Z tisku

Společné hraní je velká radost

Napsal Časopis VLASTA 18/2006.

Společné hraní je velká radost


Jak to přesně myslíte? 

ZDEŇKA: Nejlepší vysvětlení bude příklad.  Tomáš mě nechal, ať vám  zavolám a domluvím, kdy  má přijet do ateliéru na  focení a rozhovor. Dů-věřuje mi, že to všechno  vyřídím tak, jak on chce.  A toho já si cením. Když  spolu hrajeme nebo  moderujeme, chováme se  k sobě jako dva chlapi,  kámoši, kteří si můžou říct všechno na rovinu.  Ideální pracovní vztah.
TOMÁŠ: Souhlasím.  Jednou jsem udělal  výjimku, nevyplatilo se  to, a proto se od té doby  držím rčení, že co je v do-mě, není pro mě.
ZDEŇKA: Pro mě je  takový vztah velmi osvobozující. Někdy se může  stát, že vám pracovní  vztah přeroste i do soukromí. Mně se to nestává. I když počkejte... No jo, já  jsem se vlastně provdala  za svého žáka. (smích)
TOMÁŠ: Mně se to  jednou stalo a oženil jsem  se. Na druhou stranu jsem  zažil i divadelní práci, kdy  moji dva kolegové spolu  žili a během zkoušení hry se pohádali tak, že  se ta inscenace málem  nedodělala. Takže myslím,  že některé věci by se do  práce tahat neměly. Musí existovat určitá "společenská hygiena". To platí  nejen mezi kolegy, ale i partnery.
 
Zdeňko, než Tomáš  přišel, vyprávěla  jste o tom, jak jste  pěkně "dostala" svého  manžela.

ZDEŇKA: Ano, týkalo  se to mého těhotenství.  Měsíc jsem mu říkala, že se chystám s kamarádkou do Karlových  Varů na svoji historicky  první dámskou jízdu a že  budeme bydlet v rodině  její další dobré kamarádky. Ve skutečnosti jsme  ale jely do Františkových  Lázní, já se prostě spletla.  Když mi pak muž večer  zavolal, manžel kamarádky nahlas pronesl nějakou poznámku a můj muž jen  suše konstatoval: "Tak  nejenže jsi v úplně jiných lázních, než jsi tvrdila, ale  taky jsou tam s vámi chlapi."  Přijela jsem domů a druhý  den zjistila, že jsem v jiném  stavu. Můj muž dostal záchvat  smíchu: "No výborně, tak sis  ty Frantovy Lázně vážně užila."  Mimo jiné se tam léčí neplodnost. Myslím, že kdybych něco  takového vědomě připravovala,  nepovede se mi ho tak pěkně  nachytat. Můj muž mě ale zase  dostává v okamžicích, kdy  jdeme na ultrazvuk. Říkají mu  dokumentarista. Na všechno  se ptá, všechno chce vysvětlit.  Já jsem tam jaksi navíc, jen tak  s tím břichem. Má taky velký problém. Termín porodu, u kterého samozřejmě chce být, mu  koliduje s mistrovstvím světa  ve fotbale. Uklidnila jsem ho,  ať si řekne vhodné datum, my  se na něj s miminkem psychicky nastavíme a fotbalu se  přizpůsobíme.

Tomáši, o vás Zdeňka říkala,  že vás jen tak někdo nedostane. Naopak, vy nachytáváte druhé.

TOMÁŠ: Natáčení Rodinných pout probíhá mnohdy  poměrně hekticky. V jedné  scéně v druhé sérii jdeme vedle  sebe Tomáš Krejčíř, Saša Rašilov, Petr Vondráček a já těsně  po seskoku padákem. Když se točil celek, šli jsme v určitém  sledu vedle sebe, když se pak  dotáčely detaily, někdo navrhl,  ať se zpřeházíme. Testovali  jsme tak pozornost štábu. Nikdo si toho v tu chvíli nevšiml.

Nachytal jste někdy svou  ženu Lucii?

TOMÁŠ: Nesčetněkrát.  Mám mnohdy období, že ji  nachytávám i několikrát denně,  i když je to pořád těžší, protože  už mě přeci jenom trochu zná.

S postavami Ivanky a Richarda jste prožili  dva roky. Co vám na nich  vadilo?

ZDEŇKA: Ivana se někdy  chovala jako puberťačka a ne  jako třicetiletá ženská, která  čeká třetí dítě. S tím jsem se  občas obtížně sžívala.
TOMÁŠ: Mně na Richardovi  vadilo jisté samožerství a to, že  je tak příšerně fixovaný na své  auto, navíc porsche.
ZDEŇKA: Ale takoví ti  chlapi jsou.
TOMÁŠ: Možná že jsou, já  advokáty neznám. Vadilo mi, že  Richardovi chybí pokora.
ZDEŇKA: Já jich pár znám,  oni to, co ty nazýváš samožerstvím, berou jako naprostou  samozřejmost. Stejně jako ten  komfort. Tedy někteří.
 
Mrzí vás, že se nebude točit  třetí řada, nebo si říkáte, že  v nejlepším se má skončit?

TOMÁŠ: Od začátku mi  bylo jasné, že tenhle nekonečný seriál bude mít nějaký  konec a myslím si, že skončit  se má v nejlepším.
ZDEŇKA: Teď je nejlepší  čas dát si pauzu.

Přinesla vám Rodinná pouta  jinou práci, ke které byste  se dostávali třeba složitěji?

TOMÁŠ: Dostal jsem takhle  roli barmana Dušana v seriálu  Bazén. Ten už taky skončil.  Jinak to nepitvám. Dostanu roli  a neptám se proč.
ZDEŇKA: V mém případě  byla Rodinná pouta trochu  kontraproduktivní, co se týká  nabídek z jiných televizí. Jejich  produkce si myslely, že jsem  velmi vytížená, čemuž tak ale nebylo. Díky seriálu jsem  dostala příležitosti k moderování a reklamu na Dermacol. Honorář padl na základy  na izolace domu.

Takže jste vyřešila  svoje jedna plus jedna  ples plíseň.

ZDEŇKA: Ano, po  čtyřech letech jsme začali  stavět a na Velikonoce se  snad nastěhujeme. (Rozhovor vznikal ještě před  svátky - pozn. red.)

Sledujete navzájem  svou práci, záleží  vám na úsudku toho  druhého?
 
ZDEŇKA Když vidím,  že Tomáš něco moderuje, se zájmem se na to  podívám.
TOMÁŠ: To, za co mě  chválila nebo kritizovala,  si já myslím taky.

Konkrétně? 

ZDEŇKA: To nemůžeme. (Směje se.)
TOMÁŠ: Chválila mě  za moderování předávání  cen Elsa a kritizovala za  pořad Tok celebrity.
ZDEŇKA: Mně se Tomáš líbí nejvíc, když je  úsporný, s minimalistickým suchým humorem a když není teatrální.  Ale jakmile dostane do  těla rozmáchlá gesta,  najednou mám pocit, že  potřebuje spoustu slov  na koncentraci myšlenky, a to je škoda. Jinak  klobouk dolů, já bych to takhle nezvládala Jsem  ráda, že mu to můžu říct  bez toho, aby se na mě  naštval. Není nafrněnej.  Jako jeden z mála chlapů.  Rozhodně bych si to  netroufla říct každému ze  svých kolegů. Tomáš je v tomhle normální, není  ješitnej. I když tak nevypadáš (směje se Zdeňka).
TOMÁŠ: Herecká  pýcha, ješitnost a samolibost jsou cesta do pekel.  Jakákoli připomínka by  měla být pro rozumného  člověka požehnáním. Jinak se do sebe zahledíte,  a to je konečná.

Vy jste Zdeňce někdy  něco vytýkal?

