Maminčin rozhovor
Zdeňka Žádníková Volencová
"Jáňa je zlaté dítě", řekla mi hned na úvod charismatická rozzářená herečka. A vážně. Janička ležela při našem povídání spokojeně v kočárku, nebo pozorovala okolí z máminy náruče. Každopádně během dvou hodin, kdy mi Zdeňka prozradila řadu zajímavostí, ani jednou nazaplakala...
V červnu jsi porodila svoji druhou dceru Janičku. Jaký byl druhý porod v porovnání s tím prvním?
Byl luxusní, naprosto nesrovnatelný s prvním. Jednak už jsem věděla, do čeho jdu a co mě čeká, a také to bylo o dost rychlejší. Jana se rozhodla přijít na svět zrovna, když jsme byli s manželem a Andrejkou na svatbě našich přátel v Plzni. Do porodnice jsme jeli v deset hodin večer rovnou odtamtud a ve čtyři hodiny ráno se Janička narodila. Na porodní sál jsem díky tomu vstupovala jako opravdová hvězda - s make-upem, dlouhými náušnicemi a v lodičkách. Vzpomínám si, že jsem panu primáři Chmeloví řekla: Dám si sprchu, sundám náušnice a jdeme na to. Skvělé bylo také to, že porodnice v Motole byla ten víkend úplně prázdná. Bylo to celé neskutečně klidné a příjemné a taková je i Jáňa.
Andrejka na svatbě pomáhala rozbalovat svatební dary, mezitím já už jsem měla každé tři minuty kontrakce. To bylo pořád: "Maminko, ještě jeden dáleček rozbalím". Svatebčani měli opravdu nezapomenutelné zpestření. Andrejku jsme cestou z Plzně vyložili u babičky a ona bedlivě čekala, až jí zavoláme z porodnice.
Jaký máš názor na epidurální analgezii a jiné tišící prostředky?
Nejsem tomu moc nakloněna, kromě úlevy to totiž může představovat i nějaké to riziko. S panem primářem Chmelem jsme se jednoznačně shodli na tom, že to zvládnu i bez toho. Zkusila jsem bolest vědomě vítat, nevnímala jsem ji jako nepřítele. A také jsem si po dohodě s lékařkou namíchala koktejl z homeopatických léků určených
k porodu, a ten jsem v porodnici celou dobu popíjela. Pravda, trochu jsem se ke konci předávkovala, ale s tím se určitě počítá. Musím říct, že bolest byla v porovnání s prvním porodem a kontrakcemi šedesátiprocentní.
A co tvé druhé šestinedělí, probíhalo také tak hladce jako druhý porod?
Ne ne, šestinedělí už jsem si bohužel prožila se vším všudy. První týden to sice vypadalo nadějně, dokonce jsem si naivně myslela, že mne to tentokrát úplně mine. No a pak to začalo. Hormon prolaktin se nastartoval a žádná vůle v tu chvíli nepomohla.
Prozradíš detaily?
Většina maminek to asi dobře zná. Slzičky, výkyvy nálad, bolestivé kojení, k tomu máte o dvě čísla větší konfekční velikost atd. Trvalo to asi tak 14 dní. Červenec a šílená vedra jako bonus. Celou dobu jsem si říkala: "To vydržíš, jednou to musí skončit".
Jsi čtyři měsíce po porodu a vypadáš skvěle. Tak jakápak nespokojenost s postavou?
Když jsem si po porodu stoupla na váhu, nevěřila jsem vlastním očím. Takže jsem hned po šestinedělí začala cvičit jednak pánevní cviky, ale také jsem začala posilovat. No, motivace byla velká - v srpnu mne čekalo první natáčení a musela jsem se vejít do kostýmu. V BBC cvičím s trenérem Michalem Heřmanem. Začínali jsme se cviky, které jsou určené speciálně pro maminky po porodu, byla jsem totálně vyřízená, jako kdyby mi někdo vyměnil tělo. Navíc musíme hlídat kojení, to je na prvním místě. Ted' už mám zátěž normální. Michal mi napsal jídelníček, babička říká, že moje mlíko musí být zelený po tom kvantu zeleniny. Zkrátka provádím rekonstrukci tělesné schránky. Momentálně mi chybí tak čtyři kila k úplné spokojenosti.
