Z tisku

Funguju jako chlap

Napsal Helena Vacková.

Funguju jako chlap


Role Ivanky, matky dvou dětí, která si za každou cenu chce najít chlapa, ji po roce vysílání seriálu Rodinná pouta vystřelila v žebříčku popularity až k samému vrcholu. Zdeňka Žádní-ková-Volencová (31) říká, že by z obliby své televizní postavy mohla klidně těžit i v dalších letech. Jenže nechat se ukonejšit do jedné herecké polohy rozhodně nechce.


"Není nic jednoduššího než si ověřit, že tenhle typ role mi sedí, a vařit z toho celý život. Být jenom Ivanka a hrát tak všechny role. Po tom ale netoužím. Herecky to oslabí a podle mne to je malinko cesta do pekel," tvrdí sympatická brunetka.

Jak si vysvětlujete, že vaše seriálová postava - Ivanka -má takový divácký úspěch?

Je dobře napsaná a asi je i dob-ře zahraná. (smích)

Když se v dubnu předávaly ceny v anketě TýTý, málem jste v kategorii Objev roku při diváckém hlasování trumfla Vojtu Kotka. Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?

Začalo mi strašně bušit srdce a jenom jsem doufala, že to nebude slyšet. A musím říct, že v tom stresu jsem si dala dohromady docela hezkou děkovnou řeč.

Jak vypadala?

Po skončení televizního přenosu jsem ji pošeptala svému muži a jemu se moc líbila. Řekl mi na to: "Zdendo, víš co je na ní nejhezčí? Že ji slyším jenom já!" Nebudete se proto zlobit, když vám ji neřeknu?

Nebudu... Byla jste zklamaná, když jste cenu nakonec nedostala?

Určitě. Protože chvilku před konečným vyhlášením dvakrát padlo mé jméno a najednou to byl Vojta Kotek. Ale Radek, můj manžel, se ke mně naklonil a zašeptal mi: "Ty jsi stejně můj objev roku 2001." Krásný... V tu chvíli si najednou uvědomíte, že tím nejdůležitějším a nejpodstatnějším objevem jste se vlastně už dávno stala.

Jak jste se s manželem seznámili?

Při studiu DAMU jsem učila angličtinu a jednou jsem přišla do firmy a měla tam nového žáka. Kupodivu to nebyl padesátiletý prošedivělý pán, ale třicetiletý finanční ředitel, který se mi ani náhodou nelíbil.

Kdy tedy přeskočila jiskra?

Náš vztah se vyvíjel velmi pozvolna. Důsledně jsme si skoro čtyři měsíce vykali... Jiskra přeskočila, když mě pozval na rande na úplně banální datum - na Valentýna.

Jak se manželovi líbí vaše seriálová postava?

Líbí. Jen se mu moc nezamlouvají scény "Ivana a její muži". Ale to se dá pochopit, ne?

Žárlí v tu chvíli na vás?

No, technicky jsem mu předvedla jednu takovou zcela nevášnivou pusu plnou vášně. Nic moc, pěkná nuda, podotkl džentlmensky. Všechny takzvané neoblečené scény jsou plně oblečené, pak se to jen dobře sestříhá. K tomu je tam dalších patnáct lidí, upravují světla, porty a radí, v jakém úhlu se máte při puse postavit.

Máte malou dceru, zvládáte se jí při takovém pracovním nasazení, jaké vám diktuje seriál, plně věnovat?

Natáčení mě připravilo o čas pro rodinu, ale s tím jsme s manželem počítali. Do toho jsem ještě začala zkoušet, protože mi před časem v Dejvickém divadle, kde hraju už téměř deset let, skončilo volno, které jsem velkoryse dostala. Nedávno jsme měli premiéru Love Story - což je hra o jednom muži a třech ženách a v podstatě je o nechtěné polygamii. Když jsem přišla na scénu, slyšela jsem jen: "Ááách, Ivanka!" Po představení mi kamarádi říkali, jak si diváci ve foyeru vyprávěli, že jsem byla úplně jiná než v Rodinných poutech. Zkoušela jsem v podstatě po třech letech, když nepočítám záskoky, a v tom přirozeném a logickém srovnání Ivana a ta jiná jsem chtěla obstát. Tak se to snad podařilo.

Přesto jste, jak sama říkáte, nyní zavedená hlavně jako Ivanka. Jste jí v něčem podobná?

Taky se o sebe ráda starám, jen na rozdíl od ní na to mám o hodně míň času.

