Z tisku

Pouta-zejména rodinná ...

Napsal Časopis LINDA 12/2005.

Herečka Zdena Žádníková Volencová, představitelka Ivany Kučerové-Hruškové z televizních Rodinných pout chtěla původně hrát v pohádkách jako Libuška Šafránková. Dnes ji znáte spíš z Dejvického divadla a především z populárního TV seriálu, který je tak trochu "pohádkou pro dospělé". Mírně ulítlá a s překážkami se peroucí Ivana pro sebe a své dvě děti shání usilovně muže.

Jak jste na tom vy?

Já muže nesháním, vedu spokojený man­želský život. S Ivanou mě spojuje tem­perament a ta ulítlost, aspoň můj tatínek mě v té postavě úplně vidí. I mně je ta dvakrát rozvedená paní s dvěma dětmi, která se nehroutí, ale bojuje, sympatická.

 

Jak pokračuje váš, pardon, Ivanin lov na muže?

Teď se zrovna rozcházím s Richardem a mám nový objev. Z legrace jsem říkala sce­náristkám, aby mi tam napsaly nějakého za­jíčka - a už ho mám! Nedávno naběhl do studia asi šestnáctiletý kučeravý chlapeček z konzervatoře a měli jsme se líbat. Abych ho na to, vzhledem k jeho předpokládané nezkušenosti s pusami, při natáčení připravi­la, navrhla jsem, že si to zkusíme párkrát na­nečisto. Chlapec řekl, že jo a okamžitě se na mě lačně vrhnut! Začala jsem z toho skoro koktat a upozornila ho, že to mělo být jenom "jako". Mladistvý suverén prohlásil: "Sorry, já nevěděl, jak to máte." Musím přiznat, že i při natáčení byl polibek velmi věrohodný...

 

Jak se na takové scény tváří váš muž?

Radek má pro mé povolání takové pochopení, že ho zdobí skoro svatozář. Jsme si naším vzta­hem jistí, takže ho to nechává v klidu. Jemu nějaké polibky nevadí, problém by ovšem nastal s vyloženě milostnými scénami. Všechno s ním předem konzultuju názorným způsobem. Jak? Například jsem mu ukázala, jak vypadá seriálová pusa. Uznal, že je v ní nula emocí, a protože ho modelový polibek neuspokojil, byl velmi spokojený. Ještě víc ho uklidnilo, že se většinou libám s Tomášem Matonohou. To se totiž objímají šťastně ženatý se šťastně vdanou. Jediné vybočení byl ten mladíček.

 

Kde jste objevila svého muže, kterého zdobí taková svatozář tolerance?

Na DAMU jsem si přivydělávala výukou an­gličtiny, z níž mám státnici (zásluhou tatínka, který chtěl, abych uměla něco pořádného a ne jen to "komediantství"). No a jako uči­telce angličtiny mi v jazykové agentuře přidělili dva žáky z jedné textilní firmy. Tvrdě jsme pilovali konverzaci, byly domácí úlohy, žádné ulejvání. Začas jsem nadějného stu­denta , povoláním finančního ředitele, na je­ho výslovné přání pozvala do Dejvického di­vadla, kde jsem zrovna hrála vražedkyni. Zvládl to! Zamilovali jsme se, byla svatba, miminko. Dnes už není mým žákem, an­gličtinu používá víc než já. Ale teď to hodlám změnit, přihlásím se na Malou univerzitu při Karlově univerzitě, obor angličtina, trochu ten mozek zase zaměstnám. Chybí mi totiž učení, já jsem dosud brala z toho co znám, teď se potřebuju zase nabít vědomostmi. ­

 

Byla jste vždycky dychtivá po vědění?

Spiš po čtení, už ve dvanácti jsem zhltla Sofiinu volbu a vyčetla jsem celou rodinnou i lidovou knihovnu. A vidíte, teď jsem tak zaměstnaná, že čtu nanejvýš kuchařku plus Jak vychovat šťastné dítě.

 

Máte recept i na to, jak "vychovat" šťastné manželství?

Všechno je ve vzájemném pochopení. Třeba v Love Story, které hrajeme v Dej­vickém divadle jsem Tamara, o které si myslel její muž. Žid, jenž uprchl do Ame­riky, že zemřela. Takže má mezitím novou ženu a ještě mladou milenku. Je v tom chu­dák nevinně a já, Tamara (i já Zdena), mu rozumíme, vím, že s tím nemůže nic dělat.

 

Chcete tvrdit, že dokonale zvládáte emoce?

Neprožívám v osobním životě naštěstí tako­vá dramata jako Tamara nebo Kateřina Iva­novna z Bratrů Karamazovových (to jsou mé dvě nejmilejší role). A i když jsou velmi sil­né, občas samy sebe nezvládají. Já se taky někdy nezvládám, když je doma binec a jsem unavená. Ovšem ani pak se u nás ne­křičí, moji rodiče se nikdy přede mnou a se­strou příliš hlasitým způsobem nepřeli o zá­sadní věci, proto se ani já neumím hádat do krve. Přesto netvrdím, že jsme absolutně vždycky ve shodě, to ani nejde, když je člo­věk vyčerpaný, i maličkost ho mírně vytočí.

 {mospagebreak }

Kde je vaše "doma"?

Zatím v Mníšku pod Brdy v pronajatém, lehce plesnivém mini bytě, ale už se dosta­vuje nový dům. Právě jsem s předstihem objednala malovaný nábytek do dětského pokoje u pana Škrlíka z Chrudimi. Je tam myš, která jede v auťáku a stopuje ji hou­senka a plno dalších obrázků a jsem tím tak nadšená, že v tom nakonec budu spát snad já. My totiž s mým mužem stavíme dům pro děti, máme tříletou dceru a jsme zřejmě mentálně taky tříletí. Takové ty moderní elegantní interiéry odmítáme. Náš dům bude bez koberců a plovoucích podlah, dáme přednost dlažbě a marmo­leu, aby se děcka mohla prohánět uvnitř i na tříkolkách a motorkách.

 

Které místnosti zařizujete s největším zápalem?

Hodně se těším na koupelnu s ptáčky na kachličkách. A chci tak velkou vanu, aby se do ní vešla celá rodina. Druhou favoritkou je letní kuchyň, ve které se vaří v podstatě venku, jak jsem to obdivovala ve Francii.

 

Vaříte ráda?

Ano, od osmnácti, kdy mi umřela maminka a já, nevzdělaná v domácnosti, "vařila" čaj vložením sáčku do studené vody. Uplynulo dost let a už jsem si mezery doplnila. V maminčiných tuž­kou psaných vybledlých receptech obtahuju s láskou každé písmenko. Je tam třeba droben­kový koláč nebo zajímavě upravené hovězí. Dnes ovšem kupuju bio hovězí, které je sice dražší, ale zato z krávy, co viděla louku. A nejím kuřecí maso, protože se doba výkrmu kuřat, do kterých cpou antibiotika a hormony, aby jim brzy narostlo maso, zkrátila na 26 dnů. To je byznys. Představte si, že to kuře vidí denní světlo poprvé v den své porážky. Jinak taky kupuju tmavé pečivo a olivový olej i kečup v bio kvalitě. V jednom rozhovoru jsem se o tom zmínila a hned mi přátelé Bulantovi z Třebíče poslali domácí kečupy. Nebo mě za­stavila cizí paní na ulici se slovy: "Mám domácí brambory, kam vám je mám hodit." Mám spoleh­livou zásobu odpovědí na otázky, které začína­jí předponami bio a eko.

 

Čím se udržujete tak štíhlá? Neříkejte, že je to rodinný dědičný dar.

Není, dokonce jsem jako malá holka byla docela koule! Mindráky mě z toho ovšem nechytly, v jednom kuse jsem četla a byla myšlenkama úplně jinde. A v pubertě právě mé zajímavé barokní tvary kluky lákaly. Dneska jsem o moc hubenější, ale ne že bych držela diety, v Čechách se prostě jí zdravěji než kdysi. A taky se víc cvičí! Chodím do posilovny nebo běhám, můj muž je zas výborný ve fotbale.

 

Není běhání na pásu jednotvárné?

Ne, já to beru jako úkol, potřebuje tělo ke své práci. Je pravda, že dřív jsem na cvičící mašiny taky hleděla spatra, ale když jsou správně odpružené, neničí kot­níky a nohy tak jako betonové cesty. Je to zvláštní, asi po dvaceti minutách běhu vás tělo začne poslouchat, a to mě moc baví. U cvičení máte navíc čas přemýšlet o věcech, na které jinak není kdy.