A kde je Janička, když cvičíš?
Se mnou. Mám ji u sebe v autosedačce, přímo u posilovacího stroje a ona mne celou dobu sleduje. Ne v každé posilovně to ovšem povolí. To mě limituje. S trenérkou Šárkou Konvičkovou se na sebe tím pádem těšíme, až bude Jáňa větší.
Jak Janička zvládala první týdny života?
Netrápilo ji vůbec nic. Vážně. Jáňa je pohodové dítě. Žádné koliky nebo nadýmání, které trápí většinu novorozenců. Můžu dokonce jíst i syrovou cibuli. Jediné, na co si dávám pozor, je sýr tofu. Ten Janička nemá ráda ...
Tak to je neuvěřitelné. Já jsem při kojení nemohla jíst pomalu nic...
Ono je to všechno také hodně o psychice. Maminky úpěnlivě sledují sebe i dítě a spoustu věcí si třeba vysvětlují špatně. Já tomu nechávám volný průběh. Když se Janičce něco nelíbí, tak se přihlásí. Jako třeba v případě tofu.
V čem ti pomáhá Andrejka? Nežárlí na mladší sestřičku?
Velká výhoda je jejich čtyřletý věkový rozdíl. Jáňa totiž pro Andrejku není příliš velká konkurence. Samozřejmě jsme ji předem připravovali na příchod sourozence. Andrejka mi masírovala bříško, mluvila na miminko ... Po porodu chodily všechny návštěvy zásadně za Andrejkou, ne za Janičkou. A v čem mi pomáhá? Maže Janince prdelku, podává jí dudlíka, chvilku ji pochová nebo někdy pohlídá.
Máš při výchově nějaká pravidla?
Hlídám dvě oblasti: vztah k věcem a penězům a vztah k jídlu. Snažím se, aby se Andrea naučila vážit si věcí. A také aby věděla, že něco má jen za odměnu. Důležité také je, že když řeknu, že si něco nepřeju, zbytek rodiny to respektuje. Nežiju životem svých dětí. Vědomě. Vím, že děti jednou odejdou a pamatuji si, když jsem já byla dítě a pak jsem dospěla. Dnes je ovšem jiná doba. Se spoustou věcí teď nesouhlasím.
S čím třeba?
Nesnáším puštěnou televizi. Je mi smutno, když vidím, jak malé děti sedí celé dny u televize nebo u počítačových her. Pro rodiče je to pohodlné, posadit dítě před televizi a nestarat se o nic. Od té doby, co jsme se přestěhovali do domku (bydlíme kousek od Dobříše), trávíme volný čas hodně v přírodě. Navíc máme nadstandardní sousedské vztahy. Naši sousedé Bergmanovi a Červenkovi jsou úžasní lidé, mají také děti, a tak jsme společně dělali dětský karneval nebo indiánské odpoledne ... Všechno je to o lidech, o setkávání s nimi a také o tom, v jakém žijete prostředí.
Je o tobě známé, že propaguješ zdravou stravu. Vypěstovala jsi tuto zálibu i ve své čtyřleté dceři?
Celé dětství je o zvycích a rituálech. Ať už je to třeba rituál Vánoc nebo jídla. Dítě se snaží kopírovat své rodiče, a tak u nás to třeba začíná tím, že doma nejíme hranolky a krokety. Kokakola je tabu. Co oči nevidí, to srdce nebolí.
Ale co když ty dětské oči vidí třeba nějakou dobrotu? To pak chodíš kolem cukrárny oklikou?
To rozhodně ne. Mám zásady, které jsem Andree vysvětlila a ona je po svém pochopila. Někdy je ovšem předává dost nekompromisně dál. A tak se např. v restauraci číšník dozví, že: "Vy děláte hranolky na `blivajzovým` oleji, mně je maminka udělá doma v troubě". Horší varianta je, když vidí někoho, jak jí něco nezdravého, řekne mu důležitě: "Nejez to, nebo umřeš". Připravuje mi zajímavé situace.
