Milá moje maminko,
je to už sedmnáct let, co tě tak nemůžu oslovit,  obejmout tě nebo ti říct, jak moc tě mám ráda.
Nikdy si mě neviděla v divadle, nemohla jsem Ti představit svého muže,  ani ti nahlásit tu štastnou novinu, že čekám miminko. Naše holčičky vědí, že  mají tři babičky. Jedna, ta moje osmdesátiletá, se stará o lesy na Šumavě,  druhá babička s námi bydlí a babička  Zdenka už je v nebi. Odtud se na ně  dívá, chrání je a drží jim palce. A tak  ti spíš napíšu, jak se bavím podobnostmi mého a jejich dětství. Některé věci  a výroky se zřejmě nemění a zůstávají  konstantní...
Ale nejvíc mě pobavil Andrejčin výrok poté, co jsem se chystala nadechnout a spustit lamentaci nad něčím rozbitým, opět vylitým nebo něčím,  k čemu jsem se přilepila: "Maminko,  nezlob se, nenadechuj se, neječ a bud  krásná."
Často slyším výrok  "tělo má  jít do hrobu zhuntovaný", nebo  "je třeba si užívat, dokud to jde" apod.
Táta  se mi směje, že umřu zdravá. Ale já si  jen chci se svýma holkama stihnout  říct všechno, co jsem s tebou už nemohla.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

P S.: Tak a teď za mnou přišla Andrejka s opravdovou aktualitou...

Takže za desáté: Maminko, když je ta  ekonomická krize, tak mi nekupuj zeleninu, mně stačí rohlík se šunkou...