TOMÁŠ: Ne. Nejsem  člověk, kterej by chodil  za kolegy a říkal jim, co  udělali dobře a co špatně.
ZDEŇKA: (se smíchem) Tys mi dal, víš, jak teď vypadám? Jako  kdybych si tě pokaždé  zavolala a řekla: Sedni si,  Tomáši, udělám rozbor  tvého moderováni. Tak na mně, prosím tě,  něco nejdi.
TOMÁŠ: Přece tě  nebudu kritizovat v rozhovoru.
ZDEŇKA: Bud tak  hodný, ano?.
TOMÁŠ: Ale já tě nemám za co kritizovat. 
ZDEŇKA: Nám se prostě spolu dobře hraje, je to pro mě radost a vždycky se na to těším.  Takže jestli se mi bude  stýskat po Rodinných  poutech, tak po natáčení  s Tomášem. Vzpomínám  si ale na jednu scénu, kdy  jsme nebyli naladění na  stejnou vlnu, kdy jsem na tebe byla vyloženě naštvaná. Točili jsme scénu,  kde říkám Tomášovi, že si  ho jako tatínka nechám. Záběr končí tím, že mi  Tomáš položí ruku na bři-cho. Celý ten moment byl  dojemný a krásný, štáb  byl dojatý, já byla dojatá,  ozvalo se stop a Tomáš  hned vzápětí začal řešit  nějaký telefonický hovor.  V tu chvíli jsem se dožadovala porozumění coby  kolegyně s nevyrovnanou  hormonální hladinou a žádala, ať mě nechá  alespoň chvíli dožít ten  něžný okamžik. Byl to  ostrý střih - rozněžnělý  Sýkora versus naprosto  pragmaticky odcházející  Tomáš Matonoha.
TOMÁŠ: Já jsem zkrát  ka musel vyřešit nějaký telefonát. Myslím, že to  bylo něco kvůli daním. 

Víte už teď o nějaké  práci, při které byste  se zase potkali?

TOMÁŠ: Ne. 
ZDEŇKA: Můj program je do září poměrně  jednoduchý - kojení a přebalování, takže jestli  Tomáš chce, můžou přijet  s Lucií na návštěvu. Pracovní záležitosti beru na  vědomí až na podzim. 

Mluvili jsme hodně o kritizování. Umíte  druhého, ale i sami  sebe pochválit? Kdy  jste to naposledy  udělali?

ZDEŇKA: Já sama  jedu na chválu, takže  když je sebemenší důvod,  chválím ostošest.
TOMÁŠ: Naposledy  jsem se pochválil, když se  mi podařilo uvařit dobrou  večeři. To dokážu objektivně zhodnotit.

Monika Seidlová  , Foto - Marie Votavová

Moje rodinné štěstí

Napsal Časopis Betynka 4/2006.

Zdeňka Žádníková:  Moje rodinné štěstí


Zdeňka (31) s Andrejkou (3,5) nás uvítaly v krásných šatech, které měly ten  den premiéru. Holky se navzájem pěkně nalíčily. Pak už mohlo nastat velké  focení, na které se malá parádnice už několik dní tolik těšila...

Zdeňka se vdávala v době,   kdy čekala Andrejku. Tvrdí, že kdyby nepotkala toho pravého, je určitě ještě  svobodná, singl a bez dětí. Ale  Radek je hodný táta. V červnu se  rodině Žádníkových narodí druhé miminko.

Ještě nedávno jste další dítě  neplánovala.
"Věřím, že dítě si svoje rodiče vybírá. Tak si nás naše další miminko vybralo. Nebylo to úplně  plánované, ale jsem moc ráda.  Nás třeba napadne, že miminko  ano, a najednou zjistíme, že už  jsem těhotná. Už máme vždycky  zaděláno. (smích) 
Můj muž se na  mě zřejmě podívá delším pohledem a je to."

Andrejko, chceš ségru, nebo  bráchu?
"Já chci ségru a taťka bráchu." 
Image
  
Andrejka byla s maminkou na  ultrazvuku a prý miminko i viděla.
"Máme skvělého primáře  Chmela a doktora Vlka," líčí  Zdeňka. "Andrejka se ho zeptala: ,Už jsi sezlal babičku?` "

Je průbéh druhého těhotenství stejný?
"Mám méně času si ho užívat  a zároveň se tolik nepozoruju, což  je výhoda."
Image

Byl to taky váš nápad. "Trochu jsem využila té její touhy po panence. A ještě jedna věc  funguje  stoprocentně - když sebou Andrejka řízla v obchodě na  zem a dupala, že něco chce, začala jsem se smát: ,Andrejko, ještě  támhleta paní tě neslyší, no přidej  a až dokončíš ten výstup, tak já  jsem u pokladny. ` A odešla jsem.  Zabralo to okamžitě. Četba odborné literatury se pro tentokrát  vyplatila. Doporučuji!"      Andrejka uspává svoji Anabelku, panenka pláče, dítě švitoří. Zdeňka ho úspěšně posílá uklidnit panenku do pokojíčku. Vysvětluje: "Tenhle způsob jsem taky našla v knížkách. Bohužel už nemám maminku, nemůžu se jí zeptat asi  tak na tisíc věcí. Tím pádem jsem  si nakoupila spoustu knížek. Ptala jsem se i mojí paní profesorky  na flétnu, která má dvě děti, jak to  zvládala. A ona říkala, že nejdůležitější je být ve výchově důsledný. Na Andreu to funguje.  Když vzteklému dítěti rodiče povolí, je to strašná škoda. Když dětem nevymezíte hranice, tak jsou  vlastně zmatené, potřebují je." 

Image

"Ne, ne. Já to odděluju. A sna-žím se před zkoušením chodit  ráno cvičit, abych se nastarto-vala."
Jak to bylo po Andrejce?
 
Těhotenství vám sluší.
"Jo? Hele, Andrej," obrací se  Zdeňka na dcerku. "Teta mě pochválila. Uděláme jí čaj, jo? Dáme do něho takovou dobrůtku. Zavařené ovoce, co mi donesla kamarádka Dita."
    Čaj opravdu chutnal. V létě mají  s kamarádkou, která taky porodí,  domluvené, že mužům svěří kočárky a budou zavařovat. Žádníkovy však brzy čeká ještě jedna  důležitá životní etapa. Stěhování  do nového domu. Současné bydlení už nevyhovuje. V ložnici jsou například tři postele vedle sebe.  Dvě velké a malá pro Andrejku. 
{mospagebreak }
Spíte ve třech?
"Odmalička. Ráno je budíček!" 

Budete spát i ve čtyřech? 
"Ne, protože se nevyspím. And-rejka se hne a já jsem vzhůru.  Těším se, že v domečku bude  mít svůj pokojík."
Image

Co té ještě baví, Andrejko?  "Minidisko," odpovídá Andrejka. Zdeňka vyzvídá: "A kam chodíš  na minidisko? S tatínkem u moříčka, vid?""Bydlíme tam a dáváme si tam  pálečky," doplňuje Andrejka.  Zdeňka, která je zastánkyní  zdravé stravy, vysvětluje: "Byla jsem tři dny mimo, přijela  jsem a Andrejka říkala: ,Měli  jsme se báječně. Tatínek mi láno dělal pálečky a vajíčka, to, co  ty nemáš láda, a bylo to báječný. ` " (smích)Zdeňce mlsání s taťkou nevadí.  "V sobotu ráno, když jim udělám kakao, tak Andrejka budí  Radka: ,Tatínku, doblý láno,  vstávej, vstávej, maminka nám  udělala to výbolný kakao! ` A pak  mu dodá šeptem do ucha: ,A teď  si uvaříme ty pálečky. ` " (smích)  Andrejka ráda zpívá, lyžuje  a kouká s taťkou na sport. Drží  pěstičky, a když se nedaří a tatínek je smutný, přijde a pohladí  ho: "Tatínku, to je jenom spolt!"  "A to je pro mě rodinné štěstí,"  říká s úsměvem Zdeňka.
Image 
Betynka 4/2006

Žena s nálepkou "BIO"

Napsal Blesk pro ženy 1/2006 - Tereza Netolická.

