Z tisku

Své děti vychovávám podle Jana Ámose

Napsal Časopis Naše rodina 6/2007.

Usměvavá Zdeňka Žádníková Volencová, známá ze seriálu Rodinná pouta, kde hrála roli Ivany Kučerové, přišla na schůzku i se svou malou ratolestí Janičkou. S nadšením vyprávěla o svém rodinném životě. Během rozhovoru Janička objevila diktafon a učinila z něj svoji nejoblíbenější hračku.

Je nezvyklé, že používáte dvě příjmení. Proč?
Jsem rozená Volencová, tohle jméno mám ráda a chtěla jsem si ho ponechat navždycky. Když jsem se pak vdávala za Radka Žádníka, položil mi otázku, jak to bude s dětmi. Co jim odpovíme na otázku, jestli jsem opravdu jejich maminka, když se jmenuju jinak. Tak jsem řekla, že udělám kompromis a budu požívat obě jména. Kdyby na mě ale zatlačil, asi bych zůstala jenom Volencová!

Přinesla jste si nějaký vzor rodinného života od svých rodičů?
Moje rodina byla z dětského pohledu naprosto ideální, protože mí rodiče se před námi vůbec nehádali. Opravdu se před námi nikdy nepohádali a já jsem měla pocit, že je všechno ideální, nikdy jsem neměla pocit ohrožení, že se něco rozpadá nebo je nějaký problém. Za to jsem jim velmi vděčná. Snažím se tento model uplatňovat i ve své rodině – v případě, že je nějaký problém, tak se neřeší před dětskýma očima. Děti si automaticky všechno vztahují na sebe, viní se, že jsou důvodem hádky, ačkoliv to tak samozřejmě není. Na druhou stranu se neumím hádat, protože mi chybí vzor (směje se). Nemám co kopírovat.

                   

To znamená, že se vůbec nehádáte? Jak tedy řešíte případné rozpory?
Mlčím. To je ta úplně nejhorší varianta. Mlčím a odcházím.

V dnešní době se polovina manželství rozvádí. Co podle vás stojí v pozadí tohoto stavu?
S oblibou se píše o rozpadu tradičního modelu české rodiny a za viníky se pokládají ženy, protože muži už nejsou rytíři, co mají zbroj. Žena vydělává větší peníze než muž, který je tím odsouzen do role podřadné, k níž není geneticky předurčen. Proto jsou všichni nešťastní, tápou, rozvádí se nebo se neberou.To je jedna verze. Podle mě je to dáno tím, že společnost je velmi rychlá a dráždivost doby je silná, proto potom věci obyčejné, jako je normální lidské štěstí, nudí. Když je pohoda, tak se často nic neděje – a tato dynamická společnost je nastavena na neustálou změnu, aby vše bylo akční a něco se dělo. Mnoha lidem potom mohou připadat tato letmá zastavení naplněná pokojem zbytečná, nudná, pomalá a prázdná. Mají pocit, že jsou šťastní v okamžiku, kdy jsou sami tím středobodem a kdy všechno „frčí“.

Zažila jste takový pocit někdy sama na sobě?
Ano, sama to znám. Jako maminka vím, že když má někdo velmi zajímavé zaměstnání, kde se neustále něco děje, a najednou se ocitne doma s miminem a den plyne a plyne a vy jste díky péči o dítě v sociální izolaci, a přitom jste zvyklá žít přítomným okamžikem a žít jej naplno, tak vám to najednou začne připadat jako absolutní ztráta času – místo toho, abyste to vnímala jako přechodné stádium. Jste potom protivná na svého partnera. Největší počet rozvedených manželství je v prvním roce života jejich dítěte. Ještě horší je, když partner bere dítě jako svou konkurenci. To už je úplně špatné. Je třeba si ohlídat, aby váš partner byl hodný a normální.

Svého muže jste prý poznala během výuky anglického jazyka. Zdědila jste pedagogické schopnosti po své mamince, která byla učitelkou?
Byla jsem učitelské dítě, tudíž jsem byla v kolektivu neoblíbená. Nicméně jsem měla doma vlastnoručně vyrobených třicet žákovských knížek, třicet sešitů a třicet písanek. Pěkně jsem to všechno opravovala, měla jsem své oblíbence a neoblíbence, hrála jsem si prostě na školu. Vidina, že půjdu v učitelských šlépějích, byla velmi zřetelná, pak jsem ale začala hrát divadlo a změnilo se to. Udělala jsem zkoušky i na pedagogickou fakultu na obor angličtina, ale nakonec jsem zvolila herectví. Učitelství jsem unikla jen o vlásek. Asi bych byla příšerná učitelka, protože bych vyžadovala zájem dětí. Moje učitelka na flétnu má dceru, která je učitelkou, učí tři roky a je velmi oblíbená, ale také vyčerpaná a už se u ní začíná objevovat „syndrom vyhoření“. Je to proto, že děti jsou z domova naprosto nevychované. Rodiče si velmi často myslí, že je škola supluje, že bude jejich děti vychovávat – a sami je nechávají být. Když máte deset agresorů ve třídě, kteří vám tykají a posílají vás kamsi, je to situace, se kterou bych si také neuměla poradit. Řezala bych je jako za Jana Ámose, ale to se vám každý uličník postaví a začne vám vykládat o právech dítěte.


Myslíte, že se v poslední době nějak změnil model výchovy dětí?
Určitě. Výchova je více liberální, a to je ta nejhorší možnost. Je velmi pohodlné být nedůsledný, ale je to krátkozraké a krátkodeché. U nás doma jsem já ta zlá maminka a můj muž je ten hodný. Budu klidně zlá krkavčí matka, a jsem přesvědčená, že jednou mi za to děti budou vděčné. Budou vědět, co je to řád a nebudou z nich agresoři, kteří vytáčejí paní učitelku. Propadla bych se hanbou, mít takové děti. Jakmile jednou stojíte na druhé straně barikády (a já jsem si vyzkoušela, jaké to je, učit malé děti), tak si dáte ještě větší pozor, aby se vaše dítě chovalo slušně. Učila jsem děti angličtinu na prvním stupni. Oni vám řeknou všechno na své rodiče, ale také řeknou všechno na vás. Měla jsem možnost pozorovat, jak rodiče ke svému dítěti přistupují. V tomto věku jsou ještě schopné změny, ačkoliv ne velké. Je smutné, jak rodiče nechávají své děti být. Navíc jsou dnes děti velmi hyperaktivní. Například v Anglii s tím měli velké problémy, navrhli proto bezaditivní léčbu – stravu, kde nejsou obsažená žádná „éčka“, bez chemických přísad, a 80 % všech těch dětí se výrazně zklidnilo. Na dětech se podepisuje i to, co jedí. A to je neustále velký chemický koktejl, jejich mozek je všemi těmito věcmi drážděný. I zdravá výživa je jeden z faktorů vlivu na chování dítěte.

