Z tisku

Jsem pleva

Napsal Časopis Krásná paní 11/2005.

Image 

Jsem pleva

 

Zdeňka Žádníková-Volencová je jednou z nekrásnějších českých hereček. Dlouho ji znali především fanoušci zřejmě nejoceňovanější divadelní scény posledních let: Dejvického divadla. Díky seriálu televize Prima Rodinná pouta se stala všeobecně známou. Ovšem tato dáma narozená ve znamení Štíra je zajímavá po všech směrech. Je brilantní angličtinářkou. V dětství ji fascinovali knížky o koncentračních táborech a válce. Miluje ruské válečné filmy a prý nikdy neviděla žádný špatný ruský film. Je sveřepou zastánkyní zdravého životního stylu. Na základní škole prý byla dvaasedmdesátikilový obrýlený macek, s nímž se nikdo nebavil, později měla zase období, kdy její stravu tvořil nízkotučný jogurt k snídani, grep k obědu a zeleninoý salát k večeři. Ovšem už našla rovnováhu a také se stala šťastnou matkou dnes čtyřleté dcery Andrejky. Jejím snem je natočit hraný Večerníček ve stylu Krkonošských pohádek, které miluje. Tento rozhovor jsme vedli pochopitelně v biorestauraci.   
 
Máte pověst vyznavačky zdravého životního stylu. Jste vegetariánka?
 
Nejsem. Snažím se kupovat biopotraviny. Vůbec třeba nejím kuřecí. Tu hormonální antibiotikovou hrůzu bych nepozřela. Protože prostě vím, že doba výkrmu těch ubohých zvířat se zkrátila z třiceti šesti na dvacet sedm dní. Že spatří denní světlo až v den své porážky. Že jsou do nich ládované hormony, antibiotika a všemožné pilule, aby nepochcípali v epidemiích. Že prakticky chodí po kloubech, proto mají dnes kuřata tak měkké kostičky, které snadno rozkoušete. Také nejím vepřové. Ale zrovna minulý týden udělala moje babička fantastický řízky a zajelo to do mě. Takže nejsem fanatička. Teď jsem objevila zvěřinu. I proto, že mám malé dítě a nejsem takový profík na výživu, abych si dokázala přesně spočítat, co mu chybí, a odpírat mu maso. Ale rozhodně je ta moje chudinka malinká ochuzená o sušenky, čokoládu a bonbóny. Občas se k nim samozřejmě dostane, protože se vždycky najde dobrá duše, která jí dá lízátko s vyčítávým pohledem na maminku říkajícím: netrap to dítě. Také už se naučila, že si nikde nedáváme hranolky, krokety a vůbec tuhle koncentrovanou smrt. Takže si Andrejka třeba hraje s panenkou na doktora, přijde ke mně a říká: "Paní doktorko, máme nemocný miminko. Zase zbaštilo hranolky, lumpík jeden. Nepočkalo na maminku, aby mu upekla ty zdravý v troubě." Takže vidíte, že jí chudinku masíruju od útlého mládí. Zatím jsme pro ni jako rodiče králové a co řeknem, to je pravda. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Samozřejmě, že si stejně jednou bude dělat, co bude chtít. Ale já myslím, že nakonec všichni opakujeme recepty maminek. To je atavismus.
 
Když jste byla malá, vládl u vás doma také zdravý režim?
 
Pamatuju si, že jsme jako děti prosili ve škole spolužáky, jestli by si s námi nevyměnili svačiny, protože naše maminka nikdy nekupovala salámy. Uherák byl u nás jen na Silvestra, dorty jenom když měl někdo narozeniny, bonbóny jsme neznali vůbec. Ale nijak jsme netrpěli, protože, co oči nevidí, srdce nebolí. Takže když dnes čtu v nějakých lifestylových časopisech: "zbaštím tři tabulky čokolády a mám lepší náladu", vůbec nic mi to neříká. Nejsem na sladkou vlnu naladěná.
 
Je vaší motivací být zdravá?
 
Když máma zemřela na nádorové onemocnění, začala jsem přemýšlet, které rizikové faktory mohu ovlivnit. Co dýchám, neovlivním. Ale můžu nekouřit - jsem militantní nekuřák - můžu se hýbat a můžu si zvolit, co budu jíst. Jak čisté palivo budu do těla dávat. Můj táta si ze mně dělá srandu a říká: umřeš zdravá. Já na to odpovídám: ale třeba ne tak brzy.

S přírodním životním stylem, který vyznáváte, se často pojí různé duchovní nauky. Je to tak i u vás?

V bibli se říká: oddělme zrno od plev. Já jsem bohužel ta pleva. Je mi to líto. Člověk hledá víru v Boha vždy, když je mu ouvej. Když mě umírala maminka na rakovinu, a já to věděla, chodila jsem do kostela a prosila, aby se uzdravila. Ale Bůh mi tu prosbu nesplnil, tak jsem se od něj odvrátila. Jediné, v co věřím, je člověk. Věřím v to, že si stanovíte cíl a uděláte maximum pro to, abyste ho dosáhl. Věřím v lidské konání. Ale zase si uvědomuji, že někdo při tom konání štěstí má a jiný prostě ne. Potom člověk přemýšlí nad slovem osud. Také jsem prošla fází, kdy jsem chodila ke kartářce. Fascinovalo mě, jakým způsobem tihle lidé vidí věci z minula. Ale mě osobně paní kartářka vždy řekla: vám se ta ruka vůbec neotevírá, vy si stejně vždy uděláte, co budete chtít. Takže jsem poděkovala, zaplatila šestset korun a odcházela s pocitem, že je to stejně všechno na mě. Ale tak je to asi nejlepší. Člověk podle mne nemá moc po těchto věcech pátrat. Připodobnila bych to k touze vyzkoušet si drogu. Jednou si to zkusíte a otevřete si něco v podvědomí, co mělo zůstat zavřené. Za pět let se vám pak rozjede endogenní deprese a vy nevíte z čeho. Ale je to prostě proto, že jste se dívali někam, kam jste neměli. A podobné je to podle mne s kartami nebo duchovními naukami. Z opatrnosti tyhle věci obcházím.
    
Vaše maminka zemřela, když vám bylo sedmnáct. Vy o tom hovoříte často a velmi otevřeně. Znamená to, že jste se s tím vyrovnala?

Mluvím o tom proto, že má mamka zemřela na nádorové onemocnění prsu. A já chci, aby o téhle nemoci ženy věděly a přemýšlely o ní. Hodně starších žen je stále ještě slepých a nechodí na pravidelná vyšetření. Já ve svých třiceti letech chodím každé dva roky. Nechci ve čtyřiceti zjistit, že mě čeká následujících pár let vyplněných chemoterapií. Mě bude maminka chybět do konce života a nic to nemůže změnit. Nikdy mě neviděla hrát, nikdy neviděla mé dítě, a to mě moc mrzí. Myslím, že jsem docela silný člověk, ale přiznám se, že bych občas potřebovala být zase dítě. Když máte rodiče, tak se k vám i ve třiceti chovají, jako když vám bylo dvanáct. To já nemám. A trochu mi to chybí.
{mospagebreak }
Image 

Máte strach ze smrti?

Bojím se stáří. Netěší mně myšlenka na nemohoucnost těla, které vám sežere i tu duši. Všichni mohou mluvit o moudrém stáří, ale je to blbost. Stáří je fáze života, která může být jen více nebo méně nepříjemná. A když k tomu ještě připočteme ekonomiku téhle země...Jímá mě hrůza, když vidím dědečky a babičky. Hlavně v Praze. Protože oni ke všemu ještě mezi těmi auty zestárnou o deset let dříve, než moje babička na Šumavě.

Velkoměsto evidentně moc ráda nemáte.        