Žena s nálepkou "BIO"

 

S manželem žijí spokojený a monogamní život, čímž prý jsou pro tisk nezajímaví. Nám ale naopak připadají velmi inspirativní.

Kdy se miminko narodí?

V červnu.

To bude pěkný hic...

Bude teplíčko a moc se na to těším. Andrejka se mi narodila na konci srpna, v listopadu už byla ve čtyři hodiny tma, a to byla depka. Já ráno ještě neměla vyčištěný zuby, na sobě noční košili a už zase byla tma. Když bylo konečně denní světlo, tak jsem se snažila spát. Byla to taková polární noc. Takže teď se těším, že to nejostřejší období, co se týká spánkových deficitů, budu mít v létě, kdy jsou dny nejdelší.

Už víte, jestli se vám narodí chlapeček, nebo holčička?

Ne, i když jsem musela jít na odběr plodové vody.
Ten se dělá v konkrétním týdnu těhotenství, takže jsem trochu zkomplikovala natáčení "Rodinných pout" i představení v divadle. Marta Issová za mě rychle přezkoušela Kateřinu Ivanovnu a v produkci vyčarovali náhradní termíny. Musím říct, že všichni se chovali ohromně! Potom jsem měla 10 dní volno, což se mi už dlouho nestalo. Čtvrtý den už jsem byla úplně běsná, protože můj muž mě nenechal ani zavázat si tkaničky. Film "Postřižiny" je proti tomu hadr - nesměla jsem vůbec nic! Toužila jsem alespoň vynést koš s odpadky.

 

Nemáte obavy, jak vaše prvorozená dcera sourozence přijme?

V pohodě, už to trénujeme. Při ní jsem studovala porod a vývojová stadia kojenců, teď je na pořadu dne sourozenecká rivalita. Z knížek už vím, že Andrejka musí dostat od miminka hodně dárků a návštěvy dostanou za úkol tu první pozornost věnovat právě jí. Ale neočekávám žádné drama. Kvůli nástupu do školky jsem četla kde co, ale ona? Byla tak nadšená z ostatních dětí, že se jí vůbec nechtělo domů.

Jak reaguje na vaše rostoucí bříško?

Nedávno mi řekla: "Teda mami, ty máš tlustý břicho jako Trautenberk." Upozornila jsem ji, že bude ještě větší a ona na to: "Ty jsi chudinka moje malinká!" Maže mi břicho olejíčkem. Ráno vždycky přijde, dá bříšku pusu a říká: "Ahoj, doblý ráno, miminko. My se těšíme, až se nám v létě vyklubeš."

Uvažovala jste o alternativním porodu?

Ne, to jsem si vyřešila, když jsem čekala Andrejku. Zvolila jsem Motol, kde se o mě stará stejný pan doktor Chmel. V mezičase povýšil na primáře, jsme v dobrých rukou. U nás ale rodí hlavně Žádník (...smích...). Já tam jdu jen jako doplněk. O mně beze mě, všechno emotivní prožívání je na manželovi. Musím ho pochválit, stará se o mě moc hezky.

 

 

{mospagebreak } 

Jíte víc?

Rozhodně.

Na co máte teď chuť?

Tak o tom se vůbec nebudeme bavit (...smích...)!  Můžu se utlouct po šlehačce, po tý pravý.

Nakoupila jste si těhotenské oblečení nebo jste to své posunula v pase výš či níž?

Manžel říká, že musí být krásný žít obklopený ženami, ale logicky by chtěl kluka. Koupila jsem si kalhoty, jinak všechno posunu. Třeba tuhle sukni jsem si dala nad břicho a je to.

Až budete ke konci těhotenství doma, začnete třeba s ručními pracemi?

 

Pravděpodobně budu zakládat zahradu, ale vy asi myslíte jehlice, pletení a tak... tak to ne. Vidle a rejč, to jo!

Budete své děťátko nosit v šátku uvázaném kolem těla?

Asi ne, můj muž s tím příliš nesouhlasí.
Ale už mám malou krosničku na záda, až mimčo povyroste.

Pořád cvičíte?

Mám normální těhotenský trénink. A cvičím gravidjógu, která je dobrá na záda. Jen jsem teď musela zvolnit, všechno mě rozbolelo. Hned, jak porodím, začnu postupně trénovat. Po prvním porodu jsem se cvičit bála, teď už vím, že zbytečně.

 

Kdy chodíte cvičit?

Ve všední dny ráno, večer tam totiž chodí hodně lidí.

Co plánujete v nejbližším období?

Stěhujeme se do nového domečku u Dobříše. Končíme s kočováním! Pevně doufám, že to bude naše poslední stěhování.

Letošní Velikonoce tedy budete trávit v novém. Co pro vás vlastně znamenají?

Je to příležitost všech mých mužských přátel beztrestně mě seřezat a ještě za to něco chtít. Připravím jim občerstvení a Andrejka ozdobí vajíčka - to znamená sebe a přilehlé okolí. Jako křesťanské svátky Velikonoce necítím, i když jsem křtěná, jsem bohužel pleva. Spíš věřím v člověka, v cíl, který si stanoví. A pak udělá maximum pro jeho splnění. To je také svým způsobem víra. Trochu mě mrzí, že to Andrejce nevysvětlím v tom správném pojmosloví, ale myslím, že teď by to asi ještě nepochopila.

 

Jakou technikou zdobíte vajíčka?

Přírodní, jako žena s nálepkou "bio" si nic jiného dovolit nemůžu (...smích...). Zjistila jsem, že když stojím ve frontě, tak mi lidé nenápadně kontrolují obsah košíku, jestli se držím toho, co hlásám. Každej má nějakou škatulku a já jsem v té "biostrava".

Jak taková kontrola probíhá?

Včera jsem byla nakupovat v obchoďáku. Můj muž mě poprosil, ať už mu koupím nějakou dobrou uzeninu, tak jsem stála ve frontě u těch strašnejch salámů a ti lidé na mě koukali tak divně, že jsem to nevydržela a odešla jsem. Manželovi jsem říkala, že s tím vnitřně nesouhlasím a při nakupování je to na mně vidět, tak ať si salám radši koupí sám.

Koledníkům také chystáte pochoutky z biopotravin?

Něco málo tam propašuju a nikdo si zatím nestěžoval. Ale rozhodně jim nenalívám alkohol, to nesnáším. Nepustím opilého koledníka přes práh. Nemám problém s dětmi, které neznám, ale měly by umět nějakou koledu nebo básničku. Mám schované svetříčky, které pletla moje maminka a nosila je Andrejka. Ne, že mě někdo řízne přes zadek a nastaví ruku.

Pečete beránka?

Ne. Dělám mňaminy z vajíček, to má můj muž rád.

 

Vraťme se k vašemu porodu. Jak se bude všechno řešit v "Rodinných poutech"?

Od srpna jen předstírám, že jsem těhotná, ale v říjnu jsem zjistila, že jsem doopravdy těhotná. Mám tedy slušný dvouměsíční náskok. V dubnu natočíme porod, který se bude vysílat v červnu, kdy budu mít ten svůj opravdový.
Možná se na něj budu dívat v televizi v porodnici.

A potom? Vy už tedy budete mít seriálové dítě, ale ve skutečnosti ještě ne...

Řeknu vám to takhle: Jessica Parker točila seriál "Sex ve městě" těhotná a nikdo to nepoznal. Natáčeli s ní polodetaily, polocelky a záběry obličeje. Takže to bude hodně podobné.

Kdy se chcete vrátit do divadla?

V repertoáru Divadla v Dejvicích jsem do června, tedy do porodu. V představení "Kouzelná flétna" máme jeden těhotenský kostým, který si s kolegyněmi střídáme. A vrátit se tam chci v září.