Máte radost z toho, že jste se stala tváří řady Protective kosmetické firmy Dermacol?

Jasně, že mě to těší! Tu pleť, co nepo­znala ani v pubertě žádné pupínky, mám po babičce, která vypadá i v osmdesáti báječně. Každá žena má nějakou před­nost, jedna se může pochlubit pletí jako panenka, jiná dlouhýma nohama nebo má prsa čtyřky, další je zas chytrá...

Kývla byste na nabídku každé kosmetické firmy?

Ne! Pro mě je důležité, že řada Derma­colu, kterou propaguji, není chemicky parfémovaná a netestovali ji na zvířatech.

 

Tejmě zbytečná otázka: Kouřila jste někdy?

A víte, že ano? Zkusila jsem si zapálit jednu startku ve dvanácti se sestřenicí na půdě. Bylo to hnusný, sestřenice se pozvracela, mně bylo jen zle a smrděly mi ruce. V naší rodině nikdo nekouřil a táta by mi urazil ruku, kdybych přišla s cigárem. Kamarád lé­kař mi říkal, že jedna cigareta vám vezme vitální látky na celý den a na ženy působí hůř než na muže. Poznám kuřačku už na první pohled a nerozumím tomu, když žena kouří. Pak jí nepomůže ani značkový krém.

 

U herecky ale plet' dostává zabrat i nanášením vrstev líčidel. Pečovala jste proto o sebe zvýšenou měrou už od mládí?

Ne, jako mladá holka jsem si obličej mazala klidně krémem na nohy. Ani mě nenapad­lo, že je to špatně, před revolucí, která přišla v mých patnácti, byl v drogeriích slabý výběr, chyběla i reklama, která by vás nave­dla na to nejlepší. Až když se trh zaplnil, tak jsem přes kamarádku objevila značku Nobi­lis Tilia, což je česká aromaterapeutická kos­metika, která má dokonce i řady pro těhot­né. Ted' jsem k ní přidala "svou" řadu Dermacolu. Až nyní, ve třiceti, jsem začala chodit pravidelně na kosmetiku.

 {mospagebreak }

Kdo se vám stará o vlasy?

Jednou za čtyři měsíce se objednávám u Blanky Haškové, která mi srovná střih. Nedávno jsem k ní dovedla dceru a když ji Blanka viděla, tak pronesla hlasem nepřipouštějícím odmluvy: "Zdenko, už nikdy tomu nebohému dítku nestříhej ofinu, raději ho přived 'sem. Ubožátko moje, sedni si, já ti to opravím." Myslela jsem, že se bude Andrejka vztekat, ale ona se uvelebila v křesle a zavelela: "Teto, číhej/". Moc se jí to líbilo a svůj účes ohodnotila slovy: "Jé, já sem teď jako Lákosnícek." Myslím, že dcera, která chodí už ve třech letech k pětinásobné mistryni v účesové tvorbě, má dobrý základ.

 

Vyžíváte se v líčení, nebo to přenecháváte ráda jiným?

Zvládám je sama i v Dejvickém divadle, kde hraju od absolutoria DAMU. Mám už nacvičené dokonce i složité líčení v Kou­zelné flétně. Při natáčení Rodinných pout mě líčila Jarka Tóthová, která můj obličej uměla, tak jsem to odkoukala a už se taky umím. V civilu se maluju jen malounko, třeba v létě jsem na sebe ani nesáhla, aby si plet odpočinula.

 

Kdo vás vede ve stylu oblékání?

Kostýmní návrhářky mě za dobu, co oblé­káme Ivanu v "Poutech" naučily, co se pro mě hodí a co ne, získala jsem pro to cit. Nenakupuji žádné supermodely za desítky tisíc, protože si uvědomuji hodno­tu vydělaných peněz ještě z dob, kdy jsem měla pár korun a doslova jsem je obracela v kapse. Dodnes mám problém s tím rozšoupnout se a trochu víc utrácet, vlastně až můj muž mě trochu navykl být semtam marnivá. Díky jeho pozornosti mívám pocit, že jsem princezna, a s radostí pak podléhám okamžitému okouzlení hlavně u šatů a kabátů, které zdůrazní ženskou siluetu a cítím, že je musím mít. Fakt je, že teď už mám od svého muže embargo na nákupy, protože už ty šatičky nemáme kam dávat.

 

Oblékáte módně také svého muže?

Určitě jsem ho trochu proměnila, oblékal se na můj vkus moc usedle. Takže mu občas koupím nějakou divočinu, na kte­rou se koukne a prohlásí: "To nejde." Načež to vezme na sebe a nosí to pořád, protože se mu to líbí. Sám vášnivě rád nakupuje v hypermarketech, které zase já nemusím. Takže to potom vypadá tak, že tlačím vozík, on o pět kroků přede mnou monitoruje zboží a nakládá zají­mavé kousky, zatímco já se měním ve znuděného "chlapa", který se dívá na hodinky a doufá, že už se snad konečně půjde domů.

 

Neudobří si vás třeba koupí nějakého šperku?

A víte, že ne? Já totiž nenosím většinou nic, ani bižuterii. A náušnice nenosím, protože když mi propíchli uši v deseti letech, narušili mi tím oční nerv a okamžitě jsem měla dvě dioptrie. Proto jsem nepořídila náušnice ani dceři a jen se bojím, aby nepřišla v čase puberty a diskoték s několikanásobně propí­chanými boltci. To je ale naštěstí hodně daleko, zatím pořádáme "minidisko", jak říká rodinné diskotéce z písniček Petra Skoumala a Ivana Mládka. Tančíme a zpíváme všichni. Tak že ta sluchátka na břiše v těhotenství k něčemu byla.

 

Sluchátka na břiše? To musíte vysvětlit.

Četla jsem, že u nenarozeného dítěte vede správně volená hudba k harmo­nickému vývoji, zejména se osvědčují Mozartovy skladby s tóny určité frek­vence. Takže jsem Andrejce pouštěla jeho skladby tak často, až už jsem je nevydržela sama poslouchat. Proto jsem si izolepou přilepila sluchátka na bři­cho, takže mám harmonické, veselé a muzikální dítě.

 

Kam harmonickou Andrejku "odkládáte", když jdete oba do práce?

Máme obětavou babičku Alenku a pak te­tu Mílu, která se nám stará o domácnost a taky o dceru. Je moc hodná, pečuje o postiženou dospělou dceru a dům zařídi­la s velkým citem pro člověka, který nikdy nepřestane být dítětem. Andrejce se tam pochopitelně taky moc líbí.  Mílin manžel pro mě udělal webové stránky, které se mu povedly.

Andrejka má navíc na Barrandově Zdravou školku, kde mají zdravé nejen jídlo. V odděleních jsou pomíchané malé děti s velkými, úplně přirozeně jako v rodině, žádné malé a velké oddělení. Ti větší dělají mrňatům kapitány a ochrán­ce. Mají tam i kroužky - dcera je ve spor­tovním mezi samými kluky a právě teď doma nacvičujeme kotrmelce. Jinak ale už taky umíme abecedu a čísla. Ničeho se nebojí, a když se na ni podíváte, je to šťastné dítě.

 

Není to proto, že má slavnou seriálovou maminku?

Ne, ona je sama o sobě tak silná osob­nost, že by prorazila i bez mé populari­ty.

 

Čeho si nejvíc považujete?

Víc než úspěchů v práci si považuju zdra­ví. Už proto, že maminka umřela na ra­kovinu a nedočkala se mé svatby ani vnoučete. A cením si krásného partner­ského vztahu. Někde jsem slyšela krásný citát, který jsem si doma napsala na led­ničku: "Věřím v přírodu a manželskou lásku." To je hezké, ne? A víte, že můj muž říká, že mě má pořád radši?

 

Mirjana Červenková

 

Je seriálová Ivana "biožena"?

Napsal DÁMA - 6/2005.

 

Je seriálová Ivana "biožena" ?


Povídáme si s herečkou Zdeňkou Žádníkovou (31 let) o práci, o slávě, o soukromém životě a názorech, o lásce..., o životě.
Důvěrně ji znáte z televizního seriálu Rodinná pouta jako Ivanu. Dostala v něm roli, která jí sedla na tělo. Přišla na konkurz, zahrála opileckou scénku, jak si přáli, a druhý den jí volali: Bereme tě.