Když jsem byla v Praze na škole, poznala jsem, že se mění roční období, jen podle toho, že změnilo barvu pár lián na nábřeží. Navíc s věkem se vám zpomalí čas a oceňujete úplně jiné věci, než vám nabízí velkoměsto. Třeba že můžete jezdit s kočárem po lese. Nedovedu si představit, že bych žila na Vinohradech. Že bych tam mohla vůbec existovat, každý den se vyhýbala psím exkrementům na chodníku, pokoušela se přejít přes řeku aut. Já bych to nezvládla.

Jaký máte vůbec pocit z dnešní doby?

Víte, já nezažila socialismus z té špatné stránky, zažila jsem ho jako dítě, a proto vnímám rozdíly mezi dnešní a minulou epochou trochu specificky. Lidé se dříve více setkávali. Více žili v rodině. Někomu to mohlo lézt na nervy, ale já to jako dítě milovala. Dnes je na rodinné vztahy daleko méně času. Vlastně není skoro žádný. To myslím není dobře. A ještě jedné věci jsem si všimla. Zdá se mi, že jsme se jako děti tenkrát zamilovávali mnohem normálněji, jakoby přirozenějším způsobem. Nešlo se zamilovat do někoho jen proto, že byl bohatý, protože bohatý nebyl vlastně nikdo. Maximálně si někdo přivezl barevnější igelitku nebo džíny z východního Německa. Proti tomu, nedávno jsem jela v tramvaji a povídali si tam dvě holčiny. Fakt vám neřeknu kolik jim mohlo být, já už to dnes nepoznám, něco mezi třinácti až šestnácti lety. A ta jedna říkala druhé: "S ním už nikam nejdu, on mi nezaplatí ani kino. Je sice milej, ale jako sorry. To Karel mi koupil véču, pak jsme šli do picožky, fakt jako dobrý." Já jen žasla. Něco takového za nás neexistovalo. Nebo jsem teď četla anketu, ve které holčičky měli odpovědět, jaké vlastnosti by měl mít muž jejich snů. "Bohatý" tam bylo na prvním místě. To mě vyděsilo. Děti se podle bohatství selektují už v mateřských školkách. To je něco, co jsem nezažila, a co vlastně neumím výchovně řešit, budu se v tom muset teprve zorientovat. Je to vůbec fuška, to rodičovství.

Je také fuška stát se ze dne na den populárním, jako to potkalo vás díky Rodinným poutům?

Mě popularita potkala až ve třiceti. To považuji za svou velkou výhodu. Protože ve dvaceti bych se samozřejmě chovala jako tele. Sledovala jsem třeba první ročník Superstar. Zajímalo mě to z psychologického hlediska. Co to s lidma udělá. A pár jich narazilo. Chápu to: je vám šestnáct, sedmnáct, hnete malíčkem a je z toho úžasné gesto. Řeknete jednoduchou větu, podmět přísudek, a u nohou vám jásají davy holek, které jsou z toho úplně hotové. Pak je strašně snadné uvěřit, že tou hvězdou opravdu jste. Logicky se následně dostanete do stadia, že už tou hvězdou nejste, ale pořád ten zájem vyžadujete, chybí vám. A když jste ho navíc získali trochu neopodstatněně, o to tvrdší je ten pád, protože se nemůžete opřít o profesionalitu. Aneta Langerová se uzavřela do sebe a udělala to velice dobře. Úplně jí rozumím. Radši působí jako vyplašený králíček, než aby jí to semlelo. Sámer to naopak myslím nezvládl. Média se na něm doslova vyřádila. Na Anetě moc ne, protože jim nezavdala příčinu, ubránila se. Tohle mě hrozně baví sledovat, je to stále stejný vzorec: Jakmile se začnete chovat podle toho, co trh diktuje, a začnete přemýšlet, čím byste ho zaujal, ztratíte sami sebe.

Když jste zavrhla kartářky, je asi zbytečné se vás ptát, jestli věříte astrologii.

Já jí věřím naprosto! Vypozorovala jsem, že vycházím dobře se znameními v druhé půlce roku. Od Lva do Ryb. Všichni moji kamarádi jsou narození v tomhle období. Pokud jsem měla s někým problém, byl to většinou Rak nebo Blíženec. Moji nejbližší přátelé jsou naopak nejčastěji Kozorozi. Někde jsem si přečetla, že Štíři chodí dlouho s Kozorohy, ale nakonec si berou Váhy. A co myslíte, že je můj muž - samozřejmě Váhy. Dívám se na astrologii jako na zpestření. Nejsem magor, který se jako první ptá na to, v jakém je kdo znamení a podle toho se rozhoduje, jestli si s dotyčným bude povídat. Ale pravda je, že když jsem čekala miminko, byla jsem ráda, že to bude Lvíček nebo Panna. Bála jsem se, aby to nebyl Štír. Protože se mi potvrdilo, že muži Štíři často propadají depresivním stavům. Znám takové hned tři. Je zvláštní, že žena Štír naopak dokáže tu trochu temnou energii přetvořit na pozitivní. Já jsem Štírka zcela podle příruček. Mou neoblíbenější knížkou o astrologii jsou Sluneční znamení Sarah Goodmanové. A ta o ženě ve znamení Štíra napsala: "Nikdy nepřestane litovat toho, že se nenarodila jako muž". Což na mne naprosto sedí. Vždycky mě fascinovalo, jakou vy muži máte svobodu. Já proti tomu nikdy nemohla stopovat, do sedmnácti jsem nesměla jít ani od osmi do kina, aby se mi něco nestalo...Ale je pravda, že ten okamžik zrození miminka bych neměnila. O to pánové přicházíte. Ale jinak se máte nádherně.

Neříkejte. Také věříte, že to mají muži v životě lehčí?

Je to tak. Vezměte si, že ta dnešní "superaktivní mladá dynamická společnost", jak jsem někde četla, oceňuje především pracovní oblast života. Dřív byly ženy doma a měly tam svou práci. Dnes jako by měly zvládnout úplně všechno. Práci i útulný domov. Já tak byla i vychovávaná. Nejdřív jsem to docela zvládala, pak mě to přestalo bavit a nakonec jsem to zvládat přestala. Tím, jak je moje povolání časově náročné, se ze mě ve vypjatých chvílích, kdy to nezvládám, stává feministka. Najednou mi přijde nespravedlivé, že ženy dnes musí zvládat stejně důležitou práci jako muži a navíc ještě sto banálních jednotvárných prací v domácnosti. A to nemluvím o tom, že muži už ani nejsou schopni balit ženy. I to zbylo na nás. Z žen se stali v podstatě lovci. Už je strašně málo normálních chlapů, kteří mají klasické nastavení: já jsem dobyvatel a žena dobývaná. Muži si dnes většinou počkají, až si je nějaká najde.

To je ale právě prý ten pokrok, že žena už nemusí čekat, až si pro ni přijede princ a může převzít aktivitu.

Ne, to není pokrok! To je strašná nuda.   
 
Text - Jan Stern
Foto - Jakub Ludvík 
 

Maminčin rozhovor

Napsal Časopis MAMINKA - 9/2005.

Tvrdí o sobě , že je matka – intelektuálka. Neznamená to nic hanlivého, naopak před narozením dcery se pečlivě zajímala o to co prospívá jí i jejímu miminku. A jak to v její rodině funguje dnes?
Image

Zdeňka Žádníková


Představte nám svoji holčičku...


Andrea je narozená ve znamení Panny, je blonďatá, modrooká, to znamená, že je mi velmi nepodobná a v naší rodině jsem vždycky byla já ta cizí paní, co dochází na kojení. Jednou měl můj muž prasklý stehenní sval a já musela jet do divadla na představení, a tak přijela jeho kamarádka, aby mu pomohla. (Mimochodem, všechny jeho kamarádky jsou blondýny.) Ve dveřích se se mnou loučila krásná blonďatá rodinka.