 

Kdo bude hlídat miminko?

Bude to stejné jako s Andrejkou, hlídat bude manžel. Není to tak hrozné, v šest večer odejdu z domova a vrátím se o půlnoci. Můj návrat do divadla bude záviset hlavně na tom, jestli miminko bude přijímat mléko i z láhve. Dcera s tím neměla problémy, to bylo v pohodě. Kdyby se ale miminku náhodou nechtělo, budeme to muset řešit jinak. Říká se tomu mateřská dovolená.

 

Autor: TEREZA NETOLICKÁ (13. 3. 2006)

Pouta-zejména rodinná ...

Napsal Časopis LINDA 12/2005.

Herečka Zdena Žádníková Volencová, představitelka Ivany Kučerové-Hruškové z televizních Rodinných pout chtěla původně hrát v pohádkách jako Libuška Šafránková. Dnes ji znáte spíš z Dejvického divadla a především z populárního TV seriálu, který je tak trochu "pohádkou pro dospělé". Mírně ulítlá a s překážkami se peroucí Ivana pro sebe a své dvě děti shání usilovně muže.

Jak jste na tom vy?

Já muže nesháním, vedu spokojený man­želský život. S Ivanou mě spojuje tem­perament a ta ulítlost, aspoň můj tatínek mě v té postavě úplně vidí. I mně je ta dvakrát rozvedená paní s dvěma dětmi, která se nehroutí, ale bojuje, sympatická.

 

Jak pokračuje váš, pardon, Ivanin lov na muže?

Teď se zrovna rozcházím s Richardem a mám nový objev. Z legrace jsem říkala sce­náristkám, aby mi tam napsaly nějakého za­jíčka - a už ho mám! Nedávno naběhl do studia asi šestnáctiletý kučeravý chlapeček z konzervatoře a měli jsme se líbat. Abych ho na to, vzhledem k jeho předpokládané nezkušenosti s pusami, při natáčení připravi­la, navrhla jsem, že si to zkusíme párkrát na­nečisto. Chlapec řekl, že jo a okamžitě se na mě lačně vrhnut! Začala jsem z toho skoro koktat a upozornila ho, že to mělo být jenom "jako". Mladistvý suverén prohlásil: "Sorry, já nevěděl, jak to máte." Musím přiznat, že i při natáčení byl polibek velmi věrohodný...

 

Jak se na takové scény tváří váš muž?

Radek má pro mé povolání takové pochopení, že ho zdobí skoro svatozář. Jsme si naším vzta­hem jistí, takže ho to nechává v klidu. Jemu nějaké polibky nevadí, problém by ovšem nastal s vyloženě milostnými scénami. Všechno s ním předem konzultuju názorným způsobem. Jak? Například jsem mu ukázala, jak vypadá seriálová pusa. Uznal, že je v ní nula emocí, a protože ho modelový polibek neuspokojil, byl velmi spokojený. Ještě víc ho uklidnilo, že se většinou libám s Tomášem Matonohou. To se totiž objímají šťastně ženatý se šťastně vdanou. Jediné vybočení byl ten mladíček.

 

Kde jste objevila svého muže, kterého zdobí taková svatozář tolerance?

Na DAMU jsem si přivydělávala výukou an­gličtiny, z níž mám státnici (zásluhou tatínka, který chtěl, abych uměla něco pořádného a ne jen to "komediantství"). No a jako uči­telce angličtiny mi v jazykové agentuře přidělili dva žáky z jedné textilní firmy. Tvrdě jsme pilovali konverzaci, byly domácí úlohy, žádné ulejvání. Začas jsem nadějného stu­denta , povoláním finančního ředitele, na je­ho výslovné přání pozvala do Dejvického di­vadla, kde jsem zrovna hrála vražedkyni. Zvládl to! Zamilovali jsme se, byla svatba, miminko. Dnes už není mým žákem, an­gličtinu používá víc než já. Ale teď to hodlám změnit, přihlásím se na Malou univerzitu při Karlově univerzitě, obor angličtina, trochu ten mozek zase zaměstnám. Chybí mi totiž učení, já jsem dosud brala z toho co znám, teď se potřebuju zase nabít vědomostmi. ­

 

Byla jste vždycky dychtivá po vědění?

Spiš po čtení, už ve dvanácti jsem zhltla Sofiinu volbu a vyčetla jsem celou rodinnou i lidovou knihovnu. A vidíte, teď jsem tak zaměstnaná, že čtu nanejvýš kuchařku plus Jak vychovat šťastné dítě.

 

Máte recept i na to, jak "vychovat" šťastné manželství?

Všechno je ve vzájemném pochopení. Třeba v Love Story, které hrajeme v Dej­vickém divadle jsem Tamara, o které si myslel její muž. Žid, jenž uprchl do Ame­riky, že zemřela. Takže má mezitím novou ženu a ještě mladou milenku. Je v tom chu­dák nevinně a já, Tamara (i já Zdena), mu rozumíme, vím, že s tím nemůže nic dělat.

 

Chcete tvrdit, že dokonale zvládáte emoce?

Neprožívám v osobním životě naštěstí tako­vá dramata jako Tamara nebo Kateřina Iva­novna z Bratrů Karamazovových (to jsou mé dvě nejmilejší role). A i když jsou velmi sil­né, občas samy sebe nezvládají. Já se taky někdy nezvládám, když je doma binec a jsem unavená. Ovšem ani pak se u nás ne­křičí, moji rodiče se nikdy přede mnou a se­strou příliš hlasitým způsobem nepřeli o zá­sadní věci, proto se ani já neumím hádat do krve. Přesto netvrdím, že jsme absolutně vždycky ve shodě, to ani nejde, když je člo­věk vyčerpaný, i maličkost ho mírně vytočí.

 {mospagebreak }

Kde je vaše "doma"?

Zatím v Mníšku pod Brdy v pronajatém, lehce plesnivém mini bytě, ale už se dosta­vuje nový dům. Právě jsem s předstihem objednala malovaný nábytek do dětského pokoje u pana Škrlíka z Chrudimi. Je tam myš, která jede v auťáku a stopuje ji hou­senka a plno dalších obrázků a jsem tím tak nadšená, že v tom nakonec budu spát snad já. My totiž s mým mužem stavíme dům pro děti, máme tříletou dceru a jsme zřejmě mentálně taky tříletí. Takové ty moderní elegantní interiéry odmítáme. Náš dům bude bez koberců a plovoucích podlah, dáme přednost dlažbě a marmo­leu, aby se děcka mohla prohánět uvnitř i na tříkolkách a motorkách.

 

Které místnosti zařizujete s největším zápalem?

Hodně se těším na koupelnu s ptáčky na kachličkách. A chci tak velkou vanu, aby se do ní vešla celá rodina. Druhou favoritkou je letní kuchyň, ve které se vaří v podstatě venku, jak jsem to obdivovala ve Francii.

 

Vaříte ráda?

Ano, od osmnácti, kdy mi umřela maminka a já, nevzdělaná v domácnosti, "vařila" čaj vložením sáčku do studené vody. Uplynulo dost let a už jsem si mezery doplnila. V maminčiných tuž­kou psaných vybledlých receptech obtahuju s láskou každé písmenko. Je tam třeba droben­kový koláč nebo zajímavě upravené hovězí. Dnes ovšem kupuju bio hovězí, které je sice dražší, ale zato z krávy, co viděla louku. A nejím kuřecí maso, protože se doba výkrmu kuřat, do kterých cpou antibiotika a hormony, aby jim brzy narostlo maso, zkrátila na 26 dnů. To je byznys. Představte si, že to kuře vidí denní světlo poprvé v den své porážky. Jinak taky kupuju tmavé pečivo a olivový olej i kečup v bio kvalitě. V jednom rozhovoru jsem se o tom zmínila a hned mi přátelé Bulantovi z Třebíče poslali domácí kečupy. Nebo mě za­stavila cizí paní na ulici se slovy: "Mám domácí brambory, kam vám je mám hodit." Mám spoleh­livou zásobu odpovědí na otázky, které začína­jí předponami bio a eko.