Bylo to těžké?
Dva dny před tím jsem nespala, ne kvůli cas­tingu, ale dceři prostě rostly zoubky. Takže asi už tím jsem byla jakýmsi prototypem seri­álové Ivany maminky. Paradoxem je, že nikdy v životě jsem nebyla opilá, přesto jsem zřejmě působila věrohodně. Jen za mnou za­klaply dveře, věděla jsem, že to vyšlo. A sku­tečně, roli jsem dostala.
A nastalo rozhodování, jak skloubit 14měsíční miminko s natáčením a s mojí prací v Dejvic­kém divadle. Angažmá jsem tu dostala hned po škole a od té doby už uplynulo deset let. Seri­ál se totiž točil v kuse deset dní, na place jsme byli ze začátku od půl šesté do deseti do ve­čera a kolikrát se mi nevyplatilo ani jezdit do­mů. Bydlíme totiž v Mníšku pod Brdy, a tak jsem občas přespávala v jednom holešovic­kém kostelu, což se manželovi moc nelíbilo. Ted' doufám, že se už brzy postěhujeme do na­šeho nového domečku. V současné době byd­líme v bytě 1 +1 s plísní, takže se těšíme, že to provizorium vyměníme za něco suchého.

Znamená to, že máte o starost víc. Kdo z vás dohlíží na stavbu?
Můj muž, na mě přijde řada až dojde na dlaž­bu, kuchyně atd. Ale vy se ptáte na stavební dozor, a ten nemáme, není třeba. Stavíme to­tiž montovanou dřevostavbu na klíč od jedné moravské firmy. Musím říct, že jsme se zatím nesetkali s žádným problémem. Co řeknou, to splní. A v dnešní vlčí době, je to zázrak. Mě osobně je sympatické, že v této firmě nepra­cují cizí dělníci, máte tedy jistotu, že na stav­bu přijde člověk, který je na danou práci od­borník. Vždycky, když se přijdeme podívat, přibude tam něco nového a těší nás, že to ne­jsou vyhozené peníze. My s manželem jsme vyrůstali v paneláku na sídlišti, hodně oba pra­cujeme a nemáme čas dohlížet na něco, če­mu ani nerozumíme. Když jsme se rozhodli stavět, všichni známí nás strašili, ale zatím jsme velmi spokojení, no ještě nedošlo na ty dlaždičky.... Bio vápennou malířskou barvu už chlapi rozdejchali, ted' se ještě dozví, že ba­revné odstíny se budou míchat na místě z pří­rodních pigmentů a kaseinového mléka . Fir­mu nám doporučili známí ze Zlína a zvolili jsme si ji také proto, že staví ekologické domy. I ce­na je přijatelná. Divím, se, proč lidé nevolí ten­to způsob stavby častěji, vždyť podobné do­my se staví v Norsku, Švédsku, Finsku, Americe zcela běžně. Navíc po dokončení ne­poznáte, že je to dřevěný dům, také má stej­nou životnost jako zděný a nemusím se obá­vat plísní. O izolačních vlastnostech nemluvě. Stavba trvá 6 -7 měsíců, u některých typů jen čtyři. V únoru budeme bydlet.
 
Jak si domeček zařídíte?
Staví se tak, aby se v něm dobře bydlelo, hodně prostoru a světla, málo nábytku. Dělá­me ho hlavně pro děti, aby tam mohly běhat i jezdit bez toho, že bych byla nervózní, že ně­co shodí a pod. Proto volím dlažbu, kerami­ku, přírodní linoleum, jednoduché, barevné materiály. Oba máme hrozně rádi mateřské školky, je nám tam dobře. Když jde manžel pro Andrejku, kolikrát se tam zdrží i hodinu. Myslím, že nějaký hightech styl nám nehrozí.

Čím je manžel? Jakou má profesi?
Je ekonom, studoval obor finance, takže všechny záležitosti kolem smluv a plateb má na starosti on, tomuhle nerozumím. Ale jak při­jde řeč na izolace, studny, podlahy, barvy, to jsem na tom zase o něco líp já.

O čem si spolu povídáte, když jste tak rozdílné typy?
Jo, to se mě často ptají, o čem si my dva po­vídáme (smích)! No, musím vám říct, že velmi často o divadle a vůbec o umění. Zpočátku můj muž naslouchal, já jsem vyprávěla, a dnes je to naopak. V poslední době jsme lehce mo­notematičtí, když se staví dům, tak je to ale pochopitelné.

Máte malou dcerku, jaká je, po ma­mince nebo po tátovi...
Andrejka je strašně proměnlivá, každý den ji­ná. Jsem velmi překvapená, jak tříleté děti do­kážou vstřebávat spoustu informací, mají ob­rovskou kapacitu neustále se učit. Je šťastné dítě, nemá problém se školkou a děti ji mají rá­dy. Je v pohodě snad i proto, že chodí do spe­ciální školky s názvem Pohoda, kde jsou ve tří­dě děti různého věku. Mají svého kapitána, který je vede. Prostředí i vztahy jsou tam velmi milé a přátelské i zásluhou moc sympatických učitelek, které tuto práci dělají rády a s láskou. Když Andrejka onemocněla, tak se jednomu chlapečkovi po ní zastesklo a namaloval jí ob­rázek. K tomu se připojily i další děti, takže má­me pro Andrejku zvláštní obálku, kde jsou ob­rázky s autíčky a srdíčky s podpisy od dětských kamarádů. Normálně mě to dojalo.

Váš manžel je podle vyprávěni správný chlap, jakého by si přála každá žena. Má nějaké roupy? Prozraďte to na něj!
Jo, teletext! Vydrží pročítat stránky sportu na teletextu pěkně dlouho. Televizi sice máme jednu, ale kupodivu se nehádáme, protože te­levizní pořady sledujeme minimálně. Kame­nem úrazu jsou naše společné dovolené. Když bych se třeba vešla do nějakého termínu, tak i v den odletu mám představení. A v létě jez­dit k moři s malým dítětem nechceme, je tam strašné vedro. Máme rádi léto tady doma. Na­víc já dávám přednost poznávacím nebo spor­tovním zájezdům, na rozdí1 od mého manže­la, který je zamilovaný do Egypta, takže třikrát do týdne se "opaluje" na Internetu nebo v ka­talogu cestovních kanceláří. A dovolím si tvr­dit, že zná perfektně všechny hotely v Egyp­tě. Také tam už několikrát byl a v podstatě už by mohl dělat prodejce pobytových zájezdů. Tvrdí, že je to ideální dovolená pro rodiče s dět­mi. Oba dva milují ten svět hotelů, večerního minidiska, píseček, bábovičky, moříčko, kdež­to u mne třetí den nastává krize a oba vědí, že maminku musí něčím zaměstnat. Třeba spor­tem. Je to taková moje nutnost už od jedna­dvaceti let.

Odkud pocházíte?

Vyrůstala jsem v Hradci Králové a chodila na gymnázium Boženy Němcově. Ted' zrovna jsem nedorazila na třídní sraz, zůstala jsem vi­set s nepojízdným autem na dálnici, hrozně mě to mrzelo. Hradec mám ráda, je to široké město, vzdušné a příjemné, dodnes se tam rá­da vracím.

Kde jste se seznámila s manželem?
Tady v Praze, učila jsem ho obchodní ang­ličtinu. Studovala jsem na DAMU a přivydě­lávala si výukou angličtiny. Nikdy jsem ne­chtěla dávat hodiny chlapům, protože jsou poněkud problematičtí. Ale stalo se, a tak ráno před školou jsme měli hodinu angličtiny, on psal domácí úkoly, já ho zkoušela a dlou­ho jsme si důsledně vykali. V té době mě ani náhodou nenapadlo, že je to můj budoucí manžel. Vše šlo postupně. A myslím si, že to bylo jen dobře. Obvykle prudké vzplanutí a náhlý nával lásky, nemá dlouhého trvání. A po pěti letech společného manželství mu­sím říct, že jsem do něj zamilovaná pořád stejně, možná ještě víc.


Vadí mu, že jste slavná?
Ne, vůbec ne, on si nepotřebuje řešit svoje ego. Naopak, těší ho to. A ono to s tou "slá­vou" není tak horký.

Co na něm obdivujete nejvíc? Je čestný a inteligentní. A je to chlap. A on na vás?
Jé, to byste se musela zeptat jeho. Ale říkal mi, že se mnou si člověk nemůže být na ni­čem jistý a to ho asi baví.

Co byste na manželovi chtěla změnit?

Zádové a mezilopatkové svaly a ten tele­text...(smích). Jinak nic.

Vy také sportujete?
Ano, i když předtím jsem byla typická intelek­tuálka s brýlemi, věčně naložená v knížkách. Ke sportu jsem se dostala až po dvacítce a o to víc mne začal bavit. Chodím do posilovny, ob­čas jdu běhat. Vyčistím si hlavu, zrelaxuji tělo. Mám osobní trenérku, která mne na začátku usměrnila. Není to luxus, ale nutnost, protože vy své tělo neznáte a nesprávným tréninkem si můžete spíš uškodit. Doporučuju.