Vaše maminka zemřela na rakovinu, když vám bylo sedmnáct let. Bylo to pro vás jistě velmi těžké.
V tu chvíli si uvědomujete tu velkou nespravedlivost. A hlavně ze dne na den zestárnete o tisíc let a jste dospělý člověk, který se nemá kam jít schovat, protože táta má v tu chvíli dost problémů sám se sebou a mladší sourozenec se logicky uzavře sám do sebe. Jste vlastně strašně sama. Vnímala jsem jen ten obrovský pocit bezmoci a obrovskou samotu.. Tu cítím doteď, a to je mi 32 a mám dvě děti. Ten pocit se lety znásobuje. I Vánoce mám ráda spíš kvůli dětem, než abych si jich užívala. Pouze je vytvářím, protože vím, že pro děti je to důležité. Moje děti si je užívají skrze mě, to má svůj velký význam.

                   

Posunul vás tento bolestný prožitek někam dál?
Člověk se často k Bohu obrací, když mu teče do bot. Já jsem bohužel pleva. V době nemoci jsem chodila do kostela a prosila jsem za to, aby se naše maminka uzdravila, a když se to nestalo, tak jsem se logicky příšerně naštvala a už se spoléhám jenom sama na sebe, protože vím, že žádná jiná síla mi v tom nepomůže. Moje babička s dědou a nejstarší strýc jsou věřící, i tatínek byl vychováván v křesťanské víře. Snažím se žít podle desatera kvůli sobě a lidem okolo. Dar víry mi není bohužel dopřán.

Objevila jste nějaký talent u své dcery Andrejky?
Bohužel, starší Andrejka se předvádí, zpívá a je velmi extrovertní. Nechci, aby byla herečka, ale jsem ráda, že se nikde neztratí, nebojí se, nemá ostych, je velmi společenská. Jana je mezi lidmi od svých pěti týdnů a obávám se, že to bude ještě více sociálně adaptabilnější tvor. Myslím, že to budou veselé a šťastné holky. Snažím se je vést i ke sportu, protože vím, že pohyb je velmi důležitý, proháním je (směje se). Je to dobré pro to, aby nezačaly „blbnout“ a chytat se party. Dělat od útlého věku sport a dát jim vzdělání, informovanost…, to je to nejlepší, co pro své děti můžete udělat. Se mnou to mají dcery těžké, protože jsem – ač na to nevypadám – přísná maminka, ať se jedná o jídlo nebo způsob trávení času. Než je pochválím, tak to už musí být! Chválím je, když jsou samy od sebe hodné, nebo když se správně rozhodnou (to se týká starší Andrejky).

Jak vnímala vaše starší dcerka příchod dalšího dítěte do rodiny?
Připravovali jsme ji na tuto chvíli podle „chytrých knížek“. Narození Jany měla spojené se samými příjemnými věcmi, včetně dárků, které Janička přinesla. A hlavně – Jana jí nic nebere a neohrožuje ji. Teď, když je jí půl roku, začala Andrejku bavit, protože se na ní už směje, komunikují spolu. Andrejka ji chrání a má ji ráda. Samozřejmě, teď je Andrejka tatínkův mazlík, jsou věčně spolu.

Stala jste se tváří kosmetické řady Dermacol, jste tedy také modelkou. Co si myslíte o současném trendu velmi hubených modelek?
Já mám ráda pevné zdravé tělo. Kostičky mě moc neberou. Nejvíce mě rozčilují maminky, kterým lezou kostičky z kalhot a vedle vedou svého syna nebo dceru, kteří mají zhruba tak o deset kilo víc než by měli. Jsou malí a já vidím, že jdou do Macdonaldu, dítě si dá hamburger a jablkovou taštičku, čímž mu matka zadělává na velké problémy, ale sama by to nejedla. Nebo aby maminka mohla jezdit na rotopedu, tak dítě žužlá sušenku.

Co vám dává a bere profese herectví?
Někteří lidé se na tuto profesi dívají s despektem. Dodnes si pamatuji, jak zřetelná změna chování nastala u lidí, kteří mě měli zaregistrovanou jako učitelku angličtiny, poté, co zjistili, že jsem herečka. Muži se jakoby více rozsvítili, protože najednou máte punc, že komunikace může být více než standardní, anebo vám naopak přestanou věřit to, co jim říkáte, myslí si „ona tady hraje nějaké divadlo“. To je jeden druh lidí, podle mě méně inteligentní, a potom, herectví je méně obvyklé povolání, a proto lidi samozřejmě více zajímá. Co se týká ztráty anonymity, tak to nikomu nepřeju… Povolání herce má samozřejmě svůj rub a líc, ale ne že bych si stěžovala. To ne. Kdo tvrdí, že ho popularita obtěžuje, tak si v zásadě vymýšlí, protože zájem je milý, a pokud neobtěžuje a není zlý a nikdo vám nezasahuje do soukromí, tak je to v pořádku.

Máte nějakou vysněnou roli, kterou byste si chtěla zahrát?
Mám mnoho vysněných rolí. Chtěla bych hrát v nějakém úžasném velkofilmu, kde bych hrála hlavní roli osudové ženy, o kterou by se rvalo alespoň pět nádherných mužů. A vybrala bych si toho nejhezčího po dramatických okolnostech a s tím bych žila. To by bylo úplně úžasné. Nejlépe by to zrežíroval Cortéz nebo Almódovar, který by si do toho dal pár naturalistických, minimalistických a abstraktních vizí.

Kde čerpáte energii do nového dne?
Momentálně se nacházím ve fázi, že mi udělá největší radost, když obě dvě holky spí a já si večer sednu a dám nohy nahoru. Jednou týdně nebo za čtrnáct dní hraji na flétnu, zavřu se do světa Bacha, Telemanna, Charpentiera – a je to krása. A večer, když holčičky usnou, tak s mužem virtuálně cestujeme. Baví mě jiné země a odlišné kultury, ale teď s dětmi jsme odkázáni do světa hotelů. Děti ocení nejvíce moře, bábovičky, baštu, minidisco a večer postel, když jsou utahané jako koťata. Poznávací výlety jsou tím posledním, co je zajímá. Tak spřádáme plány na POTOM. Moc se těším na návštěvu Řecka, Irska, na Sardinii…
Budoucnost se nějakým způsobem vytváří a já se těším, co mi přinese. Vždy, když rekapituluji, co se za celý rok událo, nestačím se divit, jak je ten světaběh rychlý.