 

Čím se udržujete tak štíhlá? Neříkejte, že je to rodinný dědičný dar.

Není, dokonce jsem jako malá holka byla docela koule! Mindráky mě z toho ovšem nechytly, v jednom kuse jsem četla a byla myšlenkama úplně jinde. A v pubertě právě mé zajímavé barokní tvary kluky lákaly. Dneska jsem o moc hubenější, ale ne že bych držela diety, v Čechách se prostě jí zdravěji než kdysi. A taky se víc cvičí! Chodím do posilovny nebo běhám, můj muž je zas výborný ve fotbale.

 

Není běhání na pásu jednotvárné?

Ne, já to beru jako úkol, potřebuje tělo ke své práci. Je pravda, že dřív jsem na cvičící mašiny taky hleděla spatra, ale když jsou správně odpružené, neničí kot­níky a nohy tak jako betonové cesty. Je to zvláštní, asi po dvaceti minutách běhu vás tělo začne poslouchat, a to mě moc baví. U cvičení máte navíc čas přemýšlet o věcech, na které jinak není kdy.

Máte radost z toho, že jste se stala tváří řady Protective kosmetické firmy Dermacol?

Jasně, že mě to těší! Tu pleť, co nepo­znala ani v pubertě žádné pupínky, mám po babičce, která vypadá i v osmdesáti báječně. Každá žena má nějakou před­nost, jedna se může pochlubit pletí jako panenka, jiná dlouhýma nohama nebo má prsa čtyřky, další je zas chytrá...

Kývla byste na nabídku každé kosmetické firmy?

Ne! Pro mě je důležité, že řada Derma­colu, kterou propaguji, není chemicky parfémovaná a netestovali ji na zvířatech.

 

Tejmě zbytečná otázka: Kouřila jste někdy?

A víte, že ano? Zkusila jsem si zapálit jednu startku ve dvanácti se sestřenicí na půdě. Bylo to hnusný, sestřenice se pozvracela, mně bylo jen zle a smrděly mi ruce. V naší rodině nikdo nekouřil a táta by mi urazil ruku, kdybych přišla s cigárem. Kamarád lé­kař mi říkal, že jedna cigareta vám vezme vitální látky na celý den a na ženy působí hůř než na muže. Poznám kuřačku už na první pohled a nerozumím tomu, když žena kouří. Pak jí nepomůže ani značkový krém.

 

U herecky ale plet' dostává zabrat i nanášením vrstev líčidel. Pečovala jste proto o sebe zvýšenou měrou už od mládí?

Ne, jako mladá holka jsem si obličej mazala klidně krémem na nohy. Ani mě nenapad­lo, že je to špatně, před revolucí, která přišla v mých patnácti, byl v drogeriích slabý výběr, chyběla i reklama, která by vás nave­dla na to nejlepší. Až když se trh zaplnil, tak jsem přes kamarádku objevila značku Nobi­lis Tilia, což je česká aromaterapeutická kos­metika, která má dokonce i řady pro těhot­né. Ted' jsem k ní přidala "svou" řadu Dermacolu. Až nyní, ve třiceti, jsem začala chodit pravidelně na kosmetiku.

 {mospagebreak }

Kdo se vám stará o vlasy?

Jednou za čtyři měsíce se objednávám u Blanky Haškové, která mi srovná střih. Nedávno jsem k ní dovedla dceru a když ji Blanka viděla, tak pronesla hlasem nepřipouštějícím odmluvy: "Zdenko, už nikdy tomu nebohému dítku nestříhej ofinu, raději ho přived 'sem. Ubožátko moje, sedni si, já ti to opravím." Myslela jsem, že se bude Andrejka vztekat, ale ona se uvelebila v křesle a zavelela: "Teto, číhej/". Moc se jí to líbilo a svůj účes ohodnotila slovy: "Jé, já sem teď jako Lákosnícek." Myslím, že dcera, která chodí už ve třech letech k pětinásobné mistryni v účesové tvorbě, má dobrý základ.

 

Vyžíváte se v líčení, nebo to přenecháváte ráda jiným?

Zvládám je sama i v Dejvickém divadle, kde hraju od absolutoria DAMU. Mám už nacvičené dokonce i složité líčení v Kou­zelné flétně. Při natáčení Rodinných pout mě líčila Jarka Tóthová, která můj obličej uměla, tak jsem to odkoukala a už se taky umím. V civilu se maluju jen malounko, třeba v létě jsem na sebe ani nesáhla, aby si plet odpočinula.

 

Kdo vás vede ve stylu oblékání?

Kostýmní návrhářky mě za dobu, co oblé­káme Ivanu v "Poutech" naučily, co se pro mě hodí a co ne, získala jsem pro to cit. Nenakupuji žádné supermodely za desítky tisíc, protože si uvědomuji hodno­tu vydělaných peněz ještě z dob, kdy jsem měla pár korun a doslova jsem je obracela v kapse. Dodnes mám problém s tím rozšoupnout se a trochu víc utrácet, vlastně až můj muž mě trochu navykl být semtam marnivá. Díky jeho pozornosti mívám pocit, že jsem princezna, a s radostí pak podléhám okamžitému okouzlení hlavně u šatů a kabátů, které zdůrazní ženskou siluetu a cítím, že je musím mít. Fakt je, že teď už mám od svého muže embargo na nákupy, protože už ty šatičky nemáme kam dávat.

 

Oblékáte módně také svého muže?

Určitě jsem ho trochu proměnila, oblékal se na můj vkus moc usedle. Takže mu občas koupím nějakou divočinu, na kte­rou se koukne a prohlásí: "To nejde." Načež to vezme na sebe a nosí to pořád, protože se mu to líbí. Sám vášnivě rád nakupuje v hypermarketech, které zase já nemusím. Takže to potom vypadá tak, že tlačím vozík, on o pět kroků přede mnou monitoruje zboží a nakládá zají­mavé kousky, zatímco já se měním ve znuděného "chlapa", který se dívá na hodinky a doufá, že už se snad konečně půjde domů.

 

Neudobří si vás třeba koupí nějakého šperku?

A víte, že ne? Já totiž nenosím většinou nic, ani bižuterii. A náušnice nenosím, protože když mi propíchli uši v deseti letech, narušili mi tím oční nerv a okamžitě jsem měla dvě dioptrie. Proto jsem nepořídila náušnice ani dceři a jen se bojím, aby nepřišla v čase puberty a diskoték s několikanásobně propí­chanými boltci. To je ale naštěstí hodně daleko, zatím pořádáme "minidisko", jak říká rodinné diskotéce z písniček Petra Skoumala a Ivana Mládka. Tančíme a zpíváme všichni. Tak že ta sluchátka na břiše v těhotenství k něčemu byla.

 

Sluchátka na břiše? To musíte vysvětlit.

Četla jsem, že u nenarozeného dítěte vede správně volená hudba k harmo­nickému vývoji, zejména se osvědčují Mozartovy skladby s tóny určité frek­vence. Takže jsem Andrejce pouštěla jeho skladby tak často, až už jsem je nevydržela sama poslouchat. Proto jsem si izolepou přilepila sluchátka na bři­cho, takže mám harmonické, veselé a muzikální dítě.

 

Kam harmonickou Andrejku "odkládáte", když jdete oba do práce?

Máme obětavou babičku Alenku a pak te­tu Mílu, která se nám stará o domácnost a taky o dceru. Je moc hodná, pečuje o postiženou dospělou dceru a dům zařídi­la s velkým citem pro člověka, který nikdy nepřestane být dítětem. Andrejce se tam pochopitelně taky moc líbí.  Mílin manžel pro mě udělal webové stránky, které se mu povedly.