Vraťme se k vaší roli Ivany. Je vám ně­čím charakterově blízká?
Ivanu hraji dva roky a snad už ji "umím". Cha­rakter Ivany a typ jejího chování si dovedu vel­mi dobře představit, je mi sympatický, příjem­ný, já si do té role vlastně chodím odpočinout. Jelikož je tak trochu bláznivá, hraju si v ní pro radost, takže ani nemám dojem práce. Práce je být v maskérně v půl sedmé ráno a odchá­zet v sedm, práce je zvládnout třináct obrazů za den bez toho, aby člověk po osmém ztra­til energii, ale jinak je to radost.

Víte, jak se role bude vyvíjet dál?
Zhruba vím. Když mne něco napadne, povím to autorkám Katce a Jitce Bártů a ony nápa­dy roztřídí, použijí nebo ne. Takže detaily se dozvím, až před natáčením.

V jakých seriálech jste hrála předtím?
Natočila jsem šest pohádek, kde jsem hrála většinou spravedlivé, obětavé Barušky, Ma­rušky, princezny, pak jsem hrála v seriálu Lé­kárníkovic holka básnířku Lunu Labskou. Odehrávalo se to v prvním dívčím gymnáziu Minerva v Praze a hlavní roli ztvárnila Klára Is­sová spolu se Sašou Rašilovem. S ním se ne­ustále potkávám, ale vždycky má jinou part­nerku než mne. Už od školy se mi hrozně líbil a chtěla jsem si s ním zahrát . Ted' když spo­lu nakonec hrajeme, má samozřejmě zase jinou babu. A po čem ještě toužím?
S chutí bych si "střihla" ještě nějakou princeznu nebo nějakou pořádnou bestii. A nový hraný Večerníček, Kra­konošovy pohádky jsou náš rodinný evergreen, to by se mi líbilo!

Záporní hrdinové se asi hrají lépe, ne?

Řeknu vám to asi takhle. Obyčejné bezpečí je nuda. Hrát kladného hrdi­nu je vlastně nudné. V takové roli vám to maximálně může slušet nebo ne­slušet, ale zlo je přitažlivé a rozmani­té, má mnoho podob... lidé se vždy o zlo zajímali, lákalo je.

Díváte se na reality show?
Když se na to dívám ekonomicky, jel to velmi dobrý tah. Z hlediska lidského, je to pro mně něco nepředstavitelného a absurd­ního. Zejména, když maminka
jedné z adeptek, poskytne rodinné fotogra­fie do časopisu a vypráví o tom, kolik milen­ců měla její dcera a do kolika let byla panna. Nedovedu si představit, že by moji rodiče udělali totéž... Ptám se, proč? Je to honba, za popularitou, za penězi, za ztrátou anony­mity? Já vím, co je to ztráta anonymity, ale v mém případě si do svého soukromí ne­chává nahlížet seriálová Ivana. Je například těžké vysvětlovat třináctileté dívce, že není normální, když dívka spí s jedním a pak dru­hým chlapcem před zraky milionu diváků. Že to, co vidí, není láska, že skutečná láska za­číná držením se za ruce, první pusou a že vztah se vyvíjí postupně. Navíc pořady tohoto druhu v hlavním vysí1acím čase... Možná je to psychologická sonda, možná je to obdo­ba seriálu, který lidé mají rádi...nevím, ne­sleduji to
.


Proč jsou seriály tak populární?
Sledovanost Rodinných pout je velmi vysoká. Dívá se na něj 80 % žen, 60 % mužů, 80 dětí mezi 4 -14 lety. Dívají se jakoby na rodi­nu, podobnou té jejich. Seriál kopíruje rodin­né problémy, vztahy a zároveň může dát i ná­vod, jak je možné jednotlivé situace řešit - viz závislost na alkoholu, syndrom opuštěnosti hnízda, otázka svatby brát se nebrat se, ne­chat si dítě, nenechat, rozvést se kvůli bana­litě... Většina lidí se v něm najde.

Říkají o vás , že jste jakási "biožena"...

Napsalo se o mně, že jsem makrobiotička a anorektička. Ale jak vidíte. vypadám snad normálně. Makrobiotička nejsem, protože zásady tohoto stravování se špatně kombi­nují s červeným Merlotem. A anorektička je v mém případě k pobavení. Na druhé stra­ně je pravda, že když můžu, tak kupuji biopotraviny a nejíme kuřecí a vepřové maso. Dáváme přednost krůtě. králíku a zvěřině. Naučila jsem se dělat výborný jelení guláš. A proč nakupuji biopotraviny? Víc mi chut­nají, zvykli jsme si. Mléko voní po mléku a když zkysne, tak do sladka a nesmrdí, máslo je výborné a o pečivu ani nemluvím. Šťávy jsou pravé, rajské jablíčko je sladké a není to jen hmota, která dozrává cestou v kamionech. Samozřejmě, biopotraviny jsou dražší, já tak žiju už pomalu deset let a zjis­tila jsem, že moje maninka na tom byla po­dobně. Nikdy nám nedávala chleba se salá­mem, nebo párky, čokoládu jen výjimečně. A co oči nevidí, srdce nebolí. Nezvykli jsme si na uzeniny, a proto nám nechybí. Uvedu příklad. Moje sestra si vzala manžela ze Slo­venska, takže je příbuzní hojně zásobovali sa­lámy a klobáskou. Měla je v lednici, ale ne­jedla. Momentálně žijí už třetím rokem v Japonsku a můj synovec jí mořské řasy, rý­ži, syrové ryby, pije zelený čaj. Úplně se jim změnil jídelníček. A když jsem švagr na týden přiletěl a dal si svoji oblíbenou pěkně vyuze­nou maďarskou klobásku, tak mu bylo 3 dny ukrutánsky zle. Žaludek si, holt, odvykl..

A co ještě napsali o vás?

Ještě napsali o mé dceři, že je chudák a kra­de dětem hranolky. Je sice pravda, že nechci, aby moje Andrejka jedla smažené hranolky, protože je to koncentrovaný jed. Dětem ale právě tahle vražedná kombinace s kečupem nejvíc chutná, tak je peču doma v troubě. Asi jsem strašná matka, ale u nás doma nena­jdete ani kolu ani sprajty či jiné sladké che­mikálie. Děti dostanou malinovou šťávu s vo­dou. A pokud jde o "jupíka", moje dítě nosí láhev, protože je velmi šikovná. Obsah vylé­vám. Na co si děti nezvyknou, to nechtějí.

Slyšela jsem, že dceru i celou rodinu léčíte homeopatiky.
Mám s nimi velmi dobré zkušenosti. K ho­meopatii jsem se dostala před rokem. Klasic­ká medicína nám nepomohla, a tak jsem do­stala doporučení na paní doktorku Věru Dolejšovou, zkušenou homeopatku. Další rý­ma u Andrejky lehce odezněla bez zánětu středního ucha, a to rozhodlo, zůstala jsem u nich. Mnoho lidí homeopatikům nevěří, pro­tože na začátku se zdravotní stav nejdříve zhorší, ale je třeba vydržet, výsledky se do­staví. Navíc málokdo ví, že před objevem ro­py a následným vznikem průmyslu, který se jmenuje farmaceutický, se celá Amerika, ne­bo Anglie léčila výhradně homeopaticky.

Máte hezkou plet: Jak o ni pečujete?
Mám dobrý genetický základ od své babičky. Co je ovšem důležité, nekouřím a nikdy jsem nekouřila. Nemám žádnou speciální péči, používám dvě značky - českou přírodní kos­metiku Nobilis Tília a jsem s ní velice spoko­jená. Má široký sortiment a dostala jsem se k ní v době těhotenství a Dermacol - novou řadu pro citlivou plet, perfektní neparfemova­ná záležitost.

Kromě herečky jste i žena s běžnou domácností. Které domácí práce nemusíte?
Nerada žehlím, tuto vysoce akční činnost doslova nesnáším. Momentálně mám paní, která mi pomáhá s domácností. Dříve jsem se snažila stihnout vše, ale pak můj muž roz­hodl, že chce mít doma klidnou a pokud možno odpočatou ženu. Také netypické roz­hodnutí pro muže, že?

Co děláte ráda?