 
Markéta Vrabcová
Foto Miroslav Martinovský a archiv


Zdeňka Žádníková, rozená Volencová, se narodila 25. října 1974 v Ústí nad Orlicí, vyrůstala v České Třebové. Od čtrnácti let byla členkou dramatického kroužku v Hradci Králové a stala se členkou hradeckého divadla Jesličky. Po maturitě na gymnáziu v Hradci Králové studovala od roku 1994 na DAMU obor loutkové a alternativní herectví. Po škole přešel celý její ročník do pražského Dejvického divadla, kde nastudovala role v dramatech Příběhy obyčejného šílenství, Bratři Karamazovy, v Mozartově Kouzelné flétně a v příběhu Lovestory.
Účinkovala ve dvou amerických filmech Melting Glass a Ann Frank, k čemuž jí dopomohla dobrá znalost anglického jazyka. Nejvíc se však do povědomí televizních diváků zapsala rolí Ivany Kučerové Hruškové v televizním seriálu Rodinná pouta (nyní Křehké vztahy). Strmá křivka její popularity se odrazila v nominaci na Objev roku 2004 v anketě TýTý.
Zdeňka Žádníková je vdaná od roku 2002 za manžela Radka, ekonoma, a má dvě dcery, Andreu a Janu.

Co můžeme ovlivnit

Napsal Pavel Veselý.

Co můžeme ovlivnit


Webové stránky herečky Zdeňky  Žádníkové uvádí verš Jaroslava  Seiferta:"Kdo hledá, je očekáván, kdo  čeká, je jen nalezen".

Když jsem si jednou ráno stránky otevřel, byl  jsem ten den už sedmatřicátý, kdo si Seifertův verš přečetl. Pozoruhodné. A patřil jsem mezi  dvacet šest tisíc sto sedmdesát tři čtenáře, kteří si  stránky Zdeňky Žádníkové otevřeli od chvíle, kdy  je autor začal vytvářet.

 Chvála internetu

Kdybychom před několika málo lety zatoužili pohlédnout do tváře svého oblíbeného herce nebo  herečky a chtěli si přečíst, co řekl, hrabali bychom se v hromadě starých novin a časopisů a celé rodině vyhrožovali : "Jestli mi někdo vyhodil ten časák se Šafránkovou, ať se těší, co mu udělám!"
    Dnes stačí nastartovat domácí "písíčko", skočit na web, kliknout na "kíbordu" a už se na nás filmový či televizní hrdina usmívá, sděluje nám, co  zažil, co právě dělá, co mu chutná, kam pojede  na dovolenou.
    Webové stránky Zdeňky Žádníkové nás informují nejen o tom, kdy se narodila, ale také že  umí velmi dobře anglicky, díky čemuž dostala role v amerických filmech "Melting Glass" a "Ann Frank";  že hrála v televizních pohádkách "O dobré a zlé vodě", "0 pyšném panovníkovi", "Kašpárkovy rolničky"  nebo "Tajemství mořské panny"; že na divadelní  Akademii vystudovala obor loutkové a alternativní  herectví a že dobře zpívá, což dokázala v úloze První dámy v Mozartově Kouzelné flétně na scéně domovského Dejvického divadla. Nicméně rolí, která ji doposud nejvíce proslavila, je úloha Ivany Kučerové v televizním seriálu Rodinná pouta.

První proměna

Na to, kde dráha mladé herečky začala se už ptáme paní Zdeňky rovnou.
    "Na přijímací zkoušky do královéhradeckého  dětského divadla Jesličky přišla brýlatá holčička  řekla, že čte knížky, věří v dobro, chce být herečkou a bude hrát princezny jako paní Šafránková,"  začíná vyprávět.
    "To jsem na ně vysypala, oni mě přijali a já tam zůstala sedm let. Hrálo se každý čtvrtek, což byl  pro mne pokaždé vrchol týdne. Dá se říct, že pubertu jsem strávila v Jesličkách."
    Všechno dopadlo tak, jak na začátku oznámila: stala se herečkou a princezny v pohádkách si  taky zahrála. Tvrdí, že do desíti let vypadala a chovala se jako kluk, ale pak se z ní během půl roku stala slečinka a důležitá umělkyně. To poslední pronáší s úsměvem a jemnou ironií v hlase.
    "Když vidím dvanáctiletý holky, velmi s nimi  soucítím. Chápu zmatek v jejich kebulkách, protože si ty chemický reakce ještě dost dobře pamatuju. Jsem přešťastná, že je mi dvaatřicet a nemusím ten stav znovu prožívat."

Divadlo a opera

Zdeňka Žádníková se cítí být především divadelní  herečkou, přestože filmovou práci si taky vyzkoušela a s televizními Rodinnými pouty je svázána  už třetím rokem.
    "Divadlo pro mne představuje jakousi ochrannou slupku, pod kterou se k sobě chováme hezky.  Pracujeme s vlastním tělem, s náladami a emocemi, ledacos na sebe mimoděk vyzradíme, ale  nikdo toho nezneužije. Jenže setkání se životem mimo divadlo je pak často jako srážka s vlakem  - divíme se, že dané slovo neplatí a že si lidi lžou..."
    Pozornější čtenáři si jistě všimli zmínky o roli První dámy v Mozartově Kouzelné flétně. To je  přeci opera, řeknou si vzápětí. No a zpívat v opeře, to není jako zabroukat si "Andulko šafářova".  Tohle si řeknou a budou kroutit hlavou, jak to ta  seriálová Ivana Kučerová, i když ji máme rádi, ale  jak to ona dovede? Nu, Zdeňka Žádníková chodila léta do "lidušky",  kde se učila hrát na příčnou  flétnu, a později se pro roli do inscenace Pazour  trochu pocvičila i na altsaxofon. Má hezký a kultivovaný soprán, který chtěli využít i muzikáloví režiséři.

Pevná pouta

"Je jasné, že mi televizní seriál Rodinná pouta vzal  anonymitu. Sice z toho nemám žádná traumata,  ale ten zájem a obdiv mé práce mi ve srovnání  s prací chirurga nebo vědce přijde až neregulérní. Divadelní herectví mě ohromně baví a inspiruje, práce pro televizi mě živí. Ale i takovou práci  je možné dělat naplno, profesionálně, s uspokojením. Třetí řada Pout má parametry jakéhokoliv

************************************************************************************************************

Where to find a husband? 

