Jednou stojí před kamerou s loknami do pasu, jindy ji uvidíte na koncertním pódiu s příčnou flétnou nebo jak běží na zkoušku do Dejvického divadla. Můžete ji zastihnout i ve zdravotnických zařízeních, která se svým nadačním fondem zútulňuje. Zdeňka Žádníková-Volencová je ale především maminka.
Jaké bylo fotografování na titulní stranu s vaší mladší dcerkou?
Celou dobu jsem se náramně bavila. Hlavně když Janičce po třech hodinách došla trpělivost a rozhodla se, že už nebude spolupracovat. Už předtím si vymínila, že si na sebe sice vezme šatičky, ale jedině s tím stříbrným tričkem. A pak objevila mističku s lupínky... Moje dítě se prostě rozhodlo celé fotografování projíst! Žádné důmyslné triky Janičku od misky neodlákaly. Jakmile jsme ji zkusili schovat, volala: "Kšupinky, de šou kšupinky?"
A kde jste měla starší ratolest? Zrovna natáčela.
Natáčela? Andrejka totiž hraje v krásném dětském seriálu ze středověku, který připravuje Česká televize se Three Brothers Production. Zcela upřímně říkám, že jí závidím. Jezdí na koni, přepadává loupežníky, šplhá na laně po hradbách...
Takže nepatříte mezi ty rodiče-herce, jež zakazují svým dětem, aby šly v jejich stopách?
Vlastně patřím, v budoucnu si to nepřeji. Ale ted' je Andrejce šest let. Ještě nechodí do školy, protože jsme se rozhodli zapsat ji až za rok. A protože tohle je vážně skvěle napsaný seriál v režii Karla Janáka, tak jsme jí to umožnili. Bude mít jednou krásnou vzpomínku na dětství. Její hraní pro nás s manželem znamená manažersko-logistickou show. Na natáčení ji vždy doprovází jeden z nás nebo chůva. Radek, protože je ekonom a má rád ve věcech pořádek, vytváří doma po večerech tabulky s harmonogramem a kolonkami, kdo a kdy točí s Andrejkou, kdo se stará o Janinku, kdo si vezme auto, protože druhé je rozbité... Pak podle toho jedeme a já se směju, jak si v těch kolonkách libuje. Jen si ještě do své verze připisuju noční nákupy, aby rodinka nehladověla, standardní otevírací doba obchodů je pro mě totiž momentálně passé, nestíhám ani večerky!
Hrajete v tom seriálu také?
Hraji, má role je Marie, budoucí nevlastní matka své vlastní dcery. Je to paráda, v říjnu jsem strávila dva nádherné natáčecí dny na Křivoklátě. Marie je v kontextu dnešní doby poměrně odvážná dívka vzhledem k faktu, že se zamiluje do vdovce, otce pěti dětí - a jedno z nich je právě Andrejka. Ale coby představitelka Marie jsem si jen užívala - krásné šaty, dlouhatánské vlasy, jízda na koni a v textu byla obdivována... Prostě sen. Natáčecí den končil v pět odpoledne, a když jsem o hodinu později doma čelila otázkám "Co bude k jídlu maminko?" a "Proč už je na obloze měsíc?" a "Jakou barvu má housenka běláska, taky bílou?", ještě jsem si v duchu plula po hradbách na Křivoklátě.
K práci herečky jste si před dvěma lety přibrala i charitu. Jak se jmenuje váš nadační fond?
Jednoduše Nadační fond Zdeňky Žádníkové. Nenazvala jsem ho tak pro svou větší slávu, ale proto, že nadačních fondů je hodně a připadá mi fér nevymýšlet žádná další jména zvířátek nebo kytiček, ale dát do názvu konkrétní jméno. Aby se hned vědělo, kdo je za fond zodpovědný. Je to v podstatě mé regulérní druhé zaměstnání. Večer uspím holčičky a sednu si k počítači.
Proč jste ho založila?
Začalo to tím, že výtvarník Libor Škrlík našim holčičkám vymaloval pokojíček. A vzápětí nás napadlo pokusit se takhle hezky vymalovat nemocnici. Zkusili jsme to na dětském oddělení v Chrudimi - a s velkým úspěchem. Zjištění, že jsou na světě lidé, kteří jsou ochotni poskytnout finanční dary, nás dovedlo k založení fondu, protože když věnujete peníze na charitu, můžete si je zároveň odečíst z daní. Tak proč to těm našim osvíceným sponzorům neumožnit?
Co se vám od té doby podařilo ještě vymalovat?
Následovala jednotka intenzívní péče na dětském oddělení v Pardubicích, dětské centrum Veská, jednotka intenzivní a resuscitační péče na Pediatrické klinice v Krči, mateřská škola v Dobříši. S firmou Aquel se chystáme na dětskou JIP v Liberci a už po Novém roce začínáme s výmalbou v Náchodě. Nástěnné malby pro náchodskou nemocnici finančně zaštítí zaměstnanci firmy Forrest, kteří na tento projekt od května přispívají měsíční částkou ze svého platu. To je frajeřina! Projekty se nám utěšeně rozrůstají a mám radost, že se nám daří každý z nich i pořádně oslavit, většinou koncertem.