O té doby co mám Andrejku, strašně ráda spím (jsou jí tři roky). Také ráda vařím, cvičím, čtu a co je trochu k nepochopení, s radostí se učím anglicky. A abych nezapomněla, ješ­tě hraju na příčnou flétnu. Každý týden cho­dím do kvarteta příčných fléten Syrinx k pro­fesorce Magdaleně Bílkové. A to je pro mě absolutní relax! Beru to jako odměnu. Mívá­me také koncerty.

Diář máte zaplněný dlouho dopředu...
Jen natáčení seriálu je plánované do června, potom se uvidí, zda se bude pokračovat ne­bo vznikne nový projekt. Ale v mém životě se osvědčilo nic neplánovat. Ale moc se těším, až pojedeme v zimě za dědou a babičkou na Šumavu. Mým největším letošním přáním je postavit stromeček v našem rozestavěném domečku a dát si pod ním dárky.

Bydlíte poměrně daleko od Prahy...
Jezdím autem, mám Octavii Elegance, (opět český výrobek) s tempomatem, který mi hroz­ně vyhovuje. Nedovoluje mi překračovat rych­lost, když si ji nastavím. Hlídám se jen, abych nesešlápla rychlostní pedál. V divadle jsem za dvacet pět minut, už jsem to zvládla i za pat­náct, ale to byla trochu kritická situace. V kaž­dém případě dřív jsem jezdila do práce třeba skoro hodinu, a to jsem bydlela v centru.

Jste dobrá řidička?
Teď už jo, ale začátky byly řekněme drama­tické. Až když měl můj muž sádru, začala jsem nejdřív jezdit trasu Dejvické divadlo ­Mníšek. Přitom jsem hystericky křičela: ať to auto za mnou nejede, ať jede jinudy, ať nejezdí tak blízko... Ted' je to v pohodě, ani jízda ve špičce v centru města mi nedělá žádné pro­blémy. Zajímavé ovšem je, že jakmile si sed­ne vedle mne můj muž, okamžitě začnu dě­lat chyby. Asi je to tím, že mi dělal učitele, když jsem podruhé začala jezdit. Musím uznat, že byl nesmírně trpělivý. Je dobrý učitel .

Myslíte si, že jste slavná, je vám to příjemné?

Ani nemám čas to posoudit, pendluji pořád mezi divadlem, natáčením, nákupy a domo­vem. Ale vnímám, že se lidé za mnou otáče­jí nebo chtějí podepsat fotku. Naši známí mi popisují reakce lidí, které já nevidím, protože chodím velmi rychle a nechávám všechny za sebou (mohu potvrdit, pozn. autorky). Když mně poznají, dítě začne křičet na maminku, maminka se nadchne, zatahá tatínka za ru­káv, ten se rozzáří a když je to babička, ta jde rovnou ke mně. Zatímco, když uvidí Alici Ben­dovou, chlapi se ohlédnou, a ženy ztuhnou. Vlastně jsem takovou cílovou skupinou celé rodiny včetně dětí. Jednou jsme po dlouhé době byly s Andrejkou na pískovišti a hned se k nám seběhly všechny děti a čekaly, co ta Ivana bude zvláštního dělat. Když viděly, že si plácáme jenom bábovičky, tak je to koukání přestalo bavit. V ten mo­ment jsem pochopila, že jsem asi slavná, mám své publikum....

Co byste vzkázala na­šim čtenářkám?
Vždy, když dělám rozhovor, přistihnu se, že člověk má tendenci popisovat věci o trochu líp, než ve skuteč­nosti jsou. Takže, milé dá­my, kdybyste mne viděly večer, vypadám podobně utahaně jako vy. Problémy, které řeším, jsou stejně tak stereotypní nebo banální, jako řešíte vy. Mám vlastně normální zaměstnání jen to moje je víc vidět. A těm, co závidí, bych do­poručila od rána točit a pak hrát třeba čtyři­krát večer v týdnu a vracet se v půl dvanác­té večer. Ano, je to zápřah pro rodinný i manželský život. Zvolila jsem si ho dobro­volně a mám ho ráda, ale už jsem zvolnila to ší1ené tempo. Už nemám pocit, že jsem ne­nahraditelná a musím u všeho být.
Text: Jana Sirotová,
Foto, Make-up: Petr Lukeš,
Účes:Monika Gruberová

Rodinná pouta

Napsal Instinkt 47/IV - PCH -.

Seriálová Ivanka a skutečná Zdeňka:
obě jsou těhotné

Fandové seriálu Rodinná pouta budou šokováni. A hned dvakrát. Jejich nejoblíbenější seriálová postava Ivanka, dcera Rubešových, v seriálu otěhotněla s právníkem Sýkorou. Stane se to, co si diváci přejí: ke dvěma Ivančiným dětem přibude další a urovná se - nejspíš - i bouřlivý vztah se Sýkorou. To vše už je dávno natočené a Ivance by kostymérky měly pomalu chystat vycpávku na břicho.

Image

Jenže ona - neboli herečka Zdeňka Žádníková - je předběhla. Je těhotná nejen seriálově, ale i ve skutečnosti. Seriál jako by vplouval do reality a začal ji sám řídit. A nejen v případě Ivanky. Dobrý trénink na seriálové otcovství právě zažívá i Tomáš Matonoha, alias právník Sýkora. Jemu a jeho reálné ženě - Lucii Benešové- se před pár týdny narodil syn. Kam se hrabou obě reality show na obou komerčních televizích!

Instinkt 47/IV - PCH -


Jsem pleva

Napsal Časopis Krásná paní 11/2005.

Image 

Jsem pleva

 

Zdeňka Žádníková-Volencová je jednou z nekrásnějších českých hereček. Dlouho ji znali především fanoušci zřejmě nejoceňovanější divadelní scény posledních let: Dejvického divadla. Díky seriálu televize Prima Rodinná pouta se stala všeobecně známou. Ovšem tato dáma narozená ve znamení Štíra je zajímavá po všech směrech. Je brilantní angličtinářkou. V dětství ji fascinovali knížky o koncentračních táborech a válce. Miluje ruské válečné filmy a prý nikdy neviděla žádný špatný ruský film. Je sveřepou zastánkyní zdravého životního stylu. Na základní škole prý byla dvaasedmdesátikilový obrýlený macek, s nímž se nikdo nebavil, později měla zase období, kdy její stravu tvořil nízkotučný jogurt k snídani, grep k obědu a zeleninoý salát k večeři. Ovšem už našla rovnováhu a také se stala šťastnou matkou dnes čtyřleté dcery Andrejky. Jejím snem je natočit hraný Večerníček ve stylu Krkonošských pohádek, které miluje. Tento rozhovor jsme vedli pochopitelně v biorestauraci.   
 
Máte pověst vyznavačky zdravého životního stylu. Jste vegetariánka?
 
Nejsem. Snažím se kupovat biopotraviny. Vůbec třeba nejím kuřecí. Tu hormonální antibiotikovou hrůzu bych nepozřela. Protože prostě vím, že doba výkrmu těch ubohých zvířat se zkrátila z třiceti šesti na dvacet sedm dní. Že spatří denní světlo až v den své porážky. Že jsou do nich ládované hormony, antibiotika a všemožné pilule, aby nepochcípali v epidemiích. Že prakticky chodí po kloubech, proto mají dnes kuřata tak měkké kostičky, které snadno rozkoušete. Také nejím vepřové. Ale zrovna minulý týden udělala moje babička fantastický řízky a zajelo to do mě. Takže nejsem fanatička. Teď jsem objevila zvěřinu. I proto, že mám malé dítě a nejsem takový profík na výživu, abych si dokázala přesně spočítat, co mu chybí, a odpírat mu maso. Ale rozhodně je ta moje chudinka malinká ochuzená o sušenky, čokoládu a bonbóny. Občas se k nim samozřejmě dostane, protože se vždycky najde dobrá duše, která jí dá lízátko s vyčítávým pohledem na maminku říkajícím: netrap to dítě. Také už se naučila, že si nikde nedáváme hranolky, krokety a vůbec tuhle koncentrovanou smrt. Takže si Andrejka třeba hraje s panenkou na doktora, přijde ke mně a říká: "Paní doktorko, máme nemocný miminko. Zase zbaštilo hranolky, lumpík jeden. Nepočkalo na maminku, aby mu upekla ty zdravý v troubě." Takže vidíte, že jí chudinku masíruju od útlého mládí. Zatím jsme pro ni jako rodiče králové a co řeknem, to je pravda. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Samozřejmě, že si stejně jednou bude dělat, co bude chtít. Ale já myslím, že nakonec všichni opakujeme recepty maminek. To je atavismus.
 
Když jste byla malá, vládl u vás doma také zdravý režim?
 
