie. „Když u dcerky nepomohla klasic-ká medicína, dostala jsem doporučení na  doktorku Věru Dolejšovou, předsedkyni homeopatické komory v České republice. Další rýma u Andrejky lehce odezněla bez zánětu středního ucha, a to rozhodlo. Zpočátku se zdravotní stav zhorší, ale je třeba vydržet a výsledky se dostaví. Málokdo ví, že před objevem ropy a následným vznikem průmyslu, který se jmenuje farmaceutický, se celá Amerika, nebo Anglie léčila výhradně tímto způsobem.“

Normální je nekouřit


    V kondici se udržuje ve fitnesscentru. „Cvičím, protože mi to dělá dobře.Chodím do BBC k Michalovi Heřmanovi a ten je zodpovědný za to, abych se líbila sobě a  svému muži. Pomůže mi, když zajdu ke kamarádce Jitce na masáž. To je snad jediný okamžik, kdy opravdu vypnu.“
    Volnější režim si dopřeje až na dovolené, kterou rodina stráví u moře. „Děti ocení minidisco, píseček a bábovičky a já zákaz kouření v restauracích. Špatně to snáším. Cigaretu jsem vyzkoušela asi v deseti letech se sestřenicí na půdě. Strejdovi jsme sebraly startky a po třech kouscích  mi bylo nanic.“ Zapřísáhlý nekuřák se  z ní stal, až když jí otec ukázal v nemocnici na patologii plíce kuřáka. „Byl to velmi odstrašující pohled. Proč bych se měla dobrovolně zabíjet? Doufám, že naše holky kouřit nezačnou, manžel vede odmala  kampaň, v důsledku čehož pak Andrejka na ulici mohutně vychovává,“ říká Zdeňka a dodává, že bezohlední kuřáci jsou dnes paradoxně  spíš mezi ženami než muži.
    Uvítala by zákaz kouření v restauracích. „Když jsme byli  v Irsku v rockovém klubu,  bylo tam narváno, i když se na cigaretu chodilo ven. Hospody byly plné. Přibyla jim nová klientela – rodiny s dětmi. V Itálii jakbysmet, takže argument, že po zavedení zákazu přijdou restaurace o tržby, je lichý.“
    Jak se dívá na názor, že boj proti nikotinu je boj proti svobodě? „Dodnes si pamatuji,jak jsem v osmém měsíci těhotenství  seděla s manželem venku na zahrádce jedné pražské pizzerie. Vedle si dvě dámy zapálily a šlo to přímo na náš stůl. Když jsme je slušně požádali, jestli by vydržely nekouřit, než dojíme, odpověděly: No to snad ne! Co sem chodíte, když jste těhotná? A kde byla moje svoboda?“ kroutí hlavou Zdeňka Žádníková. „Doufám, že se zákaz  prosadí i u nás. Jsem ráda, že jsme členy Evropské unie, protože jinak  by to v Čechách nikdy nenastalo.“
                                         BLANKA DVOŘÁKOVÁ

7 otázek

pro Zdeňku Volencovou-Žádníkovou


1. Kdy jste si naposledy udělala radost a čím?
Minulý týden jsem si koupila hnědý plášť, nákup mi trval asi dvě minuty, víc mi Jana nedovolila, protože měla hlad.
2. Jakou nejlepší radu jste dostala?
Od svého tatínka, který mi nikdy nic striktně nezakazoval. Jen řekl - hluboce ti to nedoporučuji, ale dělej, jak myslíš. To vás donutí o věci přemýšlet. V devadesáti devíti procentech měl pravdu. Závažná rozhodnutí s ním pro jistotu konzultuji, pravděpodobnost maléru se tím zmenšuje.
3. Co byste chtěla znovu zažít?
Vlastní svatbu. Byla bych už klidnější a dokázala bych si ji ještě víc užít.
4. Máte neřest, které se nechcete zbavit?
To si nechám pro sebe.
5. Které tři věci obdivujete na mužích?
Když zůstanou po celý život rytíři ve zbroji, spolehliví a milující.
6. Jak byste chtěla strávit poslední den života?
To je až za dlouho…
7. Na co si uděláte vždycky čas?
Na svou babičku na Šumavě. Zavzpomínáme na dědu, zastřihnu jí to krásný sněhobílý mikádo, pomluvíme politiky, uvaříme kynuté knedlíky v páře, zase mě nenechá ani umýt nádobí, naloží mi auto zeleninou a mraženými jahodami a já se těším, až ji zase obejmu.

                                       BLANKA DVOŘÁKOVA

Downloadhttp://bigtheme.net/joomla Joomla Templates