A v čem se od ní zase úplně lišíte?

Neřeším ty chlapy. Jsem štastně vdaná.


Představte si, že se dostanete do stejné životní situace jako vaše seriálová postava - svobodná matka se dvěmi dětmi, navíc bez muže.

Fajn, hlavně bych se zajímala, jak to ekonomicky utáhneme, a podle toho by se všechno odvíjelo. V tom okamžiku by byl chlap to poslední, co by mě zajímalo. Protože nejdůležitější je postarat se o děti, aby měly co na sebe a co jíst. V tomhle funguju jako mužský. Teď to neříkám, abych se tak jako pochválila, ale že to mám vyzkoušené. Když se mi stane nějaký průšvih, nehroutím se. Naopak mě to posiluje. Nevím, čím to je, ale jakmile je dlouho pohoda, jsem nervózní.

To třeba úmyslně nějaký průšvih vyvoláte, abyste načerpala energii?

Ne, to ani náhodou! Jsem šťastná, když je klid. Ale když je pohoda dlouho, vždycky se něco přihodí. Většinou to začíná jako banalita, ale to máme snad každej, že jo? Třeba jsem často po divadelní premiéře onemocněla. Říkám tomu stres z odbřemenění. Najednou tělo povolí a něco si dovolí. Anebo, dokud s mužem pracujeme a nestíháme, všechno je v pořádku. Ale jak máme vyrazit někam na výlet, pravidelně se něco zkazí a my skončíme dvacet kilometrů za Prahou s tím, že nám rupne chladič a podobně. Nebo má někdo z nás zničehonic 38,5 horečku.
Naposledy, když jsme měli konečně tři dny volno a vyjeli v zimě na hory, ve Vrchlabí auto přestalo topit a přestal fungovat i volant. Naštěstí se to stalo před autoservisem, což bylo od osudu milosrdné. Tenhle poslední třídenní výlet byl vyloženě demotivační.

Jak podobné karamboly řešíte? Zachováte si chladnou hlavu?

V tomhle funguju taky jako chlap. Žádné emoce, žádná hysterie. Řeším, jak se dostaneme do tepla a kde obstaráme polévku a čaj pro Andrejku.

Co se musí stát, abyste řekla: Tak tohle je velký průšvih?

Že třeba nemáte peníze na nájem nebo na jídlo do konce měsíce. To se mi taky stávalo. Když jsem byla na DAMU, dostávala jsem od tatínka asi dva tisíce korun na měsíc... Ale k tomu jsem si vydělávala, učila jsem angličtinu. Vstávala jsem v šest ráno, od půl osmé jsem do tehdejší IPB chodila učit, od devíti jsem měla školu, po ní ateliéry, večer akrobacii. A o prázdninách jsem chodila na brigády. Na první dovolené jsem byla až před třemi lety se svým mužem. Rozhodně ale ničeho nelituju, byla to dobrá škola.

Po narození dcery jste se vrátila hodně brzy k práci. Nemrzí vás to?

Máme s Radkem domluvu. On ví, že mám svoji práci ráda a že nejsem typ ženy, která bude tři roky na mateřské dovolené. Takže jsem hrála první představení, když bylo Andrejce pět týdnů. A s dalším mrnětem to zkusím podobně. Spousta věcí jde, když se chce.

Představení trvá tři hodiny, to jste kojila o pauze?

Vůbec ne! Nakojíte doma, pak odstříkáte mléko do vyvařené přesnídávkové skleničky, šoupnete ho do mrazáku a jedete odehrát představení... "Kojil" můj muž. Strašně rád na to vzpomíná.

Kdo funguje víc jako rodič, vy nebo váš manžel?

Oba stejně. Pro dítě se rozhodují dva a tak se o něj dva také mají starat. Nejsem super žena, nezvládnu pracovat, ještě zkoušet divadlo, starat se o domácnost, o Andrejku a ke všemu ještě být vysmátá, šťastná, neunavená maminka. Tak jsem zvolila řekněme manažerský systém. Eliminovat věci nepodstatné, a soustředit se na ty podstatné. Ale přišla jsem na to až ve třiceti. Předtím, když jsem přijela z divadla, jsem ještě do dvou do rána vytírala, aby se můj kojenec ráno plazil po čistém. Než můj muž zavelel "Tak takhle ne!"

Už několikrát jste použila větu: V tomhle funguju jako chlap! Řekněte, kdy se cítíte být jako žena?