(Kde najít manžela?) 

Zdeňka Žádníková hrála ve dvou amerických filmech - nikdo ji nedaboval  a bez problému se anglicky domluvila  se štábem. Zkrátka umí, na čemž má  svůj podíl i tatínek-když vyšlo najevo,  že Zdeňka chce být herečkou, nebyl  zrovna nadšený a přál si, aby vedle  herectví dělala i něco jiného. Dohodli
se na angličtině a uzavřeli úmluvu:  on bude respektovat DAMU a ona se  kvalitně naučí jazyk. Šlo jí to a nakonec  angličtinu dokonce učila. A jak to bývá  nejen v pohádkách - v jednom podniku  byl jejím studentem mladý ekonom, který  se poctivě učil, nikdy nezapomněl úkol a tak podezřele často psal dobrovolně  eseje, až konečně svoji učitelku  upoutal natolik, že se stali manželi.

***************************************************************************************************************
{mospagebreak } 

evropského seriálu a já jsem pyšná na to, že  v nich hraju."
        Vzpomíná, že při rozjezdu první série Rodinných pout byl jejich kredit, zvláště mezi herci  střední generace, na bodu mrazu. O účinkování  v seriálu se hovořilo s despektem. "
    "V duchu ještě slyším kritická slova jednoho  z herců Národního divadla, která po prvních dílech seriálu pronesl na adresu Jana Kačera, představujícího hlavu rodu Rubešových. Uběhly dva  roky a někdejší kritik hraje jednoho seriálového  chlapíka za druhým."

 

Kdo se vlastně narodil?

Třetí sérii Rodinných pout režíruje Vladimír Drha, který přinesl filmový způsob práce. Změnila  se produkce, způsob svícení i snímání, přibylo exteriérů.
    "Seriál je dnes o tři třídy výš a myslím, že to  při pohledu na obrazovku postřehnou také diváci, i když třeba nepoznají, čím to je a co se vlastně změnilo."
    Zdeňka Žádníková má čtyřletou Andrejku a před nedávnem přibyla do rodiny malá Jana.  Jak si autorky, režisér a televizní štáb poradili se  skutečností, že jedna z hrdinek seriálu čeká miminko?
    "To byla poměrně kuriózní situace: vloni v srpnu se podle scénáře točilo, že Ivana čeká miminko. A v říjnu jsem zjistila, že jsem opravdu ve druhém měsíci! Jako Ivana Kučerová i jako Zdeňka Žádníková jsem prožívala filmové i skutečné těhotenství. Pak jsem osmnáctého června 2006 porodila naši holčičku Janičku a o dva dny později,  v dílu který byl předtočený dopředu, seriálového  syna Štěpánka. Ted' vesele pokračujeme dál a Jana hraje Štěpána:'

Život je pro žití

Zdeňka Žádníková prozrazuje, že dovede být "nechutně výkonná." Stíhá divadlo, seriál, děti, flétnu,  cvičení a když se zakousne, skoro nepotřebuje  odpočívat... Aby ovšem nevypadala jako robot  nebo jako vejtaha, hned dodává, že má pomocnici na úklid, že pomáhá i manželova maminka a že  na natáčení do Primy s ní jezdí rodinná přítelkyně,  která hlídá Janu, když je máma "na place".
    "Znám chlapy, kteří by neunesli, kdyby měli  zaplatit za úklid někomu cizímu. Snad jim ani nejde o ty peníze, ale o přesvědčení, že to má ženská zvládnout sama. Já se však nechci životem  prohnat s vysavačem a prachovkou a naštěstí  máme s mužem stejné priority - byl to on, kdo  mi navrhl, abychom našli někoho na úklid. I další bezvadné lidi kolem sebe musím pochválit - ať už ty nejbližší v rodině a mezi přáteli, tak například mezi sousedy. Vrátím se večer z natáčení  a za okamžik zazvoní paní Červenková s kouřícím  hrncem polévky a se slovy - hele, určitě jsi neměla čas něco uvařit, tady máš večeři."

 

Doma jí říkají "bio-eko-czecho" 

Zdeňka nezavrhuje klasickou českou kuchyni, jen  si je vědoma, co dokáže: "Když si dáte guláš se  šesti, na pár hodin odpadnete a začnete mluvit  v holých větách. S tím moc nenaděláte - předevčírem například udělala Radkova maminka báječnýho králíka na smetaně s knedlíkem. Bylo to  úžasný, ale je fakt, že můj muž po jídle absolutně  přestal komunikovat" prozrazuje s úsměvem.
    "Nejsem militantní a necpu rodinu jenom  ovesnými vločkami. Snažím se ale kupovat co  nejkvalitnější potraviny. Nabídka je u nás docela slušná, protože poptávka vyburcovala výrobce a ze zdravé výživy se stal slušný byznys. Je to  trochu móda, na které se na první pohled vezu  i já, protože i piškoty pro holky mám bio, ale podívejme se na to z druhé strany: moje maminka  zemřela na rakovinu. Já sama nemohu ovlivnit  například kvalitu ovzduší nebo své genové dispozice, ale mohu ovlivnit způsob života. Nemusím kouřit a nemusím jíst hlouposti."

TEXT A FOTO: PAVEL VESELÝ



Konec Rodinných pout

Napsal Glanc - 1/2007.

Kauza: Konec Rodinných pout (AMOk)

Rodinná pouta byla nejdelším českým televizním scénářem. První a druhá řada měly 240 dílů.

Třetí řada neplánovaně skončila uvedením 246. dílu. Autorky Jitka a Kateřina Bártů napsaly 12 480 stránek scénáře sahajícího do výšky tří metrů. Rodinná pouta také umožnila prosadit se řadě nových seriálových hvězd – Tomáši Krejčířovi, Alici Bendové a dalším. Seriál skončil ve chvíli, kdy ho pravidelně sledovalo přes milion diváků.

Osudným se mu staly spory televize Prima s bývalou produkcí seriálu, se kterou se televize rozloučila po druhé sérii Rodinných pout. Společnost Pro TV se vrátila do hry dodatkem ke smlouvě, který Primě a scenáristkám Bártů nedovoluje přenést autorská práva na Rodinná pouta jinému producentovi. Soud dal společnosti zapravdu, když zastavil natáčení dalších dílů. Primě nezbylo než seriál do konce roku uvádět jako „Pravidelnou dávku emocí“ a hned od ledna vyjela s „novým“ seriálem Velmi křehké vztahy. Diváci Rodinných pout by neměli být zklamaní, setkávají se stejnými postavami v novém, atraktivnějším = nemocničním prostředí.