Zlobí Andrea? Vadí jí, když odcházíte?


Kdepak, je to pohodová holčička, která vůbec nebrečí. Pokud někdy plakala, tak jenom tehdy, když ji něco bolelo. Vůbec jsme nevěděli, co je to řvoucí mimino. Byla takový malý šťastný buddha. Až tak v roce a půl, kdy pochopila, že si může prosadit svou, se začala vztekat.

Byla plánovaná?


Byla plánovaná asi tak, že jsme si řekli, že bychom chtěli miminko.

V dnešní době je módní žít jen tak na hromádce a vy jste vdaná! Můžete nám něco říct o svém manželovi?


Byl to první chlap v mém životě, který si se mnou hned od začátku povídal o rodině, což předtím žádný chlap neudělal. Bavili se se mnou o divadle, o kariéře, o obchodu -ale nikdy o dětech a jejich výchově. A mně tehdy zablikala kontrolka - jako signál pozitivní lustrace budoucího otce. Znali jsme se krátce, když jsme si na silvestra po půlnoci telefonovali, a to mi tak nějak zvlášt' utkvělo - ale vůbec by mě nenapadlo, že budu s tímhle člověkem čekat miminko.

Jaký byl váš první pocit, když jste zjistila, že jste těhotná?


Udělala jsem si test, v šatně v Dejvickém divadle, kde byly ještě dvě kolegyně, a řekla jsem si: "Nesmím to nikomu říct! Musím to vydržet!" Ale nevydržela jsem to ani dvacet sekund. Kolegyně byly nadšené! Já jsem utíkala k panu doktorovi Guttnerovi do Spálené ulice, ten mi to potvrdil, tak jsem mu skočila kolem krku ... a běžela jsem do práce za budoucím tatínkem.

A co on?


Pamatuju si, jak jsem šla po dlouhé chodí v budově, kde pracoval, a on se vyděsil: "Co se děje? Je odpoledne - co tady děláš?" A já: "Čekáme miminko!" A on mě opatrně vzal za ruce, odvedl do kanceláře, tam mě opatrně posadil na židli a zcela nelogicky se zeptal: "Jedla jsi už něco?" Tím okamžikem to začalo. Kontrola jídla, jestli mi není horko nebo zima, jestli je všechno v pořádku.

...a požádal vás o ruku...


No, řešili jsme, jak oznámíme mému tatínkovi, že čekám miminko a mně bylo jasné, že bez požádání o ruku to u našeho táty nepůjde, ale Radek byl rychlejší: "To bych měl o ruku asi požádat nejdřív tebe?" reagoval. Odehrálo se to jak v kýčovitém filmu - byli jsme v pizzerii a on si stoupl a - pustili píseň od Joža Ráže - Voda, čo ma drží nad vodou. Když ji dnes slyšíme, hned si na tu chvíli vzpomeneme.

Měla jste svatbu v bílém?


Měla. A měla jsem krásné šaty, které mi navrhla a ušila kamarádka. Použila jsem na ně stříbrný brokát ze šatů po mojí mamince. Brali jsme se na Zvíkově a měli jsme nádhernou svatbu. Jenom ty šaty ted' na mně vlají ... v šestém měsíci jsem už byla pěkně narostlá maminka, hlavně v prsou.

Ví se o vás, že si hlídáte výživu. Jak to bylo v těhotenství?


První tři měsíce se všechno, co se podobalo zelenině, stalo mým velkým nepřítelem, takže jsem byla o rohlíkách. Všechno zdravé mi příšerně nechutnalo. Pak se to upravilo. Ale od třetího měsíce jsem byla na rizikovém těhotenství, zvolnila jsem tempo, zklidnila se - a stala se ze mne matka-intelektuálka.

Co to znamená?


Nakupovala jsem knížky o těhotenství a studovala je. Cvičila jsem gravidjógu, věnovala se výživě, miminko povinně poslouchalo Mozarta nebo meditační hudbu sluchátky položenými na břichu - a musím říct, že jakmile dnes tu hudbu slyší, zklidní se. Pamatuje si ji. Používala jsem kosmetiku pro těhotné Nobilis Tilia. Patří do ní sprchový gel, krémy, olejíčky, třeba i takové, které se hodí na porod. Byla jsem navoněná a spokojená. Volný čas jsem věnovala tomu, abych si prostudovala všechno, co mám o miminku vědět - včetně jeho výživy, absolvovali jsme s Radkem kurzy první pomoci v Pomadu, takže nás vdechnutý korálek nepřekvapí, a tak dále ...

Takže máte výživu v těhotenství v malíčku -čeho by se podle vás měly maminky vyvarovat?


Nesmějí se jíst paštiky, nesmí se jíst niva - je v ní penicilin! Všechno, co jíte a pijete, dostane i miminko. Naprosto odsuzuji maminky-kuřačky. Copak nechápou, že se jejich děťátko dusí? Když vidím těhotnou s cigárem, nejradši bych jí urazila ruku. Když kouří dospělý, je to jeho věc - ale jak může někdo ubližovat miminku? Můj gynekolog mi říkal: "Zdeno, když si dáte jednou za čtrnáct dní decinku červeného vína, tak je to v pohodě, ale nechoďte tam, kde se kouří!" A ještě jednu radu mám -vyvarujte se všech výrobků, ve kterých je aspartam. Prochází placentou a ovlivňuje negativně vývoj mozku plodu, takže pozor na výrobky light!

A co maminkám doporučujete?


Cvičení pro těhotné! Cvičila jsem až do devátého měsíce - a bylo to skvělé! Miminko tím krásně masírujete a jemu se to líbí. Jenom pozor, nesmíte být zplavená -mohla byste to svoje dětátko přehřát.


Jaká je vaše první myšlenka, když se řekne porod?


Mám mladší sestru, která rodila dřív než já takže moje otázky na ni byly: "Tak, ségra, jaký to je?" Ona byla velmi opatrná a realitu změkčovala. Zajímavé je, že já to ted'dělám taky. Ačkoli jsem rodila dva dny...
Epidurál jsem nechtěla, ale samozřejmě jsem o něj na poslední chvíli škemrala - ale marně. Byla jsem totiž domluvená se svým mužem, že i když o něj budu prosit, on to nedovolí. A tak pan doktor šalamounsky prohlásil: "I když vás ted, Zdeňko, napíchnu, bude to trvat dvacet minut - a to už bude po všem". Dnes už vím, že epidurál funguje okamžitě, ale tehdy mi to nedošlo. A vydržela jsem to. Snažila jsem si nepřipustit, že mě to bolí.

Prozraďte čtenářkám, jak jste si vybírala porodnici?


Prošla jsem všemi fázemi - že bych chtěla rodit ve Vrchlabí, pak zas jinde ... než jsem si uvědomila jednu věc: Co je pro mě přednější? Můj komfort - nebo, kdyby se cokoli stalo, zdraví dítěte? Tak jsem se rozhodla pro Motol - a už jsem neřešila, jestli budu rodit do vany nebo na míči, nebo co ... Byla jsem tak jako tak v péči pana primáře Chmela z motolské nemocnice - a to je velký pohodář. Mého manžela přezdíval: tatínek dokumentarista, protože Radek se mnou chodil na ultrazvuk a všechny obrázky si schovával. Andrejka je povodňové dítě, takže jsme z Mníšku pod Brdy do Motola - protože Lahovice byly zaplavené - jezdili obrovskou oklikou přes Brdy a přilehlé vesničky. A samozřejmě že pan primář odjel na dovolenou s tím, že  "...to by musela střílet motyka, abyste rodila v době, kdy budu pryč". Musel za něho zaskočit kolega - a on pak od nás dostal motyku s přivázanou pistolí.

