Je dusné letní dopoledne. Proti svým zvyklostem si dávám schůzku v obchodním centru. Hypermarket je jako hučící úl - a nejen v létě. Okamžitě mě vcucne vší svou konzumní silou. Rychle najít kavárničku, nebo začnu řešit, zda opravdu něco - a je jedno co - NE/POTŘEBUJI. Míjím barevné cedule se slevami na trička, šaty, haldy sezonních svetříků.. a dosedám do ušáku se vzpomínkou na prvorepublikové krejčovské salony. Nemyslím teď róby Adiny Mandlové, ale poctivou krejčovinu. Základem byla kvalitní látka. Mám dva takové kousky pečlivě schované v krabici vyložené hedvábným papírem. Jedny šaty „přežily" i dvouleté účinkování v divadelní hře a nehnulo s nimi ani opakované praní, ani čistírna. Ty druhé, krajkové, se chystám věnovat jako dar, dotyčná si jen musí počkat na své pětatřicátiny.
K oblečení a módě mám zvláštní vztah. Často ji jen přijímám jako momentální nutnost, to když se pořád musím do něčeho převlékat a hrát nebo fotit. Obvykle v létě zimu a v únoru nejlépe v letních šatičkách. Babička se mě pokaždé, když za ní přijedu, ptá na šaty a „takovou tu modrou halenku, víš jakou...", a já jí popisuju svět, ve kterém se stále převlékáte, aby se za chvíli hrálo nebo točilo zase něco
Existuje jedna speciální kategorie oblečení - ta, ke které vás váže vztah nebo nějaký zážitek...
jiného. Na druhou stranu je to asi jediná možnost, jak si užít bílý kostýmek bez úhony a nezlomit stříbrné boty na podpatku.
Platí rovnice - čím nižší věková hranice dětí = tím nižší výška používané obuvi. O barvě oblečení kulantně pomlčme. Holčičky si ze mne stále spolehlivě dokáží udělat ručník, ať je situace a garderoba jakákoli. Začíná se ovšem blýskat na lepší časy - holky rostou a „chtějí taky"...
Existuje jedna speciální kategorie oblečení. Ta, ke které vás váže vztah nebo vzpomínka. Nedali byste ten váš svetr, nebo tričko z ruky, nikdy byste je nevyhodili. Máte k tomu své důvody a i ty jsou jenom vaše. Oblečení po holčičkách schovávám - do krabice s nápisem VNUCI. Tu krabici nadepsala moje maminka. A tak holky, když byly malé, nosily její upletené svetříky a jemné bavlněné košilky. A já, když to potřebuju, obléknu si jednu ze dvou halenek, které jsem si nechala po mamince. Je to halenka-pamětnice, myslím, že je z Itálie a padesátku už překročila...
„Dobrý den!", vyrušil mě hlas novinářky, se kterou jsem měla schůzku. „To je fajn, že jsme se setkaly tady, v centru je strašný vedro..." Moc jí to slušelo. Měla bílé šaty, stříbrnobílé boty na podpatku a - jak jsem se později dozvěděla - velké děti.
„Dobrý den!", vyrušil mě hlas novinářky, se kterou jsem měla schůzku. „To je fajn, že jsme se setkaly tady, v centru je strašný vedro..." Moc jí to slušelo. Měla bílé šaty, stříbrnobílé boty na podpatku a - jak jsem se později dozvěděla - velké děti.
Foto - Petr Adámek