Jednatel Pro TV Jan Novotný se tvářil hodně neústupně, ale na základě toho, že se teď odmítá ke sporu s Primou vyjadřovat, usuzujeme, že je nakloněn zakopat válečnou sekeru a dohodnout se s televizí na odškodnění. Další případné soudy by se mohly táhnout do nekonečna a o peníze jde až v první řadě.

 

ŽALOBCE

Jan Novotný - Producent Pro TV, který svými žalobami ukončil nejdelší český seriál.

„Byly porušeny závazky, které byly uzavřeny mezi námi a Primou a mezi námi a scenáristkami… Autorsky chráněné jsou i charaktery postav či prostředí. Jejich použití bych vnímal jako podvod a řešil by to opět soud… Jestli nás Prima vyzve k dalšímu jednání, jsme připraveni.“

OBHÁJCE

Jana Malíková - Mluvčí televize Prima.

„Společnost Pro TV nemá žádná autorská práva ke scénáři ani k postavám seriálu Rodinná pouta. To byl a je mýtus, šířený právě skupinou okolo společnosti Pro TV. Při přípravě nového seriálu Velmi křehké vztahy jsme však zvažovali všechny možné aspekty dalšího, dle našeho názoru nezákonného postupu společnosti Pro TV. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli pro výrobu a vysílání nového seriálu, který by měl být před útoky ze strany společnosti Pro TV lépe chráněn, neboť se jedná o nový pořad. Jednání s Pro TV se v tuto chvíli nikam neposunula. Prima TV respektuje soudní rozhodnutí a ukončila vysílání seriálu Rodinná pouta. Na vývoji celé záležitosti i nadále pracují právníci.“

KORUNNÍ SVĚDEK

Jitka Bártů - Scenáristka Rodinných pout a Velmi křehkých vztahů.

„Bývalý výkonný producent si dělá nesmyslné nároky. Zaštiťuje se tím, že je autorem, který vymyslel model unikátní výroby Rodinných pout. Teď se mu po několika marných pokusech podařilo uspět a seriál musel být zrušen. Píšeme proto nový příběh se starými postavami - každý autor si přece se svými postavami může dělat, co chce. Přitom se pokoušíme vyjít vstříc divákům, aby seriál typu Rodinných pout nezmizel. Dobíháme skluzy a nevycházíme z domu. Píšeme 16 i 18 hodin denně, a když se ponoříme do práce, zapomínáme jíst.“

Dům už jsem dodělala

Napsal Magazín AHA 13/1 - 15.12.2006.

Dům už jsem dodělala.

    Teď rekonstruuju tělo.

 

Zdeňka Žádníková (32) je prototypem ideální ženy. Vyznává zásady zdravé stravy, ale manželovi klidně dopřává guláš s knedlíkem. Těsně před porodem organizovala poslední dodělávky při stavbě rodinného domu.
     Hraje roli Ivanky v seriálu Rodinná pouta a stíhá i představení v Dejvickém divadle přesto, že má doma teď už půlroční miminko.

  • Nebudu se ptát na to, jak to všechno stíháte a zvládáte. Ale zajímá mě, jestli je vaše hyperaktivní povaha konečně spokojená?
     „No...Kdyby se našlo něco zajímavého, vůbec by mi to nevadilo. (směje se Zdeňka). Když vás něco baví, čas a zátěž vnímáte jinak, než když něco děláte jen proto, že musíte. Pokud by mi tedy někdo řekl, že má pro mě v divadle krásnou roli , okamžitě volám: JO.
 
  • Prožíváte první měsíce mladší dcery Janičky stejně, jako před třemi lety období se starší Andrejkou?
 
    Teď už jsem matka poučená, nejančím a nehroutím se. Přijde mi legrační, jak jsem tenkrát skoro nic nezvládala. Paradoxně se dvěma holčičkami stihnu asi třikrát tolik, než když jsem měla jen jednu. Už se mi nestává, že bych byla ještě ve čtyři hodiny odpoledne v noční košili a neučesaná a nemám pocit, že by mi nestačilo ani 48 hodin na jeden den. S Andrejkou bylo nemyslitelný, že bych už v devět ráno byla na tréninku. Teď ráno všechny vzbudím, udělám snídani, holky nacpu do auta a během pár minut frčíme. Kdyby mi někdo před rokem říkal, že 18. června porodím a 6. srpna už budu točit další díly seriálu, vysmála bych se mu. Ale teď říkám, že všechno je možný. Celý život se vám posouvají hranice. A když se vám narodí dítě, začínáte zase od začátku,postupně zjišťujete, co si s mrnětem můžete dovolit. Těší mě, že se doba mění a všichni respektují děti a nevnímají je jako tzv.hlasitý problém. Protože Jana se mnou od pěti týdnů prožívá úplně všechno. Natáčení (Janička hraje Zdeňčina seriálového synka Štěpánka – pozn.red.), rozhovory, focení, zkoušky, už se stalo i to, že během představení v divadle spinkala v šatně. Všechno ji baví a je pořád klidná a hodná. Je to dítě za odměnu. Máme ji trochu jako reklamu na mateřství. Většina z mých bezdětných kolegů nebo přátel mi říká, že až jednou bude mít dítě, tak přesně tohle. Protože je krásný, tichý, komunikativní, usmívá se a neřve.

  • Dceru jste pojmenovala podle Karafiátových Broučků. Proč?
     Protože Broučci jsou na sebe hodní. A Janinka byla ze všech nejhodnější. Jako bychom tušili, jak hodné se nám narodí dítě. 
 
  • Letos zažijete první Vánoce s Janičkou, ale taky v novém domku. Jak se na ně připravujete?
     8 stupňů Celsia mi zatím Vánoce moc neevokuje, ani koledy jsem si ještě nezačala pouštět. Na svátky se nejvíc těší asi Andrejka. Je teď permanentně velmi hodná, protože tuší, že jde do tuhého. Vždycky, když chce něco provést, tak se zarazí, a řekne: »No jo, to by se ježíškovi možná nelíbilo« a my máme vystaráno. Takže já mám teď dvě nejhodnější holky pod sluncem. Jednu proto, že je ještě kojenec a druhou pro to, že má ježíška v zádech. Ale já se netěším až na ty klasické svátky. Radost mi udělalo třeba to, že jsme 5. prosince dělali dětem ve školce  Mikuláše, čerta a anděla. Ve svých svatebních šatech, které se k tomu účelu perfektně hodí...
 