Jaké byly první dny s miminkem?


Začátek nebyl právě růžový, protože mi nešlo kojení. Zhnisala jsem, kojila přes klobouček - ale moc, moc jsem chtěla kojit, tak jsem dělala všechno pro to, aby to šlo. Měla jsem přitom spoustu mlíka, tolik, že jsem ho dávala na jipku! Malé nešlo sát a nejjednodušší bylo se na to vykašlat. Ale já jsem to neudělala, chtěla jsem kojit - a navíc co nejdéle!

A jak dlouho jste kojila?


Čtrnáct měsíců! A jenom mlíko měla Andrea deset měsíců!

Kolik vážila v těch deseti měsících? Takové děti bývají tlusťoučké …


Skoro normálně - asi devět kilo ... Fakt je, že po prvních třech měsících mi mléko začalo ubývat, a tak jsem pila, pila a pila - -a pomohlo to.

Kdy jste se vrátila k práci?


Když bylo malé pět měsíců, tak jsem začala znova hrát v divadle, a dva měsíce nato
i zkoušet. Dovolili jsme si ten luxus, že můj manžel byl se mnou doma, pracoval jen
částečně - a bylo to skvělé. Žili jsme sice z úspor, ale chtěli jsme to, protože jsme si říkali, že se taková doba už nikdy v životě nemusí opakovat. Takže se o malou staral, když jsem byla v divadle. A já jsem pořád kojila.

Bydlíte v Mníšku pod Brdy, z Dejvického divadla, je to kus cesty. Jak jste to zvládala?


Když jsem zkoušela Kouzelnou flétnu, nakojila jsem, odjela do divadla, natáhla budíka a když třeba v půlce písničky udělal crrr!, vyskočila jsem, rozloučila se a měla pětadvacet minut na to, abych stihla autobus, pak půl hodiny cesty - a už jsem zase kojila.

Takže jste až v deseti měsících Andrejku přikrmovala. Jak?


Opět vědecky. Měla jsem za sebou jednu špatnou zkušenost, když se mi jako maličká strašně osypala - můj manžel je alergik, takže jsem se bála, aby neměla podobné problémy - takže jsem vysadila sóju, mléko, tvaroh, ořechy a med. To jsou po čokoládě největší alergeny. Když jsem malou zvykala nenásilně na normální stravu, dávala jsem pozor, jestli na něco špatně nereaguje. Dostávala i dětské konzervy, protože ty jsou opravdu hlídané. Ovoce jsem kupovala pouze v biokvalitě. Mladou mrkvičku a brambory jedině nové - varuji před bramborami po Novém roce, je v nich solanin, který člověk špatně tráví, ten se pak usazuje v kostech a v dospělém věku to může souviset i s dnou nebo artritidou.

Vařila jste?


Taky jsem prošla fází, že jsem šťouchala brambory se zeleninou a masíčkem, ale moje dítě si radši dalo telecí z konzervy a na moje kuchařské umění se mi vykašlalo. Do roka a půl nemělo nic, co by obsahovalo lepek - pokud má dítě dispozice k celiakii, tak mu ji tím spolehlivě rozjedete. Já vím, že naše babičky dětem dávaly krupicovou kaši, ale pokud už dneska víme víc, je dobré se tím řídit.

Jak vaříte pro svou tříletou holčičku, a manžela dnes?


Já vám to tedy řeknu! S velkou láskou jim občas koupím telecí párek, protože párky milují a pokaždé se o ně porvou. Andrejka si párek máčí do biokečupu protože objevila kečup a mně stojí za to, koupit jí za padesát korun bio. Dostane ho jenom málo, pak ho má v ledničce a je jenom její. Také má moc ráda špaldovou kaši s jogurtem.

Jak vypadá vaše společná neděle? Popište nám třeba tu poslední.


Ted' jsme byli celou neděli na houbách. Pak jsem uvařila nové brambory a sójovou sekanou. A večer byly bedlové řízky. Ale umím i jelení guláš, vůbec ráda připravuji zvěřinu. Tahle masa neseženete bio, ale já si myslím, že zvíře v lese nesežere nic špatného. Máme rádi i jehněčí -a v žádném případě nejíme kuřecí maso! Kuře je na granulích, na umělém světle, na antibiotikách ... prostě není kvalitní. Také proto kuřecí kost klidně rozkoušete. Když dostanu slepici od babičky, tak to je úplně něco jiného. Na jejích kostech by si člověk zuby vylámal!

Jste herečka. Co vaše holčička – už se u ní projevují komediantské vlohy?


No jéje! Tancuje, zpívá, umí spoustu písniček, má dobrý hudební sluch.

Takžeji hudebka nemine!


Mám skvělou paní profesorku Magdalenu Bílkovou, ke které chodím hrát na příčnou flétnu - a tak ji má jistou! Je to člověk, který miluje hudbu, učí ji tak, že dítě získá lásku k hudbě - není to prostě žádný prudivý pedagog, ke kterému se netěšíte a který dokáže hudbu i zošklivit.

Je dobře, když rodiče děti nutí i do toho, co sami nechtějí?


Sportovci většinou vedou děti ke sportu, hudebníci k hudbě - ale děti si nakonec vyberou samy. Nebudu Andreu do ničeho nutit, ale jde o to, že každé dítě musíte v určité fázi trochu přidržet. Já jsem taky patřila k dětem, které ke klavíru pomalu museli přivazovat
a když mě to pak v patnácti letech chytlo, začala jsem sama cvičit a byla jsem šťastná, že mám v šestnácti koncerty!

A co druhé miminko?


Co se týká Ivany z Rodinných pout, tak mám zakázáno cokoli říct. A pokud jde o mne, tak to mi zase zakázal můj manžel. Ale prozradím alespoň tolik: bude, časem určitě.

Funguju jako chlap

Napsal Helena Vacková.

Funguju jako chlap


Role Ivanky, matky dvou dětí, která si za každou cenu chce najít chlapa, ji po roce vysílání seriálu Rodinná pouta vystřelila v žebříčku popularity až k samému vrcholu. Zdeňka Žádní-ková-Volencová (31) říká, že by z obliby své televizní postavy mohla klidně těžit i v dalších letech. Jenže nechat se ukonejšit do jedné herecké polohy rozhodně nechce.


"Není nic jednoduššího než si ověřit, že tenhle typ role mi sedí, a vařit z toho celý život. Být jenom Ivanka a hrát tak všechny role. Po tom ale netoužím. Herecky to oslabí a podle mne to je malinko cesta do pekel," tvrdí sympatická brunetka.

Jak si vysvětlujete, že vaše seriálová postava - Ivanka -má takový divácký úspěch?

Je dobře napsaná a asi je i dob-ře zahraná. (smích)

Když se v dubnu předávaly ceny v anketě TýTý, málem jste v kategorii Objev roku při diváckém hlasování trumfla Vojtu Kotka. Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?

Začalo mi strašně bušit srdce a jenom jsem doufala, že to nebude slyšet. A musím říct, že v tom stresu jsem si dala dohromady docela hezkou děkovnou řeč.

Jak vypadala?

Po skončení televizního přenosu jsem ji pošeptala svému muži a jemu se moc líbila. Řekl mi na to: "Zdendo, víš co je na ní nejhezčí? Že ji slyším jenom já!" Nebudete se proto zlobit, když vám ji neřeknu?

Nebudu... Byla jste zklamaná, když jste cenu nakonec nedostala?