Zaplatpánbu ještě jako žena vypadám... (smích) Kdysi jsem dostala knížku Sluneční znamení od Sarah Goodmanové. A u ženy ve znamení Štíra, což jsem já, se píše: "V okamžiku, kdy holčička štír zjistí rozdíl mezi bleděmodrou a růžovou, tak si oblékne růžovou a začne se chovat jako bleděmodrý chlapeček... A nikdy nepřestane litovat toho, že se nenarodila jako muž... " To jsem přesně já.

Co vás na mužském světě tak přitahuje?

Že jsou silní a daleko svobodnější v rozhodování. Můžou si klidně sbalit bágl a vyrazit na čundr a jsou v pohodě. To já jsem nemohla, protože jsem holka a někdo mi může ublížit. To byl argument u nás doma: A to mi vadilo.

Váš tatínek je vědec a výrobce zdravotnické techniky. Nechtěl, abyste se vydala v jeho šlépějích?

Když jsem byla ve věku, kdy se přemýšlí, co dál, umřela mi maminka a táta měl dost starostí sám se sebou. Vím, že mámě slíbil, že dobře odmaturuju a dostanu se na nějakou pořádnou školu. Já jsem ukončila gymnázium čtyřikrát za jedna, což ho úplně odzbrojilo... Byla to tehdy strašná nespravedlnost; protože jsem si vytáhla skvělé otázky... Ale na druhou stranu, aspoň jednou v životě jsem byla lepší než ten můj táta docent.

Nakonec jste se rozhodla pro herectví: Věda vás nelákala?

Docela lákala. Když jsem čekala miminko, myslela jsem si, že bych mohla těhotenství nějak využít. Zjistila jsem, že na Západočeské univerzitě v Chebu otevírají dálkové studium ekonomie a rozhodla jsem se to zkusit. Chtěla jsem udělat tátovi radost, dokonce jsem si myslela, že bych mu jednou pomohla ve firmě... Manžel byl mým rozhodnutím studovat nadšený, protože z Chebu pochází. Zaplatili jsme čtrnáct a půl tisíce školného na první rok a jeli na úvodní konzultaci. Cizí jazyky a počítače byly ještě v pohodě, jenže když došlo na matematiku, mikroekonomii, makroekonomii... Musela bych se všechno učit znova a byla bych velmi jemně řečeno hluboce nešťastná. Můj muž mi říkal, že mi se vším pomůže, a já na něj: "Tohle bys mě nikdy nenaučil ani ty a to mě máš hodně rád!" Tak jsme si školné zase nechali vrátit a já jsem odjížděla z Chebu šťastná, že mě ty integrály a odmocniny už v životě nebudou trápit. Tím skončila moje jiná kariéra.

Helena Vacková

Zdendo, běž si zacvičit

Napsal Xantypa 5/2005.

Image

Zdendo, běž si zacvičit.


Všiml jsem si ji už před časem v Dejvickém divadle. Sportovní typ, jemný obličej, postava jak proutek, vyrýsované svaly na zádech i na rukou. V televizním seriálu RODINNÁ POUTA Zdeňka Žádníková-Volencová (1974) bývalou baletku Ivanu Kučerovou-Hruškovou sice jen hraje, ale vystřihne v něm "provaz" se samozřejmostí rodilé baletky či gymnastky.

"Když mě zvali na casting, říkala jsem si, že nejsem žádnej rachitickej typ, to přece nemůžu hrát! Pak upřesnili, že jde o baletku se dvěma dětmi, což mě uklidnilo. Přidala jsem si trochu strečinku, a tak si můžu dovolit do role pár "baletních" věcí dát. Snad to vypadá věrohodně!" Výše zmíněný provaz ještě donedávna nezvládla, a momentálně už se učí salto! "Konzultovat chodím ke kamarádce Kláře, která balet vystudovala. V květnu se začne točit druhá řada RODINNÝCH POUT a já bych do ní chtěla opravdové baletní číslo zasunout. Chci docílit, aby si i ten, kdo baletu rozumí, řekl: "Jo, těch deset vteřin bylo docela dobrý baletní číslo." Ale je to strašná dřina."