  • Neříkají vám občas kamarádky, že anděl je váš manžel?
     Manžel byl zrovna za čerta.A poslouchal anděla na slovo, takže jsem si tu situaci velmi užívala. Kdy se nám to stane v reálu, že ano. Kromě Štědrého dne se těším na 27. prosince. S flétnovým kvartetem Syrinx pořádáme koncert pro naše přátele a sousedy v našem obýváku. Vstup je v lodičkách a společenských šatech, takže provětráme plesové garderoby. Máme  výborné sousedy, tak jsme se rozhodli založit pár tradic. Například Ligu v Člověče, nezlob se, v létě turnaj v petanque a tak.
 
 
     
  • Mám pocit, že jste manžela hodně přivedla do svého světa. Nechal se přivést snadno?
     Snadno a rád. Moje aktivity mu nevadí, naopak i on se jimi baví. Říkal, že od té doby, co mě poznal, nesnědl nikdy tolik zeleninových salátů a neviděl tolik divadelních představení....
 
  • Manžel je ekonom, vy herečka, on si dá rád guláš s knedlíky, vy dáváte přednost biopotravinám. Neměla jste někdy chuť změnit ho k obrazu svému?
     Ne, to by byla věčná škoda.

  • Opravdu není nic, co vám na manželovi vadí?
     Na to mám standardní odpověď - Jeho mezilopatkové svaly.
 
  • Prosím?
      Posilovně se vyhýbá obloukem

  • A jak jsem na tom teď Vy?
     Áá..a máme tu oblíbenou otázku.Ke štěstí mi chybí ještě čtyři kila, které bych ráda – k nelibosti mého manžela – zhubla, Z legrace říkám, že jsem dodělala dům a teď se vrhám na rekonstrukci těla...takže tréninky a zase tréninky.Naštěstí mě to baví.
 
  • Byl domek váš dlouholetý sen?
     Bydleli jsme v malém vlhkém bytě v Mníšku pod Brdy a domluvili se, že na domek si počkáme. Manžel by klidně bydlel i v paneláku, kde vyrůstal, ale pro mě byla představa pražského sídliště velmi obtížně akceptovatelná. Směr na Strakonice mi vyhovuje, protože jste hned v Brdech a navíc je to i blízko na Šumavu.  
 
  • Co v domě za každou cenu chtěla mít? Co by vám tam chybělo?
     Závěsné houpací křeslo, shoz na špinavé prádlo z prvního patra, aby se s ním nemuselo chodit po schodech, klavír a knihovna.
 
  • Klavír jste měla i v tom původním 1+1?
     Ne, měla jsem ho v předchozím bytě, kde jsem byla v podnájmu. Koupila jsem si ho za svůj první honorář, když jsem moderovala trojjazyčně, což dneska vůbec nechápu, jak jsem zvládla, Silvestra 2000 v jednom pražském hotelu. To jsem byla ještě studentka.

  • Za co jste utratila opravdu hříšné peníze?
    Za závěsnou houpací brazilskou síť pro dva. Dodnes ji mám, koupila jsem si ji taky během studií na DAMU a stála 3000 korun. Asi tři týdny jsem kolem ní chodila, než jsem se rozhodla. Byly to tenkrát opravdu šílený peníze a já potom dva měsíce jedla jen rohlíky. Nebylo to jednoduché, ale stálo to za to.
 
  • Jednoduché to teď nemá ani vaše seriálová Ivanka z Rodinných pout. Umřel jí manžel Richard, zůstala se třemi dětmi, co ji čeká dál?
     Pro Ivanku je to nezáviděníhodná situace, ale pro mě jako pro herečku zajímavý úkol. Nejdřív mi bylo trochu líto, že Tomáš Matonoha končí s postavou Richarda, protože jsme byli dobře sehraní , ale tím, že nepokračuje, mně umožnil hrát trochu jinou Ivanku. Je zajímavé hrát ji z úhlu, jak se chová, když se jí stane velké neštěstí, jak se z toho berchá, jak ji to ovlivní. Takový vývoj postavy je na soap operu až nadstandardní. V první řadě byla rozevlátá a řešila pořád jen diety a chlapy, ale teď ve třetí řadě je mi mnohem bližší. Dospěla k určité sebeironii, kterou mám ráda. Na třetí řadu seriálu jsem opravdu hrdá. Zvažovala jsem, jestli do ní jít a jméno režiséra Vladimíra Drhy mi v rozhodování hodně pomohlo. První věta, kterou na place nám hercům řekl,byla, že se můžeme pohybovat a hrát si kdekoliv  v prostoru a kamery si nás vždycky najdou. Což je pro mě osvobozující a je to voda na můj mlýn. Dřív jsme měli přesně dané, kam ještě můžeme šlápnout a kam už ne.

  • V první sérii jste scénáristkám vnukla nápad udělat v jednom díle z Ivanky blondýnku. Ve třetí řadě jste jim taky nějaký podstrčila?
    Mám takový nápad, přání, jak by se osud Ivanky mohl dál odvíjet. Přesněji řečeno, se kterou seriálovou postavou by se mohla sblížit.Katka s Jitkou Bártů mi zatím odolávají. No,ještě mám čas,uvidíme.

  • S Ivankou žijete třetí rok. Co jste se díky ní naučila? A od ní?
    Naučila jsem se koncentrovaně vstřebávat velké množství textu. Díky novému režisérovi a nové produkci ETAMPU není problém do seriálu přidat jakýkoliv nápad a situace. Pokud ten nápad mám, tak jej také ale musím zrealizovat v co nejkratším čase a pokud možno hned napoprvé dobře. A co jsem se naučila od Ivanky? Těžko říct. Možná některé věci víc zlehčovat, protože já leccos beru zbytečně vážně. A doufám, že jsem na rozdíl od ní míň roztomilá.

Monika Seidlová






Maminčin rozhovor

Napsal Časopis MAMINKA - Listopad 2006.

Zdeňka Žádníková Volencová

 


"Jáňa je zlaté dítě", řekla mi hned na úvod charismatická rozzářená herečka.  A vážně. Janička ležela při našem povídání spokojeně v kočárku, nebo  pozorovala okolí z máminy náruče. Každopádně během dvou hodin, kdy mi Zdeňka prozradila řadu zajímavostí, ani jednou nazaplakala...