Určitě. Protože chvilku před konečným vyhlášením dvakrát padlo mé jméno a najednou to byl Vojta Kotek. Ale Radek, můj manžel, se ke mně naklonil a zašeptal mi: "Ty jsi stejně můj objev roku 2001." Krásný... V tu chvíli si najednou uvědomíte, že tím nejdůležitějším a nejpodstatnějším objevem jste se vlastně už dávno stala.

Jak jste se s manželem seznámili?

Při studiu DAMU jsem učila angličtinu a jednou jsem přišla do firmy a měla tam nového žáka. Kupodivu to nebyl padesátiletý prošedivělý pán, ale třicetiletý finanční ředitel, který se mi ani náhodou nelíbil.

Kdy tedy přeskočila jiskra?

Náš vztah se vyvíjel velmi pozvolna. Důsledně jsme si skoro čtyři měsíce vykali... Jiskra přeskočila, když mě pozval na rande na úplně banální datum - na Valentýna.

Jak se manželovi líbí vaše seriálová postava?

Líbí. Jen se mu moc nezamlouvají scény "Ivana a její muži". Ale to se dá pochopit, ne?

Žárlí v tu chvíli na vás?

No, technicky jsem mu předvedla jednu takovou zcela nevášnivou pusu plnou vášně. Nic moc, pěkná nuda, podotkl džentlmensky. Všechny takzvané neoblečené scény jsou plně oblečené, pak se to jen dobře sestříhá. K tomu je tam dalších patnáct lidí, upravují světla, porty a radí, v jakém úhlu se máte při puse postavit.

Máte malou dceru, zvládáte se jí při takovém pracovním nasazení, jaké vám diktuje seriál, plně věnovat?

Natáčení mě připravilo o čas pro rodinu, ale s tím jsme s manželem počítali. Do toho jsem ještě začala zkoušet, protože mi před časem v Dejvickém divadle, kde hraju už téměř deset let, skončilo volno, které jsem velkoryse dostala. Nedávno jsme měli premiéru Love Story - což je hra o jednom muži a třech ženách a v podstatě je o nechtěné polygamii. Když jsem přišla na scénu, slyšela jsem jen: "Ááách, Ivanka!" Po představení mi kamarádi říkali, jak si diváci ve foyeru vyprávěli, že jsem byla úplně jiná než v Rodinných poutech. Zkoušela jsem v podstatě po třech letech, když nepočítám záskoky, a v tom přirozeném a logickém srovnání Ivana a ta jiná jsem chtěla obstát. Tak se to snad podařilo.

Přesto jste, jak sama říkáte, nyní zavedená hlavně jako Ivanka. Jste jí v něčem podobná?

Taky se o sebe ráda starám, jen na rozdíl od ní na to mám o hodně míň času.

A v čem se od ní zase úplně lišíte?

Neřeším ty chlapy. Jsem štastně vdaná.


Představte si, že se dostanete do stejné životní situace jako vaše seriálová postava - svobodná matka se dvěmi dětmi, navíc bez muže.

Fajn, hlavně bych se zajímala, jak to ekonomicky utáhneme, a podle toho by se všechno odvíjelo. V tom okamžiku by byl chlap to poslední, co by mě zajímalo. Protože nejdůležitější je postarat se o děti, aby měly co na sebe a co jíst. V tomhle funguju jako mužský. Teď to neříkám, abych se tak jako pochválila, ale že to mám vyzkoušené. Když se mi stane nějaký průšvih, nehroutím se. Naopak mě to posiluje. Nevím, čím to je, ale jakmile je dlouho pohoda, jsem nervózní.

To třeba úmyslně nějaký průšvih vyvoláte, abyste načerpala energii?

Ne, to ani náhodou! Jsem šťastná, když je klid. Ale když je pohoda dlouho, vždycky se něco přihodí. Většinou to začíná jako banalita, ale to máme snad každej, že jo? Třeba jsem často po divadelní premiéře onemocněla. Říkám tomu stres z odbřemenění. Najednou tělo povolí a něco si dovolí. Anebo, dokud s mužem pracujeme a nestíháme, všechno je v pořádku. Ale jak máme vyrazit někam na výlet, pravidelně se něco zkazí a my skončíme dvacet kilometrů za Prahou s tím, že nám rupne chladič a podobně. Nebo má někdo z nás zničehonic 38,5 horečku.
Naposledy, když jsme měli konečně tři dny volno a vyjeli v zimě na hory, ve Vrchlabí auto přestalo topit a přestal fungovat i volant. Naštěstí se to stalo před autoservisem, což bylo od osudu milosrdné. Tenhle poslední třídenní výlet byl vyloženě demotivační.

Jak podobné karamboly řešíte? Zachováte si chladnou hlavu?

V tomhle funguju taky jako chlap. Žádné emoce, žádná hysterie. Řeším, jak se dostaneme do tepla a kde obstaráme polévku a čaj pro Andrejku.

Co se musí stát, abyste řekla: Tak tohle je velký průšvih?

Že třeba nemáte peníze na nájem nebo na jídlo do konce měsíce. To se mi taky stávalo. Když jsem byla na DAMU, dostávala jsem od tatínka asi dva tisíce korun na měsíc... Ale k tomu jsem si vydělávala, učila jsem angličtinu. Vstávala jsem v šest ráno, od půl osmé jsem do tehdejší IPB chodila učit, od devíti jsem měla školu, po ní ateliéry, večer akrobacii. A o prázdninách jsem chodila na brigády. Na první dovolené jsem byla až před třemi lety se svým mužem. Rozhodně ale ničeho nelituju, byla to dobrá škola.

Po narození dcery jste se vrátila hodně brzy k práci. Nemrzí vás to?

Máme s Radkem domluvu. On ví, že mám svoji práci ráda a že nejsem typ ženy, která bude tři roky na mateřské dovolené. Takže jsem hrála první představení, když bylo Andrejce pět týdnů. A s dalším mrnětem to zkusím podobně. Spousta věcí jde, když se chce.

Představení trvá tři hodiny, to jste kojila o pauze?

Vůbec ne! Nakojíte doma, pak odstříkáte mléko do vyvařené přesnídávkové skleničky, šoupnete ho do mrazáku a jedete odehrát představení... "Kojil" můj muž. Strašně rád na to vzpomíná.

Kdo funguje víc jako rodič, vy nebo váš manžel?

Oba stejně. Pro dítě se rozhodují dva a tak se o něj dva také mají starat. Nejsem super žena, nezvládnu pracovat, ještě zkoušet divadlo, starat se o domácnost, o Andrejku a ke všemu ještě být vysmátá, šťastná, neunavená maminka. Tak jsem zvolila řekněme manažerský systém. Eliminovat věci nepodstatné, a soustředit se na ty podstatné. Ale přišla jsem na to až ve třiceti. Předtím, když jsem přijela z divadla, jsem ještě do dvou do rána vytírala, aby se můj kojenec ráno plazil po čistém. Než můj muž zavelel "Tak takhle ne!"

Už několikrát jste použila větu: V tomhle funguju jako chlap! Řekněte, kdy se cítíte být jako žena?

Zaplatpánbu ještě jako žena vypadám... (smích) Kdysi jsem dostala knížku Sluneční znamení od Sarah Goodmanové. A u ženy ve znamení Štíra, což jsem já, se píše: "V okamžiku, kdy holčička štír zjistí rozdíl mezi bleděmodrou a růžovou, tak si oblékne růžovou a začne se chovat jako bleděmodrý chlapeček... A nikdy nepřestane litovat toho, že se nenarodila jako muž... " To jsem přesně já.

Co vás na mužském světě tak přitahuje?

Že jsou silní a daleko svobodnější v rozhodování. Můžou si klidně sbalit bágl a vyrazit na čundr a jsou v pohodě. To já jsem nemohla, protože jsem holka a někdo mi může ublížit. To byl argument u nás doma: A to mi vadilo.