Kde se dají biopotraviny sehnat?
Ve specializovaných prodejnách a něco málo se dá koupit i v klasických hypermarketech. Někoho ovšem může odradit vyšší cena.
A kolik stojí takové kilo biobrambor?
Nevím Nezajímá mne to. Je to zvláštní -lidem nevadí koupit si za 400 Kč tričko, ale je jim líto dát tutéž částku za avokádový olej, který je neskutečně zdravý a vydrží jim dlouho. Já mám žebříček hodnot trochu jinde. Pro mne je naopak problém jít a utrácet peníze za oblečení.
Používala jsi biopotraviny, i když jsi začala Andrejku přikrmovat?
Andreu jsem kojila do desátého měsíce a chci kojit dlouho i Janu. Příkrmy jsem vařila z biomasa a biozeleniny, ale záhy jsem zjistila, že moje vařené jídlo Andrejce moc nechutná. A tak jsem jí kupovala nejrůznější přesnídávky od Hami. V dnešní době si člověk může být opravdu jistý jejich dobrou kvalitou.
Jaké jsi měla těhotenství?
Dokončovali jsme stavbu domu, a tak nebylo moc času na to, si těhotenství užívat. Téměř do poslední chvíle jsem hrála v divadle a natáčela "Pouta". Pár týdnů před porodem jsme kolaudovali dům. Zkrátka pořád se něco dělo. A tak jsem byla zvědavá, jaká Janička bude. Jestli nebude raubíř. Dnes říkám jednoznačně: "Máme zlaté dítě. Máme ji za odměnu".
Krátce po porodu jsi začala pracovat. Jak se ti daří skloubit práci s mateřstvím?
Nechala jsem tomu volný průběh a dopředu jsem při každé pracovní nabídce říkala: "Ano, ale všechno záleží na tom, jaké budu mít miminko a jak to budu zvládat". Janičku beru všude s sebou. Máme babičku a chůvu Mílu, víkendová záloha je manžel Radek. Vždycky se těší, že si Janu užije.
V čem ti pomáhá Andrejka? Nežárlí na mladší sestřičku?
Velká výhoda je jejich čtyřletý věkový rozdíl. Jáňa totiž pro Andrejku není příliš velká konkurence. Samozřejmě jsme ji předem připravovali na příchod sourozence. Andrejka mi masírovala bříško, mluvila na miminko ... Po porodu chodily všechny návštěvy zásadně za Andrejkou, ne za Janičkou. A v čem mi pomáhá? Maže Janince prdelku, podává jí dudlíka, chvilku ji pochová nebo někdy pohlídá.
Máš při výchově nějaká pravidla?
Hlídám dvě oblasti: vztah k věcem a penězům a vztah k jídlu. Snažím se, aby se Andrea naučila vážit si věcí. A také aby věděla, že něco má jen za odměnu. Důležité také je, že když řeknu, že si něco nepřeju, zbytek rodiny to respektuje. Nežiju životem svých dětí. Vědomě. Vím, že děti jednou odejdou a pamatuji si, když jsem já byla dítě a pak jsem dospěla. Dnes je ovšem jiná doba. Se spoustou věcí teď nesouhlasím.
S čím třeba?
Nesnáším puštěnou televizi. Je mi smutno, když vidím, jak malé děti sedí celé dny u televize nebo u počítačových her. Pro rodiče je to pohodlné, posadit dítě před televizi a nestarat se o nic. Od té doby, co jsme se přestěhovali do domku (bydlíme kousek od Dobříše), trávíme volný čas hodně v přírodě. Navíc máme nadstandardní sousedské vztahy. Naši sousedé Bergmanovi a Červenkovi jsou úžasní lidé, mají také děti, a tak jsme společně dělali dětský karneval nebo indiánské odpoledne ... Všechno je to o lidech, o setkávání s nimi a také o tom, v jakém žijete prostředí.