Andrejka má navíc na Barrandově Zdravou školku, kde mají zdravé nejen jídlo. V odděleních jsou pomíchané malé děti s velkými, úplně přirozeně jako v rodině, žádné malé a velké oddělení. Ti větší dělají mrňatům kapitány a ochrán­ce. Mají tam i kroužky - dcera je ve spor­tovním mezi samými kluky a právě teď doma nacvičujeme kotrmelce. Jinak ale už taky umíme abecedu a čísla. Ničeho se nebojí, a když se na ni podíváte, je to šťastné dítě.

 

Není to proto, že má slavnou seriálovou maminku?

Ne, ona je sama o sobě tak silná osob­nost, že by prorazila i bez mé populari­ty.

 

Čeho si nejvíc považujete?

Víc než úspěchů v práci si považuju zdra­ví. Už proto, že maminka umřela na ra­kovinu a nedočkala se mé svatby ani vnoučete. A cením si krásného partner­ského vztahu. Někde jsem slyšela krásný citát, který jsem si doma napsala na led­ničku: "Věřím v přírodu a manželskou lásku." To je hezké, ne? A víte, že můj muž říká, že mě má pořád radši?

 

Mirjana Červenková

 

Je seriálová Ivana "biožena"?

Napsal DÁMA - 6/2005.

 

Je seriálová Ivana "biožena" ?


Povídáme si s herečkou Zdeňkou Žádníkovou (31 let) o práci, o slávě, o soukromém životě a názorech, o lásce..., o životě.
Důvěrně ji znáte z televizního seriálu Rodinná pouta jako Ivanu. Dostala v něm roli, která jí sedla na tělo. Přišla na konkurz, zahrála opileckou scénku, jak si přáli, a druhý den jí volali: Bereme tě.

Bylo to těžké?
Dva dny před tím jsem nespala, ne kvůli cas­tingu, ale dceři prostě rostly zoubky. Takže asi už tím jsem byla jakýmsi prototypem seri­álové Ivany maminky. Paradoxem je, že nikdy v životě jsem nebyla opilá, přesto jsem zřejmě působila věrohodně. Jen za mnou za­klaply dveře, věděla jsem, že to vyšlo. A sku­tečně, roli jsem dostala.
A nastalo rozhodování, jak skloubit 14měsíční miminko s natáčením a s mojí prací v Dejvic­kém divadle. Angažmá jsem tu dostala hned po škole a od té doby už uplynulo deset let. Seri­ál se totiž točil v kuse deset dní, na place jsme byli ze začátku od půl šesté do deseti do ve­čera a kolikrát se mi nevyplatilo ani jezdit do­mů. Bydlíme totiž v Mníšku pod Brdy, a tak jsem občas přespávala v jednom holešovic­kém kostelu, což se manželovi moc nelíbilo. Ted' doufám, že se už brzy postěhujeme do na­šeho nového domečku. V současné době byd­líme v bytě 1 +1 s plísní, takže se těšíme, že to provizorium vyměníme za něco suchého.

Znamená to, že máte o starost víc. Kdo z vás dohlíží na stavbu?
Můj muž, na mě přijde řada až dojde na dlaž­bu, kuchyně atd. Ale vy se ptáte na stavební dozor, a ten nemáme, není třeba. Stavíme to­tiž montovanou dřevostavbu na klíč od jedné moravské firmy. Musím říct, že jsme se zatím nesetkali s žádným problémem. Co řeknou, to splní. A v dnešní vlčí době, je to zázrak. Mě osobně je sympatické, že v této firmě nepra­cují cizí dělníci, máte tedy jistotu, že na stav­bu přijde člověk, který je na danou práci od­borník. Vždycky, když se přijdeme podívat, přibude tam něco nového a těší nás, že to ne­jsou vyhozené peníze. My s manželem jsme vyrůstali v paneláku na sídlišti, hodně oba pra­cujeme a nemáme čas dohlížet na něco, če­mu ani nerozumíme. Když jsme se rozhodli stavět, všichni známí nás strašili, ale zatím jsme velmi spokojení, no ještě nedošlo na ty dlaždičky.... Bio vápennou malířskou barvu už chlapi rozdejchali, ted' se ještě dozví, že ba­revné odstíny se budou míchat na místě z pří­rodních pigmentů a kaseinového mléka . Fir­mu nám doporučili známí ze Zlína a zvolili jsme si ji také proto, že staví ekologické domy. I ce­na je přijatelná. Divím, se, proč lidé nevolí ten­to způsob stavby častěji, vždyť podobné do­my se staví v Norsku, Švédsku, Finsku, Americe zcela běžně. Navíc po dokončení ne­poznáte, že je to dřevěný dům, také má stej­nou životnost jako zděný a nemusím se obá­vat plísní. O izolačních vlastnostech nemluvě. Stavba trvá 6 -7 měsíců, u některých typů jen čtyři. V únoru budeme bydlet.
 
Jak si domeček zařídíte?
Staví se tak, aby se v něm dobře bydlelo, hodně prostoru a světla, málo nábytku. Dělá­me ho hlavně pro děti, aby tam mohly běhat i jezdit bez toho, že bych byla nervózní, že ně­co shodí a pod. Proto volím dlažbu, kerami­ku, přírodní linoleum, jednoduché, barevné materiály. Oba máme hrozně rádi mateřské školky, je nám tam dobře. Když jde manžel pro Andrejku, kolikrát se tam zdrží i hodinu. Myslím, že nějaký hightech styl nám nehrozí.

Čím je manžel? Jakou má profesi?
Je ekonom, studoval obor finance, takže všechny záležitosti kolem smluv a plateb má na starosti on, tomuhle nerozumím. Ale jak při­jde řeč na izolace, studny, podlahy, barvy, to jsem na tom zase o něco líp já.

O čem si spolu povídáte, když jste tak rozdílné typy?
Jo, to se mě často ptají, o čem si my dva po­vídáme (smích)! No, musím vám říct, že velmi často o divadle a vůbec o umění. Zpočátku můj muž naslouchal, já jsem vyprávěla, a dnes je to naopak. V poslední době jsme lehce mo­notematičtí, když se staví dům, tak je to ale pochopitelné.

Máte malou dcerku, jaká je, po ma­mince nebo po tátovi...
Andrejka je strašně proměnlivá, každý den ji­ná. Jsem velmi překvapená, jak tříleté děti do­kážou vstřebávat spoustu informací, mají ob­rovskou kapacitu neustále se učit. Je šťastné dítě, nemá problém se školkou a děti ji mají rá­dy. Je v pohodě snad i proto, že chodí do spe­ciální školky s názvem Pohoda, kde jsou ve tří­dě děti různého věku. Mají svého kapitána, který je vede. Prostředí i vztahy jsou tam velmi milé a přátelské i zásluhou moc sympatických učitelek, které tuto práci dělají rády a s láskou. Když Andrejka onemocněla, tak se jednomu chlapečkovi po ní zastesklo a namaloval jí ob­rázek. K tomu se připojily i další děti, takže má­me pro Andrejku zvláštní obálku, kde jsou ob­rázky s autíčky a srdíčky s podpisy od dětských kamarádů. Normálně mě to dojalo.