Váš tatínek je vědec a výrobce zdravotnické techniky. Nechtěl, abyste se vydala v jeho šlépějích?

Když jsem byla ve věku, kdy se přemýšlí, co dál, umřela mi maminka a táta měl dost starostí sám se sebou. Vím, že mámě slíbil, že dobře odmaturuju a dostanu se na nějakou pořádnou školu. Já jsem ukončila gymnázium čtyřikrát za jedna, což ho úplně odzbrojilo... Byla to tehdy strašná nespravedlnost; protože jsem si vytáhla skvělé otázky... Ale na druhou stranu, aspoň jednou v životě jsem byla lepší než ten můj táta docent.

Nakonec jste se rozhodla pro herectví: Věda vás nelákala?

Docela lákala. Když jsem čekala miminko, myslela jsem si, že bych mohla těhotenství nějak využít. Zjistila jsem, že na Západočeské univerzitě v Chebu otevírají dálkové studium ekonomie a rozhodla jsem se to zkusit. Chtěla jsem udělat tátovi radost, dokonce jsem si myslela, že bych mu jednou pomohla ve firmě... Manžel byl mým rozhodnutím studovat nadšený, protože z Chebu pochází. Zaplatili jsme čtrnáct a půl tisíce školného na první rok a jeli na úvodní konzultaci. Cizí jazyky a počítače byly ještě v pohodě, jenže když došlo na matematiku, mikroekonomii, makroekonomii... Musela bych se všechno učit znova a byla bych velmi jemně řečeno hluboce nešťastná. Můj muž mi říkal, že mi se vším pomůže, a já na něj: "Tohle bys mě nikdy nenaučil ani ty a to mě máš hodně rád!" Tak jsme si školné zase nechali vrátit a já jsem odjížděla z Chebu šťastná, že mě ty integrály a odmocniny už v životě nebudou trápit. Tím skončila moje jiná kariéra.

Helena Vacková

Zdendo, běž si zacvičit

Napsal Xantypa 5/2005.

Image

Zdendo, běž si zacvičit.


Všiml jsem si ji už před časem v Dejvickém divadle. Sportovní typ, jemný obličej, postava jak proutek, vyrýsované svaly na zádech i na rukou. V televizním seriálu RODINNÁ POUTA Zdeňka Žádníková-Volencová (1974) bývalou baletku Ivanu Kučerovou-Hruškovou sice jen hraje, ale vystřihne v něm "provaz" se samozřejmostí rodilé baletky či gymnastky.

"Když mě zvali na casting, říkala jsem si, že nejsem žádnej rachitickej typ, to přece nemůžu hrát! Pak upřesnili, že jde o baletku se dvěma dětmi, což mě uklidnilo. Přidala jsem si trochu strečinku, a tak si můžu dovolit do role pár "baletních" věcí dát. Snad to vypadá věrohodně!" Výše zmíněný provaz ještě donedávna nezvládla, a momentálně už se učí salto! "Konzultovat chodím ke kamarádce Kláře, která balet vystudovala. V květnu se začne točit druhá řada RODINNÝCH POUT a já bych do ní chtěla opravdové baletní číslo zasunout. Chci docílit, aby si i ten, kdo baletu rozumí, řekl: "Jo, těch deset vteřin bylo docela dobrý baletní číslo." Ale je to strašná dřina."

Ovládat svoje tělo

V dětství ji rodiče do sportu hodně tlačili. "Sestra Andrea hrála výborně volejbal, já nanejvýš tak vybíjenou," směje se Zdeňka při vzpomínce na averzi ke kolektivním sportům. "Bylo to strašný, naši, kteří moc nesportovali, mě pořád někam přihlašovali, a mě to vůbec nebavilo. Radši jsem někde zalezla se šesti chleby a s knížkou a třeba osm hodin v kuse jsem četla. Přelouskala jsem ledacos, ve dvanácti kupříkladu Hemingwaye, což dodnes nechápu."
Když to nešlo v kolektivu, zkusila individuální sporty. Třeba orientační běh. "Běžela jsem čtyřikrát a čtyřikrát jsem totálně zabloudila. Cílem jsem proběhla pouze jednou, ale jen díky tomu, že jsem si trať zkrátila zhruba o dvanáct kilometrů. Pořadatelé teprve stavěli bránu s cílovou páskou, a já už probíhala." Chvíli hrála badminton – čtyřhru, a pak přece jen – po příkladu sestry – zkusila volejbal. "Ale nebavil mě, a když jsem nebyla nejlepší, skončila jsem. Tohle všechno se odehrálo v mých deseti až patnácti letech. Pak jsem začala růst do holky, soustředila se na duchovno a na divadlo, a sport šel stranou."
Během studia na DAMU točila pohádku s Ondřejem Vetchým a platonicky se do něj zamilovala. "Protože do něj se nelze nezamilovat. Měl tehdy přítelkyni Irenu, která skončila pátá v Miss fitness. Skamarádili jsme se a Ondra do mě hučel, ať to zkusím. Do posilovny mě do té doby nikdo nedostal! Nakonec jsem to zkusila a dodnes si pamatuju na první návštěvu fitness na Palmovce. Bunkr, normální protiletecký kryt! Vešla jsem tam, sklepení v červenočerných barvách, odkud se ozývaly všelijaké zvuky, steny a výkřiky: ‚Makej! Makej! Musíš!‘ Vyděsila jsem se, ale ‚vysvalenej‘ chlapík na recepci už o mně věděl. Prošla jsem kolem posilovny, nakoukla dovnitř a ten pán mi říkal: ‚Ne slečno, sem nepatříte, vy půjdete do jiného sálu.‘"
Stala se z ní vášnivá cvičenka. Zhubla třináct kilo, najednou jí byl kus festovní holky. "Bylo to lákavé. Úplně jsem se proměnila, začala jsem ovládat svoje tělo, a to je hrozně příjemný pocit." Posilování ji chytlo natolik, že ji začali lanařit, aby se kulturistice věnovala profesionálně. Úspěch by byl nejspíš zaručen, její obličej s jemnými ženskými rysy byl mezi kulturistkami spíš výjimkou… "Asi čtyři měsíce jsem makala hodně intenzivně. Rychle jsem nabrala svalovou hmotu, a když jsem začala vypadat jako chlap, skončila jsem. Přesně ve chvíli, kdy jsem měla naordinovanou rýsovací dietu, jsem pochopila, že tohle už je bláznovství. Že to, co se svým tělem podnikám, je příliš. Dneska už mám ruce poloviční, ale stejně jsou na mně dominantní. A to nechci! Člověk udělá ledacos, aby vypadal dobře, ale já se nechci celý život zabývat tréninkem, jídlem a kaloriemi. Sklouzla jsem do toho natolik, že klidně můžu sloužit jako poradenská služba, když někdo potřebuje pomoc. I když – co si budeme povídat! Pro ženské platí při hubnutí jednoznačné pravidlo: cvičit a moc nebaštit!"
Ale cvičení a posilování jí hodně pomohlo. Když se jí narodila dcera Andrejka, zádové svaly a další partie, s nimiž mívají maminky po porodu problémy, byly v pohodě. "S dítětem začíná život od nuly. Postupně posouváte hranici toho, co si můžete s jeho narůstajícím věkem dovolit. Nejdřív nic, kojila jsem, pak jsem si šla zacvičit, zaběhat, manžela jsem přitáhla ke kolu. S Andrejkou vstávám brzy, a i když třeba dopoledne něco točím, jdu si od sedmi na hodinu zaběhat na pás. Dřív mi to připadalo stupidní, smála jsem se, ale dneska vím, že to je špičkový pás, odpružený, že si nezničím kotníky a kolena, nenastydnu, nedostanu rýmu. Když se po ránu proběhnu nebo si zacvičím, přijdu do studia či na zkoušku s čistou hlavou a funguju úplně jinak."
Stejně jako v případě mnoha jejích sportovně založených kolegů a kolegyň, i Zdeňka žehrá na čas. "Škrábu ho, kde se dá, někdy se dostanu do posilovny třikrát týdně, jindy mám třeba čtrnáctidenní pauzu. A když nějakou chvilku vyšetřím, jsem radši doma. Na prvním místě je Andrejka. Rozhodně si nemůžu naplánovat tréninky a všechno ostatní tomu přizpůsobit. To šlo dřív, teď už ne."