Pamatuju si, že jsme jako děti prosili ve škole spolužáky, jestli by si s námi nevyměnili svačiny, protože naše maminka nikdy nekupovala salámy. Uherák byl u nás jen na Silvestra, dorty jenom když měl někdo narozeniny, bonbóny jsme neznali vůbec. Ale nijak jsme netrpěli, protože, co oči nevidí, srdce nebolí. Takže když dnes čtu v nějakých lifestylových časopisech: "zbaštím tři tabulky čokolády a mám lepší náladu", vůbec nic mi to neříká. Nejsem na sladkou vlnu naladěná.
 
Je vaší motivací být zdravá?
 
Když máma zemřela na nádorové onemocnění, začala jsem přemýšlet, které rizikové faktory mohu ovlivnit. Co dýchám, neovlivním. Ale můžu nekouřit - jsem militantní nekuřák - můžu se hýbat a můžu si zvolit, co budu jíst. Jak čisté palivo budu do těla dávat. Můj táta si ze mně dělá srandu a říká: umřeš zdravá. Já na to odpovídám: ale třeba ne tak brzy.

S přírodním životním stylem, který vyznáváte, se často pojí různé duchovní nauky. Je to tak i u vás?

V bibli se říká: oddělme zrno od plev. Já jsem bohužel ta pleva. Je mi to líto. Člověk hledá víru v Boha vždy, když je mu ouvej. Když mě umírala maminka na rakovinu, a já to věděla, chodila jsem do kostela a prosila, aby se uzdravila. Ale Bůh mi tu prosbu nesplnil, tak jsem se od něj odvrátila. Jediné, v co věřím, je člověk. Věřím v to, že si stanovíte cíl a uděláte maximum pro to, abyste ho dosáhl. Věřím v lidské konání. Ale zase si uvědomuji, že někdo při tom konání štěstí má a jiný prostě ne. Potom člověk přemýšlí nad slovem osud. Také jsem prošla fází, kdy jsem chodila ke kartářce. Fascinovalo mě, jakým způsobem tihle lidé vidí věci z minula. Ale mě osobně paní kartářka vždy řekla: vám se ta ruka vůbec neotevírá, vy si stejně vždy uděláte, co budete chtít. Takže jsem poděkovala, zaplatila šestset korun a odcházela s pocitem, že je to stejně všechno na mě. Ale tak je to asi nejlepší. Člověk podle mne nemá moc po těchto věcech pátrat. Připodobnila bych to k touze vyzkoušet si drogu. Jednou si to zkusíte a otevřete si něco v podvědomí, co mělo zůstat zavřené. Za pět let se vám pak rozjede endogenní deprese a vy nevíte z čeho. Ale je to prostě proto, že jste se dívali někam, kam jste neměli. A podobné je to podle mne s kartami nebo duchovními naukami. Z opatrnosti tyhle věci obcházím.
    
Vaše maminka zemřela, když vám bylo sedmnáct. Vy o tom hovoříte často a velmi otevřeně. Znamená to, že jste se s tím vyrovnala?

Mluvím o tom proto, že má mamka zemřela na nádorové onemocnění prsu. A já chci, aby o téhle nemoci ženy věděly a přemýšlely o ní. Hodně starších žen je stále ještě slepých a nechodí na pravidelná vyšetření. Já ve svých třiceti letech chodím každé dva roky. Nechci ve čtyřiceti zjistit, že mě čeká následujících pár let vyplněných chemoterapií. Mě bude maminka chybět do konce života a nic to nemůže změnit. Nikdy mě neviděla hrát, nikdy neviděla mé dítě, a to mě moc mrzí. Myslím, že jsem docela silný člověk, ale přiznám se, že bych občas potřebovala být zase dítě. Když máte rodiče, tak se k vám i ve třiceti chovají, jako když vám bylo dvanáct. To já nemám. A trochu mi to chybí.
{mospagebreak }
Image 

Máte strach ze smrti?

Bojím se stáří. Netěší mně myšlenka na nemohoucnost těla, které vám sežere i tu duši. Všichni mohou mluvit o moudrém stáří, ale je to blbost. Stáří je fáze života, která může být jen více nebo méně nepříjemná. A když k tomu ještě připočteme ekonomiku téhle země...Jímá mě hrůza, když vidím dědečky a babičky. Hlavně v Praze. Protože oni ke všemu ještě mezi těmi auty zestárnou o deset let dříve, než moje babička na Šumavě.

Velkoměsto evidentně moc ráda nemáte.        

Když jsem byla v Praze na škole, poznala jsem, že se mění roční období, jen podle toho, že změnilo barvu pár lián na nábřeží. Navíc s věkem se vám zpomalí čas a oceňujete úplně jiné věci, než vám nabízí velkoměsto. Třeba že můžete jezdit s kočárem po lese. Nedovedu si představit, že bych žila na Vinohradech. Že bych tam mohla vůbec existovat, každý den se vyhýbala psím exkrementům na chodníku, pokoušela se přejít přes řeku aut. Já bych to nezvládla.

Jaký máte vůbec pocit z dnešní doby?

Víte, já nezažila socialismus z té špatné stránky, zažila jsem ho jako dítě, a proto vnímám rozdíly mezi dnešní a minulou epochou trochu specificky. Lidé se dříve více setkávali. Více žili v rodině. Někomu to mohlo lézt na nervy, ale já to jako dítě milovala. Dnes je na rodinné vztahy daleko méně času. Vlastně není skoro žádný. To myslím není dobře. A ještě jedné věci jsem si všimla. Zdá se mi, že jsme se jako děti tenkrát zamilovávali mnohem normálněji, jakoby přirozenějším způsobem. Nešlo se zamilovat do někoho jen proto, že byl bohatý, protože bohatý nebyl vlastně nikdo. Maximálně si někdo přivezl barevnější igelitku nebo džíny z východního Německa. Proti tomu, nedávno jsem jela v tramvaji a povídali si tam dvě holčiny. Fakt vám neřeknu kolik jim mohlo být, já už to dnes nepoznám, něco mezi třinácti až šestnácti lety. A ta jedna říkala druhé: "S ním už nikam nejdu, on mi nezaplatí ani kino. Je sice milej, ale jako sorry. To Karel mi koupil véču, pak jsme šli do picožky, fakt jako dobrý." Já jen žasla. Něco takového za nás neexistovalo. Nebo jsem teď četla anketu, ve které holčičky měli odpovědět, jaké vlastnosti by měl mít muž jejich snů. "Bohatý" tam bylo na prvním místě. To mě vyděsilo. Děti se podle bohatství selektují už v mateřských školkách. To je něco, co jsem nezažila, a co vlastně neumím výchovně řešit, budu se v tom muset teprve zorientovat. Je to vůbec fuška, to rodičovství.

Je také fuška stát se ze dne na den populárním, jako to potkalo vás díky Rodinným poutům?

Mě popularita potkala až ve třiceti. To považuji za svou velkou výhodu. Protože ve dvaceti bych se samozřejmě chovala jako tele. Sledovala jsem třeba první ročník Superstar. Zajímalo mě to z psychologického hlediska. Co to s lidma udělá. A pár jich narazilo. Chápu to: je vám šestnáct, sedmnáct, hnete malíčkem a je z toho úžasné gesto. Řeknete jednoduchou větu, podmět přísudek, a u nohou vám jásají davy holek, které jsou z toho úplně hotové. Pak je strašně snadné uvěřit, že tou hvězdou opravdu jste. Logicky se následně dostanete do stadia, že už tou hvězdou nejste, ale pořád ten zájem vyžadujete, chybí vám. A když jste ho navíc získali trochu neopodstatněně, o to tvrdší je ten pád, protože se nemůžete opřít o profesionalitu. Aneta Langerová se uzavřela do sebe a udělala to velice dobře. Úplně jí rozumím. Radši působí jako vyplašený králíček, než aby jí to semlelo. Sámer to naopak myslím nezvládl. Média se na něm doslova vyřádila. Na Anetě moc ne, protože jim nezavdala příčinu, ubránila se. Tohle mě hrozně baví sledovat, je to stále stejný vzorec: Jakmile se začnete chovat podle toho, co trh diktuje, a začnete přemýšlet, čím byste ho zaujal, ztratíte sami sebe.

Když jste zavrhla kartářky, je asi zbytečné se vás ptát, jestli věříte astrologii.