Jakou hudbu lze na vašich koncertech slyšet?
Začátkem prosince pořádáme koncert v Zrcadlovém sále dobříšského zámku, kde zahraje komorní flétnový soubor Syrinx, jehož jsem členkou, zazpívají Gentlemen Singers z Hradce Králové, jako host vystoupí i kytarista Josef Kanta a úvodní slovo mi slíbil můj seriálový tatínek z Velmi křehkých vztahů pan Jan Kačer.
Vedle toho vás ještě oslovila organizace Unicef se svou kampaní. Oč jde?
Jedná se o celosvětovou kampaň proti tetanu. Hlavně v Africe na tuto nemoc umírá spousta novorozenců. Přitom cena vakcíny je v podstatě směšná. Na to, aby byl novorozenecký tetanus úplně vymýcen, je potřeba zhruba padesát milionů vakcín. Na první pohled se to zdá hodně, ale není tomu tak - Unicef se spojil se společností Procter&Gamble a právě v této době si můžete v obchodech koupit balení dětských plínek, na kterých je logo Unicef, a tím věnujete 0,047 eura na protitetanové vakcíny. Při celosvětovém objemu prodeje to bude mít velký efekt.
A jaká je vaše úloha?
Celosvětovou tváří kampaně je herečka Salma Hayek, v rámci České republiky byla tato čestná funkce nabídnuta mně. Neváhala jsem ani minutu, protože co může být důležitější, než pomoci zachránit něčí život? A také mě potěšilo, že taková obrovská organizace, jakou je Unicef, si z celkového objemu získaných peněz bere na náklady pouze čtyři procenta. Prošla jsem si jejich výroční zprávy. Existují charitativní organizace, u kterých činí náklady i třicet procent.
Jaké budou letos u Žádníků Vánoce?
Rozhodli jsme se strávit je u moře, protože jsme neměli pořádnou dovolenou už dva nebo tři roky. Takže 10. prosince odlétáme a vracíme se až na první svátek vánoční. Ježíška budeme mít doma 26.prosince. Holky ještě moc nemají pojem o čase, takže jim s manželem zatlučeme, že se Ježíšek zpozdí. A kdyby to náhodou toho čtyřiadvacátého prasklo, tak jim řekneme, že je to generálka... Těší se, už mají sbaleno a hrají si na letadlo.
Jak se hraje na letadlo?
U nás se na letadlo hraje tak, že si obě holky sbalí své dětské kufříky pak se - s našimi pasy, což musím hlídat - odbaví v letištní hale mezi pracovnou a koupelnou, pak Andrejka dělá letušku, usazuje Janičku na sedadlo a hlásí, jaká je venkovní teplota. Jsou roztomilé. Stejná legrace je, když Andrejka, která chodí na aerobik, učí dvouletou Janinku ty aerobní sestavy. Nebo když po ní Janina zkouší napodobit hru na flétnu!
Vaše dcera tedy nejen hraje v seriálu jako vy, ale také cvičí na flétnu?
Od září chodí na zobcovou a příčnou flétnu k mé paní profesorce Bílkové. Připadalo nám oběma až dojemné, že přes deset let učí mě a najednou k ní vedu svou holčičku.
A nebrzdila holčička při cestě na první hodinu patami?
Moc se těšila, protože chodí na naše koncerty a už nějakou dobu prosí, že chce začít hrát jako maminka. Třikrát denně doma cvičí - nebojte, asi tak pět minut, ale zcela dobrovolně a s nadšením, vůbec nevím, jak to paní profesorka dělá. Já naopak zjistila, že se musím naučit být trpělivá. Jsem totiž zvyklá vzít flétnu do ruky a zahrát všechno. Když Andrejka cvičila asi potřetí, už jsem ty ne zrovna poslouchatelné zvuky nezvládala... Můj muž nás pozoroval a pak mi řekl: "Máš dvě možnosti. Bud' vydržíš a budeš trpělivá a milá maminka, nebo toho nechte." Tak držím. Ája šťastně duje do flétny, Jáňa "improvizuje" na klavír a já si koupila špunty do uší.
Co až se v pubertě některá z nich zasekne, že už hrát nechce?
Nezasekne. Záleží na tom, jaké jsou vztahy v rodině. Mám u kamarádů, kteří mají starší děti, vypozorováno, že kde jsou vztahy čisté a hezké, tam ani nevědí, že puberta probíhá. Samozřejmě, že i já jsem v tom věku měla k rodičům výhrady, většinou kvůli hloupostem - nesměla jsem se večer dívat na televizi a nepouštěli mě od osmi do kina. Ale nikdy bych o nich neřekla to, co občas slýchám v tramvaji. Mé přání je, aby naše dvě holky o nás s Radkem nikdy nemluvily ošklivě, protože by jim to nešlo "přes pusu".
Text: Lucie Hášová-Truhelková