Neloajální manželka


Hraje baletku, opravdový balet viděla  snad jednou v životě, naproti tomu  strašně ráda tancuje. "V tanečních se  mnou všichni kluci chtěli tancovat, pro-tože jsem je vedla. Méně se pletli a vy-padalo to dobře. Dokonce jsem tři měsí-ce tancovala závodně. Ale dostala jsem  se do fáze, kdy byl trénink čtyřikrát týd-ně, takže bych neměla čas na divadlo...  Ale tanec mě moc baví. Dokonce jsem  se při něm seznámila s mým mužem.  Učila jsem ho angličtinu. Že by jednou  mohl být mým manželem, mě vůbec ne-napadlo. Až když jsme byli spolu popr-vé tančit. Žasla jsem, jak se proměnil.  A bylo to!"
Radek pochází z Chebu, miluje fotbal,  hrál ho od čtyř let. Dokonce to dotáhl do  dorostenecké ligy. O rok před ním ji  v Chebu kopal Pavel Nedvěd. "Pravidelně  chodí hrát s kluky od nás z divadla, vždyc-ky v neděli dopoledne, a dost si to užívá."
Když se poznali, vybídl Radek Zdeňku,  aby se společně věnovali nějakému spor-tu. "Bud' fotbal nebo tenis! To mi přišlo  dost komický. Fotbal mě nebaví a nezají-má, tenis jsem nikdy nehrála. A tak jsem  ho zkusila. Forehand slušný, backhand  smutek, i když myslím, že jsem se zlepši-la. Ale Radka obdivuju. Měl se mnou vel-kou trpělivost, ze začátku mi to nešlo.  Třískala jsem raketou, a on mě docela po-držel. Takže děti to budou mít dobrý, tatí-nek je všechno naučí."
K pohybu a ke sportu svoje děti určitě  povede, ale rozhodně ne ke špičkovému.  "Držím se zásady ,vrcholovým sportem  k trvalé invaliditě`. Kupříkladu atletika.  Má něco do sebe, ale dřít jako blázen,  abych skočila přes nějakou tyč, je pro  mne bohapustá ztráta času. Asi je hroz-ný, co říkám, ale přijde mně, že všichni  špičkoví atleti musí být invalidi, každý  si stěžuje, že ho něco bolí. Na druhou  stranu chápu, že vrcholový volejbal,  basket nebo fotbal, to je parta, kamará-di, kolektiv.
Pokud jde o fotbal, jsem neloajální  manželka, nebere mě. Nejvíc mě dokáže na-štvat, když jsme chvíli spolu doma  a Radek je v absolutním zajetí obrazov-ky, nevnímá. Jen tak z hecu jednou po-vídám: ,Radku, začali se mi líbit sedm-náctiletý kluci! ‘  Nic! ,Takový ty, co  mají vysoustruhovaný bříška, nosej dží-ny pod bokama, jsou jim vidět slipy,  mají nagelovaný vlasy, jsou bezstarost-ný... ‘ Zase nic! Pochopila jsem až ve  chvíli, kdy jsem se zeptala Kláry  Melíškové (kolegyně z Dejvického di-vadla, manžel herec a režisér Lukáš  Hlavica, pozn. aut.), jestli to je normál-ní, a ona povídá: ,Jo! ‘ A ještě jedna věc - sport na teletextu. Průběžně tam na-růstá skore utkání. Manžel sedí večer  u televize a kouká, jak ta čísílka naska-kujou. Ptám se Kláry, jestli to Lukáš dě-lá taky, a ona na to, že ano! To už je na-prosto mimo moje chápání."

Životní nutnost


V Dejvickém divadle ji můžete vidět  v představeních TŘI SESTRY (Nataša), BRATŘI  KARAMAZOVI (Kateřina Ivanovna), PŘÍBĚHY  OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ (Alice), KOUZELNÁ  FLÉTNA (třetí dáma) a v nejnovějším Love  Story (Tamara). Momentálně zkouší s re-žisérem Petrem Zelenkou hru, která bude  mít premiéru v květnu. V televizi bude to-čit druhou řadu RODINNÝCH POUT a Chystá se na natáčení filmu s americkou produk-cí. "Český film za sebou zatím nemám."  V televizi ji diváci vidí dvakrát týdně jako Ivanku. Figura je to dobrá (Zdeňka  za ni byla nominována v anketě Tý Tý  v kategorii Objev roku za TV Prima  a skončila druhá, pozn. aut.), lidé si mě  s ní logicky spojují. Na jednu stranu je to  dobře, protože kdyby tomu tak nebylo, jsem snadno přehlédnutelná. Ale pak mě  potěší, když mi po představení někdo  řekne: ,No, ty jsi byla úplně jiná než  v televizi! ‘ "
RODINNÁ POUTA točí sedm osm dní  v měsíci, zkouší v divadle, hraje téměř  každý den, občas moderuje. Koncem  března například charitativní koncert  v kostele Šimona a Judy pro hospic,  v červnu se chystá na firemní akci, kterou  bude muset zvládnout trojjazyčně.  "Uvědomuje si, že seriál RODINNÁ POUTA  není NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA - ta pů-vodní," zdůrazňuje, "takové ambice ne-má. Je to něco jiného, ale takhle mám  rozdělenou práci. Na divadlo, umění, kte-ré mě baví, ale v žádném případě by mě  neuživilo, a pak na věci, které mě kromě  toho, že mně baví, i živí. A když už něco  dělám, tak se to v rámci prostoru a mož-ností, které mám, snažím dělat co nejlíp."
Co nejlíp se snaží dělat i sport, který se  pro ni stal životní nutností. "Když si týden  nejdu zasportovat, zaběhat, tak se ze mě  stává člověk nevrlý. A pak mi můj muž do  telefonu říká: ,Zdendo, běž si zacvičit! "‘

Xantypa 5/2005 - Petr Kolář

Sen o Queen Mary

Napsal TOP magazín - 12/2005.

Sen o Queen Mary


Roli  Ivany jste získala díky konkurzu, na který se vám ale prý vůbec nechtělo?

To je pravda. Moje dcera Andrea tehdy zrovna v noci zlobila a já spala jen asi dvě hodiny, a tak jsem na konkurz přišla pobledlá a unavená. Vzhledem k tomu, o jaký typ role se jednalo, to zřejmě bylo to pravé. Ivana jako matka dvou dětí také po ránu nehýří optimismem.

Ivanka stejně jako vy používá zdvojené příjmení. Máte ještě něco společného?

Konfekční velikost a to, že se nelitujeme. Na Ivaně je mi sympatické, že je schopná sebeironie, což u žen nebývá úplně zvykem. Není zaměřená na kariéru jako starší sourozenci, prostě se jí, jak se říká, začala "zapalovat lejtka" dřív než ostatním. Jenže měla smůlu na partnery, takže ted' dohání, co se dá.

Což se projevuje i tím, že se s prací zrovna nepřetrhne a moc ráda nakupuje. Vy máte práce dost, ale jak jste na tom s chozením do obchodů?