Já jí věřím naprosto! Vypozorovala jsem, že vycházím dobře se znameními v druhé půlce roku. Od Lva do Ryb. Všichni moji kamarádi jsou narození v tomhle období. Pokud jsem měla s někým problém, byl to většinou Rak nebo Blíženec. Moji nejbližší přátelé jsou naopak nejčastěji Kozorozi. Někde jsem si přečetla, že Štíři chodí dlouho s Kozorohy, ale nakonec si berou Váhy. A co myslíte, že je můj muž - samozřejmě Váhy. Dívám se na astrologii jako na zpestření. Nejsem magor, který se jako první ptá na to, v jakém je kdo znamení a podle toho se rozhoduje, jestli si s dotyčným bude povídat. Ale pravda je, že když jsem čekala miminko, byla jsem ráda, že to bude Lvíček nebo Panna. Bála jsem se, aby to nebyl Štír. Protože se mi potvrdilo, že muži Štíři často propadají depresivním stavům. Znám takové hned tři. Je zvláštní, že žena Štír naopak dokáže tu trochu temnou energii přetvořit na pozitivní. Já jsem Štírka zcela podle příruček. Mou neoblíbenější knížkou o astrologii jsou Sluneční znamení Sarah Goodmanové. A ta o ženě ve znamení Štíra napsala: "Nikdy nepřestane litovat toho, že se nenarodila jako muž". Což na mne naprosto sedí. Vždycky mě fascinovalo, jakou vy muži máte svobodu. Já proti tomu nikdy nemohla stopovat, do sedmnácti jsem nesměla jít ani od osmi do kina, aby se mi něco nestalo...Ale je pravda, že ten okamžik zrození miminka bych neměnila. O to pánové přicházíte. Ale jinak se máte nádherně.

Neříkejte. Také věříte, že to mají muži v životě lehčí?

Je to tak. Vezměte si, že ta dnešní "superaktivní mladá dynamická společnost", jak jsem někde četla, oceňuje především pracovní oblast života. Dřív byly ženy doma a měly tam svou práci. Dnes jako by měly zvládnout úplně všechno. Práci i útulný domov. Já tak byla i vychovávaná. Nejdřív jsem to docela zvládala, pak mě to přestalo bavit a nakonec jsem to zvládat přestala. Tím, jak je moje povolání časově náročné, se ze mě ve vypjatých chvílích, kdy to nezvládám, stává feministka. Najednou mi přijde nespravedlivé, že ženy dnes musí zvládat stejně důležitou práci jako muži a navíc ještě sto banálních jednotvárných prací v domácnosti. A to nemluvím o tom, že muži už ani nejsou schopni balit ženy. I to zbylo na nás. Z žen se stali v podstatě lovci. Už je strašně málo normálních chlapů, kteří mají klasické nastavení: já jsem dobyvatel a žena dobývaná. Muži si dnes většinou počkají, až si je nějaká najde.

To je ale právě prý ten pokrok, že žena už nemusí čekat, až si pro ni přijede princ a může převzít aktivitu.

Ne, to není pokrok! To je strašná nuda.   
 
Text - Jan Stern
Foto - Jakub Ludvík 
 

Maminčin rozhovor

Napsal Časopis MAMINKA - 9/2005.

Tvrdí o sobě , že je matka – intelektuálka. Neznamená to nic hanlivého, naopak před narozením dcery se pečlivě zajímala o to co prospívá jí i jejímu miminku. A jak to v její rodině funguje dnes?
Image

Zdeňka Žádníková


Představte nám svoji holčičku...


Andrea je narozená ve znamení Panny, je blonďatá, modrooká, to znamená, že je mi velmi nepodobná a v naší rodině jsem vždycky byla já ta cizí paní, co dochází na kojení. Jednou měl můj muž prasklý stehenní sval a já musela jet do divadla na představení, a tak přijela jeho kamarádka, aby mu pomohla. (Mimochodem, všechny jeho kamarádky jsou blondýny.) Ve dveřích se se mnou loučila krásná blonďatá rodinka.

Zlobí Andrea? Vadí jí, když odcházíte?


Kdepak, je to pohodová holčička, která vůbec nebrečí. Pokud někdy plakala, tak jenom tehdy, když ji něco bolelo. Vůbec jsme nevěděli, co je to řvoucí mimino. Byla takový malý šťastný buddha. Až tak v roce a půl, kdy pochopila, že si může prosadit svou, se začala vztekat.

Byla plánovaná?


Byla plánovaná asi tak, že jsme si řekli, že bychom chtěli miminko.

V dnešní době je módní žít jen tak na hromádce a vy jste vdaná! Můžete nám něco říct o svém manželovi?


Byl to první chlap v mém životě, který si se mnou hned od začátku povídal o rodině, což předtím žádný chlap neudělal. Bavili se se mnou o divadle, o kariéře, o obchodu -ale nikdy o dětech a jejich výchově. A mně tehdy zablikala kontrolka - jako signál pozitivní lustrace budoucího otce. Znali jsme se krátce, když jsme si na silvestra po půlnoci telefonovali, a to mi tak nějak zvlášt' utkvělo - ale vůbec by mě nenapadlo, že budu s tímhle člověkem čekat miminko.

Jaký byl váš první pocit, když jste zjistila, že jste těhotná?


Udělala jsem si test, v šatně v Dejvickém divadle, kde byly ještě dvě kolegyně, a řekla jsem si: "Nesmím to nikomu říct! Musím to vydržet!" Ale nevydržela jsem to ani dvacet sekund. Kolegyně byly nadšené! Já jsem utíkala k panu doktorovi Guttnerovi do Spálené ulice, ten mi to potvrdil, tak jsem mu skočila kolem krku ... a běžela jsem do práce za budoucím tatínkem.

A co on?


Pamatuju si, jak jsem šla po dlouhé chodí v budově, kde pracoval, a on se vyděsil: "Co se děje? Je odpoledne - co tady děláš?" A já: "Čekáme miminko!" A on mě opatrně vzal za ruce, odvedl do kanceláře, tam mě opatrně posadil na židli a zcela nelogicky se zeptal: "Jedla jsi už něco?" Tím okamžikem to začalo. Kontrola jídla, jestli mi není horko nebo zima, jestli je všechno v pořádku.

...a požádal vás o ruku...


No, řešili jsme, jak oznámíme mému tatínkovi, že čekám miminko a mně bylo jasné, že bez požádání o ruku to u našeho táty nepůjde, ale Radek byl rychlejší: "To bych měl o ruku asi požádat nejdřív tebe?" reagoval. Odehrálo se to jak v kýčovitém filmu - byli jsme v pizzerii a on si stoupl a - pustili píseň od Joža Ráže - Voda, čo ma drží nad vodou. Když ji dnes slyšíme, hned si na tu chvíli vzpomeneme.

Měla jste svatbu v bílém?


Měla. A měla jsem krásné šaty, které mi navrhla a ušila kamarádka. Použila jsem na ně stříbrný brokát ze šatů po mojí mamince. Brali jsme se na Zvíkově a měli jsme nádhernou svatbu. Jenom ty šaty ted' na mně vlají ... v šestém měsíci jsem už byla pěkně narostlá maminka, hlavně v prsou.

Ví se o vás, že si hlídáte výživu. Jak to bylo v těhotenství?


První tři měsíce se všechno, co se podobalo zelenině, stalo mým velkým nepřítelem, takže jsem byla o rohlíkách. Všechno zdravé mi příšerně nechutnalo. Pak se to upravilo. Ale od třetího měsíce jsem byla na rizikovém těhotenství, zvolnila jsem tempo, zklidnila se - a stala se ze mne matka-intelektuálka.

Co to znamená?


Nakupovala jsem knížky o těhotenství a studovala je. Cvičila jsem gravidjógu, věnovala se výživě, miminko povinně poslouchalo Mozarta nebo meditační hudbu sluchátky položenými na břichu - a musím říct, že jakmile dnes tu hudbu slyší, zklidní se. Pamatuje si ji. Používala jsem kosmetiku pro těhotné Nobilis Tilia. Patří do ní sprchový gel, krémy, olejíčky, třeba i takové, které se hodí na porod. Byla jsem navoněná a spokojená. Volný čas jsem věnovala tomu, abych si prostudovala všechno, co mám o miminku vědět - včetně jeho výživy, absolvovali jsme s Radkem kurzy první pomoci v Pomadu, takže nás vdechnutý korálek nepřekvapí, a tak dále ...

Takže máte výživu v těhotenství v malíčku -čeho by se podle vás měly maminky vyvarovat?