Ovládat svoje tělo

V dětství ji rodiče do sportu hodně tlačili. "Sestra Andrea hrála výborně volejbal, já nanejvýš tak vybíjenou," směje se Zdeňka při vzpomínce na averzi ke kolektivním sportům. "Bylo to strašný, naši, kteří moc nesportovali, mě pořád někam přihlašovali, a mě to vůbec nebavilo. Radši jsem někde zalezla se šesti chleby a s knížkou a třeba osm hodin v kuse jsem četla. Přelouskala jsem ledacos, ve dvanácti kupříkladu Hemingwaye, což dodnes nechápu."
Když to nešlo v kolektivu, zkusila individuální sporty. Třeba orientační běh. "Běžela jsem čtyřikrát a čtyřikrát jsem totálně zabloudila. Cílem jsem proběhla pouze jednou, ale jen díky tomu, že jsem si trať zkrátila zhruba o dvanáct kilometrů. Pořadatelé teprve stavěli bránu s cílovou páskou, a já už probíhala." Chvíli hrála badminton – čtyřhru, a pak přece jen – po příkladu sestry – zkusila volejbal. "Ale nebavil mě, a když jsem nebyla nejlepší, skončila jsem. Tohle všechno se odehrálo v mých deseti až patnácti letech. Pak jsem začala růst do holky, soustředila se na duchovno a na divadlo, a sport šel stranou."
Během studia na DAMU točila pohádku s Ondřejem Vetchým a platonicky se do něj zamilovala. "Protože do něj se nelze nezamilovat. Měl tehdy přítelkyni Irenu, která skončila pátá v Miss fitness. Skamarádili jsme se a Ondra do mě hučel, ať to zkusím. Do posilovny mě do té doby nikdo nedostal! Nakonec jsem to zkusila a dodnes si pamatuju na první návštěvu fitness na Palmovce. Bunkr, normální protiletecký kryt! Vešla jsem tam, sklepení v červenočerných barvách, odkud se ozývaly všelijaké zvuky, steny a výkřiky: ‚Makej! Makej! Musíš!‘ Vyděsila jsem se, ale ‚vysvalenej‘ chlapík na recepci už o mně věděl. Prošla jsem kolem posilovny, nakoukla dovnitř a ten pán mi říkal: ‚Ne slečno, sem nepatříte, vy půjdete do jiného sálu.‘"
Stala se z ní vášnivá cvičenka. Zhubla třináct kilo, najednou jí byl kus festovní holky. "Bylo to lákavé. Úplně jsem se proměnila, začala jsem ovládat svoje tělo, a to je hrozně příjemný pocit." Posilování ji chytlo natolik, že ji začali lanařit, aby se kulturistice věnovala profesionálně. Úspěch by byl nejspíš zaručen, její obličej s jemnými ženskými rysy byl mezi kulturistkami spíš výjimkou… "Asi čtyři měsíce jsem makala hodně intenzivně. Rychle jsem nabrala svalovou hmotu, a když jsem začala vypadat jako chlap, skončila jsem. Přesně ve chvíli, kdy jsem měla naordinovanou rýsovací dietu, jsem pochopila, že tohle už je bláznovství. Že to, co se svým tělem podnikám, je příliš. Dneska už mám ruce poloviční, ale stejně jsou na mně dominantní. A to nechci! Člověk udělá ledacos, aby vypadal dobře, ale já se nechci celý život zabývat tréninkem, jídlem a kaloriemi. Sklouzla jsem do toho natolik, že klidně můžu sloužit jako poradenská služba, když někdo potřebuje pomoc. I když – co si budeme povídat! Pro ženské platí při hubnutí jednoznačné pravidlo: cvičit a moc nebaštit!"
Ale cvičení a posilování jí hodně pomohlo. Když se jí narodila dcera Andrejka, zádové svaly a další partie, s nimiž mívají maminky po porodu problémy, byly v pohodě. "S dítětem začíná život od nuly. Postupně posouváte hranici toho, co si můžete s jeho narůstajícím věkem dovolit. Nejdřív nic, kojila jsem, pak jsem si šla zacvičit, zaběhat, manžela jsem přitáhla ke kolu. S Andrejkou vstávám brzy, a i když třeba dopoledne něco točím, jdu si od sedmi na hodinu zaběhat na pás. Dřív mi to připadalo stupidní, smála jsem se, ale dneska vím, že to je špičkový pás, odpružený, že si nezničím kotníky a kolena, nenastydnu, nedostanu rýmu. Když se po ránu proběhnu nebo si zacvičím, přijdu do studia či na zkoušku s čistou hlavou a funguju úplně jinak."
Stejně jako v případě mnoha jejích sportovně založených kolegů a kolegyň, i Zdeňka žehrá na čas. "Škrábu ho, kde se dá, někdy se dostanu do posilovny třikrát týdně, jindy mám třeba čtrnáctidenní pauzu. A když nějakou chvilku vyšetřím, jsem radši doma. Na prvním místě je Andrejka. Rozhodně si nemůžu naplánovat tréninky a všechno ostatní tomu přizpůsobit. To šlo dřív, teď už ne."