Váš manžel je podle vyprávěni správný chlap, jakého by si přála každá žena. Má nějaké roupy? Prozraďte to na něj!
Jo, teletext! Vydrží pročítat stránky sportu na teletextu pěkně dlouho. Televizi sice máme jednu, ale kupodivu se nehádáme, protože te­levizní pořady sledujeme minimálně. Kame­nem úrazu jsou naše společné dovolené. Když bych se třeba vešla do nějakého termínu, tak i v den odletu mám představení. A v létě jez­dit k moři s malým dítětem nechceme, je tam strašné vedro. Máme rádi léto tady doma. Na­víc já dávám přednost poznávacím nebo spor­tovním zájezdům, na rozdí1 od mého manže­la, který je zamilovaný do Egypta, takže třikrát do týdne se "opaluje" na Internetu nebo v ka­talogu cestovních kanceláří. A dovolím si tvr­dit, že zná perfektně všechny hotely v Egyp­tě. Také tam už několikrát byl a v podstatě už by mohl dělat prodejce pobytových zájezdů. Tvrdí, že je to ideální dovolená pro rodiče s dět­mi. Oba dva milují ten svět hotelů, večerního minidiska, píseček, bábovičky, moříčko, kdež­to u mne třetí den nastává krize a oba vědí, že maminku musí něčím zaměstnat. Třeba spor­tem. Je to taková moje nutnost už od jedna­dvaceti let.

Odkud pocházíte?

Vyrůstala jsem v Hradci Králové a chodila na gymnázium Boženy Němcově. Ted' zrovna jsem nedorazila na třídní sraz, zůstala jsem vi­set s nepojízdným autem na dálnici, hrozně mě to mrzelo. Hradec mám ráda, je to široké město, vzdušné a příjemné, dodnes se tam rá­da vracím.

Kde jste se seznámila s manželem?
Tady v Praze, učila jsem ho obchodní ang­ličtinu. Studovala jsem na DAMU a přivydě­lávala si výukou angličtiny. Nikdy jsem ne­chtěla dávat hodiny chlapům, protože jsou poněkud problematičtí. Ale stalo se, a tak ráno před školou jsme měli hodinu angličtiny, on psal domácí úkoly, já ho zkoušela a dlou­ho jsme si důsledně vykali. V té době mě ani náhodou nenapadlo, že je to můj budoucí manžel. Vše šlo postupně. A myslím si, že to bylo jen dobře. Obvykle prudké vzplanutí a náhlý nával lásky, nemá dlouhého trvání. A po pěti letech společného manželství mu­sím říct, že jsem do něj zamilovaná pořád stejně, možná ještě víc.


Vadí mu, že jste slavná?
Ne, vůbec ne, on si nepotřebuje řešit svoje ego. Naopak, těší ho to. A ono to s tou "slá­vou" není tak horký.

Co na něm obdivujete nejvíc? Je čestný a inteligentní. A je to chlap. A on na vás?
Jé, to byste se musela zeptat jeho. Ale říkal mi, že se mnou si člověk nemůže být na ni­čem jistý a to ho asi baví.

Co byste na manželovi chtěla změnit?

Zádové a mezilopatkové svaly a ten tele­text...(smích). Jinak nic.

Vy také sportujete?
Ano, i když předtím jsem byla typická intelek­tuálka s brýlemi, věčně naložená v knížkách. Ke sportu jsem se dostala až po dvacítce a o to víc mne začal bavit. Chodím do posilovny, ob­čas jdu běhat. Vyčistím si hlavu, zrelaxuji tělo. Mám osobní trenérku, která mne na začátku usměrnila. Není to luxus, ale nutnost, protože vy své tělo neznáte a nesprávným tréninkem si můžete spíš uškodit. Doporučuju.

Vraťme se k vaší roli Ivany. Je vám ně­čím charakterově blízká?
Ivanu hraji dva roky a snad už ji "umím". Cha­rakter Ivany a typ jejího chování si dovedu vel­mi dobře představit, je mi sympatický, příjem­ný, já si do té role vlastně chodím odpočinout. Jelikož je tak trochu bláznivá, hraju si v ní pro radost, takže ani nemám dojem práce. Práce je být v maskérně v půl sedmé ráno a odchá­zet v sedm, práce je zvládnout třináct obrazů za den bez toho, aby člověk po osmém ztra­til energii, ale jinak je to radost.

Víte, jak se role bude vyvíjet dál?
Zhruba vím. Když mne něco napadne, povím to autorkám Katce a Jitce Bártů a ony nápa­dy roztřídí, použijí nebo ne. Takže detaily se dozvím, až před natáčením.

V jakých seriálech jste hrála předtím?
Natočila jsem šest pohádek, kde jsem hrála většinou spravedlivé, obětavé Barušky, Ma­rušky, princezny, pak jsem hrála v seriálu Lé­kárníkovic holka básnířku Lunu Labskou. Odehrávalo se to v prvním dívčím gymnáziu Minerva v Praze a hlavní roli ztvárnila Klára Is­sová spolu se Sašou Rašilovem. S ním se ne­ustále potkávám, ale vždycky má jinou part­nerku než mne. Už od školy se mi hrozně líbil a chtěla jsem si s ním zahrát . Ted' když spo­lu nakonec hrajeme, má samozřejmě zase jinou babu. A po čem ještě toužím?
S chutí bych si "střihla" ještě nějakou princeznu nebo nějakou pořádnou bestii. A nový hraný Večerníček, Kra­konošovy pohádky jsou náš rodinný evergreen, to by se mi líbilo!

Záporní hrdinové se asi hrají lépe, ne?

Řeknu vám to asi takhle. Obyčejné bezpečí je nuda. Hrát kladného hrdi­nu je vlastně nudné. V takové roli vám to maximálně může slušet nebo ne­slušet, ale zlo je přitažlivé a rozmani­té, má mnoho podob... lidé se vždy o zlo zajímali, lákalo je.

Díváte se na reality show?
Když se na to dívám ekonomicky, jel to velmi dobrý tah. Z hlediska lidského, je to pro mně něco nepředstavitelného a absurd­ního. Zejména, když maminka
jedné z adeptek, poskytne rodinné fotogra­fie do časopisu a vypráví o tom, kolik milen­ců měla její dcera a do kolika let byla panna. Nedovedu si představit, že by moji rodiče udělali totéž... Ptám se, proč? Je to honba, za popularitou, za penězi, za ztrátou anony­mity? Já vím, co je to ztráta anonymity, ale v mém případě si do svého soukromí ne­chává nahlížet seriálová Ivana. Je například těžké vysvětlovat třináctileté dívce, že není normální, když dívka spí s jedním a pak dru­hým chlapcem před zraky milionu diváků. Že to, co vidí, není láska, že skutečná láska za­číná držením se za ruce, první pusou a že vztah se vyvíjí postupně. Navíc pořady tohoto druhu v hlavním vysí1acím čase... Možná je to psychologická sonda, možná je to obdo­ba seriálu, který lidé mají rádi...nevím, ne­sleduji to
.


Proč jsou seriály tak populární?
Sledovanost Rodinných pout je velmi vysoká. Dívá se na něj 80 % žen, 60 % mužů, 80 dětí mezi 4 -14 lety. Dívají se jakoby na rodi­nu, podobnou té jejich. Seriál kopíruje rodin­né problémy, vztahy a zároveň může dát i ná­vod, jak je možné jednotlivé situace řešit - viz závislost na alkoholu, syndrom opuštěnosti hnízda, otázka svatby brát se nebrat se, ne­chat si dítě, nenechat, rozvést se kvůli bana­litě... Většina lidí se v něm najde.

Říkají o vás , že jste jakási "biožena"...