V červnu jsi porodila svoji  druhou dceru Janičku. Jaký byl  druhý porod v porovnání s tím  prvním?

Byl luxusní, naprosto nesrovnatelný  s prvním. Jednak už jsem věděla, do  čeho jdu a co mě čeká, a také to bylo o dost rychlejší. Jana se rozhodla přijít na  svět zrovna, když jsme byli s manželem a Andrejkou na svatbě našich přátel v Plzni.  Do porodnice jsme jeli v deset hodin večer  rovnou odtamtud a ve čtyři hodiny ráno se Janička narodila. Na porodní sál jsem  díky tomu vstupovala jako opravdová  hvězda - s make-upem, dlouhými  náušnicemi a v lodičkách. Vzpomínám si, že jsem panu primáři  Chmeloví řekla: Dám si sprchu, sundám  náušnice a jdeme na to. Skvělé bylo také to,  že porodnice v Motole byla ten víkend úplně  prázdná. Bylo to celé neskutečně klidné a příjemné a taková je i Jáňa.

Jak to přožívala tvoje čtyřletá  dcera Andrejka?

Andrejka na svatbě pomáhala rozbalovat  svatební dary, mezitím já už jsem měla  každé tři minuty kontrakce. To bylo pořád:  "Maminko, ještě jeden dáleček rozbalím".  Svatebčani měli opravdu nezapomenutelné  zpestření. Andrejku jsme cestou z Plzně  vyložili u babičky a ona bedlivě čekala, až jí  zavoláme z porodnice.

Jaký máš názor na epidurální  analgezii a jiné tišící prostředky? 

Nejsem tomu moc nakloněna, kromě úlevy  to totiž může představovat i nějaké to  riziko. S panem primářem Chmelem jsme  se jednoznačně shodli na tom, že to zvládnu  i bez toho. Zkusila jsem bolest vědomě vítat,  nevnímala jsem ji jako nepřítele. A také  jsem si po dohodě s lékařkou namíchala  koktejl z homeopatických léků určených
k porodu, a ten jsem v porodnici celou dobu  popíjela. Pravda, trochu jsem se ke konci  předávkovala, ale s tím se určitě počítá.  Musím říct, že bolest byla v porovnání s prvním porodem a kontrakcemi  šedesátiprocentní.

A co tvé druhé šestinedělí,  probíhalo také tak hladce jako  druhý porod?

Ne ne, šestinedělí už jsem si bohužel prožila  se vším všudy. První týden to sice vypadalo  nadějně, dokonce jsem si naivně myslela, že mne to tentokrát úplně mine. No a pak to začalo. Hormon prolaktin se nastartoval  a žádná vůle v tu chvíli nepomohla.

Prozradíš detaily?

Většina maminek to asi dobře zná. Slzičky,  výkyvy nálad, bolestivé kojení, k tomu máte o dvě čísla větší konfekční  velikost atd. Trvalo to asi tak 14 dní.  Červenec a šílená vedra jako bonus. Celou  dobu jsem si říkala: "To vydržíš, jednou to  musí skončit".

Jsi čtyři měsíce po porodu a vypadáš skvěle. Tak jakápak  nespokojenost s postavou? 

Když jsem si po porodu stoupla na váhu,  nevěřila jsem vlastním očím. Takže jsem hned po šestinedělí začala cvičit  jednak pánevní cviky, ale také jsem začala  posilovat. No, motivace byla velká - v srpnu  mne čekalo první natáčení a musela jsem se  vejít do kostýmu. V BBC cvičím s trenérem Michalem  Heřmanem. Začínali jsme se cviky, které  jsou určené speciálně pro maminky po  porodu, byla jsem totálně vyřízená, jako  kdyby mi někdo vyměnil tělo. Navíc musíme hlídat kojení, to je na prvním  místě. Ted' už mám zátěž normální.  Michal mi napsal jídelníček, babička říká, že  moje mlíko musí být zelený po tom kvantu  zeleniny. Zkrátka provádím rekonstrukci  tělesné schránky. Momentálně mi chybí tak  čtyři kila k úplné spokojenosti.

A kde je Janička, když cvičíš? 

Se mnou. Mám ji u sebe v autosedačce,  přímo u posilovacího stroje a ona mne celou dobu sleduje. Ne v každé  posilovně to ovšem povolí. To mě limituje.  S trenérkou Šárkou Konvičkovou se na sebe  tím pádem těšíme, až bude Jáňa větší.

Jak Janička zvládala první týdny  života?

Netrápilo ji vůbec nic. Vážně. Jáňa  je pohodové dítě. Žádné koliky nebo  nadýmání, které trápí většinu novorozenců. Můžu dokonce jíst i syrovou cibuli. Jediné,  na co si dávám pozor, je sýr tofu. Ten  Janička nemá ráda ...

Tak to je neuvěřitelné. Já jsem  při kojení nemohla jíst pomalu  nic...
 
Ono je to všechno také hodně o psychice.  Maminky úpěnlivě sledují sebe i dítě a spoustu věcí si třeba vysvětlují špatně.  Já tomu nechávám volný průběh. Když se  Janičce něco nelíbí, tak se přihlásí. Jako třeba v případě tofu.

V čem ti pomáhá Andrejka?  Nežárlí na mladší sestřičku? 

Velká výhoda je jejich čtyřletý věkový  rozdíl. Jáňa totiž pro Andrejku není příliš velká konkurence. Samozřejmě  jsme ji předem připravovali na příchod  sourozence. Andrejka mi masírovala bříško,  mluvila na miminko ... Po porodu chodily  všechny návštěvy zásadně za Andrejkou, ne za Janičkou. A v čem mi pomáhá?  Maže Janince prdelku,  podává jí dudlíka, chvilku ji pochová nebo  někdy pohlídá.

Máš při výchově nějaká pravidla? 

Hlídám dvě oblasti: vztah k věcem a penězům a vztah k jídlu. Snažím se, aby  se Andrea naučila vážit si věcí. A také aby  věděla, že něco má jen za odměnu. Důležité  také je, že když řeknu, že si něco nepřeju,  zbytek rodiny to respektuje. Nežiju životem svých dětí. Vědomě. Vím, že  děti jednou odejdou a pamatuji si, když jsem já byla dítě a pak jsem dospěla. Dnes je ovšem jiná doba. Se spoustou věcí  teď nesouhlasím.

S čím třeba?