Neloajální manželka


Hraje baletku, opravdový balet viděla  snad jednou v životě, naproti tomu  strašně ráda tancuje. "V tanečních se  mnou všichni kluci chtěli tancovat, pro-tože jsem je vedla. Méně se pletli a vy-padalo to dobře. Dokonce jsem tři měsí-ce tancovala závodně. Ale dostala jsem  se do fáze, kdy byl trénink čtyřikrát týd-ně, takže bych neměla čas na divadlo...  Ale tanec mě moc baví. Dokonce jsem  se při něm seznámila s mým mužem.  Učila jsem ho angličtinu. Že by jednou  mohl být mým manželem, mě vůbec ne-napadlo. Až když jsme byli spolu popr-vé tančit. Žasla jsem, jak se proměnil.  A bylo to!"
Radek pochází z Chebu, miluje fotbal,  hrál ho od čtyř let. Dokonce to dotáhl do  dorostenecké ligy. O rok před ním ji  v Chebu kopal Pavel Nedvěd. "Pravidelně  chodí hrát s kluky od nás z divadla, vždyc-ky v neděli dopoledne, a dost si to užívá."
Když se poznali, vybídl Radek Zdeňku,  aby se společně věnovali nějakému spor-tu. "Bud' fotbal nebo tenis! To mi přišlo  dost komický. Fotbal mě nebaví a nezají-má, tenis jsem nikdy nehrála. A tak jsem  ho zkusila. Forehand slušný, backhand  smutek, i když myslím, že jsem se zlepši-la. Ale Radka obdivuju. Měl se mnou vel-kou trpělivost, ze začátku mi to nešlo.  Třískala jsem raketou, a on mě docela po-držel. Takže děti to budou mít dobrý, tatí-nek je všechno naučí."
K pohybu a ke sportu svoje děti určitě  povede, ale rozhodně ne ke špičkovému.  "Držím se zásady ,vrcholovým sportem  k trvalé invaliditě`. Kupříkladu atletika.  Má něco do sebe, ale dřít jako blázen,  abych skočila přes nějakou tyč, je pro  mne bohapustá ztráta času. Asi je hroz-ný, co říkám, ale přijde mně, že všichni  špičkoví atleti musí být invalidi, každý  si stěžuje, že ho něco bolí. Na druhou  stranu chápu, že vrcholový volejbal,  basket nebo fotbal, to je parta, kamará-di, kolektiv.
Pokud jde o fotbal, jsem neloajální  manželka, nebere mě. Nejvíc mě dokáže na-štvat, když jsme chvíli spolu doma  a Radek je v absolutním zajetí obrazov-ky, nevnímá. Jen tak z hecu jednou po-vídám: ,Radku, začali se mi líbit sedm-náctiletý kluci! ‘  Nic! ,Takový ty, co  mají vysoustruhovaný bříška, nosej dží-ny pod bokama, jsou jim vidět slipy,  mají nagelovaný vlasy, jsou bezstarost-ný... ‘ Zase nic! Pochopila jsem až ve  chvíli, kdy jsem se zeptala Kláry  Melíškové (kolegyně z Dejvického di-vadla, manžel herec a režisér Lukáš  Hlavica, pozn. aut.), jestli to je normál-ní, a ona povídá: ,Jo! ‘ A ještě jedna věc - sport na teletextu. Průběžně tam na-růstá skore utkání. Manžel sedí večer  u televize a kouká, jak ta čísílka naska-kujou. Ptám se Kláry, jestli to Lukáš dě-lá taky, a ona na to, že ano! To už je na-prosto mimo moje chápání."