{mospagebreak }
Celé dětství je o zvycích a rituálech. Ať už je to třeba rituál Vánoc nebo jídla. Dítě se snaží kopírovat své rodiče, a tak u nás to třeba začíná tím, že doma nejíme hranolky a krokety. Kokakola je tabu. Co oči nevidí, to srdce nebolí.
Ale co když ty dětské oči vidí třeba nějakou dobrotu? To pak chodíš kolem cukrárny oklikou?
To rozhodně ne. Mám zásady, které jsem Andree vysvětlila a ona je po svém pochopila. Někdy je ovšem předává dost nekompromisně dál. A tak se např. v restauraci číšník dozví, že: "Vy děláte hranolky na `blivajzovým` oleji, mně je maminka udělá doma v troubě". Horší varianta je, když vidí někoho, jak jí něco nezdravého, řekne mu důležitě: "Nejez to, nebo umřeš". Připravuje mi zajímavé situace.
Kde se dají biopotraviny sehnat?
Ve specializovaných prodejnách a něco málo se dá koupit i v klasických hypermarketech. Někoho ovšem může odradit vyšší cena.
A kolik stojí takové kilo biobrambor?
Nevím Nezajímá mne to. Je to zvláštní -lidem nevadí koupit si za 400 Kč tričko, ale je jim líto dát tutéž částku za avokádový olej, který je neskutečně zdravý a vydrží jim dlouho. Já mám žebříček hodnot trochu jinde. Pro mne je naopak problém jít a utrácet peníze za oblečení.
Používala jsi biopotraviny, i když jsi začala Andrejku přikrmovat?
Andreu jsem kojila do desátého měsíce a chci kojit dlouho i Janu. Příkrmy jsem vařila z biomasa a biozeleniny, ale záhy jsem zjistila, že moje vařené jídlo Andrejce moc nechutná. A tak jsem jí kupovala nejrůznější přesnídávky od Hami. V dnešní době si člověk může být opravdu jistý jejich dobrou kvalitou.
Jaké jsi měla těhotenství?
Dokončovali jsme stavbu domu, a tak nebylo moc času na to, si těhotenství užívat. Téměř do poslední chvíle jsem hrála v divadle a natáčela "Pouta". Pár týdnů před porodem jsme kolaudovali dům. Zkrátka pořád se něco dělo. A tak jsem byla zvědavá, jaká Janička bude. Jestli nebude raubíř. Dnes říkám jednoznačně: "Máme zlaté dítě. Máme ji za odměnu".
Krátce po porodu jsi začala pracovat. Jak se ti daří skloubit práci s mateřstvím?
Nechala jsem tomu volný průběh a dopředu jsem při každé pracovní nabídce říkala: "Ano, ale všechno záleží na tom, jaké budu mít miminko a jak to budu zvládat". Janičku beru všude s sebou. Máme babičku a chůvu Mílu, víkendová záloha je manžel Radek. Vždycky se těší, že si Janu užije.
Takže máš v manželovi podporu?
Naprostou. Radek stejně jako já ví, že práci k životu potřebuju.
Janička hraje v seriálu rodinná pouta s tebou. Jak takové natáčení s miminkem probíhá?
Jáňa se narodila v neděli ráno 18. června a dva dny nato se mi narodil v Rodinných poutech syn Štěpán. Porod jsme natáčeli dva měsíce dopředu, měla jsem břicho vycpané polštářem. Během týdne jsem vlastně stihla porodit dvě děti - jedno seriálové a jedno vlastní. Natáčení Jáňa zvládá úplně skvěle, a to především díky podmínkám nové filmové společnosti Etamp, kterou máme nově od třetí řady seriálu. Je tam naprosto harmonické prostředí, nikdo nenervuje, kdykoli potřebuji nakojit, přebalit apod., tak se natáčení jednoduše stopne.
Takže nejsi při natáčení s Janičkou ani nervózní?
Ne, vůbec ne. Mám tu práci hrozně ráda, také díky tomu, že to probíhá v klidu. Všichni se mezi sebou dobře známe a vycházíme si vstříc. Třeba vím, že kameraman hlídá světla, aby Jáňu neoslňovala, a já se tak můžu soustředit na hraní.