Nesnáším puštěnou televizi. Je mi smutno,  když vidím, jak malé děti sedí celé dny u televize nebo u počítačových her. Pro  rodiče je to pohodlné, posadit dítě před  televizi a nestarat se o nic. Od té doby, co jsme se přestěhovali do  domku (bydlíme kousek od Dobříše),  trávíme volný čas hodně v přírodě. Navíc  máme nadstandardní sousedské vztahy.  Naši sousedé Bergmanovi a Červenkovi  jsou úžasní lidé, mají také děti, a tak jsme  společně dělali dětský karneval nebo  indiánské odpoledne ... Všechno je to o lidech, o setkávání s nimi  a také o tom, v jakém žijete prostředí.
{mospagebreak }
 
 
 
Je o tobě známé, že propaguješ  zdravou stravu. Vypěstovala  jsi tuto zálibu i ve své čtyřleté  dceři?

Celé dětství je o zvycích a rituálech. Ať už je  to třeba rituál Vánoc nebo jídla. Dítě se snaží kopírovat své rodiče, a tak u nás to třeba začíná tím, že doma nejíme  hranolky a krokety. Kokakola je tabu. Co oči  nevidí, to srdce nebolí.

Ale co když ty dětské oči vidí  třeba nějakou dobrotu? To pak  chodíš kolem cukrárny oklikou? 

To rozhodně ne. Mám zásady, které jsem Andree vysvětlila a ona je po svém  pochopila. Někdy je ovšem předává  dost nekompromisně dál. A tak se např. v restauraci číšník dozví, že: "Vy děláte  hranolky na `blivajzovým` oleji, mně je  maminka udělá doma v troubě". Horší varianta je, když vidí někoho, jak jí  něco nezdravého, řekne mu důležitě: "Nejez to, nebo umřeš".  Připravuje mi zajímavé situace.

Kde se dají biopotraviny sehnat? 

Ve specializovaných prodejnách a něco málo  se dá koupit i v klasických hypermarketech.  Někoho ovšem může odradit vyšší cena.

A kolik stojí takové kilo  biobrambor?

Nevím Nezajímá mne to. Je to zvláštní -lidem nevadí koupit si za 400 Kč tričko, ale je jim líto dát tutéž částku za avokádový  olej, který je neskutečně zdravý a vydrží  jim dlouho. Já mám žebříček hodnot trochu jinde. Pro  mne je naopak problém jít a utrácet peníze  za oblečení.

Používala jsi biopotraviny, i když  jsi začala Andrejku přikrmovat? 

Andreu jsem kojila do desátého měsíce a chci kojit dlouho i Janu. Příkrmy jsem  vařila z biomasa a biozeleniny, ale záhy  jsem zjistila, že moje vařené jídlo Andrejce  moc nechutná. A tak jsem jí kupovala  nejrůznější přesnídávky od Hami. V dnešní  době si člověk může být opravdu jistý jejich  dobrou kvalitou.

Jaké jsi měla těhotenství? 

Dokončovali jsme stavbu domu, a tak  nebylo moc času na to, si těhotenství užívat. Téměř do poslední chvíle jsem hrála  v divadle a natáčela "Pouta". Pár týdnů před  porodem jsme kolaudovali dům. Zkrátka  pořád se něco dělo. A tak jsem byla zvědavá,  jaká Janička bude. Jestli nebude raubíř.  Dnes říkám jednoznačně: "Máme zlaté dítě.  Máme ji za odměnu".

Krátce po porodu jsi začala pracovat. Jak se ti daří skloubit práci s mateřstvím?

Nechala jsem tomu volný průběh a dopředu jsem při každé pracovní nabídce říkala: "Ano, ale všechno záleží na tom, jaké budu mít miminko a jak to budu zvládat". Janičku beru všude s sebou. Máme babičku a chůvu Mílu, víkendová záloha je manžel Radek. Vždycky se těší, že si Janu užije.
 
Takže máš v manželovi podporu?

Naprostou. Radek stejně jako já ví, že práci k životu potřebuju.
 
 
 
Janička hraje v seriálu rodinná pouta s tebou. Jak takové natáčení s miminkem probíhá?

Jáňa se narodila v neděli ráno 18. června a dva dny nato se mi narodil v Rodinných poutech syn Štěpán. Porod jsme natáčeli dva měsíce dopředu, měla jsem břicho vycpané polštářem. Během týdne jsem vlastně stihla porodit dvě děti - jedno seriálové a jedno vlastní. Natáčení Jáňa zvládá úplně skvěle, a to především díky podmínkám nové filmové společnosti Etamp, kterou máme nově od třetí řady seriálu. Je tam naprosto harmonické prostředí, nikdo nenervuje, kdykoli potřebuji nakojit, přebalit apod., tak se natáčení jednoduše stopne.

Takže nejsi při natáčení s Janičkou ani nervózní?

Ne, vůbec ne. Mám tu práci hrozně ráda, také díky tomu, že to probíhá v klidu. Všichni se mezi sebou dobře známe a vycházíme si vstříc. Třeba vím, že kameraman hlídá světla, aby Jáňu neoslňovala, a já se tak můžu soustředit na hraní.

A do divadla už ses také vrátila?

Vrátila, hraji dvě představení v měsíci. Od ledna bych chtěla začít zkoušet. Moje účinkování bylo podmíněné tím, že Janička bude pít mlíčko z láhve, aby jí ho mohl dát večer tatínek. Den předtím jsem odstříkala mléko do flaštičky sedla jsem si před Janičku se slovy: "Jáňo, moc tě prosím, máma potřebuje zítra večer do divadla, dej si mlíčko z flašky."
A Jáňa nic. Změnila jsem dudlík a čekala, co bude dál. Naštěstí měla pochopení a nenechala mě v tom.

Takže když pracuješ, tak Janičku "kojí" tatínek?

Přesně tak. Když je třeba, tak Radek nebo babička jednoduše rozmrazí odstříkané mléko a nakrmí Janičku z láhve. Používám speciální pytlíčky na mléko a v mrazáku máme jeden šuplík plný mého mléka.

Co na Radkovi obdivuješ?

Jeho důslednost, trpělivost a čestnost - to je u chlapů vzácný jev. A také je velkorysý.

A myslíš, že člověk štěstí hledá, nebo se s ním rodí?

Všechno záleží na člověku. Kdyby se lidé chovali míň sobecky a snažili se dělat lidem kolem sebe víc radost, tak by těch šťastných bylo kolem nás také určitě mnohem víc.
 

Text:      Markéta Behinová
Foto:    Marie Votavová


Downloadhttp://bigtheme.net/joomla Joomla Templates