Nesmějí se jíst paštiky, nesmí se jíst niva - je v ní penicilin! Všechno, co jíte a pijete, dostane i miminko. Naprosto odsuzuji maminky-kuřačky. Copak nechápou, že se jejich děťátko dusí? Když vidím těhotnou s cigárem, nejradši bych jí urazila ruku. Když kouří dospělý, je to jeho věc - ale jak může někdo ubližovat miminku? Můj gynekolog mi říkal: "Zdeno, když si dáte jednou za čtrnáct dní decinku červeného vína, tak je to v pohodě, ale nechoďte tam, kde se kouří!" A ještě jednu radu mám -vyvarujte se všech výrobků, ve kterých je aspartam. Prochází placentou a ovlivňuje negativně vývoj mozku plodu, takže pozor na výrobky light!

A co maminkám doporučujete?


Cvičení pro těhotné! Cvičila jsem až do devátého měsíce - a bylo to skvělé! Miminko tím krásně masírujete a jemu se to líbí. Jenom pozor, nesmíte být zplavená -mohla byste to svoje dětátko přehřát.


Jaká je vaše první myšlenka, když se řekne porod?


Mám mladší sestru, která rodila dřív než já takže moje otázky na ni byly: "Tak, ségra, jaký to je?" Ona byla velmi opatrná a realitu změkčovala. Zajímavé je, že já to ted'dělám taky. Ačkoli jsem rodila dva dny...
Epidurál jsem nechtěla, ale samozřejmě jsem o něj na poslední chvíli škemrala - ale marně. Byla jsem totiž domluvená se svým mužem, že i když o něj budu prosit, on to nedovolí. A tak pan doktor šalamounsky prohlásil: "I když vás ted, Zdeňko, napíchnu, bude to trvat dvacet minut - a to už bude po všem". Dnes už vím, že epidurál funguje okamžitě, ale tehdy mi to nedošlo. A vydržela jsem to. Snažila jsem si nepřipustit, že mě to bolí.

Prozraďte čtenářkám, jak jste si vybírala porodnici?


Prošla jsem všemi fázemi - že bych chtěla rodit ve Vrchlabí, pak zas jinde ... než jsem si uvědomila jednu věc: Co je pro mě přednější? Můj komfort - nebo, kdyby se cokoli stalo, zdraví dítěte? Tak jsem se rozhodla pro Motol - a už jsem neřešila, jestli budu rodit do vany nebo na míči, nebo co ... Byla jsem tak jako tak v péči pana primáře Chmela z motolské nemocnice - a to je velký pohodář. Mého manžela přezdíval: tatínek dokumentarista, protože Radek se mnou chodil na ultrazvuk a všechny obrázky si schovával. Andrejka je povodňové dítě, takže jsme z Mníšku pod Brdy do Motola - protože Lahovice byly zaplavené - jezdili obrovskou oklikou přes Brdy a přilehlé vesničky. A samozřejmě že pan primář odjel na dovolenou s tím, že  "...to by musela střílet motyka, abyste rodila v době, kdy budu pryč". Musel za něho zaskočit kolega - a on pak od nás dostal motyku s přivázanou pistolí.

Jaké byly první dny s miminkem?


Začátek nebyl právě růžový, protože mi nešlo kojení. Zhnisala jsem, kojila přes klobouček - ale moc, moc jsem chtěla kojit, tak jsem dělala všechno pro to, aby to šlo. Měla jsem přitom spoustu mlíka, tolik, že jsem ho dávala na jipku! Malé nešlo sát a nejjednodušší bylo se na to vykašlat. Ale já jsem to neudělala, chtěla jsem kojit - a navíc co nejdéle!

A jak dlouho jste kojila?


Čtrnáct měsíců! A jenom mlíko měla Andrea deset měsíců!

Kolik vážila v těch deseti měsících? Takové děti bývají tlusťoučké …


Skoro normálně - asi devět kilo ... Fakt je, že po prvních třech měsících mi mléko začalo ubývat, a tak jsem pila, pila a pila - -a pomohlo to.

Kdy jste se vrátila k práci?


Když bylo malé pět měsíců, tak jsem začala znova hrát v divadle, a dva měsíce nato
i zkoušet. Dovolili jsme si ten luxus, že můj manžel byl se mnou doma, pracoval jen
částečně - a bylo to skvělé. Žili jsme sice z úspor, ale chtěli jsme to, protože jsme si říkali, že se taková doba už nikdy v životě nemusí opakovat. Takže se o malou staral, když jsem byla v divadle. A já jsem pořád kojila.

Bydlíte v Mníšku pod Brdy, z Dejvického divadla, je to kus cesty. Jak jste to zvládala?


Když jsem zkoušela Kouzelnou flétnu, nakojila jsem, odjela do divadla, natáhla budíka a když třeba v půlce písničky udělal crrr!, vyskočila jsem, rozloučila se a měla pětadvacet minut na to, abych stihla autobus, pak půl hodiny cesty - a už jsem zase kojila.

Takže jste až v deseti měsících Andrejku přikrmovala. Jak?


Opět vědecky. Měla jsem za sebou jednu špatnou zkušenost, když se mi jako maličká strašně osypala - můj manžel je alergik, takže jsem se bála, aby neměla podobné problémy - takže jsem vysadila sóju, mléko, tvaroh, ořechy a med. To jsou po čokoládě největší alergeny. Když jsem malou zvykala nenásilně na normální stravu, dávala jsem pozor, jestli na něco špatně nereaguje. Dostávala i dětské konzervy, protože ty jsou opravdu hlídané. Ovoce jsem kupovala pouze v biokvalitě. Mladou mrkvičku a brambory jedině nové - varuji před bramborami po Novém roce, je v nich solanin, který člověk špatně tráví, ten se pak usazuje v kostech a v dospělém věku to může souviset i s dnou nebo artritidou.

Vařila jste?


Taky jsem prošla fází, že jsem šťouchala brambory se zeleninou a masíčkem, ale moje dítě si radši dalo telecí z konzervy a na moje kuchařské umění se mi vykašlalo. Do roka a půl nemělo nic, co by obsahovalo lepek - pokud má dítě dispozice k celiakii, tak mu ji tím spolehlivě rozjedete. Já vím, že naše babičky dětem dávaly krupicovou kaši, ale pokud už dneska víme víc, je dobré se tím řídit.

Jak vaříte pro svou tříletou holčičku, a manžela dnes?


Já vám to tedy řeknu! S velkou láskou jim občas koupím telecí párek, protože párky milují a pokaždé se o ně porvou. Andrejka si párek máčí do biokečupu protože objevila kečup a mně stojí za to, koupit jí za padesát korun bio. Dostane ho jenom málo, pak ho má v ledničce a je jenom její. Také má moc ráda špaldovou kaši s jogurtem.

Jak vypadá vaše společná neděle? Popište nám třeba tu poslední.


Ted' jsme byli celou neděli na houbách. Pak jsem uvařila nové brambory a sójovou sekanou. A večer byly bedlové řízky. Ale umím i jelení guláš, vůbec ráda připravuji zvěřinu. Tahle masa neseženete bio, ale já si myslím, že zvíře v lese nesežere nic špatného. Máme rádi i jehněčí -a v žádném případě nejíme kuřecí maso! Kuře je na granulích, na umělém světle, na antibiotikách ... prostě není kvalitní. Také proto kuřecí kost klidně rozkoušete. Když dostanu slepici od babičky, tak to je úplně něco jiného. Na jejích kostech by si člověk zuby vylámal!

Jste herečka. Co vaše holčička – už se u ní projevují komediantské vlohy?


No jéje! Tancuje, zpívá, umí spoustu písniček, má dobrý hudební sluch.

Takžeji hudebka nemine!


Mám skvělou paní profesorku Magdalenu Bílkovou, ke které chodím hrát na příčnou flétnu - a tak ji má jistou! Je to člověk, který miluje hudbu, učí ji tak, že dítě získá lásku k hudbě - není to prostě žádný prudivý pedagog, ke kterému se netěšíte a který dokáže hudbu i zošklivit.

Je dobře, když rodiče děti nutí i do toho, co sami nechtějí?


Sportovci většinou vedou děti ke sportu, hudebníci k hudbě - ale děti si nakonec vyberou samy. Nebudu Andreu do ničeho nutit, ale jde o to, že každé dítě musíte v určité fázi trochu přidržet. Já jsem taky patřila k dětem, které ke klavíru pomalu museli přivazovat
a když mě to pak v patnácti letech chytlo, začala jsem sama cvičit a byla jsem šťastná, že mám v šestnácti koncerty!

A co druhé miminko?


Co se týká Ivany z Rodinných pout, tak mám zakázáno cokoli říct. A pokud jde o mne, tak to mi zase zakázal můj manžel. Ale prozradím alespoň tolik: bude, časem určitě.

Downloadhttp://bigtheme.net/joomla Joomla Templates