A do divadla už ses také vrátila?
Vrátila, hraji dvě představení v měsíci. Od ledna bych chtěla začít zkoušet. Moje účinkování bylo podmíněné tím, že Janička bude pít mlíčko z láhve, aby jí ho mohl dát večer tatínek. Den předtím jsem odstříkala mléko do flaštičky sedla jsem si před Janičku se slovy: "Jáňo, moc tě prosím, máma potřebuje zítra večer do divadla, dej si mlíčko z flašky."
A Jáňa nic. Změnila jsem dudlík a čekala, co bude dál. Naštěstí měla pochopení a nenechala mě v tom.
Takže když pracuješ, tak Janičku "kojí" tatínek?
Přesně tak. Když je třeba, tak Radek nebo babička jednoduše rozmrazí odstříkané mléko a nakrmí Janičku z láhve. Používám speciální pytlíčky na mléko a v mrazáku máme jeden šuplík plný mého mléka.
Co na Radkovi obdivuješ?
Jeho důslednost, trpělivost a čestnost - to je u chlapů vzácný jev. A také je velkorysý.
A myslíš, že člověk štěstí hledá, nebo se s ním rodí?
Všechno záleží na člověku. Kdyby se lidé chovali míň sobecky a snažili se dělat lidem kolem sebe víc radost, tak by těch šťastných bylo kolem nás také určitě mnohem víc.
Naprostou. Radek stejně jako já ví, že práci k životu potřebuju.
Jáňa se narodila v neděli ráno 18. června a dva dny nato se mi narodil v Rodinných poutech syn Štěpán. Porod jsme natáčeli dva měsíce dopředu, měla jsem břicho vycpané polštářem. Během týdne jsem vlastně stihla porodit dvě děti - jedno seriálové a jedno vlastní. Natáčení Jáňa zvládá úplně skvěle, a to především díky podmínkám nové filmové společnosti Etamp, kterou máme nově od třetí řady seriálu. Je tam naprosto harmonické prostředí, nikdo nenervuje, kdykoli potřebuji nakojit, přebalit apod., tak se natáčení jednoduše stopne.
Takže nejsi při natáčení s Janičkou ani nervózní?
Ne, vůbec ne. Mám tu práci hrozně ráda, také díky tomu, že to probíhá v klidu. Všichni se mezi sebou dobře známe a vycházíme si vstříc. Třeba vím, že kameraman hlídá světla, aby Jáňu neoslňovala, a já se tak můžu soustředit na hraní.
A do divadla už ses také vrátila?
Vrátila, hraji dvě představení v měsíci. Od ledna bych chtěla začít zkoušet. Moje účinkování bylo podmíněné tím, že Janička bude pít mlíčko z láhve, aby jí ho mohl dát večer tatínek. Den předtím jsem odstříkala mléko do flaštičky sedla jsem si před Janičku se slovy: "Jáňo, moc tě prosím, máma potřebuje zítra večer do divadla, dej si mlíčko z flašky."
A Jáňa nic. Změnila jsem dudlík a čekala, co bude dál. Naštěstí měla pochopení a nenechala mě v tom.
Takže když pracuješ, tak Janičku "kojí" tatínek?
Přesně tak. Když je třeba, tak Radek nebo babička jednoduše rozmrazí odstříkané mléko a nakrmí Janičku z láhve. Používám speciální pytlíčky na mléko a v mrazáku máme jeden šuplík plný mého mléka.
Co na Radkovi obdivuješ?
Jeho důslednost, trpělivost a čestnost - to je u chlapů vzácný jev. A také je velkorysý.
A myslíš, že člověk štěstí hledá, nebo se s ním rodí?
Všechno záleží na člověku. Kdyby se lidé chovali míň sobecky a snažili se dělat lidem kolem sebe víc radost, tak by těch šťastných bylo kolem nás také určitě mnohem víc.
Text: Markéta Behinová
Foto: Marie Votavová
Foto: Marie Votavová