Životní nutnost


V Dejvickém divadle ji můžete vidět  v představeních TŘI SESTRY (Nataša), BRATŘI  KARAMAZOVI (Kateřina Ivanovna), PŘÍBĚHY  OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ (Alice), KOUZELNÁ  FLÉTNA (třetí dáma) a v nejnovějším Love  Story (Tamara). Momentálně zkouší s re-žisérem Petrem Zelenkou hru, která bude  mít premiéru v květnu. V televizi bude to-čit druhou řadu RODINNÝCH POUT a Chystá se na natáčení filmu s americkou produk-cí. "Český film za sebou zatím nemám."  V televizi ji diváci vidí dvakrát týdně jako Ivanku. Figura je to dobrá (Zdeňka  za ni byla nominována v anketě Tý Tý  v kategorii Objev roku za TV Prima  a skončila druhá, pozn. aut.), lidé si mě  s ní logicky spojují. Na jednu stranu je to  dobře, protože kdyby tomu tak nebylo, jsem snadno přehlédnutelná. Ale pak mě  potěší, když mi po představení někdo  řekne: ,No, ty jsi byla úplně jiná než  v televizi! ‘ "
RODINNÁ POUTA točí sedm osm dní  v měsíci, zkouší v divadle, hraje téměř  každý den, občas moderuje. Koncem  března například charitativní koncert  v kostele Šimona a Judy pro hospic,  v červnu se chystá na firemní akci, kterou  bude muset zvládnout trojjazyčně.  "Uvědomuje si, že seriál RODINNÁ POUTA  není NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA - ta pů-vodní," zdůrazňuje, "takové ambice ne-má. Je to něco jiného, ale takhle mám  rozdělenou práci. Na divadlo, umění, kte-ré mě baví, ale v žádném případě by mě  neuživilo, a pak na věci, které mě kromě  toho, že mně baví, i živí. A když už něco  dělám, tak se to v rámci prostoru a mož-ností, které mám, snažím dělat co nejlíp."
Co nejlíp se snaží dělat i sport, který se  pro ni stal životní nutností. "Když si týden  nejdu zasportovat, zaběhat, tak se ze mě  stává člověk nevrlý. A pak mi můj muž do  telefonu říká: ,Zdendo, běž si zacvičit! "‘

Xantypa 5/2005 - Petr Kolář

Sen o Queen Mary

Napsal TOP magazín - 12/2005.

Sen o Queen Mary


Roli  Ivany jste získala díky konkurzu, na který se vám ale prý vůbec nechtělo?

To je pravda. Moje dcera Andrea tehdy zrovna v noci zlobila a já spala jen asi dvě hodiny, a tak jsem na konkurz přišla pobledlá a unavená. Vzhledem k tomu, o jaký typ role se jednalo, to zřejmě bylo to pravé. Ivana jako matka dvou dětí také po ránu nehýří optimismem.

Ivanka stejně jako vy používá zdvojené příjmení. Máte ještě něco společného?

Konfekční velikost a to, že se nelitujeme. Na Ivaně je mi sympatické, že je schopná sebeironie, což u žen nebývá úplně zvykem. Není zaměřená na kariéru jako starší sourozenci, prostě se jí, jak se říká, začala "zapalovat lejtka" dřív než ostatním. Jenže měla smůlu na partnery, takže ted' dohání, co se dá.

Což se projevuje i tím, že se s prací zrovna nepřetrhne a moc ráda nakupuje. Vy máte práce dost, ale jak jste na tom s chozením do obchodů?

Na začátku natáčení jsem absolvovala doslova dálkový pochod po desítkách butiků, abychom Ivanu správně oblékly, a obchody s oblečením jsem nemohla ani vidět. Ted' už je všechno opět v pořádku, jak by řekl můj muž. Zase doma pořádáme módní přehlídky. Nejraději ale nakupuju jídlo. Různé nové potraviny a bioprodukty, na to jsem ulítlá.

Ráda vaříte?

Nesmírně. Baví mě zkoušet různé recepty a výdrž manžela.

A co domácí práce? V seriálu k vám chodí uklízet posluhovačka.

No, chtěla bych ji mít doma. Nesnáším uklízení, luxování, žehlení - to je smrt. Prádlo se snažím věšet tak. aby se nezmačkalo a nemuselo moc žehlit. Přijde mi to jako totální ztráta času. Stokrát raději ten čas strávím s Andrejkou. Letos jí budou tři a je hrozně roztomilá. Momentálním favoritem jsou Krkonošské pohádky a Karkulka. Takže já jsem Anče, Radek hraje Trautenberka -Trautibrka, jak si do Adeda zkrátila, a nebo poctivě žereme bud' babičku, nebo Karkulku.

Chtěla byste mít víc dětí?

Chtěla bych čtyři, ale rozdíl mezi přáním a realitou bývá obvykle značný.

Kolik máte sourozenců?