Napsalo se o mně, že jsem makrobiotička a anorektička. Ale jak vidíte. vypadám snad normálně. Makrobiotička nejsem, protože zásady tohoto stravování se špatně kombi­nují s červeným Merlotem. A anorektička je v mém případě k pobavení. Na druhé stra­ně je pravda, že když můžu, tak kupuji biopotraviny a nejíme kuřecí a vepřové maso. Dáváme přednost krůtě. králíku a zvěřině. Naučila jsem se dělat výborný jelení guláš. A proč nakupuji biopotraviny? Víc mi chut­nají, zvykli jsme si. Mléko voní po mléku a když zkysne, tak do sladka a nesmrdí, máslo je výborné a o pečivu ani nemluvím. Šťávy jsou pravé, rajské jablíčko je sladké a není to jen hmota, která dozrává cestou v kamionech. Samozřejmě, biopotraviny jsou dražší, já tak žiju už pomalu deset let a zjis­tila jsem, že moje maninka na tom byla po­dobně. Nikdy nám nedávala chleba se salá­mem, nebo párky, čokoládu jen výjimečně. A co oči nevidí, srdce nebolí. Nezvykli jsme si na uzeniny, a proto nám nechybí. Uvedu příklad. Moje sestra si vzala manžela ze Slo­venska, takže je příbuzní hojně zásobovali sa­lámy a klobáskou. Měla je v lednici, ale ne­jedla. Momentálně žijí už třetím rokem v Japonsku a můj synovec jí mořské řasy, rý­ži, syrové ryby, pije zelený čaj. Úplně se jim změnil jídelníček. A když jsem švagr na týden přiletěl a dal si svoji oblíbenou pěkně vyuze­nou maďarskou klobásku, tak mu bylo 3 dny ukrutánsky zle. Žaludek si, holt, odvykl..

A co ještě napsali o vás?

Ještě napsali o mé dceři, že je chudák a kra­de dětem hranolky. Je sice pravda, že nechci, aby moje Andrejka jedla smažené hranolky, protože je to koncentrovaný jed. Dětem ale právě tahle vražedná kombinace s kečupem nejvíc chutná, tak je peču doma v troubě. Asi jsem strašná matka, ale u nás doma nena­jdete ani kolu ani sprajty či jiné sladké che­mikálie. Děti dostanou malinovou šťávu s vo­dou. A pokud jde o "jupíka", moje dítě nosí láhev, protože je velmi šikovná. Obsah vylé­vám. Na co si děti nezvyknou, to nechtějí.

Slyšela jsem, že dceru i celou rodinu léčíte homeopatiky.
Mám s nimi velmi dobré zkušenosti. K ho­meopatii jsem se dostala před rokem. Klasic­ká medicína nám nepomohla, a tak jsem do­stala doporučení na paní doktorku Věru Dolejšovou, zkušenou homeopatku. Další rý­ma u Andrejky lehce odezněla bez zánětu středního ucha, a to rozhodlo, zůstala jsem u nich. Mnoho lidí homeopatikům nevěří, pro­tože na začátku se zdravotní stav nejdříve zhorší, ale je třeba vydržet, výsledky se do­staví. Navíc málokdo ví, že před objevem ro­py a následným vznikem průmyslu, který se jmenuje farmaceutický, se celá Amerika, ne­bo Anglie léčila výhradně homeopaticky.

Máte hezkou plet: Jak o ni pečujete?
Mám dobrý genetický základ od své babičky. Co je ovšem důležité, nekouřím a nikdy jsem nekouřila. Nemám žádnou speciální péči, používám dvě značky - českou přírodní kos­metiku Nobilis Tília a jsem s ní velice spoko­jená. Má široký sortiment a dostala jsem se k ní v době těhotenství a Dermacol - novou řadu pro citlivou plet, perfektní neparfemova­ná záležitost.

Kromě herečky jste i žena s běžnou domácností. Které domácí práce nemusíte?
Nerada žehlím, tuto vysoce akční činnost doslova nesnáším. Momentálně mám paní, která mi pomáhá s domácností. Dříve jsem se snažila stihnout vše, ale pak můj muž roz­hodl, že chce mít doma klidnou a pokud možno odpočatou ženu. Také netypické roz­hodnutí pro muže, že?

Co děláte ráda?

O té doby co mám Andrejku, strašně ráda spím (jsou jí tři roky). Také ráda vařím, cvičím, čtu a co je trochu k nepochopení, s radostí se učím anglicky. A abych nezapomněla, ješ­tě hraju na příčnou flétnu. Každý týden cho­dím do kvarteta příčných fléten Syrinx k pro­fesorce Magdaleně Bílkové. A to je pro mě absolutní relax! Beru to jako odměnu. Mívá­me také koncerty.

Diář máte zaplněný dlouho dopředu...
Jen natáčení seriálu je plánované do června, potom se uvidí, zda se bude pokračovat ne­bo vznikne nový projekt. Ale v mém životě se osvědčilo nic neplánovat. Ale moc se těším, až pojedeme v zimě za dědou a babičkou na Šumavu. Mým největším letošním přáním je postavit stromeček v našem rozestavěném domečku a dát si pod ním dárky.

Bydlíte poměrně daleko od Prahy...
Jezdím autem, mám Octavii Elegance, (opět český výrobek) s tempomatem, který mi hroz­ně vyhovuje. Nedovoluje mi překračovat rych­lost, když si ji nastavím. Hlídám se jen, abych nesešlápla rychlostní pedál. V divadle jsem za dvacet pět minut, už jsem to zvládla i za pat­náct, ale to byla trochu kritická situace. V kaž­dém případě dřív jsem jezdila do práce třeba skoro hodinu, a to jsem bydlela v centru.

Jste dobrá řidička?
Teď už jo, ale začátky byly řekněme drama­tické. Až když měl můj muž sádru, začala jsem nejdřív jezdit trasu Dejvické divadlo ­Mníšek. Přitom jsem hystericky křičela: ať to auto za mnou nejede, ať jede jinudy, ať nejezdí tak blízko... Ted' je to v pohodě, ani jízda ve špičce v centru města mi nedělá žádné pro­blémy. Zajímavé ovšem je, že jakmile si sed­ne vedle mne můj muž, okamžitě začnu dě­lat chyby. Asi je to tím, že mi dělal učitele, když jsem podruhé začala jezdit. Musím uznat, že byl nesmírně trpělivý. Je dobrý učitel .

Myslíte si, že jste slavná, je vám to příjemné?

Ani nemám čas to posoudit, pendluji pořád mezi divadlem, natáčením, nákupy a domo­vem. Ale vnímám, že se lidé za mnou otáče­jí nebo chtějí podepsat fotku. Naši známí mi popisují reakce lidí, které já nevidím, protože chodím velmi rychle a nechávám všechny za sebou (mohu potvrdit, pozn. autorky). Když mně poznají, dítě začne křičet na maminku, maminka se nadchne, zatahá tatínka za ru­káv, ten se rozzáří a když je to babička, ta jde rovnou ke mně. Zatímco, když uvidí Alici Ben­dovou, chlapi se ohlédnou, a ženy ztuhnou. Vlastně jsem takovou cílovou skupinou celé rodiny včetně dětí. Jednou jsme po dlouhé době byly s Andrejkou na pískovišti a hned se k nám seběhly všechny děti a čekaly, co ta Ivana bude zvláštního dělat. Když viděly, že si plácáme jenom bábovičky, tak je to koukání přestalo bavit. V ten mo­ment jsem pochopila, že jsem asi slavná, mám své publikum....

Co byste vzkázala na­šim čtenářkám?
Vždy, když dělám rozhovor, přistihnu se, že člověk má tendenci popisovat věci o trochu líp, než ve skuteč­nosti jsou. Takže, milé dá­my, kdybyste mne viděly večer, vypadám podobně utahaně jako vy. Problémy, které řeším, jsou stejně tak stereotypní nebo banální, jako řešíte vy. Mám vlastně normální zaměstnání jen to moje je víc vidět. A těm, co závidí, bych do­poručila od rána točit a pak hrát třeba čtyři­krát večer v týdnu a vracet se v půl dvanác­té večer. Ano, je to zápřah pro rodinný i manželský život. Zvolila jsem si ho dobro­volně a mám ho ráda, ale už jsem zvolnila to ší1ené tempo. Už nemám pocit, že jsem ne­nahraditelná a musím u všeho být.
Text: Jana Sirotová,
Foto, Make-up: Petr Lukeš,
Účes:Monika Gruberová
Downloadhttp://bigtheme.net/joomla Joomla Templates