Na začátku natáčení jsem absolvovala doslova dálkový pochod po desítkách butiků, abychom Ivanu správně oblékly, a obchody s oblečením jsem nemohla ani vidět. Ted' už je všechno opět v pořádku, jak by řekl můj muž. Zase doma pořádáme módní přehlídky. Nejraději ale nakupuju jídlo. Různé nové potraviny a bioprodukty, na to jsem ulítlá.

Ráda vaříte?

Nesmírně. Baví mě zkoušet různé recepty a výdrž manžela.

A co domácí práce? V seriálu k vám chodí uklízet posluhovačka.

No, chtěla bych ji mít doma. Nesnáším uklízení, luxování, žehlení - to je smrt. Prádlo se snažím věšet tak. aby se nezmačkalo a nemuselo moc žehlit. Přijde mi to jako totální ztráta času. Stokrát raději ten čas strávím s Andrejkou. Letos jí budou tři a je hrozně roztomilá. Momentálním favoritem jsou Krkonošské pohádky a Karkulka. Takže já jsem Anče, Radek hraje Trautenberka -Trautibrka, jak si do Adeda zkrátila, a nebo poctivě žereme bud' babičku, nebo Karkulku.

Chtěla byste mít víc dětí?

Chtěla bych čtyři, ale rozdíl mezi přáním a realitou bývá obvykle značný.

Kolik máte sourozenců?

Mám mladší sestru Andreu. Ted' je dlouhodobě v Japonsku a před tím žila chvíli ve Francii. Její muž je specialista na optiku a věci, které ani neumím pojmenovat. Je jen několik pracovišť na světě, kde se zabývají jeho oborem, takže takhle cestují. I když mají dvě děti, nemůže si to sestra vynachválit.

Vraťme se ale k seriálu. Rodinná pouta se tak líbí divákům, že se už točí druhá série, která má mít dalších sto čtyři dílů. Nebojíte se zaškatulkování do určitého typu?

Ne, to záleží na mně, jestli se do toho šuplíčku nechám strčit. Ivanka je jen další z mých postav. V Dejvickém divadle, které je mou prioritou, mám roli v Bratrech Karamazových, v Čechovových Třech sestrách, v Mozartově Kouzelné flétně a ted' jsem zrovna dozkoušela novou hru Lovestory. Role Tamary je všechno, jenom ne Ivanka. Věřte mi, že jsem to divadelní zkoušení už potřebovala jako sůl. Jednak se mi stýskalo, jednak to chtělo změnu.

Každá z vašich postav je opravdu charakterově i vzhledově úplně odlišná. Musela jste kvůli Ivaně nějak zásadně změnit svou image?

Ne, ale nesmím se bez dovolení stříhat, nesmím se opalovat a nesmím ztloustnout ani zhubnout. Zůstat stejná, to mám ve smlouvě.

Rodina Rubešových drží hodně při sobě. Jaké vztahy panují mezi jejími hereckými představiteli?

Všichni, kteří hrajeme rodinu Rubešových, máme navzájem velmi dobré vztahy. Chodím například cvičit s Lenkou Termerovou a kdykoliv ji potkám, pozdravím ji "ahoj, mami". My, co máme malé děti - já, Dana Morávková a Tomáš Krejčíř - máme navíc společné téma. Vlastně všechny naše hovory mimo kameru jsou rodinné.

Ivana je ve vztazích s muži dost nevyrovnaná. Kvůli lásce je schopná úplně otočit, spálit mosty, všechno opustit a jít. Jste v této oblasti také tak impulzivní?

Když mi bylo asi patnáct a byla nezvladatelný puberťák, chtěla jsem utéct z domova. Sbalila jsem si tašky a... skončila v mezipatře. Tam jsem si krásně trucovala. Potom přišla moje hodná maminka a vysvětlila mi, jak to je s láskou a útěky z domova. Tak jsem zase trička vrátila do přihrádek, a bylo po vzpouře.

Promítají se vám role do soukromého života? Má váš manžel doma pokaždé takovou ženu, kterou zrovna hrajete?

To vůbec ne. On spíš bývá udivený, s kým to žije. Když jsme zkoušeli Kouzelnou flétnu, to je opera, tak jsem se každé ráno před zkouškou doma rozezpívávala. A můj muž, ekonom, který nemá s uměleckým prostředím nic společného, jen nevěřícně říkal, že by ho v životě nenapadlo, že jeho žena bude herečka a že on, sportovec, bude tak často chodit do divadla. Na druhou stranu ho ale strašně bavilo nahazovat mi texty, když jsem se učila na záskok ve Třech sestrách.

Kde se mladá herečka seznámí s ekonomem?

Na hodinách angličtiny. Byla jsem jeho učitelkou. Díky skvělé angličtině jste dostala role i ve dvou amerických filmech, které se u nás natáčely. 

Kde jste se ji tak dobře naučila?

Můj tatínek lékař mě v patnácti, hned po revoluci, vyslal na měsíční kurz angličtiny do Belgie. Poprvé v životě jsem byla na Západě, poprvé v životě jsem viděla supermarket - úplně mě to tenkrát rozbrečelo. Já měla ještě v paměti mandarínky jenom na Vánoce a banány, které zrály doma na skříni, a my se sestrou na ně nesměly ani sáhnout. Ten kurz mě nastartoval. Po něm jsem se začala usilovně učit a za rok a půl jsem uměla dobře anglicky. Motivace je hrozně důležitá a u nás doma se vždycky hodně dbalo na vzdělání.

Jak tatínek nesl, že jste šla studovat herectví?

Zpočátku těžce. Na DAMU jsem se přihlásila, abych ho naštvala. Přijali mě totiž na angličtinu, ale já jsem v té době - to už jsme byli jen tři, táta, ségra a já - trochu rebelovala, a herectví bylo můj truc podnik. Táta mi řekl fajn, dělej si to, ale budeš mi každý půlrok nosit certifikát z nějaké jazykovy. Aby ses mohla živit něčím jiným, až zjistíš, že tě hraní neuživí. Dodnes jsem mu nesmírně vděčná. Díky němu nejsem na herectví závislá. Přála bych si, aby si jednou mé děti nešetřily pen-ze z brigád na hudební věž nebo kolo, ale na to, aby mohly někam o prázdninách vyjet.

Kam jste o prázdninách jezdívala vy?

S rodiči hlavně do Bulharska na Zlaté Písky, škodovkou přes Rumunsko. Abychom bez problémů projeli, vždycky jsme měli v kufru nabalené dobrůtky pro rumunské děti, které žebraly při cestě. Bydleli jsme ve stanu, opékali si lunchmeat s bramborami a tak. Nevím, jestli to pro maminku byla dovolená, a je mi moc líto, že ted', když už nežije, jí to nemůžu vrátit. Že ji nemůžu vzít na dovolenou do hezkého hotelu, aby odpočívala a nemusela nic dělat.

Máte nějaký cestovatelský sen?

Chtěla bych s manželem procestovat autem Francii a Itálii. Jezdit jen tak, nemít nic naplánovaného, nevědět; kde budeme mít příští nocleh. Můj muž má sice rád všechno přesně, ale už mi to slíbil. Jiný můj sen je plavba lodí Queen Mary. Užívat si komfortu a na každé zastávce si dobře prohlédnout přístavní město. Tak tuhle cestu mám slíbenou na důchod.

To už budete třeba tak slavná, že vám vaši příznivci nedají ani chvilku pokoj. Jak jste na tom ted' se slávou? Poznávají vás lidé na ulici?

Jsem překvapená, kolik jich je. Někteří mě poznají hned, jiní chvíli přemýšlejí, kdo to je, potom si vzpomenou a rozjedou se jim úsměvy - no jó, I-van-ka! Je to milé.

Marie SKRČENÁ

Downloadhttp://bigtheme.net/joomla Joomla Templates