Mám mladší sestru Andreu. Ted' je dlouhodobě v Japonsku a před tím žila chvíli ve Francii. Její muž je specialista na optiku a věci, které ani neumím pojmenovat. Je jen několik pracovišť na světě, kde se zabývají jeho oborem, takže takhle cestují. I když mají dvě děti, nemůže si to sestra vynachválit.

Vraťme se ale k seriálu. Rodinná pouta se tak líbí divákům, že se už točí druhá série, která má mít dalších sto čtyři dílů. Nebojíte se zaškatulkování do určitého typu?

Ne, to záleží na mně, jestli se do toho šuplíčku nechám strčit. Ivanka je jen další z mých postav. V Dejvickém divadle, které je mou prioritou, mám roli v Bratrech Karamazových, v Čechovových Třech sestrách, v Mozartově Kouzelné flétně a ted' jsem zrovna dozkoušela novou hru Lovestory. Role Tamary je všechno, jenom ne Ivanka. Věřte mi, že jsem to divadelní zkoušení už potřebovala jako sůl. Jednak se mi stýskalo, jednak to chtělo změnu.

Každá z vašich postav je opravdu charakterově i vzhledově úplně odlišná. Musela jste kvůli Ivaně nějak zásadně změnit svou image?

Ne, ale nesmím se bez dovolení stříhat, nesmím se opalovat a nesmím ztloustnout ani zhubnout. Zůstat stejná, to mám ve smlouvě.

Rodina Rubešových drží hodně při sobě. Jaké vztahy panují mezi jejími hereckými představiteli?

Všichni, kteří hrajeme rodinu Rubešových, máme navzájem velmi dobré vztahy. Chodím například cvičit s Lenkou Termerovou a kdykoliv ji potkám, pozdravím ji "ahoj, mami". My, co máme malé děti - já, Dana Morávková a Tomáš Krejčíř - máme navíc společné téma. Vlastně všechny naše hovory mimo kameru jsou rodinné.

Ivana je ve vztazích s muži dost nevyrovnaná. Kvůli lásce je schopná úplně otočit, spálit mosty, všechno opustit a jít. Jste v této oblasti také tak impulzivní?

Když mi bylo asi patnáct a byla nezvladatelný puberťák, chtěla jsem utéct z domova. Sbalila jsem si tašky a... skončila v mezipatře. Tam jsem si krásně trucovala. Potom přišla moje hodná maminka a vysvětlila mi, jak to je s láskou a útěky z domova. Tak jsem zase trička vrátila do přihrádek, a bylo po vzpouře.

Promítají se vám role do soukromého života? Má váš manžel doma pokaždé takovou ženu, kterou zrovna hrajete?

To vůbec ne. On spíš bývá udivený, s kým to žije. Když jsme zkoušeli Kouzelnou flétnu, to je opera, tak jsem se každé ráno před zkouškou doma rozezpívávala. A můj muž, ekonom, který nemá s uměleckým prostředím nic společného, jen nevěřícně říkal, že by ho v životě nenapadlo, že jeho žena bude herečka a že on, sportovec, bude tak často chodit do divadla. Na druhou stranu ho ale strašně bavilo nahazovat mi texty, když jsem se učila na záskok ve Třech sestrách.

Kde se mladá herečka seznámí s ekonomem?

Na hodinách angličtiny. Byla jsem jeho učitelkou. Díky skvělé angličtině jste dostala role i ve dvou amerických filmech, které se u nás natáčely. 

Kde jste se ji tak dobře naučila?

Můj tatínek lékař mě v patnácti, hned po revoluci, vyslal na měsíční kurz angličtiny do Belgie. Poprvé v životě jsem byla na Západě, poprvé v životě jsem viděla supermarket - úplně mě to tenkrát rozbrečelo. Já měla ještě v paměti mandarínky jenom na Vánoce a banány, které zrály doma na skříni, a my se sestrou na ně nesměly ani sáhnout. Ten kurz mě nastartoval. Po něm jsem se začala usilovně učit a za rok a půl jsem uměla dobře anglicky. Motivace je hrozně důležitá a u nás doma se vždycky hodně dbalo na vzdělání.

Jak tatínek nesl, že jste šla studovat herectví?

Zpočátku těžce. Na DAMU jsem se přihlásila, abych ho naštvala. Přijali mě totiž na angličtinu, ale já jsem v té době - to už jsme byli jen tři, táta, ségra a já - trochu rebelovala, a herectví bylo můj truc podnik. Táta mi řekl fajn, dělej si to, ale budeš mi každý půlrok nosit certifikát z nějaké jazykovy. Aby ses mohla živit něčím jiným, až zjistíš, že tě hraní neuživí. Dodnes jsem mu nesmírně vděčná. Díky němu nejsem na herectví závislá. Přála bych si, aby si jednou mé děti nešetřily pen-ze z brigád na hudební věž nebo kolo, ale na to, aby mohly někam o prázdninách vyjet.

Kam jste o prázdninách jezdívala vy?

S rodiči hlavně do Bulharska na Zlaté Písky, škodovkou přes Rumunsko. Abychom bez problémů projeli, vždycky jsme měli v kufru nabalené dobrůtky pro rumunské děti, které žebraly při cestě. Bydleli jsme ve stanu, opékali si lunchmeat s bramborami a tak. Nevím, jestli to pro maminku byla dovolená, a je mi moc líto, že ted', když už nežije, jí to nemůžu vrátit. Že ji nemůžu vzít na dovolenou do hezkého hotelu, aby odpočívala a nemusela nic dělat.

Máte nějaký cestovatelský sen?

Chtěla bych s manželem procestovat autem Francii a Itálii. Jezdit jen tak, nemít nic naplánovaného, nevědět; kde budeme mít příští nocleh. Můj muž má sice rád všechno přesně, ale už mi to slíbil. Jiný můj sen je plavba lodí Queen Mary. Užívat si komfortu a na každé zastávce si dobře prohlédnout přístavní město. Tak tuhle cestu mám slíbenou na důchod.

To už budete třeba tak slavná, že vám vaši příznivci nedají ani chvilku pokoj. Jak jste na tom ted' se slávou? Poznávají vás lidé na ulici?

Jsem překvapená, kolik jich je. Někteří mě poznají hned, jiní chvíli přemýšlejí, kdo to je, potom si vzpomenou a rozjedou se jim úsměvy - no jó, I-van-ka! Je to milé.

Marie SKRČENÁ

Pravda o...

Napsal Šárka Schmidtová.

Pravda o ...


Image
Když jsem hrála princezny, moc mě to nebavilo... Teď bych si ještě jednu střihla, ale zase nejsou ty pohádky.

O MÝCH SNECH
Mívám zřídkakdy sny, většinou lehnu a spím. Pokud jde o sny v bdělém stavu, omezuji se na to podstatné - a to je zdraví rodiny. Když vám onemocní dítě, pochopíte, že všechny vaše sny jsou v porovnání s tím, aby bylo v pořádku, banalitou.

O MÉ VYSNĚNÉ ROLI
Role pro mne se nejspíš píše. Nebo ještě není napsaná... Ze Shakespeara mě láká Merkucio  a chlapské role vůbec.

O CASTINGU
Už jsem si na něj zvykla. Vyhovují mi castingy zahraničních filmů, při roli v angličtině se cítím paradoxně svobodnější.
Image
Bavil by mě totální protiúkol proti té seriálové Ivance, nějaká pořádná bestie! Ale nevím jestli se k podobnému obsazení někdo odváží.

O PŘÍRODĚ
Příroda je úžasná a lidi jí dávají pěkně zabrat. Moje představa ideální dovolené je: užívat si v jakékoli zemi bohaté na lesy, tam, kde je všechno zelené. Věřím v přírodu a - v manželskou lásku. Že je možná - ještě stále.
Image
Zdeňka s kolegy z Rodinných pout - Danou Morávkovou a Tomášem Krejčířem.

O HERECTVÍ
Už poznám, kdy nehraju dobře.

O DIETÁCH
Taky mě to potkalo, a nakonec jsem se ustálila na biopotravinách. Lidský organismus je jako auto. Podle toho, jaké palivo dostane, tak dlouho a dobře jede. A i já chci palivo super.

O SPORTU
Moje nutnost. Nezbytnost. Když nesportuji, stává se ze mne člověk nevrlý. Dělám cokoli: kolo, plavání, aerobik, fitko..., vše, co mi hodí jakékoli množství endorfinů do krve.

Až moc hezká pro film

Napsal Instinkt 15/ IV 14.4.2005.

Až moc hezká pro film


Image Bývala pohádkovou princeznou a teď zas nešťastnou Ivankou ze seriálu Rodinná pouta. Mimo film a divadlo má ovšem temperament malé dračice. I to jí málem dopřálo stát se hvězdou televizního soupeření Týtý. Málem.

Downloadhttp://bigtheme.net/joomla